autor: Anchy
Stále byla noc, to bylo jasné, ale jeho tělo nedbalo na jeho běžný biologický rytmus. Otevřít oči nebyl zrovna nejlepší nápad, ale to si uvědomil až příliš pozdě. Bolest vycházející z jeho hlavy a těla měla jediné rozumné vysvětlení: kocovina!
Přitiskl si ruce po stranách hlavy v marném pokusu vytlačit bolest. Očividně to nešlo tak snadno. To byla cena, kterou člověk musel zaplatit za propařenou noc… někdy si říkal, jestli to za to stojí…
„Naaah! Vždycky to za to stojí!“
Když se rozhlédl kolem sebe skrz kaskádu prázdných plechovek od piva a lahví od alkoholu, snažil se zjistit, jestli je ještě u Hanse, nebo už ne. Jo, nejspíš byl; protože si byl sakra jistý, že všechny tyhle poloopilé lidi k sobě domů nepozval. Už pár večírků pořádal a věděl, jak to může dopadnout. Proto se ze všech sil snažil nedělat je u sebe.
„Promiňte, pane… ale… jak víme, že…“
„Prostě víme.“
„Dobře. Budu vám věřit, pane. Víme to, ale…“
„Dvojčata to vědí taky.“
„Oni to vědí? Jak?“
„Andreasi, dívají se na každou nahrávku, kterou se subjekty pořídíme. Přišli na to!“
„Ale jak? Chci říct… nebylo to tak očividné… tak jak?“
Gustav přikývl.
„Tomu, čím trpíš, příteli, se lékařsky říká ‚vážný nedostatek gayradaru‘.“
Velmi hezký mladý chlapec zvedl hlavu z pohovky a rozhlédl se kolem sebe stejně zmateně. Georg se při pohledu na chlapcův výraz usmál. Toho kluka odněkud znal, že? Jak že se to jmenoval? No jasně: Jonas!
Jonas, Jonas, Jonas… o čem to včera večer s Jonasem mluvil? Ach… počkat… ten Jonas?
Ušklíbl se. Moc toho nenamluvili, ale bylo to s ním… zajímavé. Bože, ten kluk byl perverzní!
„Oh ta zkurvená bolest hlavy!“ Vykřikl bezděčně, když jím projela další vlna bolesti.
Ten výkřik nedokázal probudit armádu bezvědomých účastníků party, nicméně se mu podařilo upoutat Jonasovu pozornost. Usmál se a Georgovi zamával. Georg mu zřejmě mávnutí oplatil, jelikož se Jonas zvedl na nohy a prodíral se davem směrem k němu.
Andreas viděl, jak se Gustav lehce napjal, když Bill přešel ke Georgovi a sedl si mu na klín. Pravděpodobně se Georgovy reakce opravdu bál. Možná byl při smyslech, ale pořád měl zatraceně silnou kocovinu.
A mimochodem, kde byl Tom? Neměl by dávat pozor na bratrovo bezpečí? Nebo mu na Billovi nezáleželo až tolik, aby vstal ráno z postele?
„Ahoj, fešáku,“ řekl Bill a políbil Georga tak nedbale, jak jen to šlo. Potřeboval vypadat dobře a opile.
„Ahoj, Jonasi,“ odpověděl muž poté, co se od něj Bill odtáhl. „Jak to jde?“
Bill se usmál a dramaticky zafuněl. „Nebudu lhát. Už mi bylo i líp…“
Georg se usmál a nechal své ruce klouzat po Billových zádech. Přiblížil obličej k Billovu uchu a smyslně zašeptal: „Můžu pro tebe něco udělat, aby ses cítil líp?“
V tu chvíli se Gustav bezděčně zvedl ze židle a víceméně přitiskl oči k monitoru. T8 žlutě blikaly. To NEBYLO zrovna dobré znamení.
„Opravdu se stará o Billovo bezpečí, že?“ Pomyslel si Andreas, když skoro viděl, jak se kolečka v Gustavově hlavě roztočila na plné obrátky.
„Musíme tam dostat Bushida dřív, než Georg udělá nějakou hloupost…“
„Myslíš Billa, že?“ Zeptal se Andreas.
„Cože?“ Zeptal se blonďák nepřítomně. „Jo, jo, myslím Billa.“
Bill se usmál, když ucítil na krku teplo mužova dechu, a přikývl.
„Napadá mě pár… věcí,“ odpověděl a přitlačil boky dolů.
Muž přitiskl palec na Billovy naběhlé rty a lehce je pootevřel.
Když se Bill nechal Georgem vášnivě líbat, uvědomil si, že se mu to líbí. Samozřejmě ne tolik jako s Tomem, ale dost se to tomu podobalo.
„Bille, co to děláš?“
Oba se od sebe s pocitem viny odtáhli a podívali se na muže stojícího vedle nich.
