autor: Ywanie
Perverzní způsob
Tenhle se Billovi líbil. Číslo čtyři na jeho seznamu. Byl prostě dokonalý. Tom si prošel peklem, které Bill dobře znal. Celé roky si jím Bill procházel a Tom ho tu a tam vytáhl na vzduch. Ale tentokrát by Tom neměl čas na vzduch. Bill měl všechno naplánované, jen si nebyl úplně jistý, jestli je to to, co chce. Vyvolalo by to tolik vzpomínek. Ale snažil se to promyslet.
Úzké džíny Billovi perfektně seděly. Pečlivě je vybral ze své skříně a zabralo mu to dost času. Ale teď vypadal skvěle. Věděl, že se Tomovi bude s těmi těsnými džínami a zapnutou košilí, líbit.
Plán byl dobrý. Tohle muselo vyjít. Pokaždé, když se hrál velký fotbalový zápas, Tom zamířil do místního baru, kde popíjel a choval se jako chlap. Bill si ani nedokázal představit, že by dnešek byl výjimkou, a tak zamířil dolů do baru.
Bill toho s sebou nechtěl nosit příliš mnoho, a tak si potřebné léky strčil do kapsy bundy, a když vcházel do dveří baru, měl bundu hozenou pře ruku. Slyšel horlivé mluvení, které se brzy změnilo v náhlý jásot. Nepochybně jejich tým právě skóroval. Bill se o fotbal ani trochu nezajímal, jen si zjistil, kdy se hraje, aby věděl, kdy tam Tom bude.
V baru byla tma a jen starý muž sedící v protějším rohu hru nesledoval. Všichni ostatní tam byli jen proto, aby sledovali zápas, tím si byl Bill jistý. Byli to kamarádi z fotbalu, nebo tak jim alespoň Tom říkal.
Bill přistoupil ke skupince lidí a snažil se být co nejvíc nenápadný. Už několik měsíců se skoro neobjevoval na veřejnosti, a teď to bylo opravdu divné. Cítil se poněkud malátný, a ještě víc nervózní. Bál se, že ho někdo napadne, i když to se stát nemohlo. To pro dnešní noc nepřipadalo v úvahu. Ale Bill si pomyslel, že by toho pocitu mohl využít, aby si ulehčil jednání s Tomem.
Bill stál u malé skupinky lidí skoro celé dvě minuty, než k němu jeden z těch starších, zhruba čtyřicátník, otočil hlavu. Všichni už Billa viděli, ale to bylo skoro před půl rokem. Přesto ho bez problémů poznal a otočil se, aby Toma na Billa upozornil, protože tušil, že to je důvod, proč tam je.
Tom se otočil k Billovi a tvářil se, jako by viděl ducha. Vypadal překvapeně a lehce potěšeně, ale přesto vyděšeně. Jako by si myslel, že se Billovi něco stalo. A důvodem těchto myšlenek byl nejspíš Billův výraz, který mu říkal, že je k smrti vyděšený.
„Dostaň mě odsud, Tome…“ Bill sebral všechny své pocity a soustředil se na to, aby je dal co nejlépe najevo. Věděl, že Tom nebude schopen říct ne. Na to až příliš Billa miloval. Kvůli tomu klukovi by klidně přišel o zbytek hry.
S krátkým pohledem na televizi se Tom postavil na nohy, jemně vzal Billa za horní část paže a následoval ho prázdným barem. Když byli venku, Tom se zhluboka nadechl.
„Co tady děláš, Bille?“ Zeptal se klidně a ve tváři měl vepsáno ‚starosti‘.
„Jen jsem si s tebou chtěl promluvit…“ Bill předstíral smutek a snažil se tvářit co nejmenší a nejbezmocnější. Věděl přesně, jak na to, ale cítil se provinile, když předstíral všechny ty pocity, které se v něm kdysi neustále hromadily; strach, samotu, odstup od světa.
