autor: Anchy
Rukou sáhl na kliku, ale než ji stačil spustit dolů, ozval se z druhé strany dveří téměř nelidský výkřik. Není to tak dávno, co se ocitl v podobné situaci… a stejně tak všichni, kdo pracovali ve výzkumných laboratořích… jak by ne, když opravdu šukali jako…
„Bože, Tomi, jo. Tvrději! Tvr… ději!“
„Králíci,“ dokončil Gustav svou myšlenku nahlas.
Když poslouchal hlasité funění svého šéfa, vzpomněl si, že má vlastní představu o tom, jak to všechno začalo… Možná se Simone a Jörg nedokázali smířit s tím, že se jejich dvě malé děti „mají rády“. Možná proto začali studovat lidské chování; aby se pokusili najít vysvětlení, jak Bill a Tom fungují. Protože ani jejich vlastní rodiče je nikdy nedokázali pochopit…
Jediní lidé, kteří jim rozuměli, byli jeden druhému, a zřejmě jim tento určitý stav věcí docela vyhovoval.
Všichni věděli, že od chvíle, kdy Simone potkala Gordona ve výzkumné oblasti, měli za Jörgovými zády poměr. Trvalo to asi rok a všichni je blaženě ignorovali. Dokud na to Jörg nepřišel, tehdy… se pokusil Gordona zabít a odnesl si z toho pěkně zlomený vaz. Gordon nebyl typ člověka, se kterým by se chtěl člověk dostat do křížku. Se Sakim (nyní hlavním bezpečnostním agentem v laboratořích) byli od chvíle, kdy se seznámili, nejlepší kamarádi a on se od něj naučil spoustu věcí.
„Myslím, že Jörg zemřel před čtyřmi lety…“ řekl si Gustav pro sebe. „Nebo… ho nechal „zemřít“ někdo, kdo si s ním už nechtěl lámat hlavu.“
„Teď Tomi! Hned! Prostě… přesně… kurva, přesně… tam!“
„Copak člověk nemůže ani v klidu přemýšlet?“
„OH BOŽE!“
Zdálo se, že tohle byla dostatečná odpověď…
Bill zrudl, zatímco si upravoval tričko, když Gustav konečně usoudil, že je bezpečné zaklepat na dveře.
„Pojď dál,“ odpověděl Tom, jeho dvojče, zapnul si laboratorní plášť a naposledy Billa políbil na rty.
„Tomi, nech toho. Mohl by nás vidět,“ zašeptal bratr a odstrčil ho v rozpacích jako školačka.
„Už je tady nějakou dobu, Bille. To, že nás uvidí, je to poslední, co by tě mělo zajímat…“
Jeho bratr se znovu začervenal, když se dveře otevřely.
„Ahoj, Gustave. Jak se vede?“
„Velmi dobře, pane. Zabývám se novým projektem.“
„Oh,“ Bill se zachichotal. „Jím.“
Gustav občas přemýšlel, jestli chlapcův mentální věk někdy překročil hranici deseti let… nejspíš ne.
„Ano, přišel jsem se vás zeptat, v jakém pořadí mu provedeme testy.“
„Začínáte s jeho simulací zítra, že?“
„Ano, přesně tak.“
„Hmmm,“ řekli oba jednohlasně.
„Říkal jsem si, že bych začal se základními. Uvidíme ho v normálním stavu, a pak bych přešel na 129 a pak možná na 223…“ nabídl Gustav svůj názor.
Bill chápavě přikývl.
„Možná, že je tohle nejlepší postup, ano…“
Wow… Bill s jeho nápadem skutečně souhlasil. To upřímně nečekal…
„Dáš mu i 308? Nebo dáváš přednost 309?“
„Je na mé svobodné vůli, co si vyberu?“
„Samozřejmě, že ano, Gusti! Jsi jeden z nejlepších, které máme… a taky jeden z nejmladších. Máma v tobě něco viděla, když se rozhodla vytrhnout tě z toho průměrného stáda, ve kterém ses válel. Když ti věří ona, nemáme nejmenší důvod ti nevěřit. Možná je někdy otravná, ale ví, co dělá.“
Gustav přikývl a dělal si poznámky o postupech.
