autor: HollyWoodFix
Představení a překvapení
„Tome, miláčku, večeře je hotová.“ Simone jemně zaklepala na dveře Tomova pokoje.
„Jo, za chvíli jsem dole.“ Tom odložil kytaru a zavřel blok, kam si zapisoval různé akordy, které ho napadly.
Kytara byla největší vášní v Tomově životě a byl to jeden z mála koníčků, který mu jeho rodiče schválili. Zpočátku si mysleli, že bude překážkou ve studiu a odvádět jeho pozornost od hledání své víry… ale nakonec přece jen ustoupili s odůvodněním, že by se mohl naučit alespoň nějaké „duchovní“ písničky.
Tom byl velmi omezován, pokud šlo o hudbu, kterou mohl poslouchat… jeho rodiče to považovali za ztrátu času a museli mu předem schválit každé cédéčko, které si koupil… možná i to byl důvod, proč ho to tolik táhlo ke kytaře… nesměl poslouchat hudbu, která se mu líbila, a tak tvořil vlastní. Ale naneštěstí pro něj moc nejeli podle nejnovějších trendů, takže si Tom před rokem našetřil peníze a koupil si IPOD, o čemž jeho rodiče neměli ani tušení.
Už to byl skoro týden, co se Tom s rodinou přestěhoval do Loitsche… a zatím bylo vše takové, jak Tom očekával, a z domu vyšel opravdu jen jednou.
Minulou neděli měl jeho otec první mši a po ní se konal večírek „na uvítanou“ pro jeho rodinu. Tom byl zklamaný, když se seznámil s místními lidmi. Všichni se zdáli být tak podobní jeho rodině a nevypadalo to, že by měl s někým něco společného, a ještě víc ho zklamalo, když neviděl tu záhadnou dívku, kterou viděl první den.
Tom vstoupil do jídelny, kde seděla celá jeho rodina a čekala na něj. Jakmile se posadil, okamžitě sklonil hlavu a spojil ruce se zbytkem rodiny. Když člověk dělá každý večer to samé už sedmnáct let, zvykne si.
„Otče na nebesích,
chválíme Tě za to, že jsi nám dal svého Syna,
aby byl naším Spasitelem a Pánem.
Požehnej nám všem, kteří jsme se tu dnes sešli,
A dej, ať žijeme šťastně ve Tvé lásce.
Vyslyš naši modlitbu, milující Otče,
neboť o to prosíme ve jménu Ježíše. Amen“
Jakmile Jorg odříkal modlitbu, všichni spustili ruce a začali jíst. Netrvalo dlouho a u stolu se rozproudila konverzace a Tom se ze všech sil snažil dostat na stejnou vlnu, ale moc se mu to nedařilo.
„Jsme na tebe velmi hrdí, Georgu, že jdeš ve stopách svého otce. Jednou z tebe bude dobrý pastor,“ rozzářila se Simone na svého nejstaršího syna.
„Děkuji ti, matko, opravdu věřím, že jsem sem byl vybrán, abych šířil slovo boží, a nedovedu si představit, že bych dělal něco jiného.“ Jelikož Georg loni dokončil střední školu, začal se okamžitě vzdělávat u svého otce a pracovat na sobě, aby se i on sám stal duchovním.
„Přemýšlel jsi už o tom, co bys chtěl dělat, až příští rok odmaturuješ, Tome?“ Zeptal se Jorg a vtáhl Toma přímo do rozhovoru.
„Moje odpověď se od včerejšího večera nezměnila… ne, nevím, co chci dělat…“
„Víš, mám spoustu času vzít tě pod svá křídla jako tvého bratra a začít tě učit, aby ses stal…“
„Já se nechci stát duchovním!“ Přerušil Tom svého otce. Stejná slova slyšel nejméně třikrát týdně… opravdu si mysleli, že ho neustálé otravování přivede k Bohu?
„Nezvyšuj na mě hlas! Jen jsem ti nabídl cestu, kterou by ses mohl vydat.“
„Jo, chápu, chceš, abych byl stejnej jako ty a Georg… ale to já nejsem a ani nikdy nebudu!“
„Tak co máš v plánu udělat se svým životem, Tome?“ Zeptal se Jorg a zvýšil hlas. Byl ze svého nejmladšího syna velmi frustrovaný… opravdu nechápal, jak může být Tom tak… jiný.
„Já nevím, tati… možná ze mě bude muzikant nebo tak něco…“ zamumlal Tom a podíval se na svůj talíř, který byl stále plný, jelikož ho všechny ty řeči přiměly ztratit chuť k jídlu.
„Kde jsme u tebe udělali chybu?“ Zeptal se Jorg chladně a hleděl přímo na Toma. Simone i Georg mlčeli, ani jeden se neodvážili zasáhnout, nebo mu oponovat.
„Na to neznám odpověď, tati… proč se nezeptáš svého Boha?!“ Odsekl Tom, vstal od stolu a zamířil rovnou ke dveřím, ignoruje hlas, který ho žádal, aby se vrátil.