„Oh, Bille!“ Tom si přitáhl Billa k sobě a hladil ho po zádech, jako to dělával, když byli spolu. Nikdy mu na tom chlapci nepřestalo záležet a sám sebe přesvědčil, že dříve nebo později se k němu Bill vrátí, a i když už spolu nebudou tak jako dřív, Tom bude na Billa stále dávat pozor.
„Vezmi mě domů, Tome. Vezmi mě domů…“ zašeptal Bill, když se nechal Tomem obejmout. Bylo to příjemné, ale Bill se naučil, že to příjemné je jen dočasné a bolest je trvalý pocit. Bill by už stejně nikdy nebyl šťastný, tak proč nezabít toho, kdo ho o to připravil.
„Chtěl jsem si dát pár paná-“ Tom nestihl nic víc říct, když kolem projel taxík a na Billův pokyn zastavil. Tom usoudil, že je možná nejlepší odvézt Billa domů, i když se chtěl zase vrátit dovnitř. Koneckonců nevěděl, kdy bude mít příležitost ho znovu vidět.
Společně si sedli na zadní sedadlo taxíku a Tom se chtěl Billa zeptat na adresu, aby řidič věděl, kam má jet, ale Bill ho zarazil a zavrtěl hlavou. „Prosím tě, neber mě tam. Odvez mě k sobě.“
Bill si opřel hlavu o Tomovo rameno. Jak mohl vůbec uvažovat o tom, že by řekl ne? Vždyť to byl kdysi i Billův domov. A kdyby tam Bill zůstal přes noc, možná by měli čas si promluvit. Tom mu chtěl všechno tak moc vysvětlit, i když vlastně nebylo moc co říct.
„Dobře,“ zašeptal Tom Billovi do vlasů, než řekl řidiči svou adresu a auto se rozjelo.
Bill mlčel, protože zatím nevěděl, co říct. Jak dlouho ještě mohl hrát tuhle hru na zranitelnost?
„Bille, co se stalo?“ Zeptal se opatrně Tom, zatímco hladil Billa po vlasech. Nemohl uvěřit, že se Bill objevil jen tak a že se chová takhle. Jako by bylo něco naprosto úplně špatně.
„Ach, Tome, věci už nejsou takové, jaké bývaly…“ promluvil Bill tichým hlasem a přitiskl se k Tomovi, jako by se bál, že se od něj odtáhne. Ale Tom by se od něj ani za milion let nikdy neodtáhl. Alespoň si to myslel.
„Jak to myslíš?“ Tom sledoval jeho tvář, jak se mračí a vypadá neklidně. Celá aura kolem Billa byla jiná než dřív. Něco tu nehrálo, ale nevěděl co, a už vůbec nevěděl, jaký druh aury to je.
„Život je těžký. Omlouvám se, že jsem tě tak dlouho ignoroval.“ Lež. Bill slyšel, jak se mu v hlavě honí myšlenky o tom, jak je špatné říkat to nahlas. Ani na vteřinu nelitoval toho, co udělal, ale musel si tenhle postoj udržet, dokud se nedostanou do Tomova domu.
„To nemusíš. Chápu, že ti to trvalo o něco déle,“ usmál se Tom svým milým úsměvem, ale ani ten jeho okouzlující úsměv v Billovi nevyvolal nic jiného než ledový chlad. Když se Bill přesvědčil, že Tom je stejně špatný jako on, šlo mu všechno v hlavě mnohem snadněji. Lidé obvykle dostávali, co si zasloužili, a tohle nebyla výjimka.
„Děkuju,“ zašeptal Bill a zavřel oči. Kdyby teď jen dokázal Toma přesvědčit, že usnul, mohl by se uvolnit.
