Son of a Preacher Man 3.

autor: HollyWoodFix

Odpuštění a porozumění

Bylo krátce po poledni, když Tom druhý den dorazil na pole. Trochu váhal, jestli tam má vůbec chodit; nevěděl, co má po tom, co se stalo včera, Billovi říct.
Jedna jeho část doufala, že Bill bude tak naštvaný, že se ani neukáže. Z nějakého důvodu byl opravdu nervózní, že toho druhého kluka zase uvidí. Ale takové štěstí neměl. Jakmile přišel na pole, uviděl Billovu hlavu, která mu čouhala z místa, kde seděl na zemi.
Musel odolat nutkání otočit se a odejít. Co když byl Bill opravdu naštvaný? Co měl tomu druhému klukovi říct, když teď věděl, že není holka? Bude to teď ještě trapnější? Co by dělal, kdyby se ho ten druhý kluk pokusil sbalit? Tom se při té myšlence zhrozil a naposledy se zhluboka nadechl, než došel k Billovi.

„Ehmm… ahoj,“ řekl Tom, čímž přiměl Billa, aby se otočil.
„Ahoj, Tome! Jak se máš takhle odpoledne?“ Zeptal se Bill s obrovským úsměvem na tváři jako obvykle. Vypadal skoro stejně jako včera. Tom napůl čekal, že teď když věděl, že je Bill kluk, bude vypadat mnohem „mužněji“, ale jeho vlasy byly stále dlouhé a rovné a make-up jako obvykle výrazný.
Teď když si ho prohlédl pořádně, rozhodně v jeho obličeji viděl mnohem více mužských rysů, ale většina byla stále jemná a ženská. Předpokládal, že není první, kdo si při prvním setkání s Billem myslel, že je dívka.
„V pohodě… hele, chtěl jsem se ti omluvit za to, jak jsem se včera choval,“ řekl Tom a nespouštěl oči ze země, když nervózně přešlapoval na místě.
„Nevidím důvod, proč by ses měl omlouvat, Tome.“
Jak mohl Bill nechápat, proč se mu omlouvá? Měl pocit, že se k němu včera choval jako naprostý idiot.

„Protože jsem se včera choval jako naprostej kretén?“ Tom zvedl hlavu, aby se na Billa podíval, a ve tváři se mu vykreslil zmatený výraz.
„To ne. Byl jsi překvapenej, když jsi zjistil, že jsem kluk. A já vím, že to může někdy být dost těžký odhadnout, a zaskočilo tě to, takže jsi byl v šoku a nevěděl jsi, jak reagovat. Ale to, že ses tu dneska ukázal, mě utvrzuje v tom, že tě to mrzí a chceš včerejšek hodit za hlavu, takže není důvod se omlouvat.“ Tom na Billa lehce šokovaně zíral. Vážně to ten kluk myslel vážně?
„O… okay… super… takže se nezlobíš?“
„Znovu opakuju, že nemám proč se zlobit.“
„Promiň, že se zase opakuju, ale nechápu, jak můžeš být tak v pohodě. Chci říct, že jsem se choval opravdu hrubě.“
„Ani ne… už jsem se setkal se spoustou lidí, kteří se ke mně chovali mnohem hruběji než ty. Vážně je to v pohodě, Tome. Jsi dobrý člověk a já to vidím.“
„Jak si můžeš být, tak jistý?“
„Není v tom nic konkrétního, prostě to vím.“ Jakmile Bill domluvil, rozlil se na jeho tváři další obrovský úsměv, který způsobil, že se Tomův žaludek zachvěl.

Odvrátil od Billa pohled a snažil se zbavit zvláštního pocitu, který cítil. Co to s ním, sakra, bylo? Možná, že když si myslel, že Bill je holka, tak bylo všechno v pořádku, ale teď věděl, že je kluk, takže by se takhle už cítit neměl.
„Jsi připravený vyrazit, Tome?“ Zeptal se Bill a vytrhl ho z myšlenek. Dredařova tvář začínala nabírat odstín červené. Styděl se za to, na co myslel, i když to byla jen vteřinka. Měl pocit, jako by byl přistižen, jako by Bill nějak věděl o všem, na co myslel.
„Jo, jasně…“ pokrčil rameny Tom a snažil se dělat, že je v pohodě. Nejsi gay… máš rád holky… přestaň být tak paranoidní.