I když Tom s oblibou předstíral, že se ho slova jeho rodiny nijak nedotýkají, pravdou bylo, že se ho dotýkala opravdu hodně. I když nesdílel jejich přesvědčení… pořád to byla jeho rodina a velká část jeho já stále toužila po jejich uznání a přijetí. Ale vyhlídka na to, že by na něj jeho rodina byla někdy pyšná, se zdála být jako nesplnitelný sen.
Asi po deseti minutách chůze, aniž by přemýšlel o konkrétním cíli, se vydal směrem k poli, které viděl první den. Vypadalo jako klidné místo, a to bylo přesně to, co potřeboval… místo, kam by mohl utéct, aby si vyčistil hlavu. Domů jít nemohl, ještě ne.
Trvalo mu ještě několik minut, než pole znovu našel, ale jakmile se mu to podařilo, byl šťastný… bylo to opravdu krásné místo. Tráva tam byla vysoká a sahala mu těsně po kolena. Květiny nejrůznějších barev rostly různě rozeseté po celém místě a všechno vypadalo tak přirozeně, tak syrově, že bylo naprosto jasné, že tohle místo je nikým nedotčené. Skoro měl pocit, že narušuje něco, co by mělo zůstat utajené. Opatrně se začal prodírat polem a dával si záležet na tom, aby zanechal co nejméně důkazů o své přítomnosti.
V polovině cesty přes pole zakopl o něco, co bylo ukryto v trávě, a padl na zem.
„Do prdele!“ Zasténal a třel si zápěstí, které ho po pádu bolelo.
„Jsi v pohodě?“ Ozval se odněkud hlas, který Toma vyděsil.
„Ano, jsem v pohodě,“ odpověděl Tom, zvedl se ze země a rozhlédl se, komu ten hlas patří.
Podíval se dolů a přesně tam, kde před chvílí zakopl, uviděl v trávě ležet krásnou tajemnou dívku.
„Za to podražení nohou se ti omlouvám. Asi si budu muset dávat pozor, kde usínám,“ vstala a usmála se na něj.
Tom na okamžik ztuhl a zíral na to krásné stvoření před sebou… zblízka byla ještě úchvatnější. Měla na sobě černé úzké džíny a obyčejnou mikinu s kapucí. Vlasy měla rozpuštěné a rovné a kolem jejích očí byl opět silný make-up. Soudě dle jejího stylu, vypadala jako typ člověka, se kterým by si mohl skutečně rozumět… nevypadala jako všichni ostatní v téhle vesnici.
„T-ty takhle spíš uprostřed pole?“ Zeptal se Tom, a konečně se probral z transu, do kterého ho dostala.
„Ano, myslím, že ano.“
„A proč?“
„A proč ne?“ Zeptala se s pobaveným výrazem ve tváři. „Tohle je velmi uklidňující místo… asi mě trochu ukolíbalo.“
„Oh…“ řekl Tom, aniž by věděl, co jiného říct. Vypadala jako velmi sebevědomá a silná osobnost, a to ho v kombinaci s jejím šíleně dobrým vzhledem trochu zastrašovalo.
„Promiň, jestli se pletu, ale myslím, že tě neznám. Když nepočítám to, že jsme se viděli minulý týden… jsi v Loitsche nový?“
„Ehmm… jo. Minulej tejden jsme se sem s mojí rodinou přestěhovali z Berlína.“
„Jak se ti tu zatím líbí?“ Zeptala se, aniž by jí z tváře zmizel úsměv.
„No, kdybych měl bej upřímnej…“
„Vždycky je lepší být upřímný,“ přerušila ho a kývla na Toma, aby pokračoval.
„No, v tom případě… nenávidím to tady.“
„Nenávidět je velmi silné slovo… můžu se zeptat, proč to tady ‚nenávidíš‘?“
„Já… nevím… asi proto, že tu není co dělat…“
„Dá se tu dělat nekonečné množství věcí! Jen jsi je nehledal.“ Na Tomově tváři se objevil zmatený výraz, jelikož úsměv na dívčině tváři se ještě zvětšil, pokud to vůbec bylo možné.
„Co se tu dá dělat? Není tu žádnej obchoďák, herna ani kino… není tu nic…“
„Nech mě ti to ukázat.“
„Ukázat mi co?“
„Ukázat ti všechno, o co jsi přišel, jelikož ses pořádně nedíval.“ Tahle dívka byla sice krásná, ale velmi zvláštní… co mu uniklo? Všechny podniky ve městě si člověk mohl prohlédnout během deseti minutové procházky vesnicí.
„Ehm… jasně.“
„Skvěle,“ rozzářila se, lehce poskočila a tleskla rukama. „Sejdeme se zítra tady, řekněme… v poledne?“
„To zní dobře.“ Tom se při pohledu na její nadšení neubránil obrovskému úsměvu, který se mu rozlil po tváři. Možná byla trochu zvláštní, ale to se dalo lehce přehlédnout. Chystal se strávit den s nejžhavější kočkou, jakou kdy potkal!
