autor: Sturmfrei
chrome://historie
Dnes – středa, 15. května 2019
14:02
trestní sazba za manipulaci s poštou – Google.com
14:02
co se považuje za manipulaci s poštou – Google.com
14:01
je ukládání pošty k sousedům nezákonné – Google.com
***
Vymazat údaje o prohlížení?
> Historie procházení
***
Když se ozval zvuk domovního zvonku, Tom málem upustil misku s popcornem. Položil ji na stolek a automaticky si prohrábl rukou vlasy, když se šel podívat, kdo je za dveřmi. Když nakoukl kukátkem, jeho prsty se ve vlasech zastavily. Protože osobou na druhé straně dveří byl on. Ten kluk ze 483, který v černobílé kostkované košili vypadal naprosto úchvatně.
„Vteřinku!“ Zakřičel Tom a odstoupil ode dveří, aby si vymotal prsty z vlasů (a také si možná připomněl, že má dýchat). Trvalo mu déle než vteřinu, než se mu podařilo prsty z vlasů vymotat, znovu si udělat drdol a najít klíče ode dveří, ale ve vší úctě, ten čas opravdu potřeboval, aby se vzpamatoval.
„Ahoj,“ řekl chlapec a věnoval mu opravdu oslnivý úsměv. „Ty jsi… uh,“ na vteřinu sklopil oči. „T. Kaulitz, že?“ Přečetl jméno z obálky, jedné z několika, které držel v malém štosu přitisknutém na hrudi. Tom zamrkal, aby potlačil náhlé nutkání smát se jako šílenec, a řekl: „Jo, to jsem já. Ahoj.“
„Potom je tohle tvoje,“ vytáhl muž obálky. „Přimotaly se k mým. Promiň.“
„Nemusíš se omlouvat,“ řekl Tom. „Tys je tam přece nedal.“
V duchu si měl chuť dát pár facek, ale ten chlapec se jen tiše zasmál a zavrtěl hlavou. „Dobře, tak jo. Tak se zatím měj. Užij si film.“
„Ehm… film?“
„Máš na tričku popcorn,“ vysvětlil chlapec a jeho úsměv se změnil v lehce omluvný, i když přátelský. „Myslel jsem, že na něco koukáš.“
„Uh. Jo.“ Tom se musel v duchu okřiknout. Většinou takhle mimo nebýval, ale na tom klukovi prostě bylo něco, co dokázalo vypnout všechny části jeho těla, které ho dokázaly udržet v pohodě.
Ten kluk byl prostě nespravedlivě přitažlivý. Byl prostě živoucí příklad z encyklopedie pro vysoký, černý a hezký: nohy až do nebes, černé vlasy pod ramena, úsměv, který ho nutil přivřít oči, ale zároveň jako by jim dodával větší hloubku. Jeho styl oblékání byl zlatý střed mezi módou a výstředností. A Tom si nemohl pomoct, ale i když se nad ním ten muž tyčil na opravdu vysokých podpatcích, neskutečně ho přitahoval.
„Okay,“ řekl muž a dál se usmíval. „Uvidíme se, T. Kaulitzi.“
Vyslovil Tomovo příjmení špatně, protože to takhle dělali všichni, ale pro tentokrát se Tom nedokázal donutit opravit ho. Muž se otočil, zamířil k výtahu a s každým krokem se kvůli podpatkům jeho boky lehce zhouply. Se vším sebezapřením, které v sobě Tom našel, si musel připomenout, aby zavřel dveře dřív, než bude obviněn ze šmírování.
Možná se do svého souseda tak trochu zamiloval. O nic nejde. Ne?
***
Dneska měli jít s klukama na pivo a Tom měl zpoždění. Jeho vlasy prostě odmítaly uschnout, pak se mu nedařilo udělat si drdol, a když konečně vyšel z bytu, musel se vrátit, aby si vzal z druhé bundy peněženku. Nesnášel, když chodil pozdě; jeho odraz se ze všech zrcadel ve výtahu tvářil jako Bůh pomsty. Konečně se dostal do přízemí, proběhl dveřmi výtahu dřív, než se úplně otevřely, a zamířil k východu.
„Ahoj, T. Kaulitzi!“ Pozdravil ho kluk ze 483, který stál u poštovních schránek, a Tom, který spěchal ke dveřím, málem zakopl o svoje vlastní nohy, když se na místě zastavil. Velmi pomalu se otočil, setřel ze svojí tváře výraz Boha pomsty a proměnil jej do zdvořilého otazníku.
