autor: Ywanie
Mírumilovný způsob
Bill už měl léky, které potřeboval. Ležely v zásuvce pod umyvadlem v koupelně. Pořídil je, dokud měl příležitost, pro případ, že by sáhl po tomto způsobu.
Mělo to svá pro i proti, ale Billovi to bylo jedno. Bylo mu jedno, co se s ním po vraždě stane. Mohl zemřít také, nezáleželo mu na tom. Jediné, na čem opravdu záleželo, bylo, aby Tom šel do pekla. Přesně tam, kam patřil.
Čtyři dny v týdnu pracoval Tom v kanceláři. Ty čtyři dny trávil převážně papírováním, ale měl také několik schůzek s odběrateli produktů jejich firmy. Obvykle to byli lidé, kterým se člověk nikdy nezavděčil, takže bylo nejjednodušší poslat je za ním, protože to s lidmi uměl.
Bill vstoupil do výtahu a stiskl tlačítko s velkou šestkou. Přes nějakého jiného člověka si domluvil schůzku s Tomem. Samozřejmě vystupoval pod falešným jménem, jen aby Tom nevěděl, na koho čeká.
Bill měl přes rameno malou černou tašku a vlasy měl stažené dozadu. Byl vlastně docela nervózní, protože když se akce, jakou měl v plánu provést, měla odehrát na veřejném místě, mohlo se toho pokazit desetkrát víc.
Když výtah dojel do šestého patra, Bill vystoupil. Sebevědomým krokem se vydal ke dveřím Tomovy kanceláře. Už když spolu chodili, měl tuhle stejnou kancelář. Měl na ni pár vzpomínek. Pomalu rukou zaklepal na dveře a o zlomek vteřiny později uslyšel Tomův hlas, jak ho zve dovnitř.
Dveře se otevřely, Bill vstoupil do místnosti a zavřel za sebou. Tom k němu nevzhlédl, protože si ve spěchu něco zapisoval. Bill se posadil do křesla přímo naproti Tomovi. A teprve pak Tom vzhlédl.
Tomovy oči se lehce rozšířily, když se podíval do velmi známé tváře. Nevěděl, jak má reagovat, ale nemohl si pomoct a usmál se. Bill mu tak moc chyběl, až to bolelo. Myslel na toho kluka každý den a nemohl se smířit s tím, že ho Bill odmítl pokaždé, když se s ním pokusil znovu navázat kontakt.
„Ahoj, Tome,“ řekl Bill klidně, přestože na Toma intenzivně hleděl. Chlapec s copánky měl stále úsměv na tváři, šťastný, že Billa zase vidí. A jako upřímný člověk, kterým byl, Billovi prostě řekl, co cítí.
„Rád tě zase vidím, Bille.“ Zdálo se, že ta slova k Billovým uším nedolehla, jelikož ho zaujala zarámovaná fotografie na stole. Vzal ji do ruky a studoval ji. Tak dobře si pamatoval den, kdy byla pořízena.
„Ty ji pořád ještě máš?“ Billův hlas byl tichý a zněl tak křehce. Konečky prstů se dotkl skla, které zakrývalo fotku, na níž se drží kolem ramen a usmívají se do fotoaparátu.
„Samozřejmě, že ji mám,“ zamumlal Tom a cítil potřebu to vysvětlit. Bill mu dal jasně najevo, že s ním nechce mít nic společného, ale on se prostě nedokázal vzdát ničeho z toho, co mu Billa připomínalo. Ani za milion let.
„I když jsme možná v den, kdy to všechno skončilo, byli víc než jen kamarádi, byl jsi vždycky můj nejlepší přítel, Bille. A nic se na tom nezměnilo, ani když se mnou už měsíce nemluvíš.“ Povzdechl si Tom, vzal Billovi fotku z rukou a znovu ji položil na stůl. Zatímco se opřel o židli, věnoval Billovi smutný pohled.
„Co chceš?“ Zeptal se a znělo to chladněji, než měl v úmyslu, protože byl rád, že před ním Bill vůbec stojí. Vteřinu poté, co se zeptal, však v Billových očích spatřil něco, co neviděl už velmi, velmi dlouho.
„Za to, co jsi udělal, zaplatíš,“ zašeptal Bill a naklonil se nad stůl. Tomovy oči se setkaly s Billovýma a nedokázal od nich odtrhnout pohled. Tom nechápal, co měla ta právě pronesená slova znamenat, takže čekal na vysvětlení, kterého se mu záhy dostalo.
