autor: Ywanie
Srdceryvný způsob
Bill se upřeně díval na svůj odraz v zrcadle a ten mu pohled oplácel. Zhluboka se nadechl, ale nedokázal se úplně uklidnit. Tohle bylo ono. Dnes byl den, kdy to všechno skončí. Po měsících plánování, během dobrého spánku, a dokonce i toho poslední, na všechno přišel. A věděl, že je to dokonalé. Takhle to chtěl udělat.
Bill měl na sobě bílou košili, jednu z těch lepších. Nikdy předtím ji na sobě neměl. Ani vestu ne. Bill se nikdy takhle neoblékal, ale tohle byl typ příležitosti, na kterou si člověk dá s oblékáním záležet. Při svatbách, pohřbech a dnech, kdy jste měli být zodpovědní za zmaření lidského života na Zemi, to byly chvíle, kdy se Bill takhle oblékal. Ale nikdy nebyl na svatbě ani pohřbu.
Na Billově obličeji nebyla ani stopa po make-upu. Chtěl být čistý, očištěný od všeho. Když odcházel z koupelny, věděl, že se do ní už nikdy nevrátí. A nebyl ani trochu smutný. Nedokázal pochopit, jak je možné, že ho to nenapadlo dřív.
Pomalým krokem konečně opustil místnost a ze starého zvyku zároveň zhasl světlo. Nohy ho vedly ke vchodovým dveřím a on si obul své oblíbené boty. Chtěl se odtud navždycky dostat pryč. A právě ve chvíli, kdy na tu myšlenku pomyslel, uvědomil si, že zapomněl na to nejdůležitější! Okamžitě ve spěchu vešel do obývacího pokoje, kde byla také zhasnutá světla. Na malém konferenčním stolku ležela pistole. Bill jí nevěnoval ani zlomek vteřiny přemýšlení, než ji vzal a zastrčil za opasek. Neměl nejmenší strach, že by si toho Tom všiml. Bude schovaná pod falešnou koženou bundou (to, že chtěl někoho zabít, ještě neznamenalo, že to může být kdokoliv). Byl připravený.
Bill si dával pozor, aby za sebou zanechal co nejméně zvuku, když kráčel k domu. Úplně zapomněl, jak moc to tu miloval, a i celou tu atmosféru. Nervozita v něm vřela a on zavřel oči. Nevěděl, jestli to bude schopen dokončit. Ale musel to zkusit. Proto tu byl.
Uplynuly téměř celé dvě minuty, než konečně zvedl ruku a zaklepal na dveře. Všiml si, že si Tom nechal nainstalovat zvonek; než se rozešli, o tomhle společně vedli dlouhé debaty, ale Bill byl zásadně proti.
Připadalo mu to jako věčnost. Billovi bušilo srdce a s každou další vteřinou o tom pochyboval víc a víc. Také kolena mu slábla, byl tak rozklepaný, že nevěděl, jak dlouho se udrží na nohou. Ale nakonec si nemusel dělat starosti dlouho.
Dveře se otevřely a v nich se objevila Tomova tvář. Bill to měl naplánované do nejmenšího detailu, ale náhle se jeho plány změnily. Nemohl se chovat, jako by byl z kamene, jak chtěl. Místo toho padl svému bývalému milenci přímo do náruče. Jediné osobě, kterou miloval, jediné osobě, kterou kdy bude milovat.
Tom byl zmatený. Srdce mu poskočilo, když uviděl Billovu tvář, ale byl velmi zmatený. To mu však nebránilo v tom, aby hubeného chlapce objal kolem ramen. Přes oblečení cítil hrudní koš a velmi ho znepokojilo, že Bill tak zhubl.
Bill se rozplakal, ale pevně přitiskl obličej na Tomovu hruď, aby si toho nevšiml. Ale nic to nezměnilo. Tohle bude mnohem větší průser, než původně plánoval. Ale věděl, že to udělá. Musel, už kvůli sobě.
Tom vtáhl mladšího chlapce s sebou dovnitř a zavřel dveře.