„Ahoj.“
Ten chlapec měl dneska na sobě roztrhané džíny a koženou bundu a ve vlasech bílé pramínky, které tam předtím nebyly. Věnoval Tomovi úsměv a plnou ruku obálek. „Pošťák zase smíchal tvoji poštu s tou mou, věřil bys tomu?“
„Ehm,“ řekl Tom, když si převzal obálky. „To je zvláštní. Máme snad podobný jména nebo tak něco?“
„Já jsem B. Preston, takže vlastně ne. Ale ty bydlíš v 383, že? Možná se mu pletou čísla bytů,“ pokrčil chlapec rameny a zavřel schránku. „Každopádně, teď už svoji poštu máš. Přeju ti hezký večer!“
„Tobě taky,“ řekl Tom automaticky.
Mohl děkovat Bohu, že se dokázal přepnout na autopilota, jelikož jeho mozek byl kompletně zaměstnán tím, aby si tuhle novou informaci navždycky zapamatoval. I poté, co ten kluk zmizel ve výtahu a Tom se opět rozběhl směrem k metru, hlásek v jeho mysli si dál prozpěvoval B. Preston jako osobní mantru.
Tu část s Prestonem samozřejmě věděl, jelikož byla napsána na poštovní schránce. Část s B. však byla nová.
Kluci – celkem tři; dva z vysoké a jeden z práce – si už zamluvili stůl v zadní části svého oblíbeného baru, když Tom konečně dorazil. Georg se posunul, aby mu udělal místo na své straně naleštěného stolu a šťouchl Toma do ramene.
„Jdeš pozdě, chlape! Už jsme chtěli volat policajty a nahlásit tě jako pohřešovanýho!“
„Donutil jsem je počkat,“ informoval Toma suše Gustav. „Co si dáš? První runda je na mě.“
Tom pokrčí rameny. „Cokoliv s alkoholem. Jaký znáte křestní jména začínající na B?“
„Ben,“ řekl Andreas. „Bob. Bill. Brad. Barnabas. Proč?“
„Jde o toho tvýho souseda?“ Georgovi, jakožto Tomovu prvnímu spolubydlícímu na vysoké, a tudíž nejstaršímu příteli, stačil jen jediný tip. „Už jsi konečně přišel na tu tajnou iniciálu? Už se ti nezdá o všech těch zasraných křestních jménech na planetě?“
„Nech ho na pokoji, je zamilovanej,“ plácl Andreas Georga přes ruku, kterou měl položenou na stole. „Myslím, že je to romantický. Jako by musel dokázat, že je hoden křestního jména svojí lásky, nebo tak něco.“
Gustav se se slyšitelným odfrknutím zvedl a zamířil k baru. On tyhle problémy řešit nemusí, prostě se zamiloval a oženil s láskou svého života. I Georg měl stálý vztah, který, jak se zdálo, směřoval k zásnubám, takže ani on už neměl takové pochopení pro ty, kteří měli trable s láskou. Andreas jako jediný další svobodný člověk z jejich malé skupinky měl být Tomovi rádcem, ale zjevně přečetl příliš mnoho historických romantických románů z kiosku na stanici metra.
„Bentley,“ řekl Andreas zasněným hlasem. „Brandon. Oh, to se mi líbí. Doufám, že se jmenuje Brandon. To zní jako kluk, se kterým bych chodil. Zní to, jako by měl velkýho pt-“
„Okay!“ Georg se otočil na Toma. „Viděl jsi to video, jak si ten mýval chtěl umýt cukrovou vatu?“
Tom to video viděl, ale aby se ujistil, že Andreas přestane mluvit o imaginárních rande a dalších slovech na P, zavrtěl hlavou. Jeho kamarád okamžitě vytáhl telefon, a když se Gustav vrátil s půllitrem piva pro Toma, načnul další témata, aby je všechny rozptýlil od písmena B. Prostě si užili klasický večer – dali si pár drinků, zahráli kulečník a probrali práci a pokroky, které Gustavova dcera ve školce udělala.
Byla to skvělá zábava a úžasný způsob, jak začít víkend, ale ve vnitřní kapse jeho kabátu stále byla pošta, kterou si Tom vzal z B. Prestonovy ruky, a hlásek v jeho hlavě prostě nechtěl zmlknout.
***
Středeční večery Tom zasvětil odpočinku. Vždy odejde z práce o něco dřív, vezme si jídlo s sebou a na Netflixu sleduje seriály, dokud neusne. Někdy když má zvlášť hodně energie, si místo toho pustí PlayStation. A dnešní večer byl jedním z nich – seděl na kraji gauče, v ruce držel ovladač s jazykem přitisknutým ke kroužku ve rtu a snažil se setřást neodbytného policistu ve hře Grand Theft Auto.
Zrovna, když mu hra oznámila, že se otravného policisty zbavil, zazvonil zvonek u jeho skutečných dveří. Tom se zavrčením zmáčkl pauzu a vstal. Stále byl napůl ponořen do svého zločineckého alter ega a v myšlenkách se soustředil na skvělou nelegální misi, kterou potom musí dokončit, takže dveře otevřel trochu hruběji než obvykle.
