autor: Anchy
„Chceme, abys do toho s ním šel.“
„Pardon? Nebudu si hrát na dámu v nesnázích jen proto, že Bill chce Georga znovu mučit.“
„Georga?“
Gustav se začervenal.
„Subjekt.“
Se strachem se podíval na telefon a ten to vycítil, jelikož mu pohled oplácel stejně samolibě. Byl to jediný předmět v jeho pokoji, na který se z nedostatku používání prášilo. Komu by taky volal? Neměl nikoho kromě sestry, a ta se provdala za nějakého Francouze a odjela bůhvíkam do Kanady.
Upřímně řečeno, chybělo mu si s někým popovídat, ale už si na to zvykl. Trochu si povídal s Davidem, možná i se Sakim, kdyby se jeho problém nedal snadno vyřešit a on se trochu rozpovídal. Pomáhalo mu, že nebyl z těch, kteří by moc mluvili. Raději se držel stranou, i když šlo do tuhého.
Ale Georg ho přiměl vzpomenout si, jak moc mu Francy chybí… Georg nemohl nic dělat s tím, že ztratil svou sestru. Za to Gustav s tím něco udělat mohl.
Podíval se na telefon a děsil se představy, že ho snad konečně použije.
„Haló?“ Rozlehl se velmi známý ženský hlas prázdnou místností.
Ticho. Jak by měl začít?
„Haló, je tam někdo?“ Zeptal se hlas netrpělivě.
„Ahoj, sestřičko,“ odpověděl přidušený šepot.
„… Gusti?“
„Jo, jsem to já…“
„Oh můj bože, nemůžu uvěřit, že jsi zavolal! Neozval ses skoro rok.“
To bylo dobře, nebo špatně? Soudě z jejího hlasu nejspíš špatně.
„Jo… já vím. Měl jsem hodně práce,“ pokusil se bránit chabou výmluvou. Stejnou, jakou používal už léta.
„Gusti, říkala jsem ti, abys z toho místa odešel. Není to dobré pro zdraví.“
„To není pravda,“ odfrkl si, ani nepřemýšlel, jestli to tak je, nebo ne. To místo mělo schopnost dostat se vám pod kůži a vytvořit ve vás falešnou loajalitu. Jeho místo bylo vždycky po jejím boku, tak proč toho prostě nenechal a neodstěhoval se s ní do Kanady? Tam si třeba nenašel nějakou hezkou holku a neusadil se s ní? Nenašel si nějakou práci v kanceláři a do konce života se nehrabal v papírech? Jen Bůh ví, že by ho to nejspíš bavilo víc než to, co dělal teď.
Ale nemohl to udělat, že?
Ne, nemohl.
Proč ne?
Odpovědí bylo obyčejné jméno: Georg.
„Posledních deset let jsi tam prakticky žil. Vím, že ses tam nastěhoval natrvalo; hned potom, co jsem se vdala,“ pokračovala ve své prosbě.
„Ten dům byl bez tebe prázdný. Jaký mělo smysl v něm dál žít, když už mě k němu nic nepoutalo?“
„Byl to dům, ve kterém jsi vyrůstal, Gusti!“
„Byl to dům, ve kterém jsme vyrůstali společně.“
„Já Andreasovi věřím!“
„My taky, Gusti, my taky. Jen říkáme, že je v tomhle všem novej, takže se mohl tak nějak splést.“
„Právě proto to chceme udělat.“
„Abychom ho mohli zkontrolovat.“
„Jinými slovy mu nevěříte.“
„Je v nejlepším zájmu subjektu, jestli jsou informace, které o něm máme, správný. Pak ho nebudeme muset podrobovat zbytečným testům…“
Zdálo se jí, že z druhé strany linky slyší vzlyk. Ale to přece nebylo možné, nebo ano? Od nehody jejich rodičů Gustav ani jednou neplakal. Měla by se zeptat a ověřit si to?
„Gusti… ty pláčeš?“ Zeptala se opatrně.
Blonďák si otřel slzy a zavrtěl hlavou do prázdného pokoje před sebou.
„Ne, nebrečím. Jen jsem asi nachlazený nebo co. Už nějakou dobu mi teče z nosu.“
„A co kdybych ti dala důvod k pláči?“ Zeptala se neutrálním tónem hlasu.
Blonďák se napjal. Stalo se něco jeho sestře?
„Je všechno v pořádku? Chová se k tobě ten chlap dobře? Protože jestli ne, tak mi to prostě řekni a já tam prvním letadlem přiletím a odvezu tě domů,“ řekl. „Zpátky domů ke mně, kam patříš.“
Smála se mu někde na druhém konci světa. Při tom pomyšlení se bolestně zavrtěl.
„Vždyť ani nevíš, kde bydlíme,“ odpověděla logicky.
„Vystopuju tenhle hovor.“
„Než se na Paula vrhneš jako James Bond, mohl bys mě nejdřív vyslechnout?“
„Paul…“ zašeptal a zapamatoval si to jméno, aby si ho mohl později prověřit. „Jo, poslouchám tě.“
„Myslela jsem slzy radosti, hlupáčku. No, aspoň doufám… jsem těhotná.“
„A proč to děláš takhle? Proč si to prostě dvakrát neověříš, jako to děláme obvykle?“
„Odkud jinud by se daly získat lepší informace než přímo od subjektu?“
„Ale to znamená, že mu zase zbytečně zamotáme hlavu.“
„To posoudíme my, Gusti.“
„Vypěstoval sis pro svůj subjekt slabost?“
Gustav se začervenal.
