autor: Anchy
Otevřel dveře bez zaklepání, protože tak to dělal Gustav. Gustav byl zřejmě jediný, kdo směl…
„To tě tvoje matka neučila klepat?“ Zeptal se nezaujatý David, když zřejmě vyťukával nějaké údaje do Grummy, jak láskyplně říkali gama přístroji.
Andreas se v rozpacích začervenal a zamířil k odchodu.
„Co máš v plánu udělat? Jít ven a zaklepat, abych tě mohl zase pustit dovnitř?“
Andreas zavrtěl hlavou, ale Davidovi ten pohled unikl, protože se stále neotočil od počítače. Neměl by se chovat jako slaboch. To byla jedna z mála věcí, kterou o Davidovi během jejich krátkých setkání zjistil: nikdy si nevážil poseroutků.
„Copak tě tvoje máma neučila, že je neslušný s někým mluvit zády k němu?“
David se otočil na židli a sjel Andrease pohledem od hlavy až k patě.
„Bod pro tebe.“
Andreas si úlevně oddechl. Nechtěl si Davida znepřátelit.
„Pěkná písnička,“ poznamenal, když z reproduktorů začala hrát krásná houslová sonáta.
„Jmenuje se Ďáblův trylek. Napsal ji Giuseppe Tartini a inspiroval ho k ní sen. Říká se, že dal ďáblovi své housle a donutil ho zahrát píseň. Výsledkem je Ďáblův trylek.“ David se snažil neznít příliš jako encyklopedie.
„Takže je to inspirováno Satanem.“
David o tom chvíli přemýšlel, a pak přikývl. „Jo. Můžeš tomu říkat satanská hudba osmnáctého století.,“ řekl se smíchem. „Jiní lidé říkají, že Giuseppe zaprodal svou duši ďáblu, aby mohl tohle napsat… Je to zajímavý koncept, nemyslíš?“
„Jako co?“
„Chtít být v něčem tak dobrý, že bys zaprodal duši ďáblu, aby sis splnil sen.“
„Myslím, že je to blbost.“
„Proč?“
„Jediný, co by ti nakonec zůstalo, by byla bolest ze ztráty duše a vědomí, že jsi úspěchu nedosáhl díky svým vlastním schopnostem, ale díky dobré vůli nadpřirozené bytosti vůči tobě a tvému bezvýznamnému malému smrtelnému snu.“
„Další bod pro tebe. Začínáš se mi líbit, kluku.“
Andreas se usmál. Tohle by měl brát jako kompliment, ne?
„Tak s čím ti můžu pomoct?“
Andreas zamířil ke Grummymu a s respektem i obavami přejel rukou po okraji ovládacího panelu.
„Dotýkáš se počítače, kluku, ne nahé holky, víš…“ poznamenal David a pozvedl obočí nad stupiditou situace.
Andreas se rozpačitě usmál, ale dál nechal ruku klouzat po povrchu počítače.
„Takže, jak ses to naučil používat?“ Zeptal se.
„No, já ho sestrojil, takže bych asi měl vědět, jak funguje, ne?“
„Ty jsi ho sestrojil?!“
„Vnější rám je z přístroje na počítačovou tomografii, ale všechno ostatní je moje ďábelské dílo, jo, přesně.“
„Bože…“
„Můžeš mi klidně říkat Davide,“ řekl se smíchem.
„Ale jak… kde…“
„Jsem tak trochu samouk. Simone si mě vybrala, když před pár lety viděla auto, které jsem sestrojil. Zeptala se mě, jestli chci obrovskou výplatu za to, že udělám to samé… jak to říkala? No jo! ´Udělátko´. Polovinu počítačů, které používáte tady v budově, jsem od základu postavil já. Do Gustiho notebooku jsem přidal tolik paměti, že by se do něj nejspíš vešel celý německý státní archiv. A věř mi, že to už je něco.“
Andreas v úžasu přikývl.
