autor: HollyWoodFix
Setkání
„Bille?“
Tom párkrát nevěřícně zamrkal a byl si jistý, že je to nějaký úžasný sen, a když zavře a poté znovu otevře oči, černovlásek stojící před ním zmizí.
„Bille?“ Znovu vydechl, ztuhlý šokem a neschopný přijít na cokoli jiného, co by mohl říct. Tohle byl nějaký sen, prostě musel být.
„Tomy,“ vydechl druhý chlapec a hlas se mu třásl emocemi. Oba na sebe ještě chvíli zírali a kochali se pohledem, o kterém se jim oběma posledních sedm dní jen zdálo. Po odeznění prvotního šoku bylo jen otázkou několika vteřin, než se ocitli v objetí.
V okamžiku, kdy Tom ucítil Billovo tělo na svém, věděl, že tohle nemůže být sen. Sen by nemohl způsobit, že mu tělem projedou záchvěvy a žaludek udělá nekontrolovatelné salto. Sen mu nemohl dát pocit takového bezpečí, lásky a celistvosti. Sen by mu nedovolil skutečně obejmout, cítit chlapce, na kterého za poslední týden ani na vteřinu nepřestal myslet. Ne, tohle rozhodně nebyl sen.
Čas jako by se zastavil, když držel druhého chlapce v náručí. Nedokázal slovy popsat, co cítí, věděl jen to, že je zase kompletní. Bylo to, jako by se posledních sedm dní nikdy nestalo.
„Já… nemůžu uvěřit, že jsi tady.“ Starší chlapec se o kousek odtáhl a položil jednu ruku na Billovu tvář. „Jak? Jak je to možný?“
Bill otevřel ústa, aby odpověděl, ale pak je zase zavřel, protože nevěřil, že by dokázal teď mluvit. Místo toho jen ukázal na muže na druhé straně místnosti, který stál vedle jeho tety a strýce. Tom byl tak zaujatý Billem, že si ani nevšiml dalších tří osob v místnosti.
„Nechci, aby to znělo nezdvořile nebo tak něco, ale… vy jste kdo?“ Zeptal se blonďák a obrátil svou pozornost k muži středního věku na druhé straně místnosti, ale ruce měl stále pevně omotané kolem Billova pasu.
„Jmenuji se Joseph Dreger a jsem Billův právník,“ odpověděl muž vlídně a tvář mu rozzářil náznak úsměvu. Vidět oba chlapce znovu pohromadě, tak šťastné a očividně zamilované, mu přinášelo pocit uspokojení, který při své práci zažíval jen zřídka.
„Ty sis najal právníka?“ Zeptal se Tom a obrátil pozornost zpět k černovlasému chlapci ve svém náručí. V odpověď se mu dostalo jen přikývnutí. „Ale jak sis to mohl dovolit?“
„O tom si promluvíme později, teď tě odsud prostě dostaneme,“ promluvil Bill konečně. Hlas se mu trochu třásl, ale dokázal se udržet.
„Vážně mě odsud dokážeš dostat?“ Tom byl tak zaujatý tím, že konečně vidí Billa a že ho může obejmout, že ho ani nenapadlo, co bude dál.
„Ano, Tomi, vrátíš se domů, kam patříš.“ Z úsměvu, který rozzářil jeho tvář, se staršímu chlapci zatočila hlava. Chtěl okamžitě změnit téma a dál se kochat pohledem na krásného chlapce ve svém náručí, ale zvědavost ho přemohla
„Ale, ale jak?“ Ve tváři se mu objevil zmatený výraz, když si vzpomněl na to, co mu o tomhle místě vyprávěl otec a ta příšerná ženská Donna. Skoro to vypadalo, jako by to bylo nějaké přísně střežené vězení, a jakmile se tam člověk jednou ocitl, nebylo cesty ven.
