autor: Anchy
Zavřel dveře a bez milosti padl mezi přikrývky. Teď se nemohl jít osprchovat. Neměl na to sílu. Pomalu ze sebe stáhl tričko, skopl kalhoty a obě věci hodil někam na podlahu tmavého pokoje. Zítra to posbírá…
Měl celou noc jen pro sebe, a ta myšlenka ho přiměla k úsměvu. Žádné testy, do kterých by se musel ráno probudit, žádné papíry, které by musel odpoledne vyplňovat, žádná dvojčata v dohledu po následující dva dny, protože pravděpodobně odjedou na víkend jako vždycky. Mohl být život ještě dokonalejší?
Vklouzl pod peřinu a zavřel oči. Možná mu spánek přinese tolik potřebný rozum.
***
Neslyšel, jak se dveře otevřely…
Neslyšel, jak se dva páry kroků vplížily do jeho pokoje…
Neslyšel ani lehké šustění oblečení, které padalo na podlahu…
Jediné, co cítil, byl mírný tlak na svém těle, který ho donutil otevřít oči.
Chtěl šokovaně vykřiknout, ale hlas se mu zasekl někde v krku a tvrdošíjně odmítal vyjít ven.
„Tom se chce dívat, jak mě zašukáváš do matrace…“ zašeptal Bill smyslně do Gustavových polootevřených úst. „Není to tak, Tomi?“
V téměř černočerné tmě jako by se pohnul stín a Gustav poznal, že Tom přikývl.
„Vím, že to potřebuješ,“ pokračoval Bill, přerývaně dýchal, a přitom silněji přitlačil boky dolů, aby Gustav cítil jeho erekci.
Blonďák Billa překulil, vylezl na něj a držel mladšímu chlapci obě ruce nad hlavou, zatímco do něj zuřivě pronikl, jak nejsilněji mohl, což Billa přimělo šokovaně zalapat po dechu a vykřiknout bolestí… výkřik, který se změnil v mrazivý smích.
Na tom, co Gustav právě teď dělal, nebylo ani vzdáleně nic lidského a dával to dokonale najevo každým svým přírazem, každým výkřikem, který to vyvolalo.
Jakmile skončil, vytáhl se a otočil se k Billovi zády.
Černovlasý chlapec chvíli přerývaně dýchal, pak se překulil a olízl Gustavovi ucho.
„To bylo zatraceně tvrdý… uspokojující… projetí mýho zadku, Gusti…“ zašeptal Bill a jazykem mu něžně olízl ucho. „Jsem si jistej, že by se mu to líbilo stejně jako mně…“
Gustav odstrčil černovláska od sebe a z postele. Ozvala se hlasitá rána, když tělo dopadlo na zem, a Tom rychle přispěchal bratrovi na pomoc.
„Táhni ode mě kurva pryč…“ zamumlal Gustav, otočil se na posteli, a jak nejlépe uměl, ignoroval přítomnost dvojčat ve svém pokoji.
Tom se usmál, zvedl Billa do náruče a zamířil pryč z pokoje.
„Děkuji ti, Gustíííííí!“ Křičel Bill z bratrovy náruče, jako by právě děkoval matce za skvělou večeři.
Ve chