autor: HollyWoodFix
Otupělý
„Bille, zlato? Proč si nesedneš?“ Zeptala se Natalie jemně, protože se na Billa v jeho současném stavu nemohla dívat. Ona, Gordon, Bill a Melanie se právě nacházeli v čekárně nemocnice v Magdeburku a Bill nepřestával přecházet sem a tam od chvíle, kdy tam dorazili. Muriel byla po mnoho let velkou součástí Billova života a mezi tím a skutečností, že Tom byl stále zavřený v tom centru, měla o svého synovce opravdový strach.
„Jsem v pohodě,“ zamumlal a neobtěžoval se věnovat tetě ani nikomu jinému v místnosti pohled. Byl příliš ztracený ve všech svých myšlenkách. Myšlenkách, které se poslední dobou stávaly více stresujícími a neskutečně bolestivými. Myslel si, že být pryč od Toma je tou nejhorší bolestí, jakou kdy mohl trpět, ale zřejmě se velmi mýlil.
„Prosím, miláčku, proč si na pár minut neodpoči-“
„Řekl jsem, že jsem v pořádku!“ Vyhrkl a přerušil tetu dřív, než to stačila doříct.
Natalie byla poněkud zaskočená Billovým výbuchem, okamžitě zavřela ústa a dál nic neříkala. Vždycky to byl velmi klidný, vyrovnaný a shovívavý člověk, ale s tím vším, co se dělo, se v něm hromadily emoce a on nevěděl, co si s nimi počít. Zrovna teď měl slzy na krajíčku. Okamžitě se cítil špatně, že takhle vybuchl, jelikož nikdy na tetu takhle nezvýšil hlas a nechtěl s tím začínat ani teď, ať už se dělo cokoliv.
„Omlouvám se. Já jen…“ odmlčel se, nakonec se posadil vedle tety a strýce a zabořil hlavu do dlaní. V tu chvíli se mu chtělo křičet a stálo ho veškeré sebezapření, aby to neudělal. Všichni ostatní, kteří byli v čekárně, měli své vlastní problémy a nepotřebovali se dívat, jak dělá scény.
Nemohl si pomoct, ale v tu chvíli si vzpomněl na Jorga a na všechno, co udělal svému synovi i jemu samotnému. Nechápal, jak někdo, kdo způsobil tolik škody a bolesti, mohl vyváznout bez trestu, a on, Muriel a Tom, kteří byli ti hodní, starostliví a milí, museli tolik trpět. Bill si nemohl pomoct, ale říkal si, že jestli někde existuje Bůh, má zvláštní smysl pro humor.
„To je v pořádku, zlatíčko. Vím, čím procházíš… Vždyť já jsem přišla o oba rodiče, když mi bylo teprve devatenáct, a cítila jsem se naprosto bezradně. Jako by věci už nikdy neměly být v pořádku. Ale pak jsem dostala do péče tebe a ty jsi dokázal naprosto rozjasnit můj život, že nakonec všechna bolest téměř zmizela. Nechci myslet na nejhorší, jelikož pořád je tu naděje, ale chci, abys věděl, že ať se stane cokoli, tvůj strýc a já, Tom a Melanie tě máme moc rádi… a všechno bude jednou v pořádku.“
Během tetiných slov se Bill ocitl v pevném objetí, a pokud si předtím myslel, že je celý uplakaný, zřejmě se opět mýlil. Cítil, jak ho v očích pálí nové slzy, a ani se nesnažil své emoce skrývat, když se k tetě tiskl.
Čas byl zvláštní věc. Když se člověk bavil, tak letěl, když ne, tak se vlekl. Ale v tu chvíli se zdálo, že čas vůbec neexistuje. Nevěděl, jak dlouho už tam čekají, mohly to být hodiny a hodiny nebo jen pár minut, absolutně neměl tušení. Jen se držel své tety, stejně jako se snažil držet své naděje. A ať už to byly hodiny nebo minuty, pohled na doktora prolomil bariéru, v níž čas neexistoval, a vrátil Billa kvapem zpět do reality.
„Jste tu všichni kvůli Muriel Fletcherové?“ Zeptal se doktor, který stál před nimi, a použil tón, z něhož nikdo nemohl poznat, zda nese dobré zprávy či nikoliv.
„Ano, to jsme,“ promluvil za skupinku Gordon, když viděl, že ostatní tři nejsou ve stavu, aby něco řekli. Všichni se zvedli na nohy a napjatě stáli a čekali, až uslyší nejnovější zprávy.
„Je mi to moc líto…“ byla jediná slova, která Bill slyšel, než se ho zmocnila otupělost a všechno ostatní na světě přestalo existovat.
***
Zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl ve snaze zmírnit bolest, která mu momentálně procházela každým centimetrem těla. Když mu říkali, že mu dají pár menších šoků, které mu mohou způsobit lehké nepohodlí, měl vědět, že je to naprostá blbost.
