autor: HollyWoodFix
Život jde dál a narozeninové katastrofy
„Právě jsem mluvil s Muriel a říkala, že kdybys chtěl začít pracovat v obchodě se mnou, ráda ti zaplatí!“ Zacvrlikal vzrušeně Bill a posadil se na pohovku vedle Toma.
„Vážně? To je skvělý!“ Tom dal Billovi rychlý polibek na rty, nechtěl to moc přehánět, když viděl, že je s nimi v místnosti Melanie.
Už to bylo něco přes týden, co Jorg Toma napadl a snažil se ho donutit, aby se vrátil domů. Trümperovi byli připraveni na jeho další návštěvy a maličko je překvapilo, když se už neukázal. Tom nemohl uvěřit, že to jeho otec jen tak vzdal, a nedokázal se toho nepříjemného pocitu úplně zbavit.
Poslední týden se s Billem doslova zavřeli doma, jelikož nechtěli riskovat a opustit dům pro případ, že by se Jorg rozhodl udělat něco drastického. Tom se dokonce domluvil se školou a nyní se oficiálně učil doma stejně jako Bill.
Včera večer si oba sedli a promluvili si s Natálií a Gordonem a rozhodli se, že i když se jim ten týden lenošení a vzájemné pohody líbil, nemohou dál žít v ústraní. Navíc usoudili, že kdyby se Jorg chystal něco udělat, už by to udělal, a že se nejspíš rozhodl couvnout, jakmile si uvědomil, že je v sázce jeho pověst.
„Takže kdy začneme?“ Tom líně zívl a pohrával si s Billovými vlasy. Říkal si, jak moc je zvláštní, že ho to nicnedělání vyčerpává. Tedy ne že by to, co s Billem občas dělali, počítal za nicnedělání, ale stejně.
„No, neviděl jsem Muriel už týden, takže by mi vůbec nevadilo, kdybych se za ní dneska stavil, i když to nebude kvůli práci.“
„To zní dobře. Melanie, jsi pro?“
„To záleží… koupíš mi Murieliny domácí karamelky?“ Hravě zvedla obočí, čímž si od Toma vysloužila protočení očí.
„Tak nějak nevím, jestli mi tvoje společnost za ty dva dolary stojí,“ zasmál se dredař, dokud nedostal šťouchanec do břicha spolu s Billovým přísným pohledem. Ještě ho museli naučit, co znamená pojem sarkasmus, jelikož stále měl tendenci brát věci většinou doslova. „Jen jsem si dělal srandu, samozřejmě, že tvoje společnost za ty dva dolary stojí… ale kdyby sis řekla o čokoládu, která stojí tři dolary, to už bys měla smůlu.“
Po dalším Billově hravém šťouchnutí opustili dům a zamířili k obchodu. Tom celou cestu pevně držel Billovu ruku, nejen pro své uklidnění, ale chtěl mít Billa nablízku, aby byl v bezpečí.
Do obchodu se dostali bez problémů a z Tomových ramen spadla obrovská tíha. I když se předešlý večer dohodli, že už s Billem musí opustit dům, stejně z toho byl nervózní. Nemohl se zbavit pocitu, že jeho otec to všechno jen tak za hlavu nehodil.
„Tady je můj Billy!“ Zajásala Muriel a přitáhla si Billa do pevného objetí. „Bez tebe to tu byla taková nuda. Chyběl jsi mi.“
„Ty mně taky!“ Opětoval jí Bill objetí. „Moc se omlouvám, že jsem tu poslední týden nebyl. Musím být ten nejhorší zaměstnanec na světě.“
„Nedělej si s tím starosti. Rozumím tomu, co se děje, takže se nemusíš omlouvat. Tvoje a Tomova bezpečnost je na prvním místě, jasný?“ Bill chápavě přikývl, a pak ji ještě jednou stiskl. „A jak se má Tom? Doufám, že se dobře stará o mého Billyho.“ Muriel obrátila pozornost k dalším dvěma teenagerům v obchodě.