„No, Tome,“ skočil mu do řeči pan Dreger, „trochu jsem si o tomhle místě něco pozjišťoval a jsem si jistý, že ti to asi došlo, když jsi tu poslední týden pobýval, ale tohle místo není zrovna legální. Není to registrované zařízení a funguje pod rouškou ‚útočiště pro mládež‘. Stačilo pohrozit, že jejich podnikání prozradím a poženu je k soudu, a oni tě až moc ochotně pustili.“
„Vážně? Opravdu to bylo tak jednoduché?“
„Naprosto jednoduché.“
„Wow… Teda není až tak k neuvěření, že tohle místo není legální, zvlášť po tom, co nám tu dělali, jen nemůžu uvěřit, že to bylo opravdu tak snadný… ničí tu tolik životů…“
„Bylo to opravdu tak zlé?“ Tom by možná Billovu otázku neslyšel, kdyby nebyl tak blízko. Viděl, jak se v černovláskových očích odráží smutek, a skoro se mu chtělo lhát, jen aby viděl, jak ten smutek mizí. Ale když si vzpomněl, čím on a mnoho dalších ten týden prošli, nedokázal se donutit lhát.
„To bylo.“
„Je mi moc líto, že sis tím musel projít, Tomi.“ Teď byl na řadě Bill, aby sevřel tvář staršího chlapce ve svých dlaních a něžně setřel zbloudilou slzu, která mu unikla. „Slibuju, že už se ti nic takového nestane. Postarám se o to.“
Tom cítil, jak ho při Billových slovech zaplavuje vlna emocí. Vždycky měl pocit, že on je ten, kdo musí být silný, že on je ten, kdo musí jeho a Billa ochránit před světem. Ale v tu chvíli se cítil naprosto v bezpečí a věděl, že Billa potřebuje po svém boku, aby jej chránil, stejně jako Bill potřebuje jeho.
Oba chlapci se pomalu začali naklánět dopředu a poprvé za dobu, která jim připadala jako celý život, se jejich rty setkaly a splynuly v jedno. Svět kolem nich jako by se rozplynul, když se jejich rty roztáhly a polibek se prohloubil. Ten pocit byl naprosto nepopsatelný.
„Myslela jsem, že děláš pokroky, Tome!“ Místností zazněl pronikavý nevítaný hlas a přerušil ten dokonalý okamžik. Oba chlapci se od sebe odtrhli, jelikož byli tím vyrušením zaskočeni. Otočili hlavy a spatřili blonďatou zdravotní sestru Donnu, která stála se zkříženýma rukama na hrudi a ve tváři měla vepsaný rozzuřený výraz. Toma to lehce zaskočilo, jistě už ji někdy viděl naštvanou, ale nikdy neviděl ji ani nikoho jiného s takovým výrazem nenávisti a absolutního odporu. „Myslela jsem si, že se z toho konečně dostáváš!“
„Pardon, že tě zklamu, ale všechno, co jsi považovala za pokrok, jsem ve skutečnosti jen předstíral, abych zmírnil tresty. Nic z toho, co jsi mi tady udělala, mě nikdy nepřimělo pochybovat o mé lásce k Billovi. A abys věděla, každý gay, který vstoupil do těchto dveří, bude stejně tak gay, až z nich vyjde. Není to volba ani něco, co by se dalo změnit.“
„Ovšemže je to volba,“ zasyčela blondýnka a udělala pár kroků směrem k páru, což Toma donutilo sevřít ještě více pas druhého chlapce. „Už jsem viděla pár lidí, kteří se změnili!“
„Oh, myslíš všechny ty chlapy, co tu pracují a okukují nás, když si myslí, že se nikdo nedívá?“
„Dávej si pozor na pusu, Tome!“ Vyštěkla Donna a udělala další výhružný krok vpřed. „To, že ty nedokážeš změnit své hříšné způsoby, neznamená, že to nedokážou ostatní. Doufám, že si ty a ten tvůj teplej přítel užijete smažení v pekle!“
„To stačí!“ Oba kluci trochu překvapeně nadskočili, aniž by si uvědomili, že se Natalie dostala tak blízko, a teď stojí přímo vedle nich. „Je mi zle z lidí, jako jsi ty, kteří překrucují náboženství a používají ho k ospravedlnění své vlastní nenávisti a předsudků. Bible se dívá na tolik různých věcí svrchu, a přesto si vy lidé myslíte, že si můžete vybírat, kterými věcmi se vlastně budete řídit. Na lásce, kterou můj syn a Tom sdílejí, není nic špatného, ani nikdo nemůže nic změnit na tom, co cítí oni nebo jakýkoli jiný homosexuál. A skutečnost, že jste zasvětili svůj život napravování něčeho, co není rozbité, je upřímně řečeno smutná a ubohá.“
Ticho, které naplnilo místnost, přerušil jen zvuk Toma, který se snažil zadržet smích. Výraz v Donnině tváři byl k nezaplacení a on si přál mít u sebe telefon, aby si ho mohl vyfotit.
