autor: Anchy
Dveře silně narazily do zdi a Gustav vtrhl dovnitř jako vichřice.
„Proč jsi sakra neudělal svou práci…“
Nedůvěřivě se podíval před sebe a uviděl svého asistenta klečet před malou soškou Matky Boží.
„Do prdele…“
Rozpačitě se otočil a chystal se odejít z místnosti, když Andreas promluvil.
„Neodcházejte,“ pobídl ho zpátky. „Už jsem skoro hotový.“
Gustav se otočil a čekal, až jeho asistent skončí s modlitbou. Cítil se víc než nepříjemně, že je v místnosti právě v tuhle chvíli, v Andreasově tak osobní chvilce, ale rozpaky začaly mizet, když slyšel, že je modlitba u konce.
„Nel nome del Padre, del Figlio e dello Spirito Santo. Amen.“
Odstoupil od malé sošky svaté Marie a otočil se ke svému zmatenému šéfovi.
„Italština?“ Zeptal se Gustav nejistě.
„Nonno pocházel z Itálie,“ připustil Andreas.
„Nonno?“
„Dědeček.“
„Proto ten Andreas?“ Přemýšlel Gustav nahlas.
„Ano,“ odpověděl a zhluboka se nadechl. „Proto ta poněmčená verze jména Andrea.“
Zdálo se, že z chlapcových očí zazářilo vnitřní světlo, když si přitáhl židli a posadil se před něj. Vypadal poněkud klidně, spokojeně se současným stavem svého života. K tomu měl Gustav od chvíle, kdy přišel na toto místo, daleko…
Čekal, až jeho šéf něco řekne, a zmatený výraz v jeho tváři, který byl stále zřetelnější, přiměl Andrease, aby se ho zeptal: „Nikdy předtím jste neviděl nikoho se modlit?“
„Tady ještě ne…“ přiznal.
„Jo, to mi taky nějak došlo. Zdá se, že tady se nikdo nemodlí.“ Na vteřinu se podíval na své nohy jako by se styděl, ale rychle zvedl hlavu a držel ji hrdě vztyčenou. „Ale zvyk je železná košile, co?“ Řekl a zdánlivě se odvážil Gustavovi oponovat.
Ten jen pokrčil rameny.
„Jsem rád, že na tomto místě můžeš najít alespoň trochu vnitřního klidu,“ usmál se Gustav.
Bývaly doby, kdy se také modlil, ale ta doba už dávno pominula. Proč se modlit, když není za co? Proč se modlit, když tě modlitba dovedla jen k tomu, že jsi zůstal sám, opuštěný na cizím místě, kde se nemůžeš cítit v bezpečí.
„Můžete to taky někdy zkusit, šéfe. Třeba vám to pomůže.“
„Zklamal mě už tolikrát, že jsem přestal věřit v Jeho milost.“
Když to říkal, tvářil se klidně, ale jeho hlas říkal něco jiného. Nechtěl, aby to tak bylo, ale život s ním tak zatočil, že se naučil měnit své kdysi veselé smýšlení. Zoufale si přál, aby se ukázalo, že se mýlí, ale zatím se nikomu nepodařilo jeho rozhodnutí změnit: Bůh nejspíš existuje, ale ne pro něj.
Mezi oběma se rozhostilo tíživé ticho, když se oba snažili soustředit na věc, a ne zcela přicházeli na to, jak to udělat.
„Nasadil jsem kvůli tobě krk a tys mi ho málem zlomil,“ pronesl Gustav, čímž zničil poklidné ticho.
„Jak to myslíte, šéfe?“
„Tak, že ti nevěřili…“ pokračoval.
„Kdo?“
„Tvoji dva kamarádi.“
„Tom? Bill?“
„Jo, ti dva.“
„Ohledně čeho mi nevěřili?“
„Ohledně tvého výzkumu.“
Jeho oči se rozzářily uvědoměním.
„Řekl jsem jim, že ti věřím, ale zřejmě měli nějaké informace zvenčí, které jasně říkaly, že se mýlíš a oni mají pravdu…“
„Jo, já vím, že jsem se spletl.“
„Jo, Andreasi, to mi taky došlo,“ vyštěkl blonďák ironicky, „ale chci vědět, proč jsi to podělal?! Sice to byla tvoje první výzkumná práce, ale ten chlap byl docela snadno čitelný.“
Proč se takhle k Andreasovi choval? Byl si jistý, že nikdy nebyl takhle impulzivní. Čím se tento případ lišil od bezpočtu jiných, jichž byl svědkem? Samozřejmě tohle byl jeho první sólo případ, ale to nemohl být ten hlavní důvod, ne? Je samozřejmé, že člověk cítí pouto mezi sebou a svým subjektem, ale něco Gustavovi říkalo, že tohle je něco víc než jen „pouto“.
„Změnili si jména,“ řekl Andreas náhle a přerušil tak Gustavovy myšlenky.
„Cože?“
„Pamatujete, jak Georg říkal, že se oni dva, on a jeho sestra, dostali do křížku s nějakým gangem?“
„Živě,“ přišla suchá odpověď.
„No, Georg identifikoval jednoho ze střelců, který zřejmě patřil k velkému drogovému kartelu. On i jeho rodinu umístili do programu na ochranu svědků, takže jim změnili jména a přepsali celou rodinnou historii.“
Gustav zmateně zamrkal.
„Ale kdy se tedy jeho rodiče rozvedli? Neříkej mi, že ho po tom všem nechali úplně samotného…“
„Jsou spolu dodnes,“ řekl Andreas. „Jde jen o to, že jeho máma se jmenuje Listingová a otec si nechal své původní příjmení, takže v případě, že by šéfové gangu jednoho z nich někdy vypátrali, nedá se zjistit žádná spojitost.“
„Já… já… já opravdu nevím, co na to říct, Andreasi.“
„Nemusíte říkat nic, šéfe. Pořádně jsem to podělal a uvědomuju si to. Přijmu všechny následky, které z toho vyplývají.“
„Ve skutečnosti ti nemůžou nic udělat, Andreasi… Vždyť vědí, že jsi to dělal poprvé, a podle toho, co jsi mi teď řekl, nebylo zrovna nejjednodušší ho vystopovat.“
„To je dobrý, šéfe.“
„Hele… promiň, že jsem na tebe před chvílí křičel. Nevím, co to do mě vjelo.“
Andreas zakroutil hlavou.
„Jste vystresovaný ze všech těch šíleností, které Bill chce, abyste na Georgovi vyzkoušel. Šokovalo vás, když jste zjistil, že jeho rodinná historie je mnohem horší, než jste čekal.“
„Jo… teď už aspoň víme, proč začal pít…“
„On si to dává za vinu, že jo?“ Zeptal se Andreas.
„… Ty by sis to za vinu nedával?“
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