„… Cože?“
„Řekla jsem, že jsem těhotná!“ Zopakovala klidně.
„Jak se to stalo?!“
„No víš, Gusti, když se muž a žena mají moc rádi…“ začala ho sestra provokovat.
„Oh, sklapni!“ Zamumlal a kompletně zrudl. „Takhle jsem to nemyslel.“
Znovu se zachichotala.
„No, takhle to rozhodně vyznělo!“
„Chytračko!“
„Hlupáku!“
„Blbečku!“
„Blonďáku!“
Ticho.
„To bolelo, sestřičko.“
Zachichotání.
„Tohle vždycky funguje.“
Nejspíš na něj vyplázla jazyk. Jak rád by to viděl.
„Je naprosto pochopitelný, jestli to tak je, víš.“
„Bill má pravdu. Je to dobrý úlovek. Chytrý…“
„Roztomilý…“
„A posledních deset let single.“
„Jen pod podmínkou, že Andreas provedl průzkum správně.“
„Samozřejmě, že já a Paul očekáváme, že nás přijdeš navštívit; doufám, že to bude dřív, než se dítě rozhodne přijít na svět,“ dodala.
„Kdy máš termín?“
„V červnu.“
„Příští rok v červnu?“
„Ne, hlupáčku, až za čtyři roky! Samozřejmě, že příští rok v červnu.“
„Promluvím si se svým šéfem a zeptám se ho, ale myslím, že je skoro jistý, že mě pustí.“
„Pokud jde o mě, tak si myslím, že si to zasloužíš! Pracovat tam 24 hodin denně, 7 dní v týdnu…“
„Vykašli se teď na moji práci,“ zarazil ji zdvořile. „A co ty? Jsi v pořádku? Slyšel jsem, že těhotenství je někdy docela náročný.“
„Když si zvykneš na zvracení a nevolnosti, je to procházka růžovým sadem.“
Její bratr si trochu odfrkl.
„Ale nejlepší na tom je mužský pocit viny, který to celé provází,“ dodala šibalsky.
„… mužský pocit viny?“
„Jo. Paul si mě neustále rozmazluje. Je to jeho způsob, jak se mi omluvit za to, že se teď cítím tak, jak se cítím. Myslím, že už vykoupil dva obchody s oblečením.“
Gustav se při té představě usmál a láskyplně zamumlal: „Francy, Francy.“
Jeho sestra se do telefonu zachichotala.
„Takhle jsi mi neřekl od svých deseti.“
„To proto, že jsem tenkrát žárlil na toho… jak se jmenoval?“
„Koho myslíš?“
„Toho kluka, se kterým jsi chodila, když jsi byla na střední.“
„… Hanse?“
„Jo, toho.“
„Proč jsi na něj proboha žárlil?!“
„Protože mi kradl sestru… Vím, že to zní hloupě, ale vždycky ses kvůli němu líčila. Pro mě jsi to nikdy neudělala.“
„Gusti…“
„Mohl bys Davida požádat, aby pro tebe udělal laskavost.“
„Jak to myslíte, Tome?“
„Víš, aby vám věnoval nějaký společný čas.“
„Slibujeme, že to neřekneme,“ zachichotal se Bill znovu. Copak ten kluk nemohl občas mluvit normálně?
„To je ale proti našim zásadám, šéfe.“
„Kašli na zásady a kašli i na Georga.“
„Já vím, ale bylo mi deset. V mý hlavě se make-up rovnal manželství.“ Snažil se to vysvětlit tím nejméně směšným způsobem. Něco mu říkalo, že to není úplně snadné. „Tenkrát jsem si rozbil bubny, protože jsem si představoval jeho velký ošklivý obličej, jak se lepí na tvůj. Myslím, že jsem do těch bubnů třískal vším, co jsem našel po ruce.“
Jeho sestra zmlkla, jelikož nevěděla, jak na bratrovo náhlé přiznání reagovat.
„Proto sis rozbil bubny? Vzpomínám si, že máma kvůli tomu čtyři dny křičela.“
„Jo, to si moc dobře pamatuju.“
„Gusti, je mi to moc líto.“
„Eh, už jsem se přes to dostal,“ odpověděl nonšalantně. „Dospěl jsem.“
„No, podle mě ses choval dost hloupě.“
„To mi došlo, díky moc. Nemusíš se v tom patlat.“
„Ale já musím! Protože jsi byl velmi, velmi hloupý. Protože mě nikdy neztratíš!“ Řekla a na slovo „nikdy“ dala pořádný důraz. „Ani kvůli Hansovi, ani kvůli Paulovi, ani kvůli Kanadě…“
Trochu si odkašlala, a pak pokračovala.
„Jsme amigos, pamatuješ? Nejlepší kámoši, přátelé, parťáci.“
„Kámoši, přátelé, parťáci, kolegové; jo, já vím!“
„Mám tě ráda, Gusti.“
„Já tebe taky, sestřičko.“
Teď měl opravdu chuť ji obejmout…
… A proč zvažoval Tomovu nabídku?
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