„Mám se skvěle, když vezmeme v potaz, co všechno se stalo. A musím říct, že Bill se o mě stará asi víc než já o něj.“ Tom se snažil tvářit nenuceně a doufal, že není úplně průhledný.
Pravdou bylo, že nevěděl, co by dělal, kdyby teď Billa neměl. Bill mu poskytoval útěchu, kterou tolik potřeboval, a také prostor, když potřeboval být prostě sám. Jako by s ním byl černovlásek tak spojený, že přesně věděl, co potřebuje. A přestože s rodinou nikdy neměl blízký vztah, to, že ho zavrhli a on je musel úplně vyškrtnout ze svého života, bylo stále těžké. Strašně ho bolelo vědomí, že ho rodiče a bratr nikdy nebudou brát takového, jaký je, a že už v podstatě rodinu nemá. Ne že by teď Billa za rodinu nepovažoval. Bill, stejně jako Gordon, Natalie a Melanie, tu pro něj byli a on se opravdu začínal cítit, jako by měl novou rodinu. Skutečnou rodinu.
„To ráda slyším, drahoušku. A je mi moc líto, že si teď procházíš tím, čím si procházíš. Nedokážu si ani představit, že by se něco takového stalo mně a ani si nedokážu představit, že bych něco takového někdy udělala někomu, koho miluji.“ Muriel byla zděšená, když jí Bill vyprávěl o všem, co se minulý týden stalo s Tomovým otcem. Nemohla tomu uvěřit, zvlášť když věděla, kdo je Tomův otec. I když nebyla silně věřící, rozrušila ji skutečnost, že by Boží muž mohl být tak krutý.
„Díky,“ přikývl Tom, aby ocenil její podporu; potřeboval teď všechnu, kterou mohl dostat.
„Změníme téma, dobře? Co kdybyste si jako oslavu toho, že ses připojil k mému personálu, vy tři šli vybrat něco dobrého?“ Na tvářích všech tří teenagerů se objevily úsměvy a Bill i Melanie začali tleskat, než zamířili rovnou ke karamelám.
Větší část odpoledne strávili všichni tři v obchodě, buď pojídáním cukrovinek, nebo pomáháním s čímkoli, co Muriel potřebovala. Bill a Tom také vypracovali rozvrh a dohodli se, že zítra začnou pracovat. Když Muriel musela zavřít obchod, všichni tři se nakonec rozešli směrem k Billovu domu.
„Myslím, že jsem snědla až moc karamelek…“ zakňourala Melanie, objala si břicho a zasténala ve falešné (z větší části) agónii.
„No nepovídej! Myslím, že když jsme tam přišli, měla jich plnou sklenici, a když jsme odcházeli, nezbyla tam ani jedna,“ zasmál se Tom, ale ne zle.
„Bille… tvůj přítel je na mě zlý!“ Zakňourala Melanie znovu a vrhla na Toma vítězoslavný pohled, když Bill Toma hravě plácl, aby nebyl zlý.
„Všichni jsou proti mně!“ Našpulil Tom rty, otočil se k Billovi a udělal na něj svůj nejlepší štěněčí výraz.
„Awww! Promiň, Tomi!“ Zavrněl Bill, zastavil se a přitáhl si Toma do pevného objetí. Zrovna když se chtěl Tom odtáhnout a políbit Billa na rty, ucítil, jak ho něco za doprovodu smíchu udeřilo do zad.
Ustoupil od Billa a uviděl skupinku kluků, které znal ze školy, jak se na druhé straně ulice smějí na celé kolo. Uviděl, že jeden z nich drží v ruce karton vajec, a pak si sáhl na záda, aby se ujistil, že ho do zad skutečně udeřilo vejce.
„Dejte si svátek, buzíci! Nikdo se nechce koukat na tyhle nechutný projevy hříšnýho chování!“ Zakřičel na ně kluk, Jacob, pokud si dobře vzpomínal, čímž si od ostatních vysloužil „high fives“.
