autor: Ywanie
Bolestivý způsob
První metoda na seznamu těch pěti byla pravděpodobně tou nejbolestivější. Byl to také způsob, jakým musel Bill zapsat většinu svých myšlenek. Znal bolest; znal ji až příliš dobře. Lidé mu však v průběhu let už dále fyzicky neubližovali, jelikož mu způsobili další jizvu na duši.
Billovým zájmem bylo nevystavit Toma stejné psychické bolesti, z níž ho kdysi dávno zachránil. Za to mu byl Bill nadosmrti vděčný. Chtěl vidět, jak se Tomova tvář zkroutí fyzickou bolestí. Chtěl slyšet Tomovy prosby, chtěl mít kontrolu nad tím, co Tom cítí. Potřeboval vidět strach v Tomových hnědých očích, aby věděl, že je to dostatečné mučení. Díky bolestivému způsobu Bill věděl, že Tom bude připraven na peklo, což bylo místo, kde Tom po životě na zemi skončí.
Bill si v hlavě přehrál, jak se to stane až do nejmenších detailů. Teď jen potřeboval trochu času na rozmyšlenou, jestli je to způsob, jakým to chce udělat, nebo ne.
Billovo tričko bylo dost těsné na to, aby Tom viděl, že od jejich posledního setkání zhubl. Billova žebra teď trčela ještě víc než kdykoli předtím. Ale samozřejmě nehladověl; byl prostě příliš zaneprázdněný plánováním dokonalé vraždy, než aby měl čas se najíst.
Když Billova dokonale pěstěná ruka zaklepala na dveře, Tom už věděl, kdo stojí na druhé straně, protože z lehce pootevřeného kuchyňského okna slyšel, jak někdo přichází po příjezdové cestě, a nakoukl přes žaluzie, stejně jako to dělal vždycky před těmi měsíci, než se do toho dal a všechno zničil.
Když otevřel dveře, Bill z jeho tváře mohl vyčíst, jak moc by si přál přitáhnout si jeho kostnaté tělo do pevného objetí. Ale z Billovy tváře se to dalo vyčíst také, pomyslel si Tom. Ach, kdyby jen věděl, jak špatně si výraz chlapcovy tváře vyložil. Bill podle Tomova názoru vypadal ublíženě, stejně jako když Tom ukončil jejich vztah.
Tomovi se po chlapci stýskalo. Tehdy dávno, když jejich vztah ukončil, nechtěl to přátelství zničit. Ale Bill už mu nedovolil, aby byl součástí jeho života. Nezáleželo na tom, kolik hlasových zpráv mu zanechal, nezáleželo na tom, kolikrát za Billem šel a prosil ho, aby mu otevřel, ale Bill mu neřekl ani slovo. Takže když najednou zničehonic stál v jeho dveřích, Toma naplnilo překvapení a příval štěstí, o kterém ani nevěděl, jestli si ho zaslouží.
„Pustíš mě dovnitř, nebo tu budeme jen tak stát a zírat na sebe?“ Billův hlas byl téměř nelidský, ledově chladný, ale Tom byl slepý. Ničeho si nevšiml. Dokonce ani čokoládově hnědé tašky, která černovlasému chlapci visela přes rameno.
Tom otevřel dveře ještě trochu víc a pustil Billa dovnitř. Vůně přiměla Billa na chvíli se zastavit. Byla to vůně minulosti. Tomův dům voněl jako Tom. Billovi se vybavily vzpomínky na pozdní noci, kdy se k Tomovi tulil na pohovce, sledoval nějaký nudný film, ale přesto se bavil jako nikdy v životě. Rychle se přinutil vrátit do reality a následoval Toma do obývacího pokoje.
„Máš nový gauč,“ zamumlal Bill, když studoval černou koženou pohovku, která nahradila starou hnědou. Nesedl si, jen na ni zíral. Věděl, že Tom cítí nepříjemnou atmosféru, ale nezdálo se, že by měl sebemenší tušení, co se děje. No, samozřejmě, že neměl. Tohle bylo naprosto nečekané.
