Son of a Preacher Man 27. (konec)

autor: HollyWoodFix

Epilog

Uplynul rok od chvíle, kdy Bill s Tomem opustili Loitsche a přestěhovali se do Berlína, a jejich vztah se nemohl vyvíjet lépe.
Oba absolvovali střední školu dálkově a nyní se ve svém novém domově zcela zabydleli. Rozhodli se, že část peněz, které Muriel Billovi odkázala, použijí na otevření centra pro mládež, kam by mohla LGBTQ mládež chodit na konzultace, pro rady nebo se jen na chvíli odpoutat od každodenního života. Měli to štěstí, že dostali nějaké státní dotace, takže se teď oba mohli věnovat něčemu, co je opravdu bavilo.
Nejen to, Tom dokázal hodit za hlavu svoje dávné zkušenosti a znovu se spojit s Bohem a náboženstvím. Stal se kazatelem pro mládež a mohl šířit Boží slovo otevřeným a láskyplným způsobem.
Několikrát u nich byli Natalie, Gordon i Melanie, ale oni je v Loitsche doposud nikdy nenavštívili, a kromě pár telefonátů Tom svou rodinu ještě neviděl. Na jeho devatenácté narozeniny mu zavolala máma a oba byli překvapeni, když od ní dostali poštou přání k Billovým narozeninám. Bylo zřejmé, že Simone se stále snaží přijmout Tomův a Billův vztah, a to, že se snaží, znamenalo pro Toma všechno.

Tomovi také několikrát zavolal jeho bratr. V jednom z rozhovorů mu oznámil, že jejich otec byl skutečně zatčen. Bohužel dostal docela krátký trest a za pár měsíců měl být propuštěn. Měl však přísnou podmínku a nesměl se k Tomovi, Billovi ani k nikomu z jejich rodiny přiblížit na méně než sto metrů. Simone také zahájila rozvodové řízení. Zdálo se, že všechno funguje tak, jak má.
Opět nastal čas Vánoc a letos se rozhodli hodit všechno za hlavu a vrátit se do Loitsche, aby strávili Vánoce s Natálií a Gordonem. Když přijeli, bylo zvláštní vidět všechna ta místa, která si pamatovali, jelikož něco v té vesnici bylo prostě jiné.
„Zastav auto, Tommy!!!“ Billův náhlý vykřikl přiměl Toma trochu zacukat volantem, než dupl na brzdy.
„Sakra, Bille! Málem jsem z tebe dostal infarkt! Co se děje?“ Tom zhluboka dýchal a snažil se zpomalit svůj zrychlený tep.
„Promiň, Tome,“ řekl Bill stydlivě, „ale podívej!“ Ukazoval směrem k něčemu, co vypadalo jako obchod s řemeslnými výrobky. Tomovi najednou došlo, který obchod to přesně je. Byla to Murielina stará cukrárna. A noví majitelé se rozhodli, že se bude jmenovat „Murielino řemeslnické impérium“.

Bill se otočil k Tomovi a v očích se mu objevil náznak slz. „To by se jí moc líbilo.“
„Jo, to by se jí líbilo,“ souhlasil Tom, chytil svého přítele za ruku a pevně ji stiskl. Bill se vždycky bál, co bude s Murieliným milovaným obchodem, a chvíli se cítil provinile, že ho vůbec prodal. Na tváři mladšího muže viděl úlevu, že člověk, který ho koupil, Muriel zřejmě také znal a záleželo mu na ní.
Poté, co vešli do obchodu a seznámili se s novými majiteli, z nichž se vyklubal milý starší pár, který se s Muriel a jejím manželem přátelil, pokračovali k domu Natalie a Gordona.
„Tady jsou moji chlapci!“ Vypískla Natalie radostí, když Tom a Bill vešli do dveří. Oba je objala a dala jim každému pusu na tvář. Natalie nesnášela, když byla od Billa a Toma tak daleko a nejednou prohlásila, že se i oni přestěhují do Berlína. Zatím k tomu nedošlo, ale Natalie i Gordon sledovali pracovní nabídky ve městě.