„Co kdybyste se probrali a hleděli si, sakra, svýho!“ Zareagovala Melanie jako první, v šoku z toho, čeho byla právě svědkem.
„Melanie, to je v pohodě, prostě pojďme pryč,“ pípl tiše Bill, jelikož nechtěl riskovat jakoukoli hádku. Věděl, že kdyby došlo na rvačku, vložil by se do ní Tom, a on by nesnesl pomyšlení, že by se mu mohlo něco stát.
„Koukám, že si buzíci našli nějakou krásku. Proč nejdeš sem, zlatíčko, a neužiješ si společnost opravdovejch mužů?!“ Skupinka vyjekla smíchy, všichni popadli další vejce a hodili je po Billovi a Tomovi, přičemž druhý jmenovaný jich pár dostal poté, co se snažil Billa chránit.
„Jediní dva opravdoví muži, který tu vidím, stojí vedle mě! Oba jsou desetkrát víc muži než by kdokoli z vás kdy mohl doufat, že bude!“ Zakřičela celá rozzuřená Melanie.
„Oh jo… a jak to chtěj dokázat!?“
„Melanie, prosím… můžeme už jít?“ Zakňučel Bill a ze všech sil se snažil nedat najevo svůj strach, ale Melanie i Tom ho snadno vycítili.
„I když bych šel nejradši za nima a rozbil jim hubu, je jich pět a já jsem sám. A i když se vás nechci dotknout, vy dva byste mi moc nepomohli a taky bych vás nechtěl dostat do situace, kdy by se vám mohlo něco stát. Takže prostě pojďme,“ řekl Tom rozhodně, omotal kolem Billa ochranou ruku a druhou nabídl Melanii.
Věděla, že má pravdu. Zůstat tady by způsobilo víc škody než užitku, a tak neochotně přistoupila k oběma chlapcům a přijala Tomovo ochranné objetí.
„Přesně to jsem si myslel! Vy nejste opravdoví muži! Jen banda čůráků…“ Jejich urážky pomalu utichaly, když se trojice od nich vzdalovala.
„Z některejch lidí je mi fakt na blití…“ Melanie byla první, kdo přerušil napjaté ticho, které se mezi nimi rozhostilo.
„Jo…“ zamumlal Tom a na tváři se mu objevil malý úsměv, když ucítil, jak se mu Billova ruka obtočila kolem pasu, „… ale je mi jich líto. Někdo velmi moudrý, nemluvě o tom, že neskutečně krásný, mi jednou řekl, že lidi jako oni to prostě nechápou. Byli předem naprogramováni nenávidět a odsuzovat lidi za to, že jsou jiní, a kvůli tomu přijdou o spoustu věcí… a proto je mi jich líto.“
„Sám bych to neřekl lépe,“ usmál se Bill a dal Tomovi rychlý polibek na tvář.
„Oba jste úžasní. Nevím, jestli bych se s tím já dokázala jen tak vypořádat.“
„Když někoho miluješ, divila by ses, s čím vším se dokážeš vypořádat.“ Všichni na Tomova slova souhlasně přikývli a zbytek cesty domů je obklopilo příjemné ticho.
***
Uplynulo dalších několik týdnů a většinou šlo všechno hladce. Tom se dokázal s celým konceptem domácího vzdělávání docela sžít, i když měl občas tendenci nechat se rozptýlit svým jediným spolužákem.
S Billem to nemohlo jít lépe. Než se k němu nastěhoval, trávili spolu jen pár hodin denně a Tom byl rád, že teď, když společně trávili veškerý čas, je to ještě více sblížilo, což vedlo k tomu, že se do Billa zamiloval ještě víc. Nejdelší dobu, kterou kdy strávili odděleně od chvíle, kdy se k němu nastěhoval, bylo, když šel Bill s tetou do obchodu a nemohl uvěřit tomu, jak mu za tak krátkou chvilku Bill chybí. Opravdu neměl tušení, jak by to přežil, kdyby Billa viděl jen pár hodin denně.