„Okay, tak jdeme,“ usmál se Bill a zamířil pryč z pole, než mávl na Toma, aby ho následoval.
„Kam jdeme?“ Zeptal se Tom a přerušil tak ticho, které se mezi nimi rozhostilo, když zamířili pryč.
„Kam nás život zavede, Tome.“
„Okay… ale kam jdeme jakože teď?“ Bill se zachichotal a Tom musel při tom zvuku potlačit úsměv.
„To zjistíme, až tam budeme. Prostě mi důvěřuj.“
„Fakt nemám ponětí, kam bychom mohli jít, ale asi ti prostě budu věřit.“
„Důvěra je krásná věc.“
„Ehmm… jasně.“ Tom musel při pohledu na Billovu očividně pobavenou tvář potlačit další úsměv. Nevěděl, čím druhého chlapce takhle rozesmával, ale ať už to bylo cokoli, byl docela rád, že tomu tak je.

„Pojďme sem!“ Zatleskal vzrušeně Bill po dalších několika minutách chůze.
Oba vešli do malého obchůdku, před kterým se ocitli. Tom se pár vteřin po obchodě rozhlížel. Vypadal jako nějaká zmrzlinárna a cukrárna. Proč ho Bill vzal zrovna sem? Neměl mu snad ukázat všechny ty údajně „zábavné a vzrušující“ věci, které se ve vsi dají dělat?
„No ne, není to náhodou můj nejoblíbenější zákazník?! Jak se máš, Bille, chlapče?“ Ze zadní místnosti vyšla starší žena. Tom se otočil a viděl, jak se černovlásek při pohledu na starší ženu úplně rozzářil.
„Mám se skvěle! Děkuji za optání, Muriel. Jak se máš?“
„Už líp, když tě teď vidím, drahoušku. Teď pojď sem a obejmi tuhle starou ženskou.“ Bill se usmál a s radostí udělal, co mu bylo řečeno. Tom jen rozpačitě postával stranou a nebyl si jistý, co má vlastně dělat. Když se od sebe odtáhli, Bill obrátil svou pozornost zpět k Tomovi.

„Muriel, rád bych ti představil svého nového přítele. Tohle je Tom.“
„Ehm… dobrý den.“ Tom byl z Billových slov trochu mimo. Nějak nechápal, že už ho druhý chlapec považuje za přítele. Než on někoho začal považovat za přítele, strávil s tím člověkem spoustu času. Ale možná, že lidé z malých vesnic dělají věci jinak… nebo byl Bill prostě trochu jiný.
„Ráda tě poznávám, mladý muži. Jsi v Loitsche nový?“
„Jo… přestěhoval jsem se sem s rodinou minulý týden.“
„No, vítej v naší vesnici. Máš docela štěstí, že jsi se spřátelil právě s naším malým Billym,“ usmála se ta stará paní a při svých slovech láskyplně pohladila Billa po vlasech.
„Muriel! Víš přece, jak dlouho mi trvá, než si ty vlasy takhle upravím.“
„Promiň, Bille, jak jsem mohla zapomenout,“ zasmála se, když Bill našel zrcátko a začal si upravovat vlasy. „Proč si jako omluvu nevybereš něco zadarmo?“
„Tak jo!“ Zatleskal nadšeně Bill a vyrazil na druhou stranu obchodu, kde byly všechny sladkosti.

Tom se ze všech sil snažil potlačit úsměv nad Billovým nadšením, ale nepodařilo se mu to.
„Bill je rozhodně výjimečný mladý muž,“ promluvila Muriel vedle Toma, čímž upoutala jeho pozornost.
„Jo, rozhodně je… speciální,“ dokončil Tom, aniž by přesně věděl, jak Billa popsat.
„Je to velmi milý chlapec s dobrým srdcem a opravdu hodně mi pomohl poté, co můj manžel loni zemřel. Ne každý v tady ho chápe, což si asi dokážeš představit a kvůli jeho výstřednímu stylu mu lidé dost nadávají. Upřímně doufám, že přátelství s ním myslíš vážně a že ho jen nehraješ, jako to dělá spousta jiných,“ řekla a točila se, aby navázala s Tomem přímý oční kontakt. Ten se pod jejím pohledem lehce ošil.