„Jak se máte? Co je nového? Musíš mi všechno říct!“ Natalie vzala Billa za ruku a zamířila do obývacího pokoje, kde se Bill hned ponořil do vyprávění. Nechala Toma a Gordona v hale se zavazadly.
„Pojď, pomůžu ti s tím nahoru.“ Normálně by Tom řekl, že je to v pořádku, ale vzhledem k tomu, že Bill měl tři kufry na týden, pomoc přijal.
Billův pokoj vypadal skoro stejně jako před rokem. Jen bez oblečení a několika různých drobností, které si vzal s sebou. V tomhle pokoji byla spousta skvělých vzpomínek.
„Tak co, už jste byli v kostele?“ Zeptal se Gordon a vytrhl Toma z přemýšlení.
„Ne… ještě ne.“ Tom věděl, že by to měl udělat, ale pořád byl nervózní z toho, že zase uvidí svou rodinu. Bylo to už tak dávno, a i když se zdálo, že se věci změnily, bál se, že se nezměnily tak úplně k lepšímu, jak doufal.
„Chápu, proč máš nejspíš trochu obavy, ale myslím, že tě potěší, jak to tam teď vypadá.“
„Díky, Gordone, vážím si toho. Určitě se tam s Billem brzy zastavíme.“

Následujících několik dní strávili doháněním restů a trávením společných rodinných chvilek. Až na Štědrý den Tom konečně sebral odvahu a vydal se do kostela. S Billem se rozhodli, že se projdou pěšky a dostanou tak příležitost znovu si pořádně prohlédnout svou starou vesnici. Z větší části bylo všechno úplně stejné, s pár drobnými změnami, jako byly nové obchody a domy, které byly postaveny v uplynulém roce.
Další věc, která se zdála být jiná, byli lidé. Když před rokem šli Bill a Tom ruku v ruce po ulici, téměř každý člověk, kterého minuli, jim buď věnoval zlý pohled nebo pronesl nějakou homofobní poznámku. Ale teď, když se procházeli asi hodinu, se jim dostalo jen jedné negativní poznámky, což bylo sice stále příliš, ale byl to rozhodně začátek.
Nakonec došli ke kostelu, jen aby si uvědomili, že je Štědrý den, takže se koná další mše. Rozhodli se vplížit na mši a zjistit, kdo nahradil Jorga.

Vstoupili do kostela co nejtišeji, aby neupoutali ničí pozornost. Zdálo se, že se jim to podařilo, když jim nikdo nevěnoval pohled, a tak vklouzli do zadní lavice.
„V tomto vánočním čase bych chtěl, abyste se všichni přiblížili svým bližním a vzpomněli si, o čem tento čas skutečně je…“ Tomovi trvalo jen vteřinu, než si uvědomil, komu ten hlas patří. Vzhlédl a uviděl svého bratra, jak stojí na pódiu a pronáší velmi vášnivé kázání. Nemohl uvěřit, že se bratr ani matka nezmínili o tom, že Georg převzal kostel, i když mu vlastně došlo, že ani s jedním z nich toho až tolik nenamluvil. A předpokládal, že ho to ani nepřekvapuje. Georg byl vždycky velký následovník jejich otce, avšak před rokem dokázal, že nemá stejné způsoby jako on. „Ať vás provází mír,“ ukončil Georg kázání a dav začal vycházet z kostela. Několik lidí čekalo vzadu, aby si s Georgem promluvili, ale i oni brzy odešli. Po několika minutách zůstali v kostele jen Tom, Bill, Georg a Simone a nezdálo se, že by si jich ostatní dva ještě všimli.