„Jo?“
„Ahoj, znovu.“ Úsměv B. Prestona ochabl, když spatřil rozmrzelost v Tomově tváři, a Tom v tu chvíli zalitoval výběru své večerní zábavy. Rychle upravil svůj výraz do přátelštějšího.
„Ahoj. Co se děje?“
„Pošta volá,“ řekl B. Preston, když v ruce držel další štos obálek. „Povedlo se jim to znovu. Upřímně řečeno, jak těžké je doručit poštu té správné osobě?“
Znělo to spíš pobaveně než podrážděně a Tom s úsměvem sáhl po svém štosu. „Zřejmě je to vážně těžký. No, díky, že jsi mi tu moji donesl. Znovu.“
„V pohodě,“ pokrčil B. Preston rameny. „Vážně přemýšlím, že tam dám nějaký lístek. Chápeš, nějaký pošťák dělá svoji práci napůl a upřímně řečeno, začíná to být trochu směšné. Nechci pořád kontrolovat poštu, jestli tam náhodou není i cizí, chci si prostě vzít, co mám ve schránce, a jít domů.“
„Lístek?“ Zopakoval Tom a špičkou jazyka si nervózně hrál se svým piercingem ve rtu. „Jaký lístek?“
„Však víš, pro pošťáka,“ řekl B. Preston. „Aby se prostě ujistil, že poštu doručuje na správnou adresu, jak má.“
Tom si odkašlal a poškrábal se na krku. „Jasně, jo. Ale myslíš, že to bude fungovat?“
„Proč by nefungovalo?“ Podíval se na něj B. Preston zvědavě. „Nechci tam psát nic urážlivého. Možná jsme prostě jen poslední budova na jejich obchůzce a oni jsou jen unavení z celodenního čtení adres, nechci je soudit. Jen chci dostávat do schránky pouze svou vlastní poštu. Nebo ty snad nechceš dostávat poštu do svojí schránky, místo abys ji dostával přese mě?“
„Jo, jo, jasně,“ řekl Tom rychle. „Tak… nemám ten vzkaz napsat třeba já? Je to přece jenom moje pošta, kterou neustále doručují nesprávné osobě.“
B. Preston mu věnoval úsměv. „Nedělej si starosti, už na tom pracuju. Každopádně přeju ti hezký večer!“
Počkal, až i Tom popřál hezký večer jemu, pak se otočil a zamířil k výtahu. Vlasy mu při každém kroku na ramenou poskakovaly a bílé pramínky se leskly ve světle chodby. Tom si nemohl pomoct a věnoval mu až příliš dlouhý pohled, než zavřel dveře a nechal na ně s tupou ránou dopadnout své čelo.
***
Dnes bylo úterý a úterky většinou v práci trávil dlouho, jelikož potřeboval dokončit to, co nestihl v pondělí, a tak doháněl, co se dalo. Tohle konkrétní úterý odešel z kanceláře v půl páté odpoledne. Zanechal na svém stole spoustu hotové práce na středu a vydal se domů metrem. Byla to zvláštní nová zkušenost, být v takhle prázdném metru. Díky tichu mohl slyšet tlukot vlastního srdce v hrudi.
Od zastávky metra k jeho bytu to byly dva bloky. Pomalu k němu mířil a v duchu si procházel svůj plán. Možná by toho měl prostě nechat a přijmout fakt, že prohrál – nebo toho nechat a zkusit jiný způsob, který by byl méně šílený. Vždyť teď, když už spolu párkrát mluvili, nebylo divné začít nějakou konverzaci, ne?
Když dorazil k budově a vstoupil do haly, ještě si nebyl úplně svým rozhodnutím jistý. Už ze zvyku se otočil ke zdi plné poštovních schránek napravo. Otevřel tu svou, vytáhl několik obálek uvnitř a prošel je. Žádná z nich nevypadala nějak důležitě, takže nemohlo vadit, kdyby si je dneska nepřečetl. Podíval se na schránku se jménem Preston a očima přejel po žlutém lístečku, který na ní byl nalepený.
Pro pošťáka:
Toto je schránka B. Prestona. Veškerou poštu pro T. Kaulitze, prosím, doručujte do schránky označené Kaulitz. Je přímo pod touto.
Děkuji!
Rukopis měl silný sklon doprava, jeho písmena se tiskla těsně k sobě s dlouhými obloučky u L, K a Y. Tom na chvilku zaváhal, než z kovových dvířek strhl ten malý vzkaz.
