Son of a Preacher Man 23.

autor: HollyWoodFix

Co je třeba udělat

Uplynul další den a noc. Další promarněný den a noc, protože byl daleko od toho, po kom toužil každým kouskem své bytosti. Daleko od jediné osoby, kterou miloval víc než sám život. Pryč od Billa.
Ležel sám ve svém pokoji, nebo „vězeňské cele“, jak ji začal brát, protože při večeři porušil pravidlo. Slíbil si, že si věci pokusí trochu ulehčit, ale když ho požádali, aby se pomodlil, prostě nemohl. Koho by napadlo, že poděkovat Pánu za jídlo, které se chystají jíst, a také za pevný zadek svého přítele, je nevhodná modlitba?
Pevně stiskl oči a nechal myšlenky zabloudit ke svému černovlasému příteli. Přemýšlel, co právě teď dělá. Dělá něco pro to, aby ho odsud dostal? Myslel snad i on na něj? Byl v pořádku?

Tom odmítal přemýšlet nad tím, že by Bill nebyl v pořádku. Ubíjelo ho pomyšlení, že se Billovi něco stalo, když tu pro něj nemohl být. Tom se zachvěl a zaplavila ho vlna nevolnosti, když mu náhle prolétla hlavou myšlenka… co když Billovi něco udělal jeho otec? Co když mu nestačilo od něj Toma dostat pryč? Co když obviňoval Billa, že ho „svedl na scestí“, a potřeboval udělat něco, aby ho ještě víc potrestal?
Než se poddal těm černým myšlenkám, snažil se mít na paměti, že i když tam s Billem není, mladší chlapec je stále obklopen skupinou lidí, kteří ho mají rádi a nedopustí, aby se mu něco stalo. Tom se viditelně uvolnil, když si to připomněl, a ze všech sil se snažil zachovat si pozitivní přístup.

Bill ho miloval, o tom nepochyboval, a už jen tato myšlenka ho dokázala během zdejších chladných nocí zahřát a uklidnit pokaždé, když se začal cítit beznadějně. Bill ho miloval a dělal všechno pro to, aby zjistil, kde je a jak ho odsud dostat.
Tom se pomalu usmál, když se v myšlenkách vrátil zpět k černovláskovi. Nechal svou mysl zaplnit vzpomínkami, které ti dva sdíleli, vzpomínkami, které mu žádné elektrické šoky nemohly vzít. Vzpomínky, které se staly jen před pár dny, i když se to zdálo být jako týdny, kdy Billovi k narozeninám daroval prstýnek.

Flashback

Bill dárek pomalu otevřel, což Toma znervóznilo ještě víc. Jakmile byl obal úplně pryč, otevřel malou krabičku a zalapal po dechu, když uviděl, co v ní je.
„Tomy… to je… krásné!“ Billovi se v očích objevily nové slzy a vrhl se Tomovi do náruče. Blonďáka zaplavil pocit úlevy, když zjistil, že se Billovi dárek líbí.
„Miluju tě, Bille, a chtěl jsem ti dát něco, co by to vystihovalo. Taky jsem chtěl, aby to symbolizovalo slib… slib, že ať se děje cokoli, chci pro tebe být, a že bez tebe už nikdy nechci být.“ Tom cítil, jak mu na krk, kde měl Bill momentálně zabořenou tvář, dopadlo několik slz. „Vím, že jsme ještě příliš mladí na to, abychom přemýšleli o svatbě, a tohle není tak úplně zásnubní prsten, ale může to být spíše takový předsvatební. Prostě jen způsob, jak ti ukázat, jak moc tě miluju.“
„Je perfektní, Tome…“ popotáhl černovlásek a otřel si stopy po slzách. Nasadil si stříbrný prstýnek, na jehož vnitřní straně bylo vyryto slovo „navždy“, na prsteníček a chvíli se jím kochal. Byl jednoduchý, ale krásný a skutečnost, že byl od Toma, ho činila naprosto neocenitelným.
Černovlásek se naklonil a zachytil rty svého přítele v jemném, ale vášnivém polibku. Svět kolem nich přestal existovat, když se jejich rty spojily v jedny. Tom si náhle stáhl Billa na klín, což způsobilo, že druhý chlapec lehce zalapal po dechu a dal Tomovi příležitost vklouznout mu jazykem do úst.
Jejich jazyky se střetávaly, vzájemně se kolem sebe obtáčely, když se oba snažili úplně prozkoumat každý koutek úst toho druhého. Oba byli zcela pohlceni okamžikem, že zprvu ani neslyšeli, jak si někdo odkašlal. Teprve když oba chlapce zasáhl polštář, vrátili se zpátky do reality a rychle se od sebe odtáhli, lapajíce po dechu. Oba chlapci se začali červenat, když se rozhlédli po místnosti a spatřili kolem sebe velmi pobavené publikum.

