autor: HollyWoodFix
Rozloučení
„Tak jo, chlapci, mám všechno, co potřebuju, abych to mohl zrealizovat,“ usmál se starší muž na dva chlapce sedící naproti němu.
„Opravdu? Už? Jsou to sotva dva dny,“ řekl překvapeně dredař. Očekával, že vyšetřování pana Dregera bude trvat týdny.
„To ano, ale když se jedná o místo, jako je tohle, netrvá to moc dlouho. Pravděpodobně bych mohl vyhrabat ještě více špíny, ale mám pocit, že už teď mám dost důkazů na to, abych to mohl předat úřadům.“
Oba chlapci se při té zprávě rozzářili. Věci se začínaly pořádně zamotávat a oni se nemohli dočkat.
***
Jorg seděl před televizí, pomalu přepínal kanály a většinu toho, co dávali, neschvaloval. Už se chtěl vzdát myšlenky na sledování čehokoli, když ho na jedné z berlínských zpravodajských stanic něco zaujalo.
„Simone! Georgu! Pojďte sem, hned!“ Zakřičel a zesílil televizi skoro na nejvyšší možnou hlasitost.
„Dnes večer se hlásím s reportáží z místa, které mnozí považovali za útočiště pro mládež, ačkoli nikdo ve skutečnosti nevěděl, co se v téhle staré budově doopravdy děje. Dnes večer byla policie díky pár lidem informována o aktivitách, které se v budově skutečně odehrávaly, a přistoupila k uzavření tohoto místa. Podle všeho bylo toto údajné útočiště pro mládež ve skutečnosti centrem určeným pro LGBT mládež, kde se pomocí barbarských metod, včetně elektrošokové terapie, snažili z těchto lidí vyhnat homosexualitu. Mládež byla z budovy propuštěna a většina z nich je nyní v ochranné péči sociálních služeb, jelikož jejich rodiče, kteří je sem umístili, byli shledáni nezpůsobilými. Zaměstnanci byli zatčeni a bylo zahájeno důkladné vyšetřování tohoto zařízení. Nyní jsou tu se mnou dva mladí muži, kteří stojí za odhalením centra, Tom Kaulitz a Bill Trümper.
„Panebože,“ zalapala po dechu Simone. Jorg vzhlédl a uviděl, že za ním stojí jeho žena i syn. Byl tak zaujatý tím, co slyšel, že si jejich příchodu ani nevšiml. Jeho hlava se vrátila zpět k televizi, když uslyšel známý hlas, který začal mluvit.
„Před dvěma dny jsem tu byl vězněm i já sám. A slovo vězeň používám doslova, protože to jsme skutečně byli. Je mi více než osmnáct, přesto jsem tu byl nucen zůstat proti své vůli. Většinu dne nás drželi zavřené v malých místnostech, sotva nám dali pořádně najíst a podrobili nás nesčetnému množství něčeho, co bych nazval mučením. Jak psychickým, tak fyzickým.“
„Cože? Jorgu, prosím, řekni mi, že to není pravda. Řekl jsi mi, že jsi ho poslal do náboženského tábora! Říkal jsi, že náboženství a slovo Boží ho přivede zpátky k nám.“ Když Simone mluvila, přemohly ji slzy. Nikdy v životě nebyla tak zmatená. Byla vychována jako dobrá křesťanka, vždycky ji učili poslouchat svého otce, náboženství a jednou i manžela. A ode dne, kdy si Jorga vzala, nikdy o této roli nezapochybovala. Až do teď.
„Ticho!“ Jorg mávl rukou nad otázkami své ženy a veškerou pozornost stále soustředil na obrazovku.
V tu chvíli už byl více než rozzuřený. Nejen kvůli tomu, co se dělo, ale i kvůli tomu, co viděl. Tam v televizi, kde ho viděly tisíce lidí, byl jeho syn a držel toho chlapce za ruku.
Proč mu neřekli o Tomově propuštění? Kdyby to věděl, možná by mohl něco udělat pro to, aby tam zůstal a aby centrum dál fungovalo. Teď už bylo pozdě. Centrum už bylo navždy ztraceno a veškerý pokrok, kterého s Tomem nebo s ostatními dětmi dosáhli, byl zmařen.