„Musíš být opravdu chytrý.“
„Nikdy jsem ani nedokončil střední. Většinu věcí o elektrice vím proto, že jsem si málem upálil ruku, jelikož jsem nepoužíval ochranné gumové rukavice. Všechno počítačové programování jsem se naučil od Jörga. Za to moje schopnosti jednat s lidmi stojej za prd. Ty jsem se naučil od Gustava,“ ušklíbl se. „Ale to, co dělám, mě baví, takže jsem v tom dobrej.“
„Ehm a jak jsi věděl, že ten stroj funguje.“
„No, samozřejmě jsem ho otestoval…“ odpověděl David, jako by Andreasova otázka byla ta nejhloupější věc, kterou kdy v životě slyšel.
„Na kom?“
„Samozřejmě, že na sobě! Přece nemůžu věřit nikomu jinýmu, když jde o stroj na ovládání mysli, ne? Já jsem jediný, kdo se může dostat do mojí mysli.“
„Ale co kdyby se to pokazilo?“
„Pak bych tu dnes nebyl a nevedl s tebou tento krásný rozhovor,“ odpověděl David bez mrknutí oka.
Ten muž byl blázen…
„Můžeš mi ukázat, jak to funguje? Doopravdy, ne na subjektu nebo tak něco,“ zeptal se Andreas nesměle.
„Jo, jasně!“ David se rozzářil, jako by ten přístroj nepoužil už celou věčnost. „Vyzkouším to na sobě, a pak ti to ukážu.“
„Ani náhodou! Nenechám tě do té věci vlézt!“
„Už jsem to dělal snad stokrát,“ řekl, zatímco prováděl nějaké úpravy na dotykové obrazovce. „Pokud to nechám na první programovací úrovni, pak nebude žádný problém.“
„To je mi fuk, Davide! Nenechám tě do té věci vlézt jen proto, abys mi dokázal, že máš pravdu.“
„Tak jak tě mám přesvědčit, že to funguje?“
„Dej tam mě,“ řekl Andreas přesvědčivě.
„Okay,“ přišla suchá odpověď.
„Jak to myslíš, okay?!“ Vykřikl rozhořčeně.
„Vždyť ses nabídl, že půjdeš dovnitř místo mě.“
„Jo, ale nemyslel jsem to tak! Co když mi ta věc ublíží?“
David se hlasitě zasmál a poplácal Andrease po rameni.
„Jestli se ti něco stane, tak dám výpověď, okay?“
Andreas se na něj nevěřícně podíval.
„Když vezmu v potaz, že možná zítra budu kebab, tak mě tvoje výpověď zrovna teď moc netěší.“
David strčil Andrease do prostoru Grummyho a ukázal směrem k posteli. Andreas mu věnoval podezřívavý pohled, a pak se posadil.
„Donutím tě udělat něco, co bys normálně nikdy neudělal. Pořád budeš mít svoje myšlenky a schopnosti přemýšlet, ale uvidíš, že když je mozek naprogramovaný, aby něco udělal, tak udělá přesně to, co se mu řekne.“ Strčil Andrease do kruhové dutiny stroje a posměšným dětským hlasem zakřičel: „A ty to nemůžeš zastavit!“
Stroj začal vydávat dunivý zvuk a Andreas si uvědomil, jak moc se bojí. Místnost se kolem něj zřejmě točila… nebo se točil jen ten stroj? To nedokázal přesně určit. Věci byly jaksi rozmazané.
„Mentální poznámka: zkontroluj, zda nemáš brzký nástup klaustrofobie.“
Víčka mu ztěžkla a on opravdu toužil zavřít oči, ale přece nebude sedět v tomhle bůhví čem se zavřenýma očima. Jeho zrak byl to jediné, co teď měl, protože si byl celkem jistý, že se z toho těsného stroje nedostane, dokud ho někdo nevytáhne ven.
Začaly ho trochu bolet uši, jako by právě ponořil hlavu do dolního konce bazénu. Svaly se mu trochu napjaly, ale nebylo to nic horšího než ošklivá husí kůže. V ústech měl pocit jakéhosi sucha a nutně potřeboval na záchod. Ale to byly jen jeho vlastní vymyšlené vedlejší účinky, ne? Přeprogramování buněk nervové soustavy nemělo nic společného s tím, že se mu chce na záchod. Tím si byl jist!
Po chvíli Andreasova tichého rozjímání se stroj kolem něj přestal točit a on ucítil, jak ho někdo vytahuje ven.