Tom Billa znal. Znal ho skrz naskrz, znal ho odshora dolů a všemi ostatními směry. A věděl, kdy je opravdový, a kdy něco předstírá. A v hloubi duše Tom moc dobře věděl, že Bill něco hraje. Ale velká část jeho já tomu odmítala uvěřit, jednoduše proto, že se mu po tom chlapci stýskalo každou buňkou jeho těla. Jak dlouho byl v jeho životě? Dlouhých patnáct let. A koneckonců tohle byl nejspíš jen způsob, jak se Bill mohl k Tomovi vrátit. Bylo to nejspíš jednodušší, než k němu prostě přijít na ulici a pozdravit ho.
Billův dech se zpomalil a Tom usoudil, že musel usnout. Takže jen klidně seděl a sem tam Billa pohladil po zádech. K němu domů to byl celkem kus cesty, a Bill vypadal dost unaveně.
Když taxík zastavil, Bill stále spal. Nebo to tak alespoň vypadalo. Toma napadlo, že by mohl Billa prostě odnést dovnitř a připravit mu postel v pokoji pro hosty, zatímco by ho položil na gauč. Bill hodně zhubl, a jelikož ho před pár měsíci bylo snadné zvednout, teď to bylo nejspíš ještě snazší.
Tom vzal Billa do náruče a zamířil ke vchodovým dveřím. V tu chvíli si ale uvědomil, jak moc zhubl. Tom se skoro bál, že Billa zlomí. Když odemykal dveře, musel si Billa posunout v náručí, a ať už předtím spal, nebo ne, rozhodně se teď probouzel, ale to bylo jedno. Klidně ho mohl dál nést, aby se nemusel probírat úplně, než ho zase položí.
Tom otevřel dveře a odnesl Billa na pohovku. Položil ho na ni a usmál se na něj, když lehce pootevřel oči.
„Vyměnil jsi gauč,“ řekl Bill předstíraným ospalým hlasem. Tom přikývl, než se posadil na zem vedle gauče.
„Bille, připravím ti pokoj pro hosty, ano? Klidně si tu lehni, než se vrátím.“ Tom pohladil Billa po tváři a usmál se. Ten kluk byl krásný, vždycky byl. Tom si pomyslel, že Bůh nejspíš tak žárlil, že musel Billovi dopřát špatný život, jen aby se cítil lépe.
„Nemohl bych spát u tebe v posteli?“ Bill na Toma udělal své pověstné štěněčí oči a Tom nevěděl, jak říct ne. Nechtěl se vzdát své postele, ale zároveň chtěl vždycky pro Billa to nejlepší.
„Pak budu v pokoji pro hosty spát já, ano?“ Tom doufal, že se nebude muset dělit o postel s Billem. Ne proto, že by mu to vadilo, ale bál se, aby nevysílal nějaké špatné signály. Držel si palce a doufal, že se Bill nebude hádat. A víceméně dostal, co chtěl.
„Dobře,“ zašeptal Bill. Nezáleželo na tom, co si Tom myslel, Bill měl všechno naplánované, a bylo by to perfektní. Bill byl přesvědčený, že to bude dokonalé. Každá negativní myšlenka byla pryč alespoň na chvíli. Bill se snažil sám sebe přesvědčit, že zabít Toma je řešením všeho, co cítil, ale v hloubi duše věděl, že to nedokáže nic změnit. Bylo to v něm tak hluboko, že mu nebylo pomoci.
Tom Billa opatrně zvedl do náruče a odnesl ho k ložnici. Ani si nevšiml, že Bill něco vytáhl z kapsy, než mu paže omotal kolem krku a opřel si hlavu o jeho rameno.
Chodba z obývacího pokoje do ložnice nebyla dlouhá. Tom přece jen bydlel ve velmi starém, jednopatrovém domě, kde nebylo moc místa. Bylo to tu útulné a Bill to tu měl rád, ale kdyby Tom dostal šanci na dokonalý život s rodinou, musel by se dřív nebo později přestěhovat.
Tom vešel do pokoje s Billem v náručí a chystal se ho uložit do postele, když ucítil, že černovlásek udělal rychlý pohyb, načež ucítil, jak mu do krku píchl jehlu, a byl si jistý, že ucítil i tekutinu, která mu vnikla do těla.