„A než přijdeš s nějakou rozumově otupující hloupou odpovědí, my půjdeme. Pojďte, chlapci.“
Ani jeden z chlapců neváhal následovat Natalii, když je chytila za ruce a vedla je ke dveřím. Než však stačili odejít, Natalie se ještě jednou otočila a řekla: „A jak si mají užít smažení se v pekle, když tam budeš ty?“
A s touto poslední poznámkou všichni vyšli z budovy a nechali za sebou blondýnku, která vypadala, že vzteky vybuchne.
Všichni mlčeli, když mířili ke svým autům, a dali tak Natalii šanci trochu vychladnout, ale když se k němu dostali, Tom už se nedokázal udržet.
„To bylo to nejúžasnější, čeho jsem kdy byl svědkem! Viděli jste, jak se tvářila? To bylo úžasný!“
„Bylo to naprosto úžasný, co?“ Usmála se Natalie, která se uklidnila natolik, že si mohla situaci vychutnat.
„Bylo to víc než úžasný.“
„Jo, díky tomu jsem se do tebe znovu zamiloval,“ usmál se Gordon a přitáhl si svou ženu k sobě, aby ji políbil.
Poté, co panu Dregerovi asi tisíckrát poděkovali a rozloučili se, byli konečně na cestě zpět, kam patřili. Domů.
***
„Jsem tak rád, že jsi doma,“ zašeptal Bill a něžně pohladil Toma palcem po tváři.
Byli už několik hodin zpátky v domě a začínalo být dost pozdě, ale ani jeden z chlapců nedokázal myslet na spánek. Týden odloučení jim připadal jako věčnost, takže měli co dohánět.
„Já taky. Ani nedokážu popsat, jak moc jsi mi chyběl.“
„Myslím, že si to umím představit,“ povzdechl si Bill a snažil se přitulit blíž k Tomovi, přestože už byl napůl na něm. „Jaké to tam bylo?“
Tom přivřel oči a přál si, aby na to místo mohl zapomenout, ale věděl, že to se nikdy nestane. Ty vzpomínky teď byly jeho součástí a on chtěl, aby Bill znal každou jeho část.
„Bylo to… bylo to strašný. Personál byl krutej, s každým jednali jako se špínou, zvlášť když se jim člověk dokázal postavit. A používali elektrické šoky, aby se z nás pokusili vyhnat homosexualitu…“
„Oh můj Bože!“
„Jo… ale nejhorší na tom bylo, že tam byly děti už od deseti let. Nejspíš ani netušily, jaká je jejich sexualita, ale rodiče je tam poslali, aby měli jistotu, nebo něco…“
„To je příšerný, nemůžu tomu uvěřit!“ Bill se lehce posadil, aby se mohl podívat na Toma. Začínaly ho štípat oči, ale podařilo se mu udržet slzy na uzdě, když se naklonil dopředu a lehce se otřel rty o rty druhého chlapce.
„Je mi moc líto, že si tohle musel zažít,“ řekl Bill a znovu ho jemně pohladil po tváři.
Tom jen přikývl a vychutnával si pocit útěchy a spokojenosti, pocit, který mohl získat jen s Billem. Po několika minutách užívání si této chvíle Tom promluvil.
„Vážně bych si přál, abych mohl něco udělat, víš… Najít způsob, jak to místo nechat zavřít nebo tak něco. Prostě nemůžu přestat myslet na všechny ty ostatní děti, které tam byly, které tam pořád jsou…“
„Můžeme něco udělat, Tomi.“ Ta myšlenka ho předtím nenapadla, protože byl tak zaujatý vším ostatním, co se ten týden odehrávalo. Ale poté, co slyšel, co mu Tom o tom místě řekl, věděl, že tohle musí udělat.