„Kdybych byl rozbitá váza, slepil bys všech mých tisíc kousků dohromady, jen abys mě zase nechal spadnout na zem,“ řekl Bill. Před několika lety si Bill metafory velmi oblíbil. A Tomovi to teď ty roky připomínalo. Ale stále nechápal, co Bill vlastně chce. „Víš, jak ponižující bylo být v mojí kůži, Tome? Všichni věděli, co se mi doma děje, ale nikdo nikdy nic neudělal. No teda dokud ses neobjevil ty, ale stejně. Lidem to bylo jedno.“ Bill při vyprávění překřížil nohy, a když Tom přikývl, lehce se usmál. Moc dobře věděl, že Tom ví, o čem mluví, ale musel se zeptat. „Chtěl jsem tě podrobit stejnému ponížení. Chtěl jsem, abys přesně věděl, jaké to je…“ vydechl Bill a očima zabloudil zpátky k fotografii na stole. „Ale myslím, že ta fotka tě právě zachránila. Tedy, zachránila tě před tím ponížením.“
„Bille, co chceš?“ Tomovy oči byly plné smutku. Když Bill poprvé vstoupil do jeho kanceláře, měl nejasnou naději, že by se všechno mohlo vrátit do starých kolejí. Alespoň skoro všechno.
„Jak to myslíš?“ Zeptal se Bill. Samozřejmě věděl, co slova, která Tom řekl, znamenají, ale nevěděl, na jakou otázku chce vlastně odpověď. Chtěl vědět, proč se Bill objevil, nebo co vlastně chce?
„Co máš na mysli, Bille? Co vlastně chceš?“ Tom se kousl do rtu a odvrátil pohled. Věděl, že Bill přesně chápe, na co se ptá, ale snažil se nebýt naštvaný, když neodpověděl na správnou otázku.
„Chci, abys mě miloval,“ promluvil Bill tichým hlasem, zatímco si olizoval spodní ret. Tom sice cítil vinu za to, že se s Billem rozešel, ale cítil by se ještě hůř, kdyby předstíral něco, co ve skutečnosti neexistovalo.
„Miluju tě. Strašně moc tě miluju, Bille. Ale někdy to nestačí, aby to dva lidi udrželo pohromadě.“ Tom natáhl ruku, aby za ni Billa chytil, ale ten ji stáhl a Tom si povzdechl.
„Miloval jsem tě tak moc, stejně jako nenávidím zbytek světa.“ Bill se na Toma nepodíval, ale ani nemusel. Nemohl se vyjádřit jasněji než právě teď. Nebylo nic, s čím by to mohl srovnat. Billova nenávist byla nejsilnějším pocitem, jaký kdy Tom u někoho viděl.
Tom neodpověděl hned. Nevěděl, co má říct. A Bill ani nevypadal, že by o odpověď stál. A tak se kanceláří rozhostilo tíživé ticho.
Billovy oči zamířily k oknu a lehce se usmál. „Myslíš, že bolí, když člověk vypadne z okna?“
Billova slova donutila Toma zamračit se.
„Nechystáš se udělat něco radikálního, že ne, Bille? Víš, i když se mnou už celou věčnost nemluvíš, pořád tě chci mít nablízku…“ Tom vrhl na Billa smutný pohled, ale ten brzy zmizel, když se Bill začal smát.
„Radikálního? No, to záleží na tom, co tím myslíš, Tome. Ale já tu budu pořád, i když ty už nebudeš.“ Bill se usmál a jeho ruka sklouzla ze stolu k tašce, kterou měl na klíně.
„Bille, já se z tebe zblázním. Nejdřív se mnou celé měsíce nemluvíš, a když si pak se mnou pod falešným jménem domluvíš schůzku, nedáváš smysl!“ Tom si povzdechl a naklonil se dopředu, aby se Billovi podíval do očí. Kdysi vřelé medové oči byly teď studené jako led.
Zničehonic Bill přitiskl jehlu k Tomovu krku a projela jím krátká, ale ostrá bolest, když se jehla najednou ocitla několik centimetrů pod jeho kůží a tekutina v ní se pomalu mísila s Tomovou krví.
Trvalo jen deset vteřin, než se Tom přestal hýbat, ale zbytek už trval trochu déle. Bill přešel na druhou stranu stolu a stáhl Toma ze židle na podlahu. Lehl si vedle rasty, který rovnoměrně dýchal a vypadal opravdu klidně.