Začali tím, že mu ukázali obrázky nahých mužů; při pohledu na ně se dokázal udržet na uzdě. Ale pak začaly být obrázky stále názornější a netýkaly se jen jednoho muže, ale dvou nebo více… a on cítil, jak se mu začíná zrychlovat tep a jak se mu v rozkroku hromadí až příliš známé horko. Nejdřív se snažil uklidnit, ale bohužel mu některé z těch obrázků připomněly Billa a to, jak se oni dva před pár dny ocitli v podobné pozici, a v tu chvíli byl na dně.
Bez varování pocítil první „lehký šok“, který způsobil, že v agónii vykřikl. Samotný šok naštěstí netrval příliš dlouho, ale bolest, kterou teď cítil ve všech částech těla, zůstala. Byl si jistý, že tohle byl jeden z bodů celé věci. Pokud měl mít „nečisté“ myšlenky, nejenže se snažili spojit s těmito myšlenkami bolest, ale nechali jeho bolavé tělo, aby ho trestalo celé dny.
Pokud o tom nebyl zcela přesvědčen předtím, teď si tím byl stoprocentně jistý. Nebylo možné, aby tohle místo bylo alespoň trochu legální. Nejenže tu drželi lidi proti jejich vůli a podrobovali je něčemu, co mohl popsat jen jako mučení, ale všechny tyhle věci dělali i dětem.
Byly tu i desetiletí kluci, kteří jen proto, že projevili drobné známky ženskosti, byli nyní trestáni tím nejhorším možným způsobem. A v tak ovlivnitelném věku rozhodně nedokázali ignorovat věci, které jim říkali, jako on nebo Andreas. Tahle zkušenost byla něčím, co si tyhle děti pravděpodobně ponesou až do konce života. Z toho pomyšlení mu bylo ještě víc špatně, než by kdy dokázal jakýkoli elektrický výboj.
„Velmi dobrá práce, Thomasi,“ řekla spokojeně Donna, osoba, kterou začal nenávidět téměř stejně jako svého otce. Byl tak zabraný do svých myšlenek, že si ani neuvědomil, že mu dál ukazují další fotky, za což byl velmi rád. „Mám velkou radost, jelikož se zdá, že se u tebe velmi rychle projevilo zlepšení! Možná nejsi tak beznadějný případ, jak jsme si původně mysleli.“
Tom nechtěl nic jiného než odpovědět nějakou hrubou poznámkou, která by jí z tváře smazala ten samolibý úsměv, ale nechtěl riskovat, že bude muset znovu zažít bolest, kterou cítil před chvílí. To, že nehodlal dopustit, aby ho tohle místo zlomilo na duchu, neznamenalo, že si musí věci ještě více zhoršovat. Měl naprostou jistotu, že Bill dělá všechno pro to, aby ho odsud dostal, a s trochou štěstí nebude muset na tomto bezbožném místě strávit víc než den nebo dva.
***
Den zmizel a s ním i noc. Uplynula ve změti bolestných myšlenek a vzpomínek, které ho všechny pohltily. V nemocnici byl vyděšený, vyděšenější než kdy předtím, ale na konci toho všeho opravdu věřil, že všechno bude v pořádku. Teď mu zůstala jen otupělost a otázka, na kterou věděl, že nikdy nedostane odpověď: Proč? Proč ho musela opustit? Proč se to stalo tak náhle? Proč museli Toma odvézt, aby tu pro něj nemohl být?
Bill se na posteli schoulil, přivřel oči a snažil se všechny ty nepříjemné myšlenky vytěsnit z hlavy. Nezáleželo na tom, kolikrát se sám sebe zeptal „proč“, Muriel už mu to vrátit nedokázalo, což věděl a smířil se s tím, ale nijak mu to situaci neulehčilo.
Natalie i Gordon si dali záležet, aby ho každých pár hodin přišli zkontrolovat. A pokaždé když tak učinili, se jim naskytl stejný pohled: pohled na synovce schouleného do klubíčka, díky němuž se jeho impozantní dvoumetrová výška zdála podstatně menší, když bezvládně ležel v posteli.
Nejedl, pochybovali, že spí, a nepromluvil ani slovo, což bylo asi nejznepokojivější ze všeho. Bez ohledu na to, jak moc byl Bill v minulosti rozrušený, nikdy neskrýval své pocity a snažil se otevřít a mluvit o všem, co ho trápilo.
Bill nikdy předtím nezažil významnou ztrátu. Byl příliš mladý, když ho matka opustila a zemřeli mu prarodiče. Ale Natalie věděla, že jde o víc než jen o ztrátu Muriel. Že za tím je i ztráta Toma. Dva z nejdůležitějších lidí v Billově životě zmizeli během několika dní a obrátili jeho zdánlivě dokonalý život vzhůru nohama. Muriel už nikdo nedokázal přivést zpátky, teď byla na lepším místě, ale Tom na lepším místě nebyl. To ani náhodou, a oni museli najít způsob, jak ho přivést domů, a museli to udělat velmi rychle.
autor: HollyWoodFix
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
