autor: HollyWoodFix
Nápověda
„Georgu? Co tady děláš?“
„Umm… ahoj Bille… já, uh… přišel jsem ti něco říct.“
„Jestli je to další takzvaný ‚vzkaz‘ od Toma o tom, jak se se mnou rozešel, nebo jestli jsi mi přišel kázat o změně mého ‚hříšného‘ chování, tak to poslouchat nebudu!“ Vyštěkl Bill, jelikož neměl náladu poslouchat cokoli, co by se jen vzdáleně týkalo náboženství. Ustoupil a chystal se staršímu chlapci zabouchnout dveře před nosem, když vtom Georg vykročil vpřed a zabránil mu v zavření dveří.
„Vím, kde je Tom…“ vyhrkl Georg, čímž okamžitě upoutal Billovu pozornost, který se přestal snažit dveře násilím zavřít a věnoval Georgovi skeptický pohled, „… chci ti pomoct.“
***
„Proč bych ti měl věřit?“
„Podívej, Bille, vím, že jsem neudělal nic, čím bych si získal tvou důvěru, ale Tom je pořád můj bratr a já pro něj chci to nejlepší. Dřív jsem si myslel, že nejlepší pro něj bude, když tě opustí, a konečně najde Boha, ale když jsem viděl, jak se na tebe dívá, a když jsem viděl, jak se chová můj otec, uvědomil jsem si, že to, co dělá, je špatné, a že Tom by se měl umět rozhodovat sám a dělat to, co ho činí šťastným.“ Georg viděl, že chlapec před ním stále váhá, a nemohl říct, že by se mu divil. „Tím, že jsem teď tady, hodně riskuju… kdyby se otec dozvěděl, že jsem tady, tak by mě rychle vypakoval z domu… dej mi, prosím, jen pět minut nebo tak nějak.“
Bill přikývl, jelikož v jeho slovech slyšel upřímnost a usoudil, že by bylo zbytečné, aby sem Georg chodil a lhal jim. Koneckonců Tom byl nezvěstný, takže co by mohli udělat víc? Ustoupil stranou a pokynul Georgovi, aby vstoupil. Zavedl druhého chlapce do obývacího pokoje, kde stále ještě seděli jeho teta, strýc, Melanie a Muriel.
Pozornost všech se okamžitě upřela na nově příchozího a každý z nich měl ve tváři vepsanou jinou emoci. Od šoku až po hněv.
„Co tady dělá?“ Promluvila Melanie jako první a překonala šok z toho, že vidí Georga.
„Je tu, aby nám pomohl dostat Toma zpátky.“
„O tom teda pochybuji,“ odfrkla si a podezřívavě si staršího chlapce prohlížela, jako by se chystal Billa napadnout nebo tak něco.
„Myslím, že bychom ho měli vyslechnout,“ promluvila Muriel ze svého místa na pohovce, na což se k ní Bill otočil a souhlasně přikývl. Všichni ostatní v místnosti zůstávali v obavách, ale rozhodli se Georga vyslechnout, protože v tu chvíli byli ochotni zkusit cokoli.
„Dobře, Georgu, posloucháme,“ promluvil Gordon a pobídl mladíka, aby se do toho pustil.
„No, pro začátek jsem vám chtěl říct, jak moc mě mrzí všechno, co můj otec udělal. Nikdy se k Tomovi nechoval správně… jen proto, že nesdílel naše přesvědčení, a mrzí mě, že mi trvalo tak dlouho, než jsem pochopil, jak moc se můj otec mýlil. Chci, aby můj bratr mohl být konečně šťastný, a udělám cokoli, abych mu k tomu pomohl.“ Georg upíral pohled k zemi, nervózně se ošíval a měl pocit, že do něj těch pět párů očí propaluje díry. „Můj otec ho poslal do jedné léčebny, které často přispívá penězi, protože věří v tamní ‚věc‘. Jmenuje se Křesťanské centrum pro zbloudilou mládež. Je to v podstatě místo, kam rodiče posílají své děti, aby je vyléčili z jejich homosexuality nebo potenciální homosexuality.“
Při Georgových slovech bylo v místnosti slyšet několik zalapání po dechu, takže v místnosti zavládlo napjaté ticho. Billovi se při této nové informaci začalo honit hlavou milion myšlenek. Na jednu stranu se mu ulevilo, že je Tom alespoň v bezpečí, ale na tu druhou ho naprosto pobouřila a znechutila představa, že takové místo nejen existuje, ale že tam zřejmě drží lidi proti jejich vůli. Byl si totiž naprosto jistý, že by Tom na takovém místě nikdy nezůstal, pokud by ho k tomu někdo nenutil.