„Co se to se mnou děje?“ Zašeptal Tom a vypadal vyděšeně, i když byl klidný. No, léky mu víceméně znemožňovaly hýbat se, ale stále existoval způsob, jak paniku vyjádřit.
Bill jemně pohladil dvěma prsty vnější linii Tomovy čelisti. „Pomalu umíráš. Ale bude to dobré. Vůbec nic neucítíš.“ Bill měl všechno pod kontrolou. Všechno probíhalo tak, jak chtěl.
„Bille, proč tohle děláš?“ Bill to zprvu nezaregistroval, ale brzy si všiml, že Tom pláče. Bill nebyl bezcitný, něco cítil. Ale to něco nestačilo na to, aby Toma zachránil.
„Tohle je akt lásky, kterou jsi zabil,“ zašeptal Bill Tomovi do ucha a dlaní mu setřel slzy. Bill skutečně věřil tomu, co říká. Tohle byl způsob, jak to udělat.
Bill vytáhl z tašky, kterou si přinesl, malý nůž, a přiložil ho Tomovi ke krku. Vůbec neměl v úmyslu Tomovi ublížit. Chtěl, aby vše proběhlo co nejméně bolestivě a co nejklidněji.
„Jsi bezmocný, Tome. Stejně jako já před těmi lety. A jediný člověk, který ti může pomoci, jsem já. A mě, stejně jako tebe, už nebaví pomáhat lidem. Takže jestli ti chce někdo podříznout krk a vidět, jak se ti z něj valí krev, může.“ Billovy oči byly naprosto vážné. Díval se Tomovi přímo do očí.
„Bille, ty jsi nikdy nepochopil…“ Tom tak moc chtěl natáhnout ruku a dotknout se Billovy tváře, říct mu, že všechno může být zase v pořádku, i když už to možná nebude jako dřív.
„Pochopil jsem to naprosto dobře,“ řekl Bill s lehkým náznakem smutku v hlase. Všechno mu připadalo mnohem smutnější, než si představoval. Přál si, aby si vybral silnější léky, aby se vše odehrálo rychleji.
„Pořád jsi byl člověk, ke kterému jsem měl nejblíž, jen jsi nebyl láska mého života,“ pokusil se mu to Tom vysvětlit, ale než dostal šanci pokračovat, Bill mu přikryl ústa rukou. Nechtěl to slyšet. Nechtěl to vědět. Nikdy po Tomovi žádné vysvětlení nechtěl. Nechtěl mluvit o pocitech.
Po chvíli Bill sundal ruku z Tomových úst. Nic neřekl, jen si chlapce přitáhl blíž k sobě a vdechoval Tomovu vůni. Tak dobře si ji pamatoval. Nic nedokázalo vyvolat tolik vzpomínek jako Tomova vůně.
„Osmého května, Tome. To je náš den, víš. Před patnácti lety osmého května jsi mě poprvé pozdravil.“ Bill se pro sebe usmál, když mumlal Tomovi do ucha. Odpovědi se nedočkal, protože Tom byl tak mimo, že už nebyl schopen mluvit. Ale oči měl stále otevřené.
„Myslím, že ten den jsem se do tebe zamiloval. Viděl jsi mě a bylo to tak úžasné a nádherné, a to i přesto, že jsem se ten večer musel vrátit domů a najít tam opilého otce, který na mě čekal s tvrdým ptákem a potřebou pozornosti.“ Bill teď Toma hladil po tváři, zatímco mluvil. A jeho slova nebyla lží. Tom ho viděl, i když si v tu chvíli připadal jako stín. Jako nikdo.
„Ale ty jsi šel dál a všechno jsi to zničil.“ Bill Toma pustil a postavil se zpátky na nohy. Skoro celou minutu se díval na nehybného chlapce, než se sklonil a zkontroloval puls. Nic.
Bill držel v ruce léky, zíral na ně, než zavrtěl hlavou. Ne, tohle bylo příliš obyčejné a nudné. Nechtěl Tomovi ublížit nějak moc, ale jeho duch musel nést stopy po tom, co se stalo, na věky věků.
Bill přesně věděl, jak Tomovu smrt trochu okořenit, a napadlo ho, že léky by se mohly hodit, i když tenhle způsob ze seznamu vyškrtl.
autor: Ywanie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
