autor: HollyWoodFix
Příjemné sny a děsivé noční můry
„Miluju tě, Tomi,“ řekl krásný černovlasý chlapec a lehce ho políbil na krk. „Budeme spolu navždy, že jo?“
„Budeme spolu ještě dýl. Taky tě miluju, Bille, celým svým srdcem.“
„Ukaž mi, jak moc,“ vydechl Bill Tomovi do ucha a jeho hlas byl zastřen touhou. „Ukaž mi, jak moc mě miluješ.“
Tom se rychle naklonil dopředu a zachytil rty mladšího chlapce svými a přetočil je tak, že ležel na Billovi. Starší chlapec zatlačil boky dolů a přitiskl k sobě jejich tvrdnoucí erekce, což donutilo druhého chlapce v extázi zasténat. Tom využil příležitosti a zajel svým jazykem do otevřených úst mladšího chlapce, aby se setkal s Billovým ve vášnivém souboji o nadvládu.
Oba začali pohupovat boky, protože ze všeho nejvíc potřebovali získat ten pocit absolutní blaženosti, který mohli dostat jen jeden od druhého.
„Potřebuju tě cítit v sobě,“ vydechl Bill, když přerušil ten vášnivý polibek. „Učiň mě svým, Tome… prosím.“ Tomovi to nebylo třeba říkat dvakrát, vlastně mu to nebylo třeba říkat ani jednou. Sklouzl rukou po boku svého milence a jemně roztáhl Billovy nohy od sebe. Musel potlačit zasténání, když spatřil Billův naběhlý vchod, který jen čekal, až do něj zasune. Nedokázal tomu pohledu odolat, ponořil hlavu dolů a nejistě jazykem šťouchl do Billova tepla, než přitlačil a dostal se do svého přítele.
„Bože!“ Zasténal mladší chlapec, tlačil se proti němu a snažil se z Toma cítit co nejvíc. „Tome?“
Dredař se odtáhl od vchodu druhého chlapce, zvedl hlavu a s očekáváním se na něj podíval. „Jo?“
„Tome?“
„Jo?“ Zopakoval odpověď a podíval se naprosto zmateně na svého přítele.
„Tome… jsi vzhůru?“
„Samozřejmě, že jsem… necítil jsi, jak jsem tě právě lízal…“
„Tome!“
„Bille, co je…“
Tom se začal vrtět a pomalu se probíral. Když pomalu začal otevírat oči, cítil, jak mu třeští hlava a chvíli mu trvalo, než si zvykl na jasné světlo v místnosti. Zpočátku byl dezorientovaný a netušil, co se stalo. Nebyl tu snad před chvílí Bill? Kde byl teď?
Rozhlédl se po místnosti a uviděl čtyři neznámé stěny, obklopené neznámými předměty. Tohle nebyla jeho postel ani jeho stůl. Jeho stěny neměly tak výraznou bílou barvu. Co se to, sakra, stalo? Kde to byl?
Pevně zavřel oči a snažil se vzpomenout si, co přesně se stalo, že se ocitl v této cizí místnosti. Bill měl narozeniny… Tom mu dal prstýnek, který mu koupil… Billovi se líbil a měl z něj neuvěřitelnou radost… vyrušili je lidi, kteří házeli vajíčka do oken a pokřikovali na ně nadávky… vyšli ven, aby se podívali na škody… Bill se úplně zhroutil. Vidět Billa v takovém stavu Tomovi naprosto zlomilo srdce, a zároveň cítil vztek na toho, kdo to způsobil… Tom se vydal do domu svých rodičů, kde se střetl s Jorgem… a pak…
Tomovi se to všechno vrátilo a zaplavil ho pocit absolutního hněvu. Věděl, že jeho otec je krutý, nelítostný a uzavřený člověk, ale nikdy by ho nenapadlo, že by skutečně udělal něco tak drastického, jako že Toma omráčí, unese a pošle bůhvíkam.