Zpočátku to v obchodě šlo dobře, ale poslední dobou do obchodu chodilo stále více neuvěřitelně drzých zákazníků. Od těch, kteří přišli a stěžovali si, že něco není na skladě, až po ty, kteří do ochodu přišli jen proto, aby na Billa a Toma pokřikovali homofobní nadávky.
Muriel ještě nikdy nemusela z obchodu vykázat tolik lidí, což začínal být opravdový problém. Začala kvůli tomu přicházet o značnou část obchodů. Bill i Tom se kvůli tomu cítili provinile, i když Muriel trvala na tom, že není důvod.
Bill žil v Loitsche už roky a mnoho z těch let byl otevřeně gay. Lidé jeho existenci obvykle prostě ignorovali, ale teď nemohli s Tomem ani vyjít z domu, aniž by jim někdo vyhrožoval a slovně je napadal, a zdálo se, že útoky se stávaly čím dál agresivnějšími.
Dredař už tři týdny nemluvil se svou rodinou, ale měl pocit, že všechno to nepřátelství, které se jim ze stran obyvatel vesnice dostávalo, bylo kvůli jeho otci. Jeho otec musel v kostele udělat nějaké prohlášení nebo něco podobného, aby se proti nim všichni jeho stoupenci postavili. Jorgovi se podařilo najít způsob, jak se k synovi dostat, aniž by se mu skutečně postavil a riskoval své místo v kostele. Ne že by s tím policie mohla skutečně něco udělat. Natalie s Gordonem zašli na stanici, aby zjistili, jestli by s tím obtěžováním nemohli něco udělat, ale dokud se výhrůžky nezměnily ve skutečnost, nemohli zřejmě dělat nic. Natalie s Gordonem z toho byli rozhořčeni a při odchodu si všimli krucifixu visícího nad dveřmi stanice.
Navzdory obtěžování a výhrůžkám se zdálo, že Bill ani Tom se tím nikdy nenechali rozhodit. Kdykoli to jeden z nich potřeboval, ten druhý tu byl, aby mu poskytl potřebnou útěchu, a proto neměly urážky žádný účinek. Měli jeden druhého a na tom nikdo nemohl nic změnit.
Dnes bylo 31. října, den Billových osmnáctých narozenin, a Bill, Tom, Natalie, Gordon, Melanie a Muriel se sešli u Trümperových, aby je oslavili. Oslavu, na rozdíl od předchozích let, ani jednou nepřerušili koledníci. Ne, že by jich chodilo nějak moc, ale pár se jich vždy stavilo. Tom předpokládal, že je to proto, že rodiče nechtějí, aby jejich děti dostávaly sladkosti z domu plného „buzerantů“ a „zastánců buzerantů“ pro případ, že by jejich děti nějak nakazily tou strašnou nemocí, kterou je homosexualita.
Bill měl celý den tu nejlepší náladu a poletoval kolem jako dítě o Vánocích. Tom opravdu nechápal, jak někdo může mít tolik nenávisti vůči někomu tak dobrosrdečnému a nevinnému.
„Čas na dárky!“ Vyhrkl Bill a vzrušeně zatleskal. Právě dojedli dort a všichni (hlavně Bill), v sobě měli až moc cukru.
„Já první!“ Melanie, téměř stejně hyperaktivní jako Bill, předala svůj dárek černovláskovi. Všichni se smáli, když Bill dárek roztrhl, jako by na tom závisel jeho život.
„Děkuju!“ Vypískl Bill. „Tohle jsem potřeboval! Už jsem skoro na dně!“ Bill položil na stůl před sebe make-up, který dostal, a pak vstal a objal Melanii.