„Bille… Bille, uklidni se,“ zašeptal Billovi do ucha, ale výsledkem jeho slov byly jen dvě slabé ruce, které ho stiskly pevněji. Bill se třásl a Tom věděl, že pláče. Držel Billa v náručí už milionkrát, a to, že od posledně uplynuly měsíce, na tom nic neměnilo.
Uběhlo několik minut, než se Bill uklidnil. Tom byl rád, že se tak stalo. Nechtěl, aby jejich první setkání po celé té nekonečné době bylo smutné.
Bill se odtáhl a hřbetem ruky si setřel poslední náznaky slz.
„Omlouvám se,“ zašeptal a myslel to vážně. Opravdu to myslel vážně. Omlouval se za všechno, za to, že ignoroval jeho telefonáty, esemesky, za to, že ho plánoval zabít, za to, že mu dával za vinu každou zasranou událost v jeho životě. Neexistovalo nic, čeho by nelitoval.
Tom mu věnoval vřelý, ale smutný úsměv.
„Pojď se mnou do obýváku,“ řekl opatrně, protože se bál, že Bill zakroutí hlavou a uteče. Ale neudělal to, místo toho přikývl a následoval Toma, který vešel do pokoje a posadil se na pohovku.
Na malou chvíli si byl Bill jistý, že se zase rozpláče. Byl to ten samý starý gauč. Ten, o kterém si byl jistý, že se ho Tom zbavil. Bill by se usmál, ale byl v tu chvíli tak zničený, že se nedokázal ani soustředit, aby mu úsměv věnoval.
„Zabil jsem tě,“ zašeptal Bill. Neposadil se. Nechtěl, protože dneska byl den, kdy musel stát. Nechtěl ani, aby mu Tom odpověděl dřív, než skončí. Bill toho měl vlastně na srdci hodně, ale nebyl na to čas a Bill by se musel ponořit příliš hluboko do sebe, aby to všechno dokázal říct.
„Vlastně čtyřikrát. Dneska to mělo být popáté. A provedl jsem ti všechny ty hrozné věci.“ Bill mluvil s falešnou sebejistotou. Oba věděli, že není tak silný, jak se zdá. Koneckonců byl úplně na dně, když Tom otevřel dveře.
„Dneska večer jsem si něco uvědomil. Tady nejde o nás dva. Vůbec to není o tom, co jsi mi udělal. Prostě se mi díky tomu vrátila minulost.“ Bill si tiše povzdechl a zadíval se na podlahu, i když jen na vteřinu. Věděl, že to bude v pořádku, i když to trochu pokazil. Ale nechtěl to udělat. Po dnešku už by jeho slova nikdo neposlouchal.
„Udělal jsem ti v představách všechno to, co udělali mně. Překvapil jsem sám sebe, přemýšlel jsem o tom, že udělám věci, o kterých jsem si myslel, že mě ani nenapadnou. Ale zřejmě jsem se mýlil. Utopil jsem tě, málem jsem tě ukopal k smrti, omámil jsem tě a znásilnil.“ Bill teď mluvil pomaleji a také tišeji, když sledoval, jak Tomova tvář střídá jeden výraz za druhým. Vypadal vyděšeně. Ale neřekl ani slovo. Nechával Billa, aby dál pokračoval ve svém monologu, dokud neskončí, a pak bude mluvit on.
„Za to, co jsi udělal, dostaneš odměnu.“ Billa stálo velké úsilí, aby tu větu skutečně řekl takhle. Byla to pravda. Tom měl tak čisté srdce, že za to musel něco dostat. Tom to však nechápal. Chápal by, kdyby uměl číst myšlenky nebo kdyby skutečně byl u předchozích zabití.
Bylo tak snadné obviňovat ze všeho Toma. Jenže on se probudil uprostřed noci a jeho mysl začala bloudit. Ukončení Tomova života by na tom nic nezměnilo. Billa by stále pronásledovali duchové jeho minulosti, a přestože to byl právě Tom, kdo je od něj tolik let držel dál, po svém odchodu je nepřivolal zpět.
„Víš, co je dneska za datum, Tome?“ Zeptal se Bill, a tentokrát chtěl, aby mu Tom odpověděl. Tom to trochu nervózně udělal a tiše zašeptal: „8. května“.