„Tome?“ Ozval se hlas ode dveří, až Tom lehce nadskočil, aniž by si všiml, že tam někdo stojí a pozoruje ho. S úsměvem na rtech tam stála mladá blondýnka, která vypadala, že je jí nejspíš něco přes dvacet, oblečená do něčeho, co vypadalo jako zdravotnický úbor. „Dobře, konečně ses probral.“
„Kde to, kurva, jsem?!“
„Takže, Tome, tady se taková slova netolerují,“ odpověděla nechutně sladkým, téměř povýšeným tónem.
„A kde to tady, kurva, je!?“ Vyhrkl, jelikož neměl nervy na tu dívku, „Donnu“, jak si přečetl na její jmenovce.
„Vidím, že vy budete výzva,“ usmála se, přistoupila k posteli a podala mu brožuru. Tom si přečetl název a dech se mu zadrhl v krku a jeho oči se dvojnásobně zvětšily. Podle všeho se nacházel na místě zvaném Křesťanské centrum pro zbloudilou mládež, kde se má očistit od veškerého hříšného chování a najít cestu zpátky k Bohu.
„Pardon, dámo, ale musím vám říct, že je mi osmnáct, takže mě tu nemůžete jen tak držet proti mé vůli!“ Zakřičel vztekle a hodil brožurku zpátky jejím směrem, jelikož už nechtěl nic víc z toho číst.
„Váš otec, pastor Kaulitz, je velkým zastáncem centra a za ta léta nám věnoval poměrně dost peněz, protože věří v naši věc. Dozvěděli jsme se o vaší nemoci a hodně vašemu otci dlužíme, takže uděláme vše, co je v našich silách, abychom vás z ní vyléčili.“
„Být gay není nemoc, a ať už to mýmu otci dlužíte, nebo ne, stejně mě tu nemůžete držet! Je to nezákonný!“
„Bylo nám řečeno, že momentálně nejste při smyslech, a proto vás tu můžeme držet po nezbytně nutnou dobu, abychom mohli řádně zhodnotit vaše duševní zdraví.“
„Takže v podstatě vám můj otec řekl, že jsem se zbláznil, a to vám dává právo držet mě tu proti mé vůli?“
„My to nebereme jako ‚držení proti vaší vůli‘.“
„Ale tak to je!“
„Nejste v pořádku, Tome. Otevřete se, aby se vám dostalo pomoci, kterou potřebujete, abyste se mohl vrátit ke zdravému, normálnímu životu bez hříchu.“
„Mám rád čůráky a ty to nijak nezměníš,“ usmál se, když se zdálo, že se dívka před ním při vyslovení slova „čůrák“ zhrozila.
„Jak už jsem řekla, pane Kaulitzi, neslušné a vulgární výrazy se tu netolerují.“
„A co s tím, kurva, hodláte dělat? Vyhodíte mě? Protože to by bylo, kurva, úžasný.“
„Ne, Thomasi… když porušíte pravidla, která jsou mimochodem popsána tady…“ zvedla brožurku a znovu mu ji podala, „…budou vám odebrána privilegia. Mezi ně patří například ztráta možnosti využívat společenskou místnost a v podstatě ztráta všech privilegií, která jste mohl získat. V podstatě budete zavřený ve svém pokoji a budete moci odejít, jen když přijde čas na léčebnou proceduru.“ Skončila a místností zavládlo ticho, protože si začal uvědomovat realitu situace. Když se poprvé probudil, samozřejmě byl na otce naštvaný, ale čekal, že se odsud okamžitě dostane, ale čím víc mluvila, tím víc si uvědomoval, že se z téhle situace nedostane jen obyčejným odchodem ze dveří. Pokud byla pravda, co říkala, že ho tam mohou držet legálně, nemohl s tím nic dělat.
„Můžu si zavolat?“ Zeptal se nakonec tiše, jelikož většina ohně z jeho nálady už vyprchala.