„Doufám, že jsem vybrala dobře.“
„No, je černý, takže rozhodně dobře. Kdo další?“ Zeptal se Bill, poskakoval nahoru a dolů, než se posadil zpátky vedle Toma.
„Tady, teď jsem na řadě já.“ Muriel, která seděla na pohovce s Billem a Tomem, mu podala svůj dárek. Bill se na něj vrhl se stejným vzrušením jako na první a vypískl, když uviděl, co je uvnitř.
„Děkuji, děkuji, děkuji!“ Opatrně se vrhl Muriel kolem krku a dal stařence polibek na tvář.
„Myslela jsem si, že bys z toho mohl mít radost,“ zasmála se, když viděla, že Bill už otevřel velký sáček karamelek, který pro něj připravila.
„Kdo další?“ Zeptal se s plnými ústy karamelek. Tomovi připadala Billova hyperaktivní, dětská stránka naprosto rozkošná. A ve chvílích, jako byla tato, nemohl uvěřit, jak „slušný“ ten druhý chlapec většinu času je.
„Tady máš, Bille,“ usmála se Natalie a podala Billovi obálku.
„Co by to mohlo být? Třeba ten poník, kterého jsem vždycky chtěl…?“ Bill roztrhl obálku o něco pečlivěji než předchozí dárky. Vytáhl kartičku a při čtení toho, co bylo uvnitř, se mu zaleskly v očích slzy. „Děkuji,“ vydechl, vstal a přešel přes pokoj, aby objal strýce a tetu.
„Nemáš zač, zlatíčko. Strýček a já tě máme moc rádi a…“ Natalii se zlomil hlas a dusila se vlastními slzami, když Billa stiskla pevněji.
„Tohle je vážně moc… nevím, jestli to zvládnu,“ řekl Bill nakonec, když se od sebe odtrhli, a podíval se zpátky na předmět ve své ruce.
„To je to nejmenší, co jsme mohli udělat, Bille. Ty peníze by stejně jednou patřily tobě, a tak jsme měli pocit, že teď je vhodná chvíle ti je dát.“ Bill vděčně přikývl a rozhodl se, že se o tom nebude dál dohadovat. I když měl pocit, že je to příliš mnoho, věděl, že se ty peníze budou hodit na to, co měli s Tomem v plánu. A vzhledem ke zhoršující se situaci ve vsi platilo, že čím rychleji se odtamtud dostanou, tím lépe.
„Tak už asi zbývám jenom já,“ promluvil Tom a nervózně se ošíval, když z kapsy mikiny vytahoval malý zabalený balíček.
„Kdy jsi měl čas mi něco koupit? Vždyť za posledních pár týdnů jsem se od tebe nehnul ani na krok na déle než pár minut.“
„To je fakt… a proto jsem musel o pomoc požádat Melanii.“ Bill se přitulil blíž k Tomovi, když mu starší chlapec předával dárek. Tom si najednou přál, aby počkal a předal mu dárek v soukromí. To, že se na ně všichni dívali a čekali, co to bude, ho velmi znervózňovalo. Co když se to Billovi nebude líbit? Co když se na něj černovlásek naštve, že za něj utratil skoro všechny peníze, které za ty dva týdny vydělal?
Bill dárek pomalu otevřel, což Toma znervóznilo ještě víc. Jakmile byl obal úplně pryč, otevřel malou krabičku a zalapal po dechu, když uviděl, co v ní je.
„Tomy… to je… krásné!“ Billovi se v očích objevily nové slzy a vrhl se Tomovi do náruče. Blonďáka zaplavil pocit úlevy, když zjistil, že se Billovi dárek líbí.