A nesouhlasit s homosexualitou byla jedna věc a nenávidět ji byla druhá, ale vynakládat tolik času a úsilí skutečným pokusem obrátit lidi zpět k víře, bylo naprosto směšné. Bill nemohl uvěřit, že lidé takové věci skutečně financují. Mohli by ty peníze použít na spoustu jiných věcí. To všechno ho naprosto šokovalo.
„Jak to, že ho tam drží? Vždyť je mu osmnáct, a já vím, že kdyby si mohl Tom vybrat, tak by tam nebyl.“
„No, Bille, náš otec je sice jenom pastor z malého města, ale za ta léta si vytvořil spoustu kontaktů s lidmi. Navíc, když náš dědeček zemřel, odkázal mému otci docela velké dědictví. Peníze, které věnuje organizacím, jako je tahle, a když je požádal o laskavost, asi měli pocit, že mu něco dluží.“
„Kde je to centrum?“ Zeptal se Gordon poté, co se zdálo, že se Bill strefil přímo do černého.
„V Berlíně.“
„No, to nejsou ani dvě hodiny cesty! Tak jdeme!“ Vypadalo to, že se Bill probral z myšlenek, jakmile zaslechl slovo Berlín. A zdálo se, že představa, že Tom není až tak daleko, na chvíli uklidnila jeho nervy, ale stále myslel jen na to, až Toma znovu uvidí.
„Obávám se, že to nebude tak snadné…“ řekl Georg a cítil se velmi špatně, když viděl, jak se z černovláskových očí vytrácí vzrušení.
„Jak to myslíš?“
„No, ochranka je velmi přísná a nedá se tam jen tak vejít. Mají přesný seznam lidí, kteří mohou navštívit dané pacienty, a jediní, kdo mají povolení jít za Tomem, jsou moji rodiče. Táta mě nechtěl napsat na seznam návštěv, jelikož asi vycítil můj nesouhlas s tím vším.“
„Tak co můžeme dělat?!“ Zeptal se Bill a jeho tón byl naplněn veškerým zoufalstvím, které z této celé situace cítil.
„To fakt nevím… řekl bych, že nejlepší by bylo najmout si nějakého právníka, protože věř mi, podle toho, co jsem slyšel od svého otce, to místo není zrovna legální, takže možná s nějakým právníkem se vám povede to místo potopit. Ale jinak fakt nevím, co jiného k tomu říct.“ Georg poprvé od chvíle, kdy začal mluvit, odlepil oči od země. Nepříjemně se mu sevřel žaludek, když viděl zoufalé výrazy ve tvářích všech, zejména Billa, kterému se v očích leskly slzy. Opravdu si přál, aby mu mohl pomoct víc, ale už tím, že tam byl, strašně riskoval. Opravdu doufal, že budou moct něco udělat. „Opravdu už musím jít, než si všimne, že jsem pryč… Je mi to opravdu líto.“
„Děkuju, vážím si tvojí pomoci, Georgu,“ zašeptal Bill a ze všech sil se snažil udržet emoce na uzdě.
„Není zač.“ Georg na všechny v místnosti naposledy kývl, než se otočil a zamířil pryč. V místnosti zavládlo ticho, když všichni začali přemýšlet o této nové informaci a všech svých možnostech. Ticho začínalo být znervózňující, jelikož stále sužovalo celou místnost. I když nikdo nic neříkal, všichni cítili, že myslí na to samé, a to dostat Toma z toho místa a odvézt ho domů, ale jedinou otázkou však bylo jak?