„Oh, mimochodem, jsem Tom,“ řekl a natáhl k ní ruku v očekávání, že ji přijme.
Byl však zaskočen, když se mu černovlasá kráska vrhla kolem krku a přitáhla si ho do objetí. Tom na okamžik ztuhl. Na podobné projevy náklonnosti nebyl zvyklý. Neobjímal ani svého otce ani bratra, a matku objímal jen při zvláštních příležitostech.
„Mám pocit, jako by mi tě sem někdo seslal, Tome, a těší mě, že tě konečně poznávám.“ Dívka se odtáhla a zářivě se na něj usmála. Ta dívka byla opravdu zvláštní… ale čím víc času trávil v její přítomnosti, tím víc ho přitahovala… „Já jsem Bill.“
„Rád tě poznáv… počkej co? Jmenuješ se Bill?!“ Zeptal se Tom s vytřeštěnýma očima.
Do prdele! Ona je on! Tom začal lehce panikařit a udělal pár kroků od velmi zženštilého chlapce.
„Vypadáš vyděšeně. Tobě se nelíbí moje jméno?“ Zeptal se s velmi zmateným výrazem ve tváři.
„T-ty jsi… kluk?“ Modlil se, aby to bylo jen nedorozumění. Třeba je to dívka, která má čistou náhodou mužské jméno? Nebo možná bylo ‚Bill‘ jen nějaké výstřední jméno…
„Ano… alespoň pokud vím.“ Billův úsměv z tváře zmizel, když uviděl Tomův výraz. „Jsi v pohodě? Vypadáš, jako bys právě viděl ducha nebo tak něco.“ Bill zněl skutečně znepokojeně, což Toma donutilo cítit se ještě hůř.
„Ne… já… už musím jít!“ Vykoktal Tom, otočil se a rychle spěchal polem.
„Sejdeme se tady zítra, ano?“ Slyšel, jak na něj Bill odněkud zezadu volá. Ale ani se nezastavil, aby potvrdil, že ho slyšel.
Byl to kluk! Samozřejmě, že to byl kluk. Žádná holka neměla takhle plochý hrudník, a rozhodně neměla ohryzek… jak mohl být, tak hloupý?
Vždyť si myslel, že je ten druhý kluk krásný! Byl tak nadšený, že s ním stráví den… co měl teď, sakra, dělat? Nemohl přece jen tak nepřijít… nebo ano?
Bill byl nejspíš gay… jak by nemohl být… Bože, Bill ho přece objal! Dělalo to gaye i z něj?
Já nejsem gay! Opakoval si Tom pořád dokola.
Nemohl být gay. To bylo proti všemu, co ho kdy učili. I když nesouhlasil s většinou názorů své rodiny, v tomhle měli určitě pravdu. Nikdy předtím se s žádným gayem nesetkal a ani o tom nepřemýšlel! Ale Bill byl tak milý, a i když to byl kluk, který vypadal jako holka, stále to vypadalo, že je to jediný člověk ve vsi, se kterým by si Tom dokázal skutečně rozumět. Možná by mohli být jen kamarádi. To, že se člověk přátelí s gayem, neznamená, že je gay i on sám, ne? Tom si povzdechl a v duchu si řekl, že až přijde domů, vyhledá si to na počítači.
Možná na to všechno reagoval přehnaně. Možná to nebyl tak velký problém, jak si myslel. Možná Bill ani nebyl gay. Nikdy žádného gaye nepotkal, tak kdo byl, aby o tom rozhodoval?
Tom celou cestu z pole až domů utíkal, a najednou měl chuť se otočit a jít se podívat, jestli je Bill ještě stále na poli. Cokoli bylo lepší, než se teď setkat se svou rodinou.
Zasténal a rozhodl se, že bude nejlepší, když prostě půjde nahoru do svého pokoje; jelikož ho Bill nejspíš, po tom, jak se choval, už nebude chtít vidět.
„Kde jsi, sakra, byl?!“ Dožadoval se otec, jakmile vešel do domu.
„Byl jsem venku…“ zamumlal a vyhnul se otcovu pohledu.
„Okamžitě jdi do svého pokoje! Nechci tě po zbytek večera vidět!“
„S radostí!“ Vyštěkl Tom a proběhl kolem otce po schodech nahoru do svého pokoje. Zabouchl za sebou dveře a frustrovaně zatnul pěsti, aby se uklidnil.
Nemohl uvěřit, že tohle sedmnáct let dokázal přežít. Sám tohle nezvládnu, a protože tady nemám Gustava ani žádnýho jinýho kámoše, někoho potřebuju. Možná, že kamarádit se s Billem nebude tak špatné. Co na tom, že je možná gay, prostě dám Billovi šanci.
autor: HollyWoodFix
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