Tom nevěděl, co si má myslet. Jestli Billovi dobře rozuměl, chtěl ho zabít, ale rozmyslel si to? Tom Billa miloval. Opravdu ho miloval. Byl by tu pro Billa každou vteřinu až do konce života, kdyby ho Bill po rozchodu neodstrčil. Ale možná toho chtěl příliš; možná v hloubi duše chápal, kam tím Bill míří.
„To je naše rande. Byl to náš první den před patnácti lety a dneska to bude náš poslední.“ Bill se na něj usmál, a najednou se cítil klidný. Jeho stav mysli se změnil. To, co se dělo, viděl z jiného úhlu, a z místa, kde stál, mu to nepřipadalo tak děsivé. Tom naopak vypadal smutně. Doufal, že mu černovlásek přišel odpustit. A chtěl udělat všechno, co bylo v jeho silách, aby odpuštění získal a mohli společně čelit budoucnosti.
„Mám tě rád, Bille. Na tom se nikdy nic nezmění.“ To se Tom Billovi snažil říct od chvíle, kdy se rozešli. Že se vůbec nic nezměnilo. Ale Bill ho totálně ignoroval. Tentokrát se však usmál a přikývl.
„Já vím, Tome, já vím… Přál bych si, abych ti mohl říct to samé, ale probudil jsi ve mně nenávist, a i když si nezasloužíš okusit ji, myslím, že nejsem schopen cítit takové krásné věci, jako je láska.“ Toma Billova slova bolela, i když Bill lhal, protože Toma opravdu miloval. Jak to jeho krásný a milovaný kluk vůbec mohl říct? V jednu chvíli byl úplně v pořádku a zotavil se z bolesti, kterou mu způsobil jeho otec, až byl naplněn štěstím a láskou víc než kdokoli jiný, koho Tom znal. A Tomovi zlomilo srdce vědomí, že to Billovi vzal. Bylo prostě tak špatné lhát sobě i Billovi, když jeho láska k tomu chlapci nebyla ničím vášnivým, co by potřeboval, aby mohli zůstat spolu jako pár.
„Bille, můžeš mi aspoň odpustit? Prosím, dej mi ještě jednu šanci…“ povzdechl si zhluboka Tom. V jeho tváři se dalo tak snadno číst. Bill viděl bolest v jeho očích a obavy na lehce nakrčeném čele. Billova ústa se zkřivila ve falešném úsměvu a byla začátkem jeho odpovědi.
„Všechno je to odpuštěno. Ale já opouštím tento svět. Navždy.“
Tom zalapal po dechu. Nemohl si pomoci. Tohle nečekal. Napadlo ho, že se Bill nejspíš chystá odstěhovat do zahraničí, co nejdál od svého domova v Německu. Když si Bill během několika vteřin namířil pistoli na hlavu, Tom téměř zpanikařil. Zvedl ruku a chtěl Billa chytit za zápěstí, aby namířil zbraň jiným směrem, ale Bill se na něj odvážně podíval.
„Kulka poletí mnohem rychleji než tvoje ruka,“ zašeptal Bill, ale Tom jeho varování ignoroval a pokusil se mu zbraň vzít, ale ani se nedotkl Billovy bledé kůže, než se ozvala hlasitá rána a Bill padl na podlahu.
Kolem Billovy hlavy se v dokonalém kruhu vytvořila krvavá skvrna. Byl mrtvý a Tom tomu nemohl uvěřit. Stále seděl na pohovce, pozoroval ho a nebyl si jistý, co má dělat. Ale když nejhorší šok nakonec opadl, zavolal někoho, aby se o něj postaral.
Za posledních pár dní Bill spáchal pět vražd, ale jen v jednom z těch pěti případů někdo skutečně zemřel. Ze sedmdesáti způsobů, jak zabít svou životní lásku, si vybral jednasedmdesátý způsob, a ani nevěděl, že se to jako způsob počítá; do seznamu ho nenapsal, jelikož o něm nikdy dřív nepřemýšlel, ale stalo se. Vybral si ten nejsrdceryvnější způsob, jaký mohl. A přestože Tomovo srdce stále tlouklo a stále byl naživu, cítil, že spolu s Billem odešel i kus jeho samého. Dokonce možná i ten největší kus.
KONEC
autor: Ywanie
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