Bill vypadal opravdu zmateně.
„Strávili jsme spolu celou noc a ty si mě ani nepamatuješ?“ Řekl muž dotčeně.
„Kdo je ten chlap?“ Zašeptal Georg Billovi, jelikož sám byl trochu zmatený. Byl si víc než jistý, že Jonas byl celou noc s ním. Bylo poněkud nemožné si představit, že by ten kluk mohl být na dvou místech najednou. Nikdy nevěřil své hlavě, ale svému ptákovi… ano, jeho pták si toho kluka docela dobře pamatoval.
Bill na Georga pokrčil rameny a zeptal se muže. „Kdo jsi?“
„Bille, přestaň si hrát. To jsem já, Bushido!“
„Ty ho znáš?“ Zeptal se Georg šeptem.
„V životě jsem ho neviděl,“ zašeptal Bill zpátky a trochu se odtáhl. Bylo zřejmé, že se mu ten muž nelíbil.
„Ahoj Gustave, Andy. Přišel jsem se podívat, jak to jde.“
„No, šéfe, zdá se, že jste si vybral vhodnou chvíli. Každou chvíli se začnou prát…“
„Super.“
Georg vstal z podlahy a snažil se tvářit co nejhrozivěji. Byl příliš opilý na to, aby si dokázal uvědomit, jestli se mu to daří nebo ne, ale na druhou stranu přesně to samé dělal i Bushido.
„Hele, prostě uhni a všechno bude okay. Očividně nemá ani páru o tom, kdo jsi,“ řekl.
„Bille, jak jsi na mě mohl zapomenout?“
„Nejmenuju se Bill a podle toho, jak smrdíš, jsi nejspíš až moc opilý na to, aby sis pamatoval svoje vlastní jméno.“ Popadl Georga za paži a táhl ho ven z bytu. „Pojďme odsud, Georgu. Ten chlap mě docela děsí.“
„Kam si myslíš, že ho táhneš? Je můj,“ zakřičel muž a rozběhl se k nim.
Georg se zastavil uprostřed chodby a překvapeně pozvedl obočí.
„Co prosím? Odkdy vlastníš lidi? Když jsem se koukal naposledy, byl se mnou.“
Bill naléhavě zatahal Georga za paži.
„No tak. Nech ho, ať si říká, co chce, a prostě odsud vypadněme.“
„Řekl, že se ke mně nastěhuje!“ Zakřičel Bushido výhružně, když se k nim přiblížil.
„Ehmmm… nikdy předtím jsi ho neviděl, tak jak by se k tobě mohl nastěhovat?“
„Drž už kurva hubu, jasný? Vůbec ničemu nerozumíš! Skočil si jim na špek. Věříš všemu, co ti nakecaj!“
„Do prdele! Červený kód“ Vykřikl Gustav.
„Cože? Počkat, co je červený kód? Co mám dělat?“ Zeptal se Andreas v panice. Nikdo mu nikdy neřekl, že červený kód vůbec existuje. Nikdo přece nedokázal překonat Grummyho programování…
Tom bez nadšení zamrkal a sesunul se na židli.
„Ať si to vyříděj sami, Gustave.“
Oba blonďáci se na něj nevěřícně podívali. On byl šéf…
„Kdo jsou ‚oni‘?“ Zeptal se Georg.
Bill vypadal vyděšeně při pomyšlení, že Georgovi dojde, co se děje, a zároveň se divil, co to Gustav do prdele dělá, že si ve chvíli jako byla tahle, dává takhle načas.
Musel vzít věci do vlastních rukou…
Zadíval se přímo na Bushida se zamyšleným výrazem ve tváři.
„Ty…?“ Vypravil ze sebe a Bushido přikývl.
„Už si vzpomínáš, že ano, Bille?“
Když natáhl ruku, aby černovláska od Georga odtáhl, ucítil, jak dostal úder kolenem do břicha.
„On si nepamatuje vůbec nic!“
Bill o kousek couvl a usmál se nad vlastní chytrostí. Jiskra, která měla všechno zažehnout, byla připravena. Musel jen počkat… 3… 2… 1…
Zvuk spojení kostí narážejících o maso zněl Billovým uším jako rajská hudba.
„Muži jsou někdy tak hloupí…“
Šli do sebe jako vzteklí psi, mlátili a kopali do každého čtverečního centimetru a snažili se způsobit co největší škody. Georg bude jistě mít modřinu kolem oka a hrozilo, že Bushido skončí se zlomenou nohou, kdyby ještě chvíli pokračovali.
Bill se při tom pohledu usmál, a i když věděl, že ti dva muži už o něj nebojují, pořád se cítil trochu výjimečně. Nikdy předtím o něj nikdo nebojoval, protože se nikdo nikdy neodvážil zpochybnit skutečnost, že patří Tomovi a jenom Tomovi.