„Stále žiješ?“ Zeptal se s úsměvem.
„Tak napůl.“
„No, tak to vypadá, že mám stále svoji práci! Jupí!“ Řekl bez nadšení.
Andreas vyšel z izolačního prostoru za Davidem a měl pocit, jako by se… nic nestalo.
„Vidíš? Nic se ti nestalo!“
„Jak dlouho jsem tam byl?“
„Asi deset minut.“
„Co jsi mě donutil udělat?“
„To brzo uvidíš…“ usmál se David.
Andreasovi se jeho výraz nelíbil.
Dveře se bez varování otevřely a Andreas věděl, že vešel Gustav.
„Volal jsi mě, Davide?“ Zeptal se zdvořile.
Mladík udělal dva dlouhé kroky směrem ke svému šéfovi a bez přemýšlení přitiskl své rty na blonďákovy ve spalujícím polibku. Gustav byl příliš šokován, než aby na toto narušení osobního prostoru zareagoval, a než se stačil odtáhnout, jeho asistent tak učinil jako první.
„Ach… můj… Bože! Šéfe, já… já se strašně moc omlouvám… já.“ Přiložil si ruce ke rtům, díval se Gustavovi do očí a snažil se, aby jeho omluva zněla co nejpřesvědčivěji. Rozhodně nebyl gay!
„Proč to vždycky musím být já, Davide?“ Zeptal se Gustav otráveně.
„Protože ten tvůj výraz je k nezaplacení. Pokaždý!“
Zvedl ruku k plácnutí a Gustav mu neochotně odpověděl na jeho „více než formální“ pozdrav. Andreas celou scénu sledoval s rukama stále na svých rtech, jak byl pořád v šoku z toho, co se právě stalo.
„Nezlobíš se na mě kvůli tomu, že ne, Gusti?“ Zeptal se muž hravě.
„Nezlobil jsem se na tebe ani v těch dalších čtrnácti případech. Proč myslíš, že teď budu?“
David se zasmál a pokynul Gustavovi k židli. „Tak s čím ti můžu pomoct dneska, příteli?“
„Tentokrát se opravdu zbláznili, Dave…“
„To říkáš vždycky…“ odpověděl starší muž s úsměvem.
„Chtějí, aby Bushido bojoval s Georgem… o Billa.“
„Oh…“ David se zmateně poškrábal na hlavě. „Je to vůbec legální?“
„Odkdy se staráme o to, jestli to je legální?“ Odpověděl Gustav věcně.
„Bude to jedna z těch opravdových věcí… jako… však víš, ne?“
„Jo. Přesně jako to, co udělali před dvěma lety. Jestli tam jeden zůstane stát, tak dobře pro něj, jestli ne, tak prostě seženeme jiného, který ho nahradí.“
David vztekle zamžoural a začal křičet do zdi. „Mají snad nějaký cyklus nebo co? Nějaký počet lidí, které musí ročně zabít, jinak nedostanou vánoční prémie? Co je to s nimi?!“
„Všichni jsme si kladli stejné otázky, Dave, ale upřímně… snad nečekáš, že na ně dostaneš odpovědi, ne? Jsi tu déle než já. Víš, jak věci fungují. Drž hlavu sklopenou, pusu zavřenou a modli se, aby tě nehodili do jámy lvové.“
David vzal přítelova slova na vědomí a posadil se na židli.
„Hned začnu Grummyho programovat. Řeknu jim, že potřebujeme trochu energie navíc. Tenhle chudáček už dlouho neměl dva najednou.“
„Hned za nimi pošlu Andrease. Díky za pohostinnost, Davide.“
„Vždycky tě rád vidím, příteli. Promluvíme si později. Vyprovodíš se sám, že ano?“
Gustav přikývl a gestem naznačil Andreasovi, že je čas odejít.
Začal programovat stroj, aby zítra odvedl dvojitou práci. Když jeho prsty ťukaly do ovládacích prvků, na tváři se mu při vzpomínce na jeho přítele vytvořil smutný úsměv.
„Takže lidé příliš snadno zaprodávají své duše ďáblu… Nepřemýšlejí o své části dohody.“
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