„O čem to mluvíš?“
„Můžeme znovu najmout pana Dregera a nechat to místo zavřít. Vždyť jsi slyšel, co říkal, to místo není zrovna legální. Určitě by to nebyl takový problém.“
„Ale najmout si právníka na něco tak velkýho, bude stát hodně peněz a já si ani nedokážu představit, kolik. Už teď tě muselo stát spoustu peněz, když sis ho najal, aby mě dostal ven.“
„No, zrovna levné to nebylo… ale peníze pro nás dva ještě nějakou dobu nebudou problém,“ řekl Bill potichu. Bylo to, jako by všechna bolest za posledních pár hodin zmizela, jen aby se zase vrátila, takže bylo těžké nezhroutit se.
„Co se děje, Bille? Co se stalo?“ Tom okamžitě vycítil změnu chování druhého chlapce a přitáhl si ho do náruče.
„Všechno se to stalo tak rychle, že… že jsem ti to zapomněl říct.“ Billův dech se začal zrychlovat a on věděl, že to nedokáže ovládnout. „Důvod, proč jsem měl peníze, abych si najal pana Dregera, a-a důvod, proč budeme schopni to místo nechat z-z-zavřít, je… den poté, c-co tě odvedli, M-M-Muriel zemřela a v-v-všechno mi odkázala.“
Tom svého vzlykajícího přítele pevně držel, naprosto šokovaný tím, co právě slyšel. Ještě minulý týden se zdálo, že je ta stará žena naprosto zdravá a v dobré náladě, a najednou…
„Je mi to strašně moc líto, Bille, tak moc.“ To bylo jediné, co Toma v tu chvíli napadlo říct, a pohladil druhého chlapce po vlasech v gestu, které, jak doufal, bylo útěchou. Muriel znal jen chvíli, ale i za těch pár týdnů si tu ženu zamiloval jako svou babičku. Když mu to všechno došlo, i po jeho tváři se začaly koulet slzy.
Oba mlčeli, objímali jeden druhé a dávali průchod svému smutku a všem nahromaděným emocím, které se v nich za poslední týden vytvořily.
Po několika hodinách se konečně od sebe odtrhli a hleděli na své červené, opuchlé a slzami smáčené tváře.
„Chci odejít z tohohle místa, Tomi. Vím, že homofobie je všude, ale ne tolik jako tady… Chci žít na místě, kde když jdu po ulici, nikdo mi neříká ‚buzerante‘ nebo ‚hříšníku‘. Chci žít na místě, kde se nemusím neustále ohlížet přes rameno a čekat, kdy po mně někdo něco hodí. Chci žít na místě, kde tě můžu chytit za ruku, aniž by se lidé znechuceně odvraceli. Dřív jsem předstíral, že mi takové věci nevadí, ale vadí… a teď když je Muriel pryč, bude složité tady žít. Tohle si nezasloužím, ty si tohle nezasloužíš a já chci s tebou z tohohle místa odejít a už se sem nikdy nevrátit.“
Tom při slovech svého přítele pocítil hrdost. I když byl Bill vždycky ten nejchápavější, nejlaskavější a nejmilejší člověk, jakého kdy poznal, vždycky si přál, aby ten druhý kluk víc uznával, že to, co jim všichni dělají, je špatné.
Opřel se čelem o čelo druhého chlapce a rukou mu prohrábl dlouhé černé vlasy. Vždycky plánovali, že odsud odejdou, ale s částkami, které dokázali ušetřit, by to trvalo roky. Teď už ale na nic čekat nemuseli, a to byl ten největší dárek, jaký jim Muriel mohla dát.
„Já to chci taky, Bille, chci to všechno. Ale hlavně chci tebe.“ Tom si nemohl pomoct a usmál se, když se Billova tvář rozzářila. Věděl, jak moc má mladší chlapec rád, když říká všechna ta klišé; ne že by každé slovo nemyslel vážně. „Miluju tě, Bille, a chci s tebou začít nový život.“
„Dobře. Ale nejdřív se musíme postarat o pár věcí.“
„Souhlasím. Kde chceš začít?“
„Myslím, že pro začátek zavoláme panu Dregerovi.“
autor: HollyWoodFix
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