„Potřebujete pomoct s úklidem?“ Zeptal se Bill, čímž přerušil ticho v kostele, jelikož věděl, že Tom by nic neřekl a jen by čekal, až si jich ti dva všimnou.
Simone i Georg zvedli hlavy a poprvé si všimli Billa a Toma v zadní části kostela.
„Tome! Bille, rád vás vidím,“ usmál se Georg a zamířil k oběma chlapcům. „Viděli jste celé kázání?“
„Ne, stihli jsme jen konec.“ Tom potřásl bratrovi rukou, „ale podle toho, co jsem viděl, odvádíš skvělou práci, gratuluji ti, že ses stal místním farářem.“
„Díky. Byl jsem překvapený, když mě požádali, vzhledem k tomu, jak to dopadlo s otcem.“
„Já překvapený nejsem.“
Pak si oba bratři začali povídat a dohánět veškerý čas. Bill se vytratil a zamířil k Simone, která zůstala vepředu a nepřišla je pozdravit.

„Zdravím vás, Simone,“ řekl Bill vlídně a udržoval si odstup, aby ženu neznepokojil.
„Ahoj, Bille,“ odpověděla.
„Děkuji za přání, které jste mi poslala k narozeninám, myslím, že to bylo moc milé.“
„Nemáš zač. Říkala jsem si, že je to to nejmenší, co pro tebe můžu udělat, vzhledem k tomu, co se stalo na tvé narozeniny před rokem.“ Bill se při té vzpomínce zarazil, jelikož nerad vzpomínal na události, které se staly v den jeho osmnáctých narozenin, kdy Toma unesli a odvedli od něj.
„No, vážím si toho,“ řekl a vytěsnil z hlavy ty hrozné myšlenky, „takže jak se vám daří? Uplynulý rok pro vás nejspíš nebyl snadný.“
„Ne… to nebyl.“ Simone se nervózně ošila, jelikož nechtěla mluvit o manželovi ani o tom, co se stalo. Nemohla se dočkat, až bude rozvod dokončen a ona se bude moci pokusit jít v životě dál. Byl to pro ni dlouhý rok, kdy se snažila přizpůsobit životu nejen bez Jorga, ale i bez Toma.

„Děkuji ti, Bille.“
„Za co?“
„Za to, že jsi udělal Toma šťastným,“ řekla, vstala a krátce Billa objala. Bill byl tím gestem tak šokován, že sotva stačil objetí opětovat, než se od něj odtáhla. Než stačil říct něco dalšího, odešla do zadní části kostela ke svým dvěma synům.
Bill zůstal stát v přední části kostela a usmíval se pohledu, který se mu naskytl. Usmívající se Tom, který si spokojeně povídal s matkou i bratrem. Viděl, jakou bolestí si starší muž v uplynulém roce prošel, když šlo o jeho rodinu. Snažil se přijmout skutečnost, že ho matka a bratr stále milují, ale nejsou s tím stále smířeni. Poprvé v životě se od nich odstěhoval tak daleko a snažil se vyrovnat s tím, co se stalo s jeho otcem, a s tím, že muže, který ho vychoval, už nikdy neuvidí, nebo v to alespoň doufal. Billa opravdu hřálo u srdce, když viděl Toma tak šťastného a říkal si, že se věci budou stále zlepšovat.

„Bille,“ vytrhlo ho myšlenek, když uslyšel, jak ho Tom volá a mává na něj, aby se k nim připojil. Bill mu vyhověl a všichni čtyři se odebrali do malého domku, kde si u kávy příjemně popovídali. Simone byla nadšená, když slyšela, že se Tom znovu spojil s Bohem a stal se kazatelem mládeže. Když se to dozvěděla, viditelně se jí ulevilo a rozhodla se ignorovat skutečnost, že vedou také centrum pro LGBTQ mládež.
Asi po hodině, kdy doháněli všechen čas s matkou a bratrem, Bill a Tom odešli. Návštěva předčila Tomova očekávání ve všech směrech a byl nadmíru spokojen s tím, jak proběhla. Měl zpátky svou rodinu, a to znamenalo všechno.
„Takže jsi připravený vrátit se k Natálii a Gordonovi, nebo chceš ještě něco vidět?“ Zeptal se Bill a chytil Toma za ruku.
„Co máš na mysli?“ Zeptal se zvědavě Tom, protože si myslel, že už viděli všechno, co zde bylo k vidění.
„Uvidíš. Pojď!“ Bill začal táhnout Toma a rozběhl se k jejich dalšímu cíli.