„Ani si nedokážu představit, jak strašné to muselo být,“ řekla soucitně a upřímně mladá zrzavá reportérka. „Jak se vám podařilo dostat se ven?“
„To všechno díky tady mému příteli,“ řekl s úsměvem Tom a stiskl druhému chlapci ruku.
„Najal jsem si právníka, který ho dokázal dostat ven tím, že jim pohrozil žalobou. Ale poté, co mi Tom řekl, co se tam dělo, jsme oba cítili, že musíme udělat víc, že nemůžeme nechat všechny ostatní, aby dál takhle trpěli. A tak jsme si znovu najali stejného právníka, který už po dvou dnech dokázal shromáždit dostatek důkazů, abychom je mohli předat policii. A teď jsme tady.“
„To je naprosto chvályhodná věc, kterou jste vy dva udělali. Nedokážu vyjádřit, jak moc mě mrzí, že jste si tím vy nebo kdokoli jiný museli projít.“
„Děkuju,“ řekli oba chlapci jednohlasně. Ocenili, že reportérka a stanice stojí na jejich straně a nerozhodli se zkusit příběh překroutit.
„Chcete k tomu ještě na závěr něco říct, než vrátíme slovo zpátky do studia?“
„Ano,“ promluvil Tom a několikrát se nadechl, aby se uklidnil. „Chtěl bych jen říct, že není nic špatnýho na tom být tím, kým jsi, ať už jsi heterosexuál, gay, bisexuál, transsexuál nebo intersexuál. Pokud tím nikomu neubližuješ, máš právo zůstat tím, kým jsi a žít si svůj život po svém. A všem těm, kteří mají problém přijmout sami sebe, nebo těm, kteří jsou kvůli tomu, kým jsou, vystaveni odmítání a šikaně, chci jen říct, aby se nikdy nevzdávali. Věci se zlepší a navzdory všemu špatnému a nenávisti, na světě existuje i něco dobrého. Jen se musíte dostat přes to špatné, abyste to našli. A pro všechny lidi, jako je můj otec, kteří se snaží šířit nenávist, a dokonce jsou ochotni zajít tak daleko, že finančně podporují místa, jako je toto, neexistuje žádná omluva. Můžete se snažit omlouvat to náboženstvím, jak chcete, ale nakonec o tomhle náboženství ve skutečnosti není. Jenom slepě nenávidíte. A doufám, že jednoho dne se více lidí v těchto věcech začne vzdělávat a otevře svou mysl.“
„Lépe už to snad ani vyjádřit nelze. Moc vám děkuji za rozhovor a za všechno, co jste udělal. Tady je Gena Bauerová, která se hlásí z Berlína, a teď vracím slovo zpátky do studia.“
Jorg vypnul televizi zcela šokován vším, co právě slyšel. Jak mohly věci za tak krátkou dobu nabrat tak drastický obrat?
Zdálo se, že ticho v místnosti trvá věčnost, dokud ho Simone konečně neprolomila.
„Co tím Tom myslel, když říkal „lidi, jako je můj otec, kteří jsou dokonce ochotni zajít tak daleko, že finančně podporují místa, jako je toto“?“ Její hlas zněl až děsivě klidně, když promluvila a odvážila se udělat pár kroků směrem k manželovi. „Jorgu, odpověz mi!“
„Co chceš, abych řekl!“ Zařval Jorg, probral se ze šoku a otočil se, aby stál tváří v tvář své ženě.
„Prosím, řekni mi, že jsi nedal peníze tomuhle místu! Řekl jsi mi, že jsi dědictví po rodičích věnoval různým charitativním organizacím po celém Německu!“ Vykřikla a zmocnil se jí cizí pocit odvahy.
„No, dal jsem je centru, aby mohlo fungovat. To, co dělají, je důležitější než jakákoli charita! Berou hříšníky a dělají z nich zase dobré křesťany! Chtěli napravit našeho syna! Obrátit ho zpátky k Bohu a pustit ho zpátky do našeho života! Jak můžeš říct, že je to špatné?!“ Jeho tvář teď byla rudá vzteky a Simone to trochu vyděsilo, ale dál si stála za svým.
„Je to špatné kvůli způsobu, jakým se ty děti snažili k Bohu nasměrovat. Slyšel jsi, co Tom říkal? Že je tam v podstatě mučili! Jak si můžeš myslet, že je něco takového správné? Věděl jsi, co tam těm dětem dělají? Co budou dělat našemu synovi?“
Jorg sice neodpověděl, ale to mlčení řeklo Simone všechno, co potřebovala vědět.