„Bille, co to děláš?“ Zeptal se Tom ustaraným, přesto klidným hlasem. Bill se mu vykroutil z náruče, postavil se před Tomem a záhadně se usmíval. V jeho tváři už nebyly žádné známky únavy.
„Za to, co jsi udělal, zaplatíš.“ Bill strčil Toma na postel a posadil se na něj. Léky měly každou chvilku začít působit, a pak se Tom nebude moci ani pohnout.
„Co to má znamenat?“ Tomův hlas byl teď tišší a zdálo se, že je vyděšený. Ne způsobem, jako by věděl, co se má stát, spíš vyděšený, že se Billovi něco stalo. Bill mu neodpověděl, ale posunul se výš, až na Tomovi skoro úplně ležel.
Tom byl zmatený, když ucítil, jak se měkké rty otřely o jeho. Tak moc chtěl od sebe Billa odstrčit, ale jeho tělo mu připadalo těžké a nebyl schopen ho zvednout z matrace víc než o centimetr.
Bill se posadil a usmál se na Toma, zatímco si sám rozepínal košili. Viděl, jak Tom zoufale přejíždí očima od jeho obličeje až dolů k jeho hrudi, která byla s každým rozepnutým knoflíčkem víc a víc odhalená. Když byla košile úplně rozepnutá, Tom sledoval Billovy pohyby, jak si ji sundává z těla.
V tu chvíli Tomovi prolétlo hlavou několik scénářů. Nemohl se hýbat a Bill se svlékal. Nedokázal si představit, že by ho Bill skutečně znásilnil, ale přesto měl pocit, že se to velmi brzy stane. Ani v nejdivočejších představách by ho nenapadlo, že až tahle noc skončí, bude znásilněný i mrtvý, a obě části už začaly.
Billovy pěstěné ruce se vplížily pod Tomovo tričko a opatrně mu ho přetáhly přes hlavu, zatímco se dál usmíval. Přesto měl ve tváři vepsanou vážnost. Vypadal tak trochu zmateně a možná trochu vyděšeně. Ale snažil se to co nejlépe skrýt za úsměv.
„Bille, tohle nemusíš dělat,“ zašeptal Tom. S každou další ubíhající vteřinou z něj víc a víc vyprchával život. Cítil se teď ještě těžší než před třiceti vteřinami.
„Nemluv na mě,“ odpověděl Bill ostře a rychle Tomovi sundal kalhoty. Opatrně se dotýkal jeho těla, klidně dýchal, zavřel oči a nechal se unášet pocitem, který procházel jeho tělem.
„Hrozně moc tě teď chci,“ zašeptal Bill a začal pracovat na svém vlastním opasku. Naklonil hlavu trochu na stranu a vzdychl. „Kéž bys mě nikdy neopustil, pak bych si tě nemusel vzít. Chybí mi ty chvíle, kdy ses mi oddával.“
Tom mu chtěl tak moc říct, že by se Billovi nikdy nepřestal oddávat. Mohl by být Billův navždy, jen ne fyzicky, a protože jejich vztah nikdy nebyl moc o sexu, bylo by to v pořádku, ne? Ale Tom neřekl vůbec nic. Stálo by ho to příliš mnoho úsilí a on nebyl schopen v sobě najít sílu, aby teď něco udělal.
Bill vstal, sundal si kalhoty i boxerky a teprve pak si Tom ke svému překvapení všiml, že je mladší chlapec napůl tvrdý. Bill viděl, kam jeho oči zabloudily, a lehce se usmál, když si na něj sedl.
„Vypadáš, jako bys mě nikdy předtím neviděl nahého,“ řekl Bill s velkou sebejistotou, o které nikdo z chlapců nevěděl, kde se vzala, protože ve skutečnosti byl pohled na úplně nahého Billa vzácností. Tom by všechny ty případy spočítal na prstech. Nebylo to víc než asi sedmkrát. Za patnáct let, co se znali, viděl svého bývalého přítele zcela nahého sedmkrát, a z toho dvakrát to ani nebylo z Billovy strany dobrovolně. To bylo, když se Tom jen tak zničehonic objevil u něj doma poté, co mu otec udělal věci, na které bylo zakázáno byť jen pomyslet.
