autor: Anchy
Předtím asistoval u dvou jiných pitev, takže mu ta představa nijak nevadila. Těla byla vždy čerstvá, takže vtíravý zápach nebyl problém. Byla také v dobré kondici, takže odlupovat vrstvu za vrstvou tukové tkáně, aby se dostal k jádru problému, opět nebyl problém.
Vždycky mu ale vadilo nazelenalé světlo vycházející ze žárovek. Mělo ulevit očím, ale zdravě vypadajícím červeným tkáním vždycky dodávalo pomalu se rozkládající hnilobný půvab, což Gustav prostě nesnášel.
Věděl, že nemá za úkol kontrolovat stav rozkladu mrtvoly, takže zeleně zbarvené tkáně nebyly problém, ale ve dnech, jako byl tento, mu žaludek říkal něco jiného.
„Takže,“ řekl, když roztáhl kusy kůže dál od sebe a umožnil Andreasovi vidět vnitřek břišní dutiny, „co mi k tomu můžeš říct? A nešetři detaily.“
Andreas si lehce odkašlal.
„No, zdá se, že subjekt měl vrozený problém s břišní aortou, který vyústil v aneurysma aorty. Nebyl dost velký na to, aby sám praskl, ale hádám, že jeden z kopanců, které od Georga dostal, vyslal dostatečně silnou nárazovou vlnu, aby aortu roztrhla, čímž způsobila masivní vnitřní krvácení a možná i smrt v důsledku selhání srdce.“
Gustav souhlasně přikývl. „Dávám ti osm bodů z deseti, Andreasi. Brilantně odpozorované a promyšlené, ale bohužel tohle nebyla příčina smrti.“ Uzavřel břišní dutinu a požádal Andrease, aby otevřel ústa subjektu.
„Co vidíš?“
„Kousl se do jazyka?“
Gustav znovu přikývl. „Kdybys věnoval větší pozornost nahrávce, viděl bys, že Bushido dostal zhruba minutu předtím, než dostal kopanec do břicha, úder do obličeje. Jeho chování se po zmíněné ráně změnilo, vypadal zmateně a zřejmě nemohl popadnout dech.“
„Toho jsem si nevšiml…“
„To proto, že ses na zlomek vteřiny podíval na Toma.“
Andreas se při té poznámce začervenal. Stačila vteřina a on zkazil celou diagnózu.
Gustav se na svého asistenta usmál.
„Zvládl jsi to mnohem lépe než já, když jsem to dělal poprvé. Takže na sebe nebuď tolik přísný, ano?“
Andreas maličko přikývl a zhluboka si povzdechl.
„Mohl bys mi teď podat skalpel? Je čas podívat se na srdce a zjistit, jak si poradilo se vším, co jsme s ním za ty měsíce udělali.“
Když otevřel dutinu hrudní, aby si pořádně prohlédl srdce, upoutala jeho pozornost prasklina v pátém žebru. Ta tam přece být neměla, nebo ano?
„Co se děje, šéfe? Je něco špatně?“ Zeptal se Andreas, aniž by si všiml Gustavova výrazu. Čeho si však všiml, byl skalpel, který se nepohyboval.
„Má zlomené žebro,“ poznamenal Gustav.
„No, po té nakládačce, kterou dostal, jsem nějakou tu zlomeninu očekával.“
„Ale ne žebro. Nemohl mít zlomené žebro…“
„Tím si nemůžete být jistý, šéfe. Pustili se do sebe jako divocí psi. Možná ho Georg udeřil, aniž by si toho někdo všiml.“
Gustav odložil skalpel a podíval se na svého asistenta.
„Andreasi, v té místnosti máme dvacet kamer, které mi poskytují dvacet velmi odlišných pohledů. Kdyby k tomu úderu došlo, všiml bych si ho.“
„Ale nemůžete je sledovat všechny najednou,“ namítl Andreas.
Gustav zpozorněl.
„To se po nějaké době naučíš…“
„Takže mi chcete říct, že Georg nepraštil ani nekopnul Bushida do žeber?“
„Přesně to říkám.“
„Bez urážky, pane, ale myslím, že byste měl znovu zkontrolovat nahrávky. Pro případ, že byste se pletl.“
Gustav přikývl a stáhl si rukavice.
