autor: Anchy
Nikdy předtím na takovém místě nebyl a už teď se děsil toho, že se nechal přesvědčit svými přáteli. Nebyl blázen, to bylo jasné, ale nikdy neuškodilo mít si s kým promluvit. To mu chybělo od té doby, co zemřela.
„Necítím se moc dobře, doktore…“ řekl, když se na pokyn druhého muže posadil na pohovku.
„No, hádám, že to je důvod, proč jste sem přišel. Abyste si o tom mohl promluvit.“
Ten muž měl příjemný hlas, ale hádal, že to je v tomto oboru podmínkou.
„Nikdy předtím jsem u psychiatra nebyl,“ zdůraznil Georg trochu rozpačitě. Taky koneckonců, proč by tam chodil? Nikdy si nepotřeboval s nikým povídat, dokud měl ji.
„Raději si říkáme psychologové, ale hádám, že je to jedno. Proč?“
„Protože jsem nikdy neměl pocit, že bych byl blázen.“
„To byste potřeboval psychiatry, ne psychology, pane Listingu.“
Muž nevěnoval pozornost tomu, co doktor právě řekl, a pokračoval ve vysvětlování.
„Pořád dokola se mi zdá o mé sestře a já to prostě nemůžu dostat z hlavy, víte?“
Doktor přikývl a podíval se na jeden z papírů na klíně, trochu se zamračil, a pak obrátil pozornost zpět na svého pacienta.
„Co kdybychom na to šli pomalu? Jste tu poprvé, tak proč mi neřeknete něco o sobě?“
„Jako co?“
„Kde jste vyrůstal, jaká byla vaše rodina… kam jste chodil do školy, kamarádi a tak.“
„Tak to bude dlouhej rozhovor.“
„Mám čas, jestli chcete…“
Georg se na muže podíval a prohlédl si ho. Kvůli tomu tu přece byl, ne? Kvůli mluvení. A ten člověk ho nebude soudit, ne? Kruci, za ty peníze, které mu platil, by raději ani neměl!
„U čeho mám začít?“
„Začněte tam, co vám přijde nejpohodlnější.“
„Typickej cvokař.“
Doktor se v křesle trochu pohnul a Georg to považoval za pokyn, aby začal.
„No, už odmalička jsem věděl, že chci mít sourozence. Vlastně ani nevím proč. Prostě jsem měl pocit, že pak bych si měl s kým popovídat…“
„Nemluvil jste s rodiči?“
„Jo, samozřejmě, že jsem s nimi mluvil, ale nebylo to ono. Máte bratra?“
„Sestru.“
„Tak určitě chápete, o čem mluvím, ne?“
Doktor kývl hlavou mimo jeho zorný úhel, takže to Georg považoval za „ne“.
„No, měl jsem pocit, že ho potřebuju… Vlastně pro to nemám žádné logické vysvětlení,“ přiznal. „A tak jsem od chvíle, kdy jsem se naučil mluvit, skoro každý den rodičům naznačoval, že by neuškodilo mít další přírůstek do rodiny. A že netoužím jen po štěněti.“
„A jak to vnímali oni?“
„Tím si vlastně nejsem tak úplně jistej. Věděl jsem, že máma další dítě chce, ale táta, si vždycky dělal starosti a bál se, že bychom měli finanční problémy. Nikdy jsme nebyli bohatí, to bylo jasný, ale myslím, že jsme to v pohodě zvládali.“
„Takže další dítě nechtěli?“
„Ne… ne, podařilo se mi je přimět, aby chtěli další.“
Doktor se zmateně zamračil. Nebylo tak snadné přesvědčit lidi, aby měli děti, když je nechtěli.
„Jak jste to dokázal?“
Georg zpozorněl.
„Distancoval jsem se od nich,“ zasmál se napůl bolestně, napůl pobaveně. „Už jste někdy viděl, aby se tříleté dítě distancovalo od svých milujících rodičů? Jsem si sakra jistej, že ne.“
Doktor mlčel a Georg se znovu zasmál.
„Takže si řekli, že nejsem zrovna to nejdokonalejší dítě, které si přáli, jelikož jsem s nimi nemluvil a držel se většinou stranou. Rozhodli se, že si pořídí další, aby zaplnili prázdnotu… Když jsem zjistil, že se mámě začalo rýsovat břicho, myslím, že jsem šel do svého pokoje a celý dny jsem brečel radostí.“
„Všimli si toho? Myslím tím… že jste byl šťastný.“
„Ne, ne, nikdy jsem jim nedal nic najevo.“
„Předčasně vyspělý, co?“ Poznamenal doktor.
„Takhle to říkali,“ odpověděl s výdechem.