„Miluju tě, Bille, a chtěl jsem ti dát něco, co by to vystihovalo. Taky jsem chtěl, aby to symbolizovalo slib… slib, že ať se děje cokoli, chci tu pro tebe být a že bez tebe už nikdy nechci být.“ Tom cítil, jak mu na krk, kde měl Bill momentálně zabořenou tvář, dopadlo několik slz. „Vím, že jsme ještě příliš mladí na to, abychom přemýšleli o svatbě, a tohle není tak úplně zásnubní prsten, ale může to být spíše takový předsvatební. Prostě jen způsob, jak ti ukázat, jak moc tě miluju.“
„Je perfektní, Tome…“ popotáhl černovlásek a otřel si stopy po slzách. Nasadil si stříbrný prstýnek, na jehož vnitřní straně bylo vyryto slovo „navždy“, na prsteníček a chvíli se jím kochal. Byl jednoduchý, ale krásný, a skutečnost, že byl od Toma, ho činila naprosto neocenitelným.
Černovlásek se naklonil a zachytil rty svého přítele v jemném, ale vášnivém polibku. Svět kolem nich přestal existovat, když se jejich rty spojily v jedny. Tom si náhle stáhl Billa na klín, což způsobilo, že druhý chlapec lehce zalapal po dechu a dal Tomovi příležitost vklouznout mu jazykem do úst.
Jejich jazyky se střetávaly, vzájemně se kolem sebe obtáčely, když se oba snažili úplně prozkoumat každý koutek úst toho druhého. Oba byli zcela pohlceni okamžikem, že zprvu ani neslyšeli, jak si někdo odkašlal. Teprve když oba chlapce zasáhl polštář, vrátili se zpátky do reality a rychle se od sebe odtáhli, lapajíce po dechu. Oba chlapci se začali červenat, když se rozhlédli po místnosti a spatřili kolem sebe velmi pobavené publikum.
„Tak tohle bylo…“ začala Natalie, ale odmlčela se, když nemohla najít vhodná slova.
„… docela sexy,“ dořekla za ní Melanie, čímž si vysloužila Billův pohoršený pohled a polštář, který po ní hodil. „Hej!“
„Je to nádherný prsten, Tome, a opravdu milé gesto,“ odkašlala si Natalie a rozhodla se změnit téma hovoru.
„Díky. Vím, že to není moc…“
„Je to víc než dost, Tomy… je dokonalý.“ Bill dal Tomovi na tvář drobný polibek, jelikož byl příliš rozpačitý z toho, co se stalo před chvílí, než aby udělal něco víc.
Než stačil říct cokoli dalšího, ozvala se hlasitá rána, až všichni v místnosti nadskočili. Pak se ozvalo několik dalších bouchnutí, po nichž následovalo několik výkřiků. Bylo těžké rozeznat, co přesně říkají, ale pár slov jako „buzeranti“ se dalo rozpoznat.
Gordon rozzuřeně vstal a otevřel vchodové dveře, ale ať už to byl kdokoli, byl pryč dřív, než stačil cokoli udělat. Všichni ostatní v místnosti vyšli také před dům, aby viděli způsobenou škodu.
Ozvalo se pět zalapání po dechu, když si prohlédli předzahrádku. Stromy a trávník byly pokryté toaletním papírem a všude byla rozbitá vajíčka, ale zdaleka nejvíc je rozrušilo graffiti, které bylo nakreslené přes celou garáž. Obrovskými písmeny tam bylo nastříkáno: „Za své hříchy shoříte v pekle. Udělejte světu laskavost a chcípněte, buzíci“.
„Bože…“ zašeptal Bill a šokovaně si přiložil ruku na ústa. Nebylo to poprvé té noci, kdy Billovi po tvářích stékaly slzy, ale poprvé to bylo kvůli bolesti a vzteku. Jeho tělo se začalo třást vzlyky a skoro si ani nevšiml, když ho objal pár rukou.
Černovlásek vždycky všechny urážky ignoroval a obvykle byl první, kdo je odpouštěl a zapomínal na ně, ale když před sebou viděl ta slova napsaná tak nenávistným způsobem, opravdu ho to dostalo. Nejenže ho v tu chvíli uráželi, ale navíc kvůli své nenávisti demolovali majetek jeho tety a strýce. Den, který začal jako ten nejlepší v jeho životě, se rychle změnil v jeden z nejhorších.