„Umyj ho a pošli za Sakim. On bude vědět, co má dělat.“
„Ale kam…“
„Jdu za Davidem pro ty pásky,“ řekl, když vycházel ze dveří.
***
„Ahoj, Gustave! Co tady děláš?“
„Davide, potřebuju vidět ty nahrávky. Už jsi je prostudoval?“
David pokrčil rameny.
„Ani jsem neměl šanci na ně kouknout. Bill si je dnes ráno vzal. Říkal, že se chce na něco podívat.“
„A vzal si všech dvacet?“
„Jo, jo, myslím, že jo. Ale říkal, že je večer přinese, takže si pro ně pak můžeš skočit.“
„Tak jo. Skočím si něco zařídit a za tři nebo čtyři hodiny se vrátím, okay?“
„Jsi tu vždycky vítán, Gusti.“
***
Když se dívali na jednu z kazet a snažili se spatřit úder do žeber, David náhle přehrávání zastavil.
„Davide, já se na to díval,“ protřel si Gustav vyčerpaně oči.
„Počkej chvilku…“
„Co je?“
„Dej mi chviličku.“
David přetočil kazety a stiskl tlačítko play.
„Viděl jsi to?“
Gustav zavrtěl hlavou.
„Co jsi viděl? Viděl jsem jen Billa, jak odchází z místnosti poté, co mu to Tom řekl.“
„Ne, ne. Na tom videu je něco víc…“
Znovu přetočil pásky, zvýšil rozlišení videa o 200 %, zpomalil rychlost přehrávání a přiblížil Billův obličej. Stiskl tlačítko play.
Byl slyšet Tomův hlas, který svému dvojčeti říkal, že Georg je pod sedativy a že může vyjít z místnosti.
Billova hlava se otočila doprava, když uslyšel bratrův hlas v reproduktorech, a usmál se. Pak se ale jeho oči pohnuly směrem doleva a na zlomek vteřiny se zdálo, že je jeho hlava následuje. Pak se ale náhle jeho hlava opět otočila doprava a on opustil místnost. Ve videu byl zřejmě střih, který způsobil, že Billova hlava trochu cukla do strany.
„Viděl jsi to?“ Zeptal se David, pyšný na svůj objev.
„Jo, co to je? Je s tím videem něco špatně?“
„Jo… jo, dá se to tak říct,“ odpověděl jeho přítel tajemně.
Gustav zvedl obočí a otráveně našpulil rty.
„Mohl bys přestat takhle mluvit, Davide? Víš, že ne každý má telepatické schopnosti, že?“
David se zasmál, když viděl, jak se na něj blonďák dívá. Vypadal tak „neGustavovsky“. Pak lehce zavrtěl hlavou, aby se pokusil soustředit na věc.
„No, v podstatě se s tím videem stalo to, že bylo vystřiženo.“
„Vystřiženo?“
„Jo. Část z něj byla odstraněna a zbytek sestříhán dohromady. Podle mě je to docela dost dobrá práce. Rozhodně to vypadá jako od profíka.“
„Ale jestli to dělal profík, tak jak můžeš určit, že je tam střih, když jsi to video viděl poprvé?“
„No, říkal jsem sice, že to dělal profík, ale proti mně nemá šanci ani profík.“
Gustav se svému „skromnému“ příteli vysmál a hravě ho udeřil do ramene, přičemž se i on zapojil do zábavy.
„Myslíš, že to udělali oni?“
„Dvojčata? Nejspíš jo. Když jsem ty kazety včera večer vytáhl z kamer, nikdo se jich ani nedotkl.“
„Ale proč by to dělali?“
David pokrčil rameny.
„Možná, že když jsi odešel z monitorovací místnosti, Bill něco udělal. Něco, o čem nechce, aby se někdo dozvěděl.“
„Třeba jako zmlátit mrtvýho chlapa,“ zašeptal si Gustav pro sebe.
„Říkal jsi něco?“
Gustav zavrtěl hlavou.
„Nic… Mám v plánu si o tom s nimi promluvit,“ usmál se Gustav.
„Kdy?“
Gustav pokrčil rameny a zvedl se k odchodu.
„Až budu mít odvahu si je znepřátelit.“
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