Tom se Billovu nadšení smál a ze všech sil se snažil neuklouznout na zledovatělých částech chodníku. Když Bill konečně zastavil, Tom se usmál, když viděl, kam ho Bill zavedl. Rozhodně to tam nevypadalo stejně, jako když tam byli naposledy, ale pořád to tam vypadalo svým způsobem krásně. Bylo to pole, kde se poprvé setkali a poprvé políbili, a místo, kde spolu vytvořili tolik vzpomínek. Pole bylo momentálně pokryté sněhem, který se v měsíčním světle třpytil.
„Pojď,“ pobídl ho Bill a vykročil do hlubokého sněhu na poli.
„Bille, pojď, vždyť budeš úplně mokrej!“ Tom nemohl uvěřit, že si jeho přítel lehá do sněhu. Už ho skoro neviděl.
„A pak, až se vrátíme domů, budu zase suchý! Pojď, Tommy, přidej se ke mně!“ Tom se jen zasmál a zavrtěl nad svým přítelem hlavou. Možná za poslední rok hodně vyrostl, stejně jako Tom sám, ale vždycky to bude ten svobodomyslný, úžasně podivínský kluk, do kterého se zamiloval. Podvolil se černovláskovu přání a prodíral se sněhem, dokud nedošel až ke svému příteli.

„Jsem tady, jsi šťastný?“
„Ne úplně,“ usmál se Bill, když chytil dredaře za nohu a stáhl ho na zem. Tom upadl a přistál přímo na Billovi. „No, tohle nemohlo dopadnout líp, i kdybych to plánoval.“
„Hmm, asi nebudu souhlasit, až tady oba zmrzneme, ale teď si nemůžu stěžovat,“ usmál se Tom, sklonil se a přitiskl rty k černovláskovým. Polibek byl pomalý, něžný a plný lásky, kterou k mladšímu chlapci choval. Když se od sebe odtáhli, Tom se přetočil tak, aby ležel vedle Billa, a ne na něm. Přitáhl si černovláska blíž k sobě a Bill si opřel hlavu o jeho hruď.
Chvíli spolu takhle leželi, dívali se na hvězdy a užívali si pocit vzájemného objetí. Ticho přerušil až Bill, když si začal broukat.
„Co je to za písničku?“ Zeptal se Tom, jelikož tu melodii znal, ale nedokázal ji přiřadit.
„… Jen Bůh zná můj údiv… Jediný, kdo by mě kdy mohl dostat, byl syn kazatele,“ Tom se začal smát, „jediný chlapec, který by mě kdy mohl učit, byl syn kazatele. Ano byl, byl, Ooh, ano byl.“
„Jak trefné,“ zasmál se Tom.
„To jsem si říkal taky,“ usmál se Bill a přitiskl se ke staršímu chlapci blíž. „Miluju tě, synu kazatele.“
„Já tebe taky,“ odpověděl Tom a něžně políbil Billa na temeno hlavy, „ale můžeme už jít z toho sněhu? Mrznou mi koule.“
Bill se zasmál, pomohl Tomovi na nohy, a když zamířili zpátky, chytli se za ruce. Stále bylo těžké uvěřit, co všechno se v životě obou chlapců za poslední rok změnilo, a Tom každý den děkoval Bohu za všechno, co má.

*The only one who could ever reach me
He was the sweet–talking son of a preacher man
The only boy who could ever teach me
I kissed the son of a preacher man
The only one who could ever move me
The sweet–lovin‘ son of a preacher man
The only one who could ever groove me
Ahh, ooh, ahh….

Jediný, kdo mě kdy mohl oslovit
Byl sladce mluvící syn kazatele.
Jediný chlapec, který mě kdy mohl naučit
Políbil jsem syna kazatele.
Jediný, kdo mě kdy dokázal dojmout
Sladce milující syn kazatele.
Jediný, kdo mě kdy dokázal pohladit
Ahh, ooh, ahh…

*písnička je od Dusty Springfield a jmenuje se, jak jinak než Son of a Preacher Man 😊

KONEC

autor: HollyWoodFix
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)

original