„Jo, tu druhou jsem prodal rodičům, aby si ji mohli vzít na chalupu, kterou mají…“ Tom se zašklebil a najednou pocítil vinu za to, že se zbavil pohovky, na kterou měl s Billem tolik vzpomínek, a také proto, že Bill předstíral tvář plnou smutku.
„Mohl bys mě provést po domě, kvůli starým časům?“ Billův hlas byl teď tichý. Potřeboval, aby Tom řekl ano, a bylo mu jasné, že to Tom udělá. Nemusel mít strach, že by Tom ten nápad odmítl. Byl si naprosto jistý, že Tom si moc přál, aby tohle ukončilo jejich mlčení.
A samozřejmě měl pravdu. Tom přikývl a lehce se usmál, než vyrazil. Nebyl to velký dům, jen kuchyň, koupelna, jeden obývací pokoj a dvě ložnice. Bill ho znal nazpaměť. Tenhle dům měl nejraději na celém širém světě, když byl ještě nedotčený, a když měl ještě srdce.
Ložnice byla poslední místností, kam Tom zamířil, jelikož to byl poslední pokoj na chodbě. Jakmile Bill otevřel dveře, věděl, že právě v tomto pokoji chce ukončit Tomův život. Následoval chlapce s copánky a posadil se na postel. Tento pokoj byl o něco chladnější než ostatní, jak si Bill všiml. Ale to bylo dobře.
„Já… chybíš mi, Bille.“ Tom se posadil vedle Billa a chtěl mu položit ruku na rameno, když ho někdo zatlačil do matrace. Bill černými nehty poškrábal jeho tvář, když druhému muži přikryl rukou ústa, aby nevydal ani hlásku.
„Za to, co jsi udělal, zaplatíš.“
Když se Bill na Tomovi pohodlněji usadil a měl pocit, že má vše pod kontrolou, stáhl svoji ruku. Ale ve chvíli, kdy se Tom chystal znovu promluvit, byla ruka opět položena na jeho ústa, a tentokrát se Bill naklonil o něco blíž.
„Vsadím se, že tě zajímá, co se děje. Tak já ti povím malý příběh. Nejspíš ho budeš znát.“ Tom cítil, jak Billův dech narazil do jeho tváře, když černovlásek šeptal. I když vypadal jako blázen, a vřelost, která se mu kdysi zračila v očích, byla úplně pryč, Tom se nebál. Bill by neublížil ani mouše.
„Otec mi vždycky říkal, abych nemluvil o tom, co se stalo mezi čtyřmi stěnami našeho domu. Jak říkal, bylo by to jako ‘Salz auf die Wunde streuen’. Vzpomínáš si na tu větu, Tome?“ Bill neměl v úmyslu nechat Toma na svou otázku odpovědět, ale když Tom přikývl, prostě to přijal.
Tom už roky neslyšel Billa mluvit německy a byl víc než lehce překvapen. Mladík se vyhýbal všemu, co by mu mohlo připomenout jeho minulost, a tady o ní mluvil a odkazoval na fráze v němčině.
„Kdyby mluvil anglicky, řekl by něco jako ‚sypat sůl do rány‘. A já ti dnes předvedu, odkud takové rčení pochází. Nasypu ti do všech ran trochou soli.“ A tak se stalo.
Tom úplně nechápal, co měl Bill svými slovy na mysli, ale hádal, že prostě mluví v metaforách stejně jako jeho otec. Ale nešlo slovy popsat, jak moc se mýlil.