Konec Flashbacku

Bylo zvláštní, jak se nejlepší den jeho života, den, kdy Bill přijal prsten, který mu dal, a slib, který s ním souvisel, ukázal být zároveň nejhorším dnem jeho života. Snažil se představit si, co by se ten večer stalo, kdyby ho nenarušili vandalové, kteří nakonec odstartovali sled událostí, jež ho přivedly až sem.
Bylo už dost pozdě, takže by všichni nejspíš odešli domů krátce poté, co by Bill rozbalil všechny dárky. Pak by s Billem zamířili do pokoje, kde mu dal druhý dárek.
Tom zasténal a cítil, jak se mu žaludek chvěje rozkoší, zatímco si v hlavě dál přehrával ten domyšlený večer. Po několika žhavých polibcích a potřebném laskání by ze sebe navzájem stáhli šaty, jako by na tom závisel jejich život.
Tom si na chvíli představil krásné tělo svého přítele, jak leží v posteli pod ním a v očích mu září chtíč, který prosí, aby pokračoval. Nejspíš by ho chvíli dráždil; dával by mu lehké polibky po celém jeho těle a až by se dostal k jeho pulzujícímu vzrušení, které by spočinulo na jeho břiše, přestal by.

Obrazy v jeho hlavě mu způsobily vlastní bolestivý problém, a tak sjel rukou po svém těle a slyšitelně zasténal, když se dostal ke svému ztopořenému penisu. Představil si, že je to Bill, kdo ho hladí, a začal pohyby rukou zrychlovat. Představil si, jak se na něj Bill dívá s hladovým výrazem, naklání se dopředu a zachycuje jeho rty. Cítil, jak Billův propíchnutý jazyk bojuje s jeho vlastním, a nakonec vyhrává bitvu o nadvládu, protože v jeho mysli byl Bill v tuhle chvíli ten dominantní.
Když přerušili polibek, Bill zpomalil tempo rukou, a hravě se usmál. Nejspíš by v tu chvíli zakňučel kvůli ztrátě kontaktu a věnoval by Billovi prosebný pohled.
A než by stačil Billa poprosit, aby pokračoval, představil si, jak jeho přítel pohlcuje celou jeho délku ve svých horkých, vlhkých ústech. Už jen ta představa stačila, aby to Tom nevydržel a tvrdě se udělal do vlastní ruky, přičemž zasténal Billovo jméno.

Chvíli ležel a vychutnával si poslední střípky blaženosti, než si otřel ruku kapesníkem z nočního stolku. Po několika minutách se probral z dočasného opojení a vzpomněl si na skutečnost, že je opravdu daleko od toho krásného chlapce, na kterého vzpomínal.
Byl si však jistý, že teď už to bude jenom lepší, prostě to věděl. Lidé jako jeho otec, kteří se k lidem chovali tak, jak se choval on, a dělali věci, o kterých se žádnému slušnému člověku ani nesnilo, nakonec nikdy nemohli vyhrát. Bylo jen otázkou času, kdy se projeví síla karmy a každý dostane, co si zaslouží.

***

„Je mi velmi líto vaší ztráty,“ řekl soucitně muž středního věku sedící za stolem třem lidem sedícím naproti němu. „Byl jsem právníkem Muriel a jejího zesnulého manžela. Nemluvě o tom, že jsem byl i jejich přítelem po mnoho a mnoho let. Když jsem se to dozvěděl, opravdu velmi moc mě to zasáhlo. Navíc se to stalo tak náhle, ještě minulý týden jsem s ní mluvil.“
„Ano, bylo to velmi nečekané. I když již byla v pokročilém věku, měla stále tak mladistvého energického ducha. Pořád je těžké uvěřit, že už je opravdu pryč.“ Gordon se natáhl a chytil Natalii za ruku, když viděl, jak se jí při řeči naplnily oči slzami.
„Vidím, že je to pro vás opravdu těžké období. Jsou to teprve dva dny, co se to stalo, takže se to pokusím co nejvíc urychlit,“ řekl právník pan Dreger, když vytáhl složku se spisy a položil ji před sebe na stůl. „Předpokládám, že vy jste Bill Trümper, je to tak?“ Jeho otázka směřovala na bledého černovlasého chlapce, který od chvíle, kdy vešel do kanceláře, ještě nepromluvil ani slovo.

Billův pohled zůstal upřený na podlahu. Nevydal ani hlásku a ani se nehnul, takže nebylo úplně jasné, zda otázku slyšel. Takhle to bylo už dva dny a Gordona s Natalií to začínalo opravdu děsit. Jen stěží se jim podařilo ho vytáhnout z postele a dostat do kanceláře právníka poté, co jim ráno zavolal, že velmi nutně potřebuje s Billem mluvit.
„Ano, to je Bill,“ promluvil Gordon po několika vteřinách, protože věděl, že se jeho odpovědi jen tak nedočkají.
„Vím, jak moc je těžké někoho ztratit, Bille, a doufám, že víš, jak moc tě Muriel milovala a jak moc jí na tobě záleželo. Pokaždé, když jsme spolu mluvili, ať už to bylo pracovně, nebo ne, vždycky mluvila o tobě. Byl jsi pro ni jako vnuk.“ Panu Dregerovi puklo srdce z chlapce sedícího naproti němu. Jeho slova se opět nedočkala odezvy; bylo zřejmé, jak těžce to celé nesl. „Jak už bylo řečeno, určitě všichni víte, že Muriel a její manžel nikdy neměli děti a nemají ani žádné žijící příbuzné. No a abych to zkrátil, všechno to odkázala tobě, Bille. Dům, veškerý majetek i obchod; to všechno je teď tvoje.“