„Je to dobrý.“ Tom pevně stiskl Billa a třel mu uklidňující kruhy po zádech. „Je to dobrý.“
„Proč nás… proč nás… tak n… n… nenávidí?“ Sotva ze sebe Bill přes vzlyky dostal, jak moc plakal.
„Já nevím…“ Tom vzhlédl a viděl, jak se na ně všichni dívají se zlomeným výrazem ve tváři. „Ale já nebudu jen tak postávat a nedovolím, aby nám tohle dělali. Vím přesně, kdo za tím stojí, a nenechám ho, aby mu tohle dál procházelo!“ Tom odvedl Billa k místu, kde stáli Natalie a ostatní, odtáhl se od Billa a předal jej do Nataliina objetí.
„Co… co to děláš?“ Zeptal se vzlykající chlapec a v očích mu blýskla jiskřička strachu.
„Něco, co jsem měl udělat už před pár týdny.“ Tom dal svému příteli poslední polibek, než se rozběhl po příjezdové cestě. Ignoroval výkřiky za sebou, které mu říkaly, aby počkal, a ignoroval i svůj vlastní zdravý rozum, který mu říkal, aby se vrátil zpátky.
Ještě nikdy neviděl Billa tak zlomeného, tak zranitelného, a bylo mu špatně, když viděl druhého chlapce v takovém stavu. Už to nemohl dál ignorovat; nemohl se dívat na to, co Billovi a všem ostatním způsobuje. Vztek ho hnal dál, i když mu rozum říkal, aby to vzdal.
Než se nadál, došel ke známému domu a ze všech sil zabušil na dveře. Bušil tak dlouho, dokud se dveře nerozletěly a neodhalily muže, který byl příčinou všech jeho problémů.
„Co si sakra myslíš, že tady děláš?“ Procedil Jorg skrz zaťaté zuby.
„Co si asi kurva myslíš, že tady dělám?! Proč mě prostě nemůžeš nechat na pokoji?!“
„Ujišťuju tě, že jsem neudělal nic, co…“
„Kecy! Vím, že za tím náhlým nepřátelstvím všech stojíš ty! Přikázal jsi svejm ubohejm stoupencům, aby mně a Billovi udělali ze života peklo, co?“
„Proč si myslíš, že jsem jim musel něco nařizovat?! Možná si sami uvědomili, jak jste ty a ten tvůj kamarádíček nechutní, a rozhodli se s tím něco udělat.“
„Je zvláštní, že Bill tu žije otevřeně jako gay už asi čtyři roky a nikdy předtím se k němu nikdo takhle přehnaně nechoval, ale pak se objevíš ty, a najednou už nemůžeme ani vyjít z domu, aniž by nás někdo obtěžoval!“
Jorgovi se na tváři rozlil samolibý úsměv, což způsobilo, že se Tom musel hodně ovládat, aby otce nepraštil.
„Nic z toho by se nestalo, kdyby ses neotočil zády k Bohu.“
„Jestli mě tvůj Bůh soudí za to, kdo jsem a koho miluju, a pokud tvůj Bůh schvaluje tvoje chování, pak se k němu i k tobě otočím zády. Můj Bůh mě miluje takovýho, jaký jsem,“ zaprskal Tom svá poslední slova a nadobro se k otci otočil zády. Už nikdy v životě nechtěl toho muže vidět.
„Dělám to, protože tě miluju,“ slyšel ho za sebou mumlat, a chtěl se otočit a znovu na otce něco zakřičet, ale místo toho pokračoval dál pryč.
V tu chvíli byl příliš naštvaný, než aby slyšel kroky, které se plížily za ním. Teprve když ho někdo zezadu chytil a přiložil mu hadr na ústa, uvědomil si, co se děje. Pak všechno před jeho očima zčernalo.
autor: HollyWoodFix
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