Tom se nebránil, když ho Bill začal přivazovat k rámu postele. Usoudil, že když to Billovi dovolí, nechá ho, aby měl pocit, že má všechno pod kontrolou. Možná mu díky tomu odpustí a bude zase jeho přítelem. Tom udělal hloupé rozhodnutí. Myslel si, že Bill si chce jenom promluvit, ale bál se, že mu v tom Tom zabrání, nebo že odejde. Ale Tom se mýlil. Och, tak moc se mýlil v každé své myšlence. Chlapce před sebou už nepoznával, už vůbec ne.
Bill strčil ruku do tašky, kterou si vzal s sebou, a když ji znovu vytáhl, byla v ní břitva. Bill držel rukojeť tak silně, že mu málem zbělely klouby, ale bylo mu to jedno.
„Jsi připraven snášet rány? Já jsem je taky musel snášet, dokud jsi nepřišel a neobvázal mi je, ale něco ti řeknu. Myslím, že jsi je svým špinavým obvazem zanítil, ty kreténe!“
Bill byl naštvaný. Tom si to uvědomil až teď. Vůbec nebyl smutný, byl plný zloby. A každou další vteřinou přiblížil břitvu k němu. Toma teď děsilo, když viděl, jak moc si to Bill užívá. Bylo to vidět v jeho tváři, i když ještě nezačal.
Chladný kov břitvy dopadl na Tomovu opálenou kůži a během vteřiny jím přejel po opálené kůži jeho boku. Tom vykřikl a vykřikl hlasitě. Řezné rány břitvy nařízly jen kůži, ale bolelo to. A Bill ještě nebyl zdaleka hotov. Chtěl mít celý Tomův hrudník, ruce i nohy ozdobené řeznými ranami.
Než Bill opustil svůj domov, nebyl si jistý, jestli chce použít břitvu, nebo žiletku, a vůbec nelitoval, že si nakonec vybral břitvu. Byla mnohem účinnější. Nechtěl ztrácet čas.
Deset minut Bill pokračoval v řezání a řezání do Toma. Občas na chvíli přestal, jen aby mohl studovat bolest v Tomově tváři. Teď už ale bylo na čase břitvu odložit a přejít k dalšímu kroku. Teď, když Tom snášel rány, potřeboval Bill už jen trochu soli.
Protože šlo o způsob, který plánoval celé hodiny, samozřejmě si sůl přinesl s sebou. Zlomyslně se usmál na Toma, který vypadal, jako by ho se všemi těmi řeznými ranami, které měl, někdo táhl nahého za autem. Nekrvácel tolik, jak se Bill obával. Soustředil se na bolest, ne na krev, takže za to byl vděčný.
Tomovy oči se rozšířily, když Bill vzal do ruky balíček soli. Už pochopil, že si z něj Bill nedělá legraci. Ale když uviděl sůl, oči se mu zaleskly. Když ji na něj začal Bill sypat, snažil se zadržet výkřik. Slzy od bolesti mu teď stékaly po tváři a celé tělo ho pálilo.
Mezi vlastním křikem slyšel smích. Jeho žaludek se stáhl, když si uvědomil, že se Bill směje. Opravdu se smál. Další zlý úsměv by ho už nepřekvapil, ale smích!? Zmítal se v bolestech a ten, kdo mu slíbil, že s ním zůstane navždy, se smál.
„Pálí to! Hořím!“ Křičel Tom, zatímco se mu Bill stále ještě smál. Cítil, jak na něm druhý chlapec sedí, ale bylo to jen matně. Bolest, kterou cítil, ho od reálného světa vzdalovala.
Když bylo Tomovi a Billovi devět, milovali upíry. Hrávali si na Tomově dvorku, když bylo venku zataženo. Oba byli upíři, a když jsou upíři na slunci, shoří. Proto se museli pokaždé, když slunce vyšlo zpoza mraku, schovat do stínu, a když se jim nepodařilo dostat se do stínu včas, točili se dokola a dokola, dokud se jim nezamotala hlava a nespadli. To hoření bylo mnohem příjemnější než tohle.