„Nejsem si úplně jistej, jak to myslíte, ale nemám v plánu mu ublížit, jestli jde o tohle.“ A tohle Tom myslel upřímně. Moc toho o Billovi nevěděl, ale bylo toho dost na to, aby poznal, že je dobrý člověk, a navzdory svému stylu a nejspíše i sexualitě, si zasloužil, aby se k němu choval mile a s úctou.
„Opravdu doufám, že to myslíš vážně. Dám si na tebe pozor,“ řekla Muriel tichým, téměř výhrůžným tónem. Toma to na okamžik skutečně vyděsilo, ale za vteřinu se na její tváři opět rozlil úsměv a její tón byl mnohem vlídnější. „Proč si taky nejdeš něco vybrat, drahoušku?“
„Jasně… děkuju.“ Tom se vydal přes místnost k místu, kde stál Bill, a snažil se zapomenout na rozhovor, který právě vedl. Vypadala jako docela milá dáma a měla o Billa prostě starost, což chápal.

„Hej, Tome. Omlouvám se, že jsem se tu zdržel tak dlouho, ale prostě jsem se nemohl rozhodnout mezi skittles a domácími karamelkami… co navrhuješ?“ Bill zvedl oči od cukrovinek a tázavě se na Toma podíval.
„Ehm… no… Muriel říkala, že si mám taky něco vybrat. Tak proč nevezme oboje a nepodělíme se?“
„To je skvělej nápad, Tome!“ Zatleskal Bill radostně, zvedl oba balíčky a jeden podal Tomovi.
Oba se vydali ke dveřím, aby se rozloučili s Muriel, a pak opustili obchod a pokračovali v procházce po městě, přičemž mlsali cukrovinky. Tom musel uznat, že domácí karamelky byly úžasné.
„Tak kam půjdeme dál?“ Zeptal se Tom po několika dalších minutách.
„Samozřejmě tam, kam nás nohy zavedou.“
„Oh,“ usmál se Tom a strčil si do pusy další karamelu. „Takže jsi vlastně neměl v plánu mi dneska něco ukázat, co?“
„Život se nedá naplánovat, Tome, musíš tomu nechat volnej průběh.“

Než stačil Tom Billovi odpovědět, všiml si skupinky teenagerů, kteří kráčeli po protější straně ulice. Kromě Billa to byli první lidi v jeho věku, které od svého příjezdu viděl.
„Hej, buzíku! Co to máš za kamarádíčka? To je tvůj kluk?“ Zakřičel jeden z kluků z druhé strany ulice, což způsobilo, že se ostatní ze skupinky začali smát.
Tomovi se okamžitě sevřel žaludek a váhal, jestli jít za tím klukem a nakopat mu zadek za to, že takhle urážel Billa, nebo jestli oponovat, že není Billův přítel a distancovat se od černovláska.
Podíval se na Billa, aby zjistil, jak bude reagovat, ale jeho výraz zůstal stejný. Stále se usmíval a spokojeně jedl to málo sladkostí, co mu zbylo. To Toma překvapilo. Copak Bill neslyšel, co na něj ten kluk křičel? Měl snad Tom slyšiny?

„Jsi snad, kurva, hluchej, ty zrůdo?!“ Zakřičel ten samý chlapec znovu. Tom rozhodně slyšiny neměl, ale Bill na urážky stále nereagoval.
„Bille, jsi v pohodě?“ Zeptal se Tom tiše, aby ho slyšel jen Bill.
„No jasně, Tome, proč se ptáš?“
„Protože ti kluci jsou…“
„Užívej si svejch hříšnejch cest, dokud můžeš, buzíku, až se budeš smažit v pekle, už si toho moc neužiješ!“ Tom při té poznámce zaťal pěsti a snažil se uklidnit. Nemohl se divit, že se lidi v téhle vesnici oháněli náboženstvím. Ale to Toma rozčílilo ještě víc a už se nechtěl od Billa distancovat, ale cítil nepřekonatelnou potřebu ho chránit. Chránit ho před lidmi, jako je ten kluk, před lidmi, jako je jeho rodina.
„Vím, kam můžeme jít dál, Tome, pojď za mnou,“ přerušil Bill vesele jeho myšlenky. Znovu se vydal ulicí, nevšímaje si pokřikování, které od skupinky chlapců padalo na jeho hlavu, a Tom se rychle vydal za Billem.