„Momentálně ne. Používání telefonu je privilegium, které je třeba si zasloužit. Pokud začnete dodržovat pravidla a začnete brát léčbu vážně, pak budete mít nárok na mnoho výsad. Časem pochopíte, že to tu není tak špatné, jak si myslíte. Mnoho našich pacientů sem přichází s podobným postojem jako vy a odchází se slovy, že se jim po tomhle místě bude stýskat a jak jsou vděční, že byli napraveni.“
„Chci mluvit se svým otcem.“ I když si nebyl jistý, k čemu to bude, začínal být zoufalý. Jak dlouho ho tu směli držet? Bill nejspíš netušil, co se stalo. Nejspíš byl vyděšený a rozrušený, a pomyšlení na to, co všechno druhý chlapec musel cítit, ho ubíjelo. Ubíjelo ho, že je od něj tak daleko. Za poslední tři týdny strávili od sebe nejdéle dvacet minut. Nevěděl, jak to bez Billa zvládne. Černovlásek se nestal jen součástí jeho života, on byl jeho život.
„Obávám se, že to vám nebude dovoleno. Výslovně nařídil, že nesmíte používat telefon, dokonce ani volat jemu, dokud neuděláte pokrok.“
„Jak dlouho mě tady můžete držet?“ Toma překvapilo, jak moc se teď dokáže ovládat. Možná to bylo tím, že nechtěl té ženě dopřát uspokojení z toho, že uvidí, jak se z celé té situace hroutí.
„Čtyři měsíce.“
„Čtyři měsíce?! To nemyslíte vážně?“
„Pokud budeme mít pocit, že jste léčbu zdárně ukončil dříve, je tu možnost předčasného propuštění, ale jinak si vás tady smíme nechat čtyři měsíce.“
„Prosím…“ odmlčel se, už nedokázal zadržet emoce, protože ho v očích začaly štípat slzy. „Prosím, tohle nemůžete udělat. Nemůžu být čtyři měsíce pryč. Mám svůj život! Mám práci a pak ještě školu! Nemůžu jen tak zmizet, aniž by kdokoliv něco věděl.“
„Se školou budete pokračovat tady, a s těmi dalšími věcmi si nelamte hlavu, váš otec řekl, že se o to postará.“ Tom se při jejích slovech „nelamte hlavu“ zasmál. Tahle informace ho totiž zrovna neuklidnila.
„Máte nějakýho přítele nebo manžela, Donno?“ Zeptal se Tom, čímž ženu trochu zaskočil.
„Mám manžela.“
„Milujete ho?“
„Samozřejmě, tedy ne, že by to byla vaše věc…“
„Kdyby vám ho někdo vzal a chtěl vás proti vaší vůli donutit, abyste se od něj na čtyři měsíce držela dál… co byste dělala?“ Tomovy slzy si našly cestu a stékaly mu po tváři.
„Tome…“ povzdechla si, „… to není totéž. Vaše situace je úplně jiná.“
„Jak to? V čem je jiná? Odtrhujete mě od člověka, kterýho miluju! Od člověka, kterej pro mě znamená víc než kdokoli jiný na světě!“
„Náš vztah je úplně jiný, Tome. Časem pochopíte, že ta ‚láska‘, kterou údajně cítíte, ve skutečnosti neexistuje. Uvidíte, že je to celé špatně a že můžete být šťastný v normálním, zdravém vztahu se ženou. Tak, jak to chce Bůh.“
„Ne…“ zavrtěl prudce hlavou. „Ne… nikdy mě nepřinutíte, abych si myslel, že láska, kterou mám s Billem, je špatná, protože není. A já nebudu šťastný v žádném vztahu, který není s Billem. Nechápu, jak můžete žít s tím, že tohle lidem děláte! Myslíte si, že lidi „napravujete“, dokonce jim snad pomáháte, ale nemůžete napravit něco, co není rozbité! Jen ničíte lidem životy! Ničíte můj život… se mnou ani s žádným jiným LGBT člověkem není nic v nepořádku, a právě kvůli náboženským fanatikům, jako jste vy, to máme stále tak těžký. Z lidí, jako jste vy, se mi dělá špatně…“ poslední větu Tom zaprskal, jelikož v tu chvíli byl už naprosto rozzuřený.