Poprvé po dvou dnech se zdálo, že ta slova dokázala proniknout zdí, kterou si Bill kolem sebe postavil, aby se pokusil udržet zbytek světa mimo sebe, zatímco se vyrovnával s bolestí, kterou v sobě nesl. Jeho oči se zvedly z místa na podlaze a navázal oční kontakt s právníkem naproti němu. Jeho ústa zůstala otevřená a on seděl jako přimražený. Muriel mu všechno odkázala? Nemohl tomu uvěřit. Když mu teta a strýc řekli, že jim volal Murielin právník, předpokládal, že půjde o něco ohledně příprav na pohřeb, nebo že se možná budou probírat nějaké právní záležitosti týkající se toho, že Muriel zemřela v jejich domě. Upřímně řečeno nevěděl, co čekat, ale tohle nečekal; tohle ho ani nenapadlo.

„V… všechno odkázala mně?“ Jeho hlas zněl trochu ochraptěle, protože nemluvil už více než osmačtyřicet hodin, a byl v něm cítit podtón nedůvěry.
„Po smrti manžela jsi byl jediný člověk, který tu pro ni vždycky byl. Byl jsi nejdůležitější osoba v jejím životě, Bille. Opravdu sis myslel, že ti nic neodkáže?“ Zeptal se muž za stolem, nikoli nevlídně.
„Asi jsem si nikdy nedokázal představit, že by… víte… odešla… takže jsem nikdy moc nepřemýšlel o tom, komu odkáže svoje věci. Nemůžu tomu uvěřit…“ zabořil hlavu do dlaní, zcela zdrcen celou situací. V očích cítil známé pálení, jak si nové slzy razily cestu ven. Miloval Muriel a věděl, že ona milovala jeho a záleželo jí na něm, ale nikdy by ho nenapadlo, že pro ni znamená tolik, že by udělala tohle. I po tom všem, co pro něj už udělala tím, že mu byla přítelem, dala mu místo, kam mohl jít, když potřeboval utéct, práci, stále se o něj starala, a to pomyšlení ho hřálo u srdce, a zároveň ho bolelo o to víc. A přestože bolest, kterou cítil kvůli její ztrátě, byla stále tak čerstvá a silná, věděl, že už nemůže déle odkládat to, co musel udělat.

Muriel jim dala šanci, šanci získat všechno, o čem kdy mluvili a snili, to všechno teď bylo reálné, ale hlavně mu dala nástroje potřebné k tomu, aby mu vrátila Toma, a to byl opravdu ten nejlepší dar, který mu tu zanechala.
Zvedl hlavu, otřel si poslední slzy a obrátil pozornost k právníkovi, který seděl naproti němu. O právnících toho moc nevěděl, ale pokud se dalo usuzovat podle velikosti této kanceláře i podle budovy, v níž se zmíněná kancelář nacházela, pak mohl jen předpokládat, že pan Dreger je zatraceně dobrý právník.
„Pane?“
„Ano, Bille?“
„Potřeboval bych se vás zeptat na pár věcí…“

***

„Thomasi, máte návštěvu,“ promluvila nepříjemná blondýnka a vytrhla ho ze snění, v němž se ocitl a které se samozřejmě týkalo jistého černovlasého chlapce. Jakmile zaregistroval, co řekla, projela jím vlna hněvu i strachu. Věděl, že za ním smí přijít jen jedna osoba, a to ta, kterou už nikdy nechtěl vidět.
Oficiálně to byl týden, co tu byl, a on předpokládal, že chce jeho otec zjistit, jak si v centru vede. Byl rozpolcený mezi tím, jestli mu říct, že držet ho tady nemá smysl, nebo že začíná chápat, že se mýlil, a doufat, že by ho to mohlo dostat odsud dřív.
Následoval sestru Děvku, jak jí láskyplně říkal, do návštěvní místnosti. V duchu se snažil připravit na to, že bude muset znovu čelit svému otci, a při té představě se ho zmocňovala nevolnost. Skoro si přál, aby zůstal ve svém pokoji a návštěvu odmítl.
Když vstoupil do pokoje, upíral oči na podlahu, jelikož nechtěl vidět tvář muže, který mu vlastníma rukama proměnil život v peklo.
„Tomy,“ uslyšel tichý, roztřesený hlas, který ho tiše oslovil, což způsobilo, že závratnou rychlostí zvedl hlavu. Jeho oči spočinuly na osobě, kterou zde čekal ze všeho nejméně.
„Bille?“

autor: HollyWoodFix
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)

original