***
„Ráda bych vám všem představila nejnovějšího člena naší malé rodiny, Thomase Kaulitze!“ Blonďatá zdravotní sestra, známá jako Donna, nadšeně oslovila všechny ostatní, kteří seděli v kruhu. V odpověď se ozvalo několik tichých „ahoj“, ale většinou všichni mlčeli a zůstávali docela bez emocí.
Tom jim jejich chování vůbec nevyčítal, jelikož i když byl na tomto místě teprve něco málo přes čtyřiadvacet hodin, měl pocit, že tu přichází o rozum. Nedokázal si představit, že by tu měl být čtyři měsíce, což byla doba, kterou tu strávila nejspíše většina dětí. Někteří z nich vypadali skoro jako zombie, jelikož jejich tváře byly úplně bez emocí. Snažil se soustředit jen na myšlenky na Billa a na to, jak ho jednou, snad už brzy, zase uvidí. Měl pocit, že tyhle myšlenky jeho strach z tohoto místa alespoň prozatím uklidňují.
„Takže Thomasi, proč nám neřekneš, proč jsi tady?“
„Protože mě táta omráčil a přivedl mě sem, když jsem byl v bezvědomí,“ odpověděl jednoduše a pokrčil rameny, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Nemohl si pomoct, ale usmál se nad přísným výrazem, který se rozlil po tváři sestry, stejně jako nad lehce šokovanými pohledy, které mu skoro všichni ostatní v kruhu věnovali.
„Thomasi, prosím, mluvte vážně.“
„Já to ale myslím naprosto vážně…“
„S tímhle svým přístupem okamžitě přestaň, nebo přijdeš o veškerý svůj volný čas! Teď se zeptám znovu, proč nám všem neřekneš, proč jsi tady.“
„Vážně nechápu, proč se mě na to ptáte… Vždyť jsme tu všichni ze stejnýho důvodu, ne?“
„Thomasi…“
„Okay, okay… jsem tady, protože mám rád čůráky,“ zasmál se Tom, když se zdálo, že se Donniny oči zdvojnásobily. Slyšel také chrčení blonďatého kluka, který seděl naproti němu, a který se zřejmě ze všech sil snažil udržet smích.
S tím blonďákem se seznámil už dříve, jmenoval se Andreas a byl o něco mladší než Tom. Zjistil, že má s tím druhým chlapcem hodně společného, a situace, které je sem přivedly, mu připadaly dost podobné. Setkání s Andreasem mu dodalo trochu naděje; mladší teenager tam byl už asi tři měsíce a zdálo se, že je stále v docela dobré náladě. Tom předpokládal, že je to proto, že na něj stejně jako na Toma doma čeká někdo, koho miluje, někdo, koho nehodlá ztratit tím, že by podlehl této „léčbě“.
„Jak chcete! Kromě léčby strávíte zbytek dne ve svém pokoji.“
„To je mi ale panečku trest…“ smál se. Kromě povídání se svým novým kamarádem tu stejně nebylo co dělat. V takzvané „společenské místnosti“ byla sotva funkční televize a starý rozvrzaný kulečníkový stůl. To, že přišel o tyhle věci, ho kupodivu ani moc nerozrušilo. Kromě toho, když byl sám ve svém pokoji, mohl alespoň nerušeně přemýšlet o svém příteli.
„Jen pokračuj se svými vtípky a uštěpačnými poznámkami. Uvidíme, jak moc ti celá tahle situace bude připadat vtipná po tvé první averzní terapii,“ řekla blondýnka lehce arogantním povýšeným tónem.
Tom se chystal oplatit jí to další chytrou poznámkou, ale zarazil se, když zachytil Andreasův pohled. Byl to pohled, který jasně říkal „zklidni se“. Zmateně se poškrábal na čele; sledoval pohledy všech ostatních v místnosti. Většina lidí přecházela od naprosto stoického postoje k malým náznakům strachu, které se vkrádaly do jejich tváří.
Tomovi se nepříjemně sevřel žaludek, když ucítil, jak se nálada v místnosti mění. „Co je to averzivní terapie?“ Zeptal se a už předem se bál odpovědi.