„Ne, milý Tome. Ne, ty nehoříš. Na druhou stranu takové utopení…“ Zatímco Bill mluvil, vzal do ruky trochu soli a vmasírovával ji Tomovi do hrudníku. Tom zatnul zuby a ze všech sil se snažil nevydat ani hlásku. Oh, jak si to Bill užíval. Bolest se Tomovi vepsala do tváře, přesně jak chtěl.
„Pokusil ses mě utopit ve smutku, tak je fér, že to zkusím udělat já tobě. A nezklamu.“ V Billově hlase nebyla ani stopa po pochybnostech nebo nejistotě. Samozřejmě, že by Toma dokázal utopit. Možná nebyl z nich ten nejsilnější, ale Tom byl příliš zabrán do vlastní bolesti, než aby se bránil. A to bylo pro Billa naprosto perfektní. Všechno bylo perfektní.
Vyšel z pokoje a zamířil do koupelny, kde napustil vanu. Koupelnu v tomto domě nikdy neměl rád. Byla tak staromódní, s tapetami s květinovým vzorem a celá působila temnějším dojmem než jako moderní koupelna. Ale byla ideální místností k umírání.
Bill se vrátil do ložnice a věnoval pár vteřin tomu, aby obdivoval ode dveří Toma, než pořádně vstoupil do pokoje. Tom byl příliš zabrán do vlastní bolesti, než aby si Billa pořádně všiml. Když mu Bill uvolnil ruce a vytáhl ho z postele, nedokázal se bránit.
Ve chvíli, kdy jeho tělo dopadlo na podlahu, uslyšel zapraskání a intenzivní bolest. Nevěděl, co to bylo, ale něco se v něm právě zlomilo. A nejhorší bylo, že mu to bylo úplně jedno. Bylo mu jedno i to, že byl tažen po zemi. Všechno to bylo tak neskutečné, že nemohl uvěřit, že se to opravdu děje.
Billovi se líbilo, když za Tomem zůstala stopa krve, i když tolik nekrvácel. No, na utření toho bylo víc než dost, ale Billovi to bylo jedno. Vypadalo to jako jeden z těch hororů, na které se předtím s Tomem dívali, a schovával si obličej do jeho hrudi, když to pro něj bylo příliš děsivé.
Bill pustil Tomovy ruce, když ležel na podlaze koupelny, a místo toho ho popadl za copánky. To byla ta nejdůležitější část, ale neměl v plánu Tomovo utrpení prodlužovat.
Bill zvedl Tomovu horní část těla z podlahy a naklonil ji přes okraj vany. Zasmál se, když se v Tomově tváři zformovalo zoufalství, ale druhý muž neměl šanci pořádně zareagovat, než měl celou hlavu pod vodou.
Bill cítil, že se za chvíli přestane ovládat, a tak strčil větší část Tomova těla do vody a posadil se mu na rameno v poněkud zvláštní poloze. Tom se snažil bránit, ale to bylo poněkud složité. Tělo ho pořád bolelo jako blázen a s Billem v poloze, v jaké byl, to bylo ještě těžší.
Bill viděl, na co celou dobu čekal. Vzduch, který Tom zadržoval v plicích, vyšel ven a na několik vteřin rozčeřil vodu. Pak cítil, jak Tom vdechuje vodu. Začínal se topit. Stejně jako se topil Bill. Ale on přežil, Tom však nikoliv.
Bill se čím dál více připravoval na tenhle způsob, ale pak si to rozmyslel. Bál se, že by to nedokázal dotáhnout do konce. I když ve svých myšlenkách s tím neměl žádný problém, bál se, že by se mohly objevit nějaké komplikace, nad kterými nepřemýšlel. A také měl rád Tomovu rodinu. Chtěl je ušetřit pohledu na zcela znetvořenou mrtvolu. Ach, ten dobrosrdečný chlapec jménem Bill…
autor: Ywanie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