Co se stalo potom?“
„Kdy?“
„Když se narodila.“
„Nedokážu si představit šťastnější den,“ odpověděl po pravdě a jeho pohled se ztratil v dálce, když si pravděpodobně vzpomněl na pocity, které ten den cítil. „Byla to ta nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy za dlouhé čtyři roky svého života viděl,“ zašeptal s úsměvem.
„Novorozenci nejsou zrovna hezcí. Líbila se ti… ehm…“
„Karolin. Jmenuje se Karolin.“
„Líbila se ti?“
„Považoval jsem ji za svou nejlepší kamarádku, ještě než se naučila pořádně otevřít oči.“ Podíval se na své prsty a lehce si s nimi pohrával. „Měl jsem pocit, že mi opravdu rozumí, víte? Byly jí dva dny a připadalo mi, že když se na mě podívá, všechno ohledně mě chápe. Všechno, co jsem chtěl od života, a všechno, co jsem cítil k lidem kolem sebe.“
„A rodiče vás nechápali?“
„Distancoval jsem se od nich dost dlouho na to, aby se přestali snažit mě pochopit.“
Ke Georgovým uším dolehl zvuk zapisování a on mlčel, dokud doktor neskončil.
„Vycházela s vámi?“
„Jak jsem říkal, nebyli jsme tak bohatí, takže si rodiče nemohli dovolit další pokoj. Tak jsem nabídl, že se s ní podělím o ten svůj,“ odpověděl a lehce se otázce vyhnul.
„Co na to řekli vaši rodiče?“
„Máma se mi to snažila rozmluvit; pořád mi říkala, že si neodpočinu nebo tak něco. Že malá bude uprostřed noci plakat a budit mě, že bude potřebovat neustálou pozornost, takže za ní každou půl hodinu bude muset chodit, aby ji zkontrolovala… Myslím, že použila všechny možný triky.“
„Triky?“
„Aby mě držela co nejdál od Karolin. Aby nedopadla jako já…“
„Jsem si jistý, že to takhle nemyslela…“ snažil se mu to doktor vymluvit.
„Kdo je tady pacient?“ Odsekl Georg. „Myslím, že znám svou matku lépe než vy.“
Doktor chvíli mlčel a Georg také.
„Ale nakonec to vzdala, že? Vaše matka.“
„Neměla na vybranou. Věděla, že kdyby nechala Karolin v ložnici, tak by se s ní táta za chvíli pohádal. Tak ji nechala se mnou.“
„Vzbudila vás?“
Georg zavrtěl hlavou.
„Ani jednou nezaplakala. Nikdy jsem to nenechal dojít tak daleko. Bylo to zvláštní, ale jako bych vycítil, když se cítila nesvá. Sundal jsem mříže z postýlky a vzal ji za ruku. Vždycky když jsem to udělal, vzdala svoje pokusy o pláč.“
Usmál se.
„Co na to říkala vaše máma?“
„Vlastně na to nikdy nepřišla. Naše malé půlnoční držení za ruku zůstalo tajemstvím.“
„Na jak dlouho?“
„Navždycky.“
Doktor vypadal trochu překvapeně, ale Georga nepřerušil.
„Vždycky jsme sdíleli pokoj. Od prvního týdne, kdy přijela z nemocnice, až do naší dospělosti. Každý večer jsme si asi hodinu před spaním povídali.“
„O čem jste si povídali?“
„O všem… od mléka přes hračky, školu, holky a kluky až po hudbu. Měla ten nejúžasnější hlas, jaký jste kdy slyšel. To ona mě přesvědčila, abych začal hrát na nějakej hudební nástroj.“
„A na jaký nástroj hrajete? Pokud se můžu zeptat.“
„Bože, tihle cvokaři… nemaj problém se tě vyptávat na nejosobnější detaily tvýho života, ale když se tě zeptají na koníčky, tak se stydí.“
„Baskytara. Měla vášeň pro gospel a r’n’b a já jsem chtěl na něco hrát, zatímco ona bude zpívat. Nejen sedět a dívat se, jak svým hlasem hýbe nebesy.“
„A kdy jste začal hrát?“
„Asi když mi bylo šest. Podařilo se mi přesvědčit mámu, aby mi zaplatila učitele. Řekl jsem jí, že by mi to mohlo pomoct snadněji navázat vztah s ostatními lidmi. To bylo vše, co stačilo. Skočila na první autobus a vydala se pro mě hledat učitele.“
„Co udělala Karolin, když to zjistila?“
„Měla ze mě samozřejmě radost. Začala se sama učit zpěv. Koupil jsem jí knížku zpěvu z druhé ruky jako dárek k jejím třetím narozeninám. Už ji nikdy nedala z ruky.“
„Začala se učit zpěv, když jí byly tři roky? Vždyť ani neuměla číst!“
„Četl jsem jí teoretické věci, ale noty a hudbu, rytmus a hudbu pochopila sama.“
Doktor si opět něco naškrábal do zápisníku.