„Teď už nejsi tak namyšlený, co?“ Její tvář rozzářil samolibý úsměv. „Averzní terapie spočívá v tom, že ti budeme ukazovat různé obrázky a podle toho, jak na ně budeš reagovat, ti budeme do těla vysílat pěkně ošklivé elektrické šoky.“
„To nemůžete! To je týrání!“ Vykřikl Tom a cítil, jak mu do krku pomalu stoupá žluč, z té představy se mu zvedal žaludek. Polkl a snažil se zůstat klidný. To poslední, co chtěl udělat, bylo dopřát téhle ženě nebo komukoli z těch lidí, kteří vedli tohle centrum, uspokojení z toho, že vidí jeho strach.
„Je mi opravdu líto, že to musím říct, Thomasi, ale můžeme. Nebojte se však, pokud budete dodržovat pravidla a začnete se snažit zbavit se svých dosavadních způsobů, nebudete muset snášet šoky příliš dlouho,“ ušklíbla se a obrátila pozornost ke zbytku skupiny, přičemž Toma nechala s jeho myšlenkami.
Dredař zůstával klidný a přesvědčoval sám sebe, že ať už mají v plánu cokoli, nebude to horší než bolest, kterou pociťoval z toho, že je pryč od Billa. Dokud si uchovával představu, že jednoho dne bude svého krásného černovlasého přítele opět držet v náručí, pak bude schopen vydržet všechno, co mu budou chtít udělat.
***
„Třeba se nám podaří najít právníka, který bude pracovat Pro Boner nebo tak něco…“ navrhla Melanie ostatním a její tvář se zmateně nakrčila, když se všichni začali smát. „Co?! Tak se tomu říká, ne?“
„Je to *Pro Bono, drahoušku,“ zasmála se Natalie, nikoli však škodolibě. „A je to vlastně skvělý nápad. Sice asi nenajdeme nikoho úplně skvělýho, kdo by byl ochotný vzít tenhle případ zadarmo, ale je to lepší než nic. Aspoň než vymyslíme něco jinýho.“
„Souhlasím! Cokoliv je lepší než tady jen tak sedět… Připadám si naprosto zbytečný, když nemůžu nic dělat.“ Billovi se zlomil hlas a ze všech sil se snažil, aby nezačal znovu vzlykat.
Ubíjelo ho být bez Toma. Strávili spolu tři týdny v kuse, nebyli od sebe víc než pár minut, a i když se někomu tři týdny mohou zdát jako krátká doba, aby se k sobě připoutali takovým způsobem, Bill věděl, že oni to mají jinak. Vždycky věřil na lásku na první pohled a na pravou lásku, ale nikdy si nemyslel, že by mohl dostat něco, co by splňovalo obojí, tedy dokud před více než dvěma měsíci nespatřil Toma. Okamžitě pocítil, že ho ten druhý chlapec přitahuje, a poté, co ho poznal, nepochyboval o tom, že Tom je ten, o němž si myslel, že ho nikdy nebude mít… jeho pravá láska.
„Dobře, pojďme do města a uvidíme, jestli najdeme někoho, kdo by se našeho případu ujal,“ navrhl Gordon, vstal a vzal si klíče. „Jdeš s námi, Melanie?“
„I když bych moc ráda, asi nebudu moct… ale musíte mi zavolat, jakmile někoho najdete!“
„Samozřejmě… Můžeme tě vysadit doma, jestli chceš, Muriel.“ Gordon se otočil k ženě, která celou dobu tiše seděla na pohovce. „Muriel… slyšíš mě?“
„Občas má tendenci usnout, jen s ní zatřeste?“ navrhl Bill, když popadl svůj kabát a oblékl si ho.
„Muriel…“ Gordon s ní jemně zatřásl, ale nedočkal se žádné odpovědi. „Muriel…“ zkusil to znovu a opravdu si ženu před sebou pořádně prohlédl. „Bože… zavolejte někdo sanitku.“
*Pro Bono – Správně je to pro bono publico. Je to služba, kterou poskytuje advokát bez ohledu na to, zda za ni dostane peníze nebo ne. Standardně tato služba funguje tak, že za ni klient nic neplatí.
autor: HollyWoodFix
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
