autor: Gaja
Snídaně se ukázala být jako sendvič se sázeným vejcem a opečenou klobásou od McDonald´s a vysoký polystyrenový kelímek silné kávy. Simone se omluvila, když prolétla místností, naposledy zkontrolovala, jestli je všechno zabalené, a oběma připomněla, že kdyby se jim podařilo sejít dolů hned, jak je volala, bylo by všechno ještě teplé. Bill s Tomem se na sebe podívali a sotva se jim podařilo skrýt úsměvy za kelímky s kávou, když se jejich matka znovu odšourala z kuchyně.
Zbytek dopoledne byl hektický. Oba kluci pobíhali po schodech nahoru a dolů s náručí plnou krabic a různých kousků rozebraného nábytku. Všechno to shromažďovali v obýváku, jen aby museli všechno znovu zvednout a naložit do stěhovacího vozu, jakmile přijel. Mezi vším tím pobíháním sem a tam nebyl čas ukrást si nějaký ten polibek a jen stěží si stačili vyměnit pár toužebných pohledů, když se míjeli na verandě. Dokonce i po naložení náklaďáku museli držet svoje ruce od sebe, když společně seděli na zadním sedadle Simonina minivanu a mlčky se snažili vybavit drobné vzpomínky, zatímco si jejich matka vpředu zpívala s rádiem.
Ani oběd jim neposkytl příliš oddechu. Dostali jen krátkou přestávku, aby zhltli další dávku rychlého občerstvení, než se museli vrátit ke stěhování věcí do jejich nového domu, který naštěstí nebyl od toho starého tak daleko, jak původně čekali.
Než se setmělo, všechno bylo víceméně nastrkané ve správných místnostech, i když rozházené a neuspořádaně. Vyčerpaní chlapci se společně svalili na pohovku – momentálně seděli v nevhodném úhlu uprostřed obývacího pokoje – Bill si položil hlavu na Tomovo břicho, zatímco Tom líně spustil ruku na Billovu hruď. „Už se nikdy nebudu stěhovat,“ zasténal Bill a zavřel oči před hromadami krabic, které je obklopovaly.
Tom pohladil Billa po paži a nechal svou vlastní hlavu, aby se opřela o opěradlo pohovky. „Do jinejch domů, nebo jako vůbec?“
„Ani jedno,“ zasténal Bill, otočil se a zabořil tvář do Tomova těla. „Smrdíš potem.“
„Jestli si dobře vzpomínám, tak máš rád, když jsem zpocený,“ opáčil Tom a vyvolal jednu ze vzpomínek, které Bill předtím během dne vykouzlil: horkou, lepkavou letní noc strávenou pod hvězdami poté, co v domě přestala fungovat klimatizace. Táboření na zahradě je sice nedokázalo nijak zchladit, ale bylo příjemné vědět, že jejich rodiče pro jednou nejsou na konci chodby.
Bill se líně zasmál a posunul se na pohovce. „Nestěžoval jsem si.“
Tom spokojeně zabroukal, objal Billa o něco pevněji a byl rád, že mohou sedět napůl schoulení vedle sebe, mlčky si vybavovat další vzpomínky na takové malé sladké chvilky, jako byla tahle, a sledoval, jak se Bill usmívá, když i jemu proplouvaly hlavou. Těch vzpomínek nebylo mnoho; jen tu a tam pár vteřin nevinného mazlení u filmu nebo sdílení deky na gauči po dni stráveném venku ve sněhu, ale stačily na to, aby Bill tiše zavrněl, což podle Tomova mínění stálo za to.
„Jsi sladký,“ zašeptal Bill, položil Tomovi ruku na paži a pomalu ho pohladil.
„No, tak tohle je pohled, který jsem snad ještě neviděla,“ řekla Simone ode dveří a od každého z dvojčat dostala pohled jedním otevřeným okem, než je znovu zavřeli. „Nerada ničím tuhle dvojčecí chvilku, ale Gordon objednal pizzu a za chvilku tu bude a vy dva potřebujete sprchu. Kdo ví, kolik prachu na vás je.“
Bill se s bručením jen převalil na bok a zabořil obličej do Tomova trika se zamumláním „nechci“ a Tom na jejich matku pokrčil rameny, jelikož nemohl vstát, dokud to Bill neudělá první.
Simone se zasmála a zavrtěla hlavou. „Hlavně si aspoň umyjte ruce, jinak nedostanete večeři,“ řekla, autoritativně na oba ukázala a zamířila do nové kuchyně, aby se pokusila najít talíře.