Nebyla to ta nejelegantnější rvačka, jaké byl kdy svědkem, ale muselo to stačit…
Když se rvačka stále více vyostřovala, zaslechl, jak mu někdo něco šeptá do ucha. Nikde poblíž nikdo nebyl, a tak od obou mužů ustoupil a pomalu zesílil hlasitost na svém sluchátku.
„Nebuďte u nich tak blízko, Bille. Jsou příliš opilí na to, aby věděli, kam míří, tak abyste se neocitl uprostřed toho všeho.“
„Gustave, řekl ti Tom, abys mi tohle řekl?“
„Ehm… ne. Od chvíle, kdy jste se tam ocitl, toho Tom celkově moc neřekl.“
„Okay, tak si nech ty svý názory pro sebe. Já se o sebe umím docela dobře postarat sám, díky.“
Gustav i Andreas překvapeně zamrkali nad Billovou odpovědí, a pak zalapali po dechu, když viděli, jak si vytáhl sluchátko a zahodil ho.
Další rána do obličeje poslala muže, s největší pravděpodobností se zlomenou čelistí, k zemi. Pravděpodobně byl v bezvědomí, ne-li mrtvý.
Georg ztěžka oddechoval při pohledu na svou pohmožděnou ruku a krvácející nohu.
Nezabil ho, že ne? Na to neměl dost síly. Ten chlap byl obrovský, nemohl jen tak umřít…
„Máme rovnou čáru, pane. Co máme dělat?“ Zeptal se Andreas, jelikož Bushidův monitor srdce nepřetržitě pípal.
Gustav se podíval na Toma a čekal na další pokyny. Jeho šéf nepohnul ani brvou. Verdikt byl jasný.
„Oznam čas smrti a dej Georgovi sedativa. Pak odtamtud dostaň Billa.“
Ucítil, jak mu padá hlava a podlamují se mu nohy. Copak kocovina už neodezněla? Nebo mu to způsobil úder do hlavy od toho bastarda?
„Georgu, jsi v pohodě?“ Zeptal se Bill vyděšeně.
Chytil se za hlavu a pevně jí svíral, zatímco se snažil, aby se místnost přestala točit. „Tohle je teda pekelná kocovina,“ pomyslel si, když mu nohy konečně povolily a on se zhroutil na podlahu.
„Georgu… Georgu, jsi v pořádku?“ Zeptal se Bill, když si klekl vedle jeho těla.
„Už můžeš vylézt, Bille. Dali jsme mu sedativa a za chvíli si pro tebe přijdeme,“ ozval se z reproduktorů Tomův hlas.
Bill se usmál, když uslyšel bratrův hlas a z každého jeho slova čišela starost.
Vstal a přistoupil k Bushidovu tělu. Při pohledu na něj naklonil hlavu na stranu, jako by byl nevinná pětiletá holčička.
„Byla s tebou legrace. Jen ne dost velká legrace.“
Sklonil se nad tělem a políbil ho na čelo. Znovu se postavil a zamračil se. Něco mu na tom prostě nehrálo. Kopl do mrtvého těla přímo mezi žebra a uslyšel, jak se něco zlomilo.
Ten zvuk ho přiměl k úsměvu a on s neskutečnou radostí opustil simulační místnost.
V monitorovací místnosti nezůstal nikdo, kdo by to viděl…
Když Bill vycházel z komory a snažil se očistit si tričko od krve, zlostně se podíval na Gustava a nemohl se ho nezeptat. „Gustave, proč jsi mě vytáhl tak brzo? Začínalo to být zajímavý…“
„Šéfe, víte stejně dobře jako já, že se subjektem nesmíte souložit.“
„Proč ne?“
„Protože…“
Bill zpozorněl a odpověděl si na svou otázku sám. „Protože by to způsobilo hormonální nerovnováhu, která by poškodila výzkum. A protože by se mohlo ukázat, že má psychické problémy: jako když na mě Bushido nezapomněl. Nechceme tím způsobit žádné neurologické problémy.“
Tom se nad bratrovou odpovědí usmál. Nikdy mu to doopravdy neřekl, ale zjistil, že ho „Anton“ docela vzrušuje.
Gustav, poněkud překvapený z Billovy rychlé změny nálady, přikývl. Byl to zvláštní kluk…
„Ehm jo, přesně tak.“
„Až skončíš s analýzou dat, dej nám kompletní zprávu a taky chceme kompletní pitvu Bushida, jo? Chci vědět, jak tvrdě dokáže náš malý Georg bojovat,“ dodal Bill, když popadl Toma za ruku a zamířil pryč.
„Rozumím… pane.“
*T8 – mikročipy pro monitorování erekce
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