„Musí být opravdu génius…“
Georg přikývl. „To vážně je.“
„Co dělá teď?“ Zeptal se doktor hloupě.
Napětí v místnosti se skoro dalo krájet, když se Georg zhluboka nadechl a ze všech sil potlačil vzlyk. I na tohle muselo dojít, že?
„Ona… ehm… zemřela… letos v červnu to bylo deset let.“ Georg se odmlčel.
„Jak se to stalo?“ Vyzvídal doktor.
Georg vstal z pohovky a podíval se na druhého muže.
„Hele, doktore, opravdu vám to musím říct všechno najednou? Nemohl bych prostě přijít zítra nebo tak něco? Vždyť už tu sedíme aspoň hodinu a…“
„Myslíte, že to bude jednodušší, když se k tomu vrátíme třeba zítra? Nebo pozítří?“ Zeptal se ho na oplátku.
Georg chvíli mlčky stál a zvažoval možnosti, které měl. Pak se svalil zpátky na pohovku a první slova vyřkl ještě dřív, než jeho hlava dopadla na polštář.
„Musel jsem jet k její kamarádce a přivést ji na noc domů. Protože mi bylo patnáct a neměl jsem řidičák, vzal jsem si kolo a odjel pro ni na druhou stranu města.“
„Proč tak daleko?“
„No, tam bydlela její kamarádka,“ odpověděl Georg věcně. Sevřel ruce, až mu zbělely klouby. „Podle mě to nebyla zrovna nejlepší čtvrť, ale byla to opravdu milá holka a měla na Karolin dobrý vliv. Dvakrát týdně se spolu učily a já jsem si dal za úkol ji z jejich setkání přivézt domů.“
„Požádal jste někdy rodiče, aby ji přivezli domů oni?“
„To jsem nikdy neudělal. Jednou tam jeli, aniž by mi to řekli, ale Karolin s nimi nejela. Počkala, až pro ni přijedu já.“ Při té milé vzpomínce se usmál.
„Co se ten večer stalo?“
„Městské gangy si vyřizovaly účty nebo co a… my jsme se dostali přímo do křížové palby…“
Přejel si rukama přes oči, aby si otřel slzy, a otočil hlavu na stranu, aby se podíval ven z okna.
Zmlkl.
„Georgu, tady nemůžete přestat, musíte se pokusit říct mi všechno, co máte na srdci, bez ohledu na to, jak bolestivé se vám to teď může zdát. Chcete mít pořád ty sny?“
Georg pomalu zavrtěl hlavou.
„Tak mi, prosím, zkuste říct, co bylo dál,“ požádal ho doktor s náznakem zoufalství v hlase.
„Střelili mě do ramene; nebylo to nic velkého, ale přesto to trochu krvácelo. Po několika vteřinách Karolin vykřikla bolestí a já věděl, že ji dostali taky. Změnil jsem směr a zamířil do nejbližší nemocnice, ale ta byla dvacet minut cesty. Oba jsme ztratili nějakou krev, ale moje ztráta nebyla nic ve srovnání s tou Karolininou… Když jsme dorazili do nemocnice, její tričko už mělo tmavě červenou barvu… Doktor říkal, že dostala kulku do jater. Cestou ztratila příliš mnoho krve a on s tím nemohl nic dělat…“
„Zemřela?“
Georg se ve zlomku vteřiny zvedl z pohovky, zvedl vázu s květinami, která ležela na malém stolku po jeho levici, a hodil ji proti zdi. Váza se rozbila o hrubou stěnu a roztříštila se na desítky kousků.
„CO MYSLÍTE?!“ Zakřičel.
Psychiatr se vyděšeně podíval na Georga, který se jen zhroutil na pohovku, schoval obličej do dlaní, kolébal se sem a tam a tiše plakal.
Doktor přistoupil ke skříňce v zadní části místnosti a vytáhl z ní jednu červenou pilulku. Naplnil sklenici neperlivou vodou z miniledničky a oboje podal Georgovi.
„Tady, vezměte si to. Uklidní vás to.“
„Díky.“
„V pořádku.“
Georg si vzal malou pilulku a vypil sklenici vody.
„Jen si na chvilku lehnu, ano, doktore?“
Doktor přikývl, když si Georg lehl na pohovku. Během několika minut usnul.
Doktor si sundal brýle a protřel si oči. Zamžoural, předklonil se a opřel si ruce o kolena.
„Jste v pořádku, šéfe?“ Ozval se místností hlas.
„Potřebuju zavolat svojí sestře…“ odpověděl dotyčný muž. „To byl lajdácký, nedbalý výzkum, Andreasi!“ Zakřičel Gustav do kamer, když se zvedl z doktorského křesla a vytočeně vyběhl z místnosti.
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