„Stejně ze mě budeš muset slízt,“ řekl Tom a pohladil Billa po vlasech. „Myslím, že bych v tomhle úhlu nedokázal usnout.“
„Mohli bychom to zkusit,“ řekl Bill, stále ještě tlumen látkou. Bill na chvíli ztuhl, opřel se o lokty a lehce zmateně se na Toma podíval. „Počkej, mámě to nepřipadalo divné?“
„Myslím, že jí to přišlo roztomilý.“
„Myslíš, že to ví?“ Zeptal se Bill, ztišil hlas a znepokojeně se podíval na dveře.
Tom sledoval Billův pohled a pokrčil rameny. „Myslím, že to rozhodnutí je na nás, tak nějak jako všechno ostatní doteď. Chceme, aby to věděla?“
Bill rychle zavrtěl hlavou. „Myslím, že to není dobrej nápad. Chci říct… je to divný, víš? Pro všechny ostatní určitě. Oni o nás vědí všechno a my máme jen naši verzi. Nemyslím si, že by to někdo jiný pochopil,“ řekl a zamyšleně zakroutil na Toma hlavou. „Celá tahle věc je něco jako naše tajemství. Něco, co je jen naše.“
„S tím souhlasím,“ přikývl Tom a prohrábl Billovi rukou vlasy. „A teď ze mě slez, ať se můžu jít opláchnout na večeři.“
„Ani náhodou,“ opáčil Bill a znovu se na Toma svalil. „Ty se pohneš, až zazvoní zvonek.“
***
Během týdne začínal nový dům vypadat více, jako by v něm někdo žil; nábytek v hlavních místnostech byl rozmístěn podle Simoniných představ a větší dvě třetiny krabic už byly vybalené a rozložené pro případné pozdější použití. Bill a Tom si nechali zařídit vlastní pokoj tak, jak chtěli, a byli rádi, že je stěhování nerozdělilo. V průběhu prvního týdne, kdy byli oficiálně spolu, strávili spoustu času skládáním vlastní historie, vzájemně se krmili drobnými, milými vzpomínkami, když se cítili rozněžněle – drobnými doteky a pohledy, ukradenými společnými chvilkami, kterých se jim dostalo, a použili i nepříjemné, trapné vzpomínky, když se párkrát kvůli něčemu pohádali. To druhé se nestávalo často, a když už, tak kvůli naprostým malichernostem, jako byl boj o místo v koupelně, nebo když byl Bill po ránu nevrlý. Drsné záblesky vzpomínek byly velmi rychle zažehnány hned, jakmile k tomu dostali příležitost. Ale jakmile se vzpomínky jednou objevily, už navždy tam zůstaly jako další nový kousek jejich života, který společně žili.
„Myslíš, že je tohle správné?“ Zeptal se Bill tiše jednou večer, když se těšně choulil u Tomova boku, stejně jako každý večer doposud, a konečky prstů přejížděl po znaménkách na Tomově hrudi, kde spojoval body, aby vytvořil hvězdy a další abstraktní tvary.
„Co máš na mysli?“
„Tohle,“ řekl Bill a obkroužil vrchol jedné Tomovy bradavky. „My. Co když tohle nemáme dělat? Co když máme být jen dvojčata a nechat toho? Jak to můžeme vědět?“
„Bille,“ řekl Tom tiše a přejel rukou po hladké rovině Billovy páteře. Jeho srdce se sevřelo už jen při pomyšlení, že by se toho někdy musel vzdát. Tom se trochu zavrtěl na posteli, převalil se na bok, přitiskl čelo na Billovo a zavřel oči, aby se mu v hlavě spojily myšlenky.
V jeho mysli jim bylo patnáct. Hned na začátku toho, co se mělo ukázat jako příšerné ráno, spěchali do školy. Budík nezazvonil, takže neměli čas ani na snídani, natož aby se Bill stihl učesat a nalíčit podle svých představ, díky čemuž byl nevrlý a štěkal na Toma od chvíle, kdy se vypotáceli z ložnice. Školní den neprobíhal o moc lépe. Bill se bránil uštěpačným poznámkám jejich hloupějších spolužáků a Tom podřimoval uprostřed dějepisu, jen aby ho vzbudil učitel a položil mu otázku, kterou nikdy neslyšel. Na konci dne si oba vysloužili tresty, které si podle nich nezasloužili, a svalovali vinu jeden na druhého.
Tom na svém čele cítil, jak Bill svraštil obočí, když netušil, kam tím vším Tom míří. S uklidňujícím zamručením si Tom přitiskl Billa blíž k hrudi a pokračoval ve vzpomínkách.
Když se toho dne vrátili domů, nechtěli spolu už ani mluvit. Každý z nich otráveně odkráčel na různý konec domu a jen neradi se znovu sešli u napjaté večeře, kde ani jeden z nich nechtěl mluvit o svém dni. Nepatrné pokusy Simone přimět je mluvit, vedly jen k tomu, že se hádali, čí je to vina, a nakonec byli posláni brzy spát s napomenutím, že kdyby šli spát o něco dřív, možná by ráno nebyli tak rozmrzelí.