„Ale je tu něco, co chci, abys mu dal, Gusti… Tedy až projdeš základní testy. Nespěchá to, jen to prostě někam zařaď.“
„Jistě, pane Kaulitzi… O co jde?“
„Dvoudenní T45. Nebo možná T46, jestli zjistíš, že to je jeho parketa… Vlastně sám doufám v 46. Už dlouho jsem neviděl dobrý porno.“
„Dvoudenní? Není to trochu kruté?“ Zeptal se blonďák a snažil se Billa přivést k rozumu.
„Chci vidět, kolik toho vydrží, než se poddá. Víc než den nevydrží, ale chci vidět, jak bude reagovat na dva… Ohledně toho jsme se s Tomem vsadili.“
Gustav znovu přikývl a vstal, aby opustil kancelář.
„Jo a Gusti, nezapomeň…“ řekl Bill koketně, když si mezi prsty protáčel pramen vlasů, „kdyby ti někdy bylo smutno… Tom nemá problém se podělit, víš?“
Jeho dvojče souhlasně přikývlo s klidným úsměvem na tváři, jako by jeho bratr právě nenavrhl, že si jednou dají trojku.
„Nikdy nebudu šukat ani s jedním z vás dvou, pokud to bude čistě jen na mně,“ pomyslel si. „Díky za nabídku, šéfe. Dám vědět, kdybych něco potřeboval,“ odpověděl zdvořile, aniž by se otočil ode dveří.
„To udělej, Gusti…“
***
„Mluvil jste s nimi, pane?“
„Začneme se základními testy; zítra.“
„Mám si vzít pero?“
„Myslím, že to je dobrý nápad, ano.“
Andreas popadl svůj digitální zápisník a s očekáváním se podíval na Gustava, aby si mohl zapsat všechno, co řekne.
„Okay, tak se na to podíváme… Normální den. Pokud si dobře vzpomínám, je nezaměstnaný, takže to znamená, že je většinou doma. Takhle ho chci vidět. Nedávej mu žádný důvod, aby se dostal z domu. Pak… ehm… až vstane a nasnídá se, chci, aby hodinu cvičil na basovku. Ať je asi dvě hodiny na počítači, kontroluje poštu, prochází obvyklé stránky; protože mě zajímá, jaké to jsou. Později mu zavolá jeden z jeho kamarádů, že se s ním chce sejít. Chci, aby to on navrhl místo, kde se později sejdou, dobře?“
Andreas přikývl a všechno si to zapsal.
„A na večer mu tam vyber dva filmy, na které se podívá. Nejlépe nějaký thriller a něco hororového, co hraničí s erotikou…“
„Něco na způsob Upířích lesbiček? Stačí?“
Gustav se na chvíli zamyslel a pak přikývl.
„Ale ať je tam taky nějaký chlap, chci si něco ověřit, než uděláme další testy.“
„Dobře. Ještě něco?“
„Zbytky pizzy a ovocný salát. Gin, vodka, pivo a whisky; voda, limonáda a něco přírodního… třeba ovocný džus nebo tak něco. Trička a džíny a různá hudba.“
„Okay… rozumím.“
„Myslím, že to je všechno, co budeme potřebovat. Kdybych si vzpomněl na něco dalšího, zavolám ti, jo?“
„Rozumím, pane. A v kolik hodin začneme?“
„No, musíme ho tam dostat v šest ráno, než se vzbudí, samozřejmě. Takže ho dej na paprsky někdy mezi šestou a osmou večer. A řekni Davidovi, ať tě provede programováním té zatracené věci. Je to sice specialista, ale nikdy neuškodí vědět o tom pár základních věcí. Já budu po zbytek dne ve svém pokoji, protože zítra to bude pěkný kolotoč; až to všechno dokončíš a on bude naprogramovanej, očekávám, že mi zavoláš, dobře?“
„Jistě, pane.“
„A jdi dneska brzo spát. Hned jak s ním skončíš. Zítra tě chci mít u sebe. Musíš se toho ještě hodně naučit.“
Andreas přikývl a Gustav odešel z pokoje, aby se oddal tolik potřebnému spánku.
„Uvidíme, co v tobě je, Georgu…“
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