Bill nečekal v naději na Tomovu odpověď. Byl víc než šťastný, že je jediný, kdo mluví.
„A jelikož jsem stále ještě naprosto v pořádku, může se mi klidně postavit, když budu chtít.“ Bill se falešně zasmál, aby zakryl, jak moc nervózní je. A fungovalo to docela dobře.
Naklonil se blíž k Tomově tváři, jako by jim bylo deset a on se mu chystal říct velké tajemství.
„Už jen když si vzpomenu na to tvoje tělo.“ Bill pohladil dvěma prsty Tomovu nahou a svalnatou hruď.
Tom už skoro nic necítil. Byl to jen neurčitý pocit, když Billovy rty přejely po jeho hrudi a postupovaly dolů na břicho. Začal se mu také rozmazávat zrak. Celkově toho moc neviděl. A v tu chvíli věděl, že umírá. A jeho mysl se začala vzdalovat od místnosti. Nesoustředil se na dotek Billových hebkých rtů a jen zavřel oči.
Nedělo se nic zvláštního. Nebylo tu žádné světlo, žádní zesnulí příbuzní, kteří by mu z dálky mávali. Všechno bylo jen černé. A Tom si nemohl pomoct, ale cítil se zklamaný. Smrt znamenala jen zemřít a být navždy pryč. A on k ní byl každou ubíhající vteřinou blíž.
Bill zaregistroval, že Tom brzy odejde. Zbývaly už jen minuty. Projel jím nával stresu a ruka se mu začala třást o něco víc. Rychlým pohybem stáhl Tomovi boxerky a hodil je na zem.
Na tuhle nervozitu nikdy nepomyslel. Při plánování s ní nepočítal. Protože koneckonců, proč by měl být nervózní? Umění znásilnění se učil od těch nejlepších.
Bill si navedl Tomovy nohy kolem pasu a podíval se na nyní zcela odhaleného chlapce. Na vteřinu ho napadlo, jestli by neměl počkat, až mu přestane bít srdce, ale netrvalo než vteřinu, když mu došlo, že znásilnit někoho jen proto, že je mrtvý, není o nic humánnější. Teď mohl Bill Toma ušoustat k smrti, a to doslova.
Bill na to nebyl připravený ani fyzicky, ani psychicky, ale přesto zavřel oči a soustředil se na vniknutí do Toma bez jakékoli přípravy. Jeho penis hladil jeho dírku, a pak se Bill protlačil skrz prstenec svalů…
Bill si otřel slzy. Červenal se kvůli tomu, že brečel. A i když se to nikdy nikdo nedozvěděl, vždycky to tak bylo. Nedokázal to udělat. Nebyl schopen na to ani pomyslet. Nebyl dost silný na to, aby něco takového udělal.
Bill se vydal ke své ložnici. Na seznamu mu zbývala už jen jediná možnost a existoval jediný důvod, proč tam vůbec byla; pro případ, že by všechny ostatní způsoby vyřadil. A tenhle byl ten, který mu opravdu nebyl vůbec příjemný. Stálo tam: „Najmout si někoho, kdo ho zabije,“ ale Bill se bál, že by tím přišel o něco důležitého. Ale bůhvíproč to bylo lákavé.
Když se Bill vysoukal z oblečení a vplížil se pod přikrývku, hlavu mu zaplnily myšlenky. Kdyby nějakým zázračným způsobem do rána vymyslel nějakou jinou lepší metodu, šel by k Tomovi domů a udělal by to. Doopravdy, bez jakékoli duševní přípravy. Bez jakýchkoliv psychických úvah.
autor: Ywanie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