Tento plán však nevyšel tak dobře, jak Simone pravděpodobně doufala. Dvojčata místo spánku ležela schoulená na svých oddělených postelích, záměrně k sobě otočená zády, a snažila se vzájemně vydusit. Už se na sebe nezlobili, ale věděli, že ani jeden z nich nebude ten, kdo se postaví na nohy a omluví se. Chystali se jít spát zbytečně naštvaní jeden na druhého a probudit se smutní kvůli tomu všemu jen proto, že oba byli příliš tvrdohlaví na to, než aby přiznali svoji vinu, která už ve skutečnosti ani neexistovala, a to celé je neskutečně štvalo.
Tom ve vzpomínkách sledoval, jak hodiny odtikávají desátou hodinu večerní a pomalu se plíží ke čtvrt, a pak dál k půl, zatímco poslouchal, jak Bill na druhé posteli oddechuje. Poznal, že Bill je vzhůru stejně jako on, když každou chvilku ztěžka vydechl, jak se snažil donutit usnout. Nakonec když se hodiny přiblížily k jedenácté, se Tom rozhodl, že už to nevydrží, skopl ze sebe peřinu a vyskočil z postele. Připlížil se přes malou vzdálenost mezi jejich postelemi, vlezl si k Billovi a dotkl se jeho ramene, jen aby jeho ruku setřásl. „Nechci jít spát takhle,“ zašeptal Tom, lehl si za Billa a lehce mu položil ruku na rameno.
„Tak si zůstaň vzhůru,“ zabručel Bill a odsunul se na druhou stranu postele.
„Bille,“ povzdechl si Tom a přisunul se k němu. „No tak. Vím, že ty taky ne. Prostě se usmíříme a hodíme dnešní den za hlavu, okay?“
Bill mlčel, ale neodtáhl se a nechal Toma, aby se k němu přitiskl a jeho dech mu čechral krátké chloupky na zátylku.
„Omlouvám se, že jsem zapomněl nastavit budík, a omlouvám se, že měl Marcus blbý kecy na tvoje vlasy,“ zašeptal Tom Billovi do krku.
„Jo?“ Zeptal se Bill a položil ruku na Tomovu, která mu spočívala na břiše.
„Jo,“ řekl Tom a zabořil nos do Billových vlasů. „Mrzí mě, že jsem strávil tolik času s Andreasem místo s tebou. Vím, že z toho nejsi moc nadšený.“
Bill se převalil na záda, naklonil hlavu, aby se na Toma pořádně podíval, a na oplátku se mu dostalo upřímně omluvného pohledu. „Ve skutečnosti mi to zas tak moc nevadí,“ řekl lehce a bezděčně pohladil Toma po paži.
Tom se lehce ušklíbl. „Jo, vadí. Vždycky se tváříš takhle naštvaně, když to udělám,“ řekl Tom a sledoval Billovy oči, jak putují po jeho tváři a sledují známou cestu od Tomových očí k jeho rtům a zase zpátky. „Udělám si na tebe víc času.“
„Slibuješ?“ Zeptal se Bill, povytáhl obočí a zadíval se do Tomových očí.
Když se Tom díval dolů na Billa a užíval si pohled do jeho očí, ani si neuvědomil, co se chystá udělat, dokud to neudělal, nenaklonil se a nepřitiskl své rty na Billovy. Nedávalo to ani špetku smyslu, ale v tom krátkém okamžiku se to zdálo jako ta nejdokonalejší věc, jako nejsamozřejmější krok na světě… ale jen na ten jediný okamžik, než ho rozum dostihl a on neucukl, připraven se okamžitě omluvit. Tom ani nestihl zformulovat první slabiku omluvy, než si ho Bill přitáhl zpátky k sobě a svým počinem mu řekl, že je to v pořádku. Že takhle to má být. A tím to všechno začalo.
Když Tom dokončil jejich nejnovější vzpomínku, otřel se o Billův nos a vytrhl ho ze zamyšlení, aby se na něj podíval. Bill se něžně usmál a ukradl svému dvojčeti polibek. „To nebylo moc romantické,“ řekl a jeho tón byl škádlivě obviňující.
Tom zavrtěl hlavou a polibek Billovi opětoval. „Kdo potřebuje romantiku, když máme sebe? Chci, abychom navždycky byli „my“.“
Bill mlčky přikývl a nemohl než souhlasit. Bez ohledu na to, co jim přinese budoucnost, bez ohledu na to, co by si mohl myslet zbytek světa, neexistovalo, aby mohli být něčím jiným než „my“.
KONEC
autor: Gaja
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
original