„Já to věděl!“ B. Preston se najednou objevil vedle něj. Dnes měl na sobě tenisky, černé s pruhovanými tkaničkami, díky nimž byly jeho kroky na podlaze pokryté kobercem úplně neslyšné. Tom na něj šokovaně zíral s poštou v jedné a lístečkem ve druhé ruce.
„Takže… jak to máš s tou poštou?“ Zeptal se B. Preston. Naklonil hlavu na stejnou stranu, jako měl sklon jeho rukopisu, zatímco jeho vlasy vykoukly zpod šedé čepice.
„Uhm…“ bylo jediné, na co se Tom zmohl. „Já, ehm, já-“
„Bavíš se dobře, když se neustále objevuju u tvých dveří s tvojí poštou? Užíváš si, že si pokaždý najdu čas, abych ti donesl tvoje sračky jako nějakej divnej pseudosluha?“
„Co? Ne!“ Tom naprosto zmateně přilepil lísteček zpátky na jeho poštovní schránku. „Ne, nic takovýho, já jen…“
„Jen co?“ Zeptal se B. Preston a zněl skutečně zmateně. „Víš, v jednu chvíli jsem si myslel, že tu svou poštu schválně házíš do mojí schránky. Ale vždycky jsi vypadal jako milej, normální kluk, kterej by něco takovýho neudělal.“
„Oh, Bože,“ poškrábal se Tom ve vousech, a pak na krku těsně pod drdolem. „Já, uhm, vlastně to tak je. Chci říct, že jsem schválně házel svoji poštu do tvojí schránky. Ale ne z žádnýho děsivýho důvodu. Alespoň myslím, že ne. Jde jen o to, že…“ zhluboka se nadechl. „Myslím, že jsi opravdu přitažlivej, a rád bych tě líp poznal, a nevěděl jsem, jak ti to říct.“
Když slyšel své vlastní vysvětlení, už si nebyl tak úplně jistý, zda to opravdu přeci jen nebyl děsivý důvod. B. Preston se dál tvářil zmateně s povytaženým obočím, což Toma jen utvrdilo v jeho pochybách, a tak pokračoval: „Neměl jsem v úmyslu tě nalákat k sobě do bytu nebo něco takového, opravdu. Jen jsem chtěl nějak začít konverzovat.“
B. Preston se začal smát. Napětí z jeho těla i tváře najednou zmizelo a místo toho se mu rozkošně zkroutily koutky očí. „Takže nejsi úchylák, ale stydlín.“
„Přísahám, že takhle neschopný obvykle nejsem,“ zamumlal Tom a stydlivě se usmál, přestože by se nejradši propadl do země. „Jsi prostě… děsivý. Děsivě přitažlivý.“
„Tohle si vážně myslíš?“ B. Preston se stále smál, zatímco se sjel pohledem. „Dneska vypadám strašně. Ráno jsem si ani nestačil umýt vlasy.“ Ukázal gestem na čepici a zašklebil se. „A teď jsou neumyté a rozcuchané, jak jsem měl tu čepici celý den.“
„To je mi jedno,“ řekl Tom. „Vypadáš skvěle. Mimo to, když jsi mi poprvý přinesl poštu, měl jsem na tričku popcorn.“
Preston se znovu zasmál. „To je vlastně pravda! A stejně jsem si myslel, že ti to sluší, takže jsme si asi kvit.“
„Počkej, to sis myslel?“ Tom málem upustil poštu. Takové přiznání nečekal. Vlastně by se mu dost ulevilo, kdyby si B. Preston nemyslel, že je úplný břídil.
„No jo. Pokaždý, když jsem tě viděl ve výtahu nebo v hale? Okukoval jsem ty tvoje prsní svaly.“ Mrkl na něj B. Preston, a pak sáhl do kožené tašky, kterou měl přes rameno. Vytáhl pero a malý bloček žlutých lepivých papírků. Poté, co na ten horní něco načmáral, vytrhl ho z bločku a nalepil ho na Tomovu poštovní schránku.
Bylo na něm rukopisem se sklonem doprava napsáno Bill a za tím řetězec čísel.
„Teď už můžeš přestat házet svoji poštu do mojí schránky.“ Bill lehce šťouchl svým ramenem do Tomova. „Nelam si hlavu s tím, co máš říct, a prostě mi zavolej,“ usmál se. Jeho hnědé oči se setkaly s Tomovýma, než dodal: „Jen mi dej chvilku, abych si umyl vlasy.“
***
chrome://historie
Dnes – středa, 20. listopadu 2019
11:32
jak dlouho vydrží přilepené lepící lístečky se vzkazem na zdi – Google.com
11:31
kde koupit lepící lístečky ve velkém – Google.com
11:29
jak požádat přítele, aby se ke mně nastěhoval – Google.com
***
Vymazat data o prohlížení?
> Historie prohlížení
autor: Sturmfrei
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