„Jak jsi mohl dopustit, aby mu tohle dělali?!
„Dělal jsem to pro něj! Snažil jsem se ho zachránit! Opravdu si myslíš, že po těch letech a letech, kdy odmítal Boha a naši víru, ho prostě pošleš na náboženský tábor a on změní své chování? Opravdu jsi tak houpá?“
„Je to náš syn,“ Simonina nově nabytá odvaha se rychle vytrácela, z očí jí vytryskly slzy.
„Už to není náš syn, už ne. Je pro nás mrtvý a ty a Georg už ho nikdy neuvidíte! Je to jasný?“ Simone zavrtěla nesouhlasně hlavou a ustoupila o několik kroků dozadu, když k ní Jorg mířil. Pevně ji chytil za zápěstí a přitáhl ji k sobě. „Ptal jsem se, jestli je to jasný.“
„Ne,“ zamumlala si pro sebe, jelikož ze strachu nebyla schopná mluvit hlasitěji. Pevně stiskla oči, když viděla, jak Jorg zvedá druhou ruku. Připravila se na facku, která však nepřišla, a pomalu otevřela oči, aby zjistila, co se děje.
Uviděla Georga, jak drží Jorgovu ruku a dívá se na svého otce způsobem, jaký ještě nikdy neviděla.
„Nech ji být.“ Promluvil s takovou jistotou a vážností, že ho Jorg poslechl, přestože byl stále vyšší a silnější než jeho syn.
Rychle utekl z místnosti a nechal za sebou syna i vzlykající ženu.
***
Vyšlo slunce a na půlku listopadu bylo překvapivě teplo. Bill se usmál, jelikož si byl jistý, že v tom má prsty Muriel. Určitě by nechtěla, aby stáli venku v mrazu, chtěla by, aby byl tenhle den dokonalý.
Po skončení bohoslužby kazatel opustil hřbitov a zanechal za sebou malou skupinku truchlících, kteří se choulili kolem čerstvě zahrabaného hrobu.
Už to byly tři dny, co Bill, Tom a pan Dreger předali úřadům to, co věděli, a situace byla přinejmenším hektická. Mezi jednáním s úřady, rozhovory s tiskem, plánováním pohřbu a vyřizováním Murieliny pozůstalosti neměli skoro žádný čas na to, aby si vydechli. Viděli však světlo na konci tunelu a věděli, že se situace brzy zlepší.
Tom obdržel několik telefonátů z domu svých rodičů, ale rozhodl se je všechny ignorovat. Dokázal si jen představit, co mu chce jeho otec říct, a rozhodl se, že pro nic z toho už nemá ve svém životě místo. I když měl svou rodinu rád a přál si, aby všechno bylo jinak, nedokázal se přinutit dál snášet jejich týrání. Chtěl být šťastný, a to, co ho dělalo šťastným, byl Bill a nic jiného.
„To byla krásná bohoslužba,“ řekla Natalie a utřela si poslední slzy, které jí tekly po tvářích.
„To opravdu byla. Muriel by se to líbilo.“ Bill se podíval na nový náhrobek. Vyhověli jejímu přání pohřbít ji vedle jejího manžela, který byl shodou okolností pohřben v Berlíně. Všem se ulevilo, že nechtěla mít pohřeb na hřbitově v Loitsche, jelikož to by bylo opravdu těžké vyhovět jejímu přání. „Pořád je tak těžké uvěřit… všemu, co se stalo.“
„Já vím, zlatíčko.“ Natalie objala synovce kolem ramen a něžně ho hladila po zádech, aby ho utěšila. „Ale ona neodešla… ne doopravdy.“
„Já vím. Vždycky bude se mnou.“
Chvíli mlčeli a každý z nich se s ní naposledy rozloučil. Když malá skupinka odcházela ze hřbitova, Tom chytil druhého chlapce za ruku, uklidňujícím způsobem mu ji stiskl a usmál se, když cítil, že mu stisk oplatil. Oba chlapci přesně věděli, co se mu ten druhý snaží sdělit. Že všechno už bude v pořádku.
autor: HollyWoodFix
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