„Bille, co to sakra bylo? Jak to, že nejsi naštvanej?“
„Proč bych měl být naštvaný?“
„Já nevím… třeba kvůli těm nechutnejm urážkám, který na tebe ti pitomci před chvílí křičeli?“
„To není nic, kvůli čemu bych měl být naštvaný,“ pokrčil rameny Bill. Dojedl poslední bonbony, a pak našel odpadkový koš, aby se zbavil obalů.
Tom nemohl uvěřit, že to Bill bere takhle v pohodě. Ty komentáře ani nepatřily jemu, a přesto se zdálo, že je jediný, koho to štve.
„Samozřejmě, že je to něco, co by tě mělo naštvat! Říkali opravdu urážlivý věci.“
„Mně to ale nevadí, protože oni to prostě nechápou.“
„Co nechápou?“
„Že je to okay.“
„Co je okay?“
„Že je okay být jinej. Celej život jim něco vtloukali do hlavy a oni se tomu bohužel rozhodli věřit. Nejsem na ně naštvanej za to, co říkají, protože vím, že tomu prostě nerozumí, a proto je mi jich líto.“

Tom nemohl uvěřit tomu, co ten černovlasý chlapec říká. Jak mohl být někdo tak shovívavý a tak chápavý? To byla rozhodně vlastnost, se kterou se Tom setkal poprvé; nikdy nepotkal nikoho, kdo by se tomuhle Billovi byť jen přiblížil.
„Vážně ti to nevadí?“
„Ne, protože nakonec jsem pořád takový, jaký jsem, a stále mám ve svém životě lidi, kteří mě mají rádi; jejich slova na tom nemůžou nic změnit, víš?“
„Asi máš pravdu.“
„No, díky, Tome. Chceš pokračovat v prohlídce?“ Zeptal se Bill a na tváři se mu opět objevil jako vždy úsměv. Tom najednou pocítil v žaludku ten svíravý pocit, o kterém si myslel, že se ho předtím zbavil, a přestože si ze všeho nejvíc přál, aby zmizel, zároveň nedokázal udělat nic, co by mohlo druhému chlapci sebrat úsměv z tváře.
„Jasně, pojďme.“

***

Než se Tom nadál, den se už chýlil ke konci. S Billem prochodili celou vesnici, navštívili různé obchody a mluvili s různými lidmi, které Bill znal. Také se našlo pár dalších míst podobných „poli“, která Bill Tomovi ukázal. Tom by nikdy neřekl, že v tak malé vsi je tolik krásných míst a všechna vypadala, jako by na ně nikdy nikdo nechodil. Jako by byla nějakým tajemstvím, do kterého měl to štěstí být zasvěcen.
„Tak co, Tome, teď, když už sis to tady skutečně prohlédl, stále to tady nenávidíš?“ Zeptal se Bill. Oba teď seděli na poli, kde začal jejich den. Jen zabíjeli zbytek času, než bude muset Tom jít domů na večeři.
„Myslím, že teď už nemůžu říct, že to tady nenávidím. Rozhodně je tu mnohem víc, než se na první pohled zdá, ale nevím, jestli tady někdy uvidím to kouzlo, které, jak se zdá, vidíš ty.“
„Dej tomu čas,“ usmál se Bill, lehl si a zavřel oči. Zavládlo mezi nimi příjemné ticho a Tom využil chvíle, aby se na Billa podíval. Vypadal tak klidně, že by si skoro myslel, že usnul, nebýt úsměvu, který mu stále zdobil tvář.

Bill byl opravdu ohromující. Ať už kluk nebo holka, byl prostě krásný, o tom nebylo pochyb. Ale když o tom přemýšlel, byl to stále kluk a ten pocit, který Tom při pohledu na Billa stále měl, byl špatný. Chtěl být Billův kamarád a bral by ho takového, jaký je, ale nemohl ho přitahovat. To prostě nepřipadalo v úvahu.
„Já… já… musím jít, Bille, nemůžu přijít pozdě na večeři.“
„Okay, chápu. Chtěl by ses tady zase zítra sejít?“ Zeptal se Bill s nadějí v hlase.
„Jasně…“
„Super! Uvidíme se zítra, Tome!“
„Uvidíme se.“ Bill mu věnoval poslední úsměv, než se otočil a vydal se na cestu domů. Cítil, jak jeho žaludek dělá kotrmelce, už když jen pomyslel na Billa jako takového, ale s tím posledním úsměvem, který mu Bill věnoval, si nemohl pomoct, ale cítil se zmateněji než kdy v životě.
Tohle se přece nemůže dít, to prostě nejde…

autor: HollyWoodFix
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)

original