„Nechal jste se svést na scestí…“
„Drž už, kurva, hubu,“ přerušil ji. „Už vážně nemám náladu poslouchat ty tvoje ‚vznešený‘ kecy. A ty mě tady, kurva, držet nebudeš!“ Jakmile mu poslední slova vyšla ze rtů, vyskočil z postele a proběhl stále otevřenými dveřmi. Vrhl se chodbou, prošel kolem několika pokojů a podlouhlého prostoru, o němž předpokládal, že je to „společenská místnost“, o níž se zmínila. Pak došel do přední kanceláře, a konečně zahlédl něco, co vypadalo jako východ. Právě když se chystal dveře otevřít, popadlo ho několik rukou a táhlo zpátky.
Začal se bránit, jak nejlépe uměl, ale proti pevnému sevření těch dvou mužů, o nichž se domníval, že jsou ochranka centra, to nebylo nic platné. Táhli ho zpátky směrem k jeho pokoji. Celou dobu kopal a mával rukama, chtěl jim alespoň tu práci co nejvíce ztížit. Zatímco ho táhli kolem společenské místnosti, uviděl několik teenagerů, kteří vypadali zhruba v jeho věku nebo mladší, kterých si nevšiml, když kolem nich běžel poprvé. Zaslechl několik tichých šepotů, z nichž většina říkala, že „to musí být ten nový“.
Ti idioti ho nakonec dostali zpátky do pokoje a hodili ho na postel, u které ještě stála ‚Donna‘. Chtěl se znovu zvednout a pokusit se o další úprk, ale Donna dala oběma mužům znamení, aby ho dál drželi.
„Tohle není nejlepší začátek, Tome. Nemůžete odsud jen tak odejít, a čím víc se budete vzpírat a snažit se porušovat pravidla, tím déle tu budete. Jestli nepřestanete, zavolám sem doktora, aby vám dal sedativa. Léčba začne zítra v devět hodin, přeji vám dobrou noc, Tome.“ S tím se otočila k odchod. Oba muži ho konečně pustili a šli těsně za ní. Když všichni tři opustili místnost, dveře se zabouchly a on uslyšel cvaknutí, což znamenalo, že dveře byly zamčené.
Začal z plných plic nadávat a házet kolem sebe vším, co byl schopen popadnout. Když už kolem nebyly žádné věci, sklesle se opřel o jednu ze stěn a sesunul se na podlahu, kde si zabořil hlavu do dlaní. Jeho tělo se začalo prudce otřásat vzlyky, nepopsatelným pocitem zlosti a smutku, který ho zcela ovládl. Jak to mohl dovolit? Proč včera večer nezůstal s Billem a neutěšil ho? Proč si musel hrát na hrdinu a postavit se otci?
Jeho jedinou šancí, jak se odsud dostat, bylo, že Bill neuvěří ničemu, co mu otec určitě nakecá, a že on, Natalie a Gordon zjistí, kde je, a vymyslí způsob, jak ho odsud dostat.
V hloubi duše věděl, že Bill se nenechá zviklat a že určitě udělá všechno pro to, aby je dal zase dohromady. Věděl, že ho Bill potřebuje stejně jako on jeho, a že se jeho milenec nevzdá, dokud se nebudou moci znovu obejmout.
Představa, že Bill na všechno přijde a bude moci být opět s tím, koho miluje, byla uklidňující. A byla to poslední myšlenka, kterou měl předtím, než upadl do neklidného spánku. Ve stejnou dobu, o sto mil dál, v Loitsche, objekt Tomova bolavého srdce právě také usnul… vyčerpaný po dni plném pláče, křiku a lží.
autor: HollyWoodFix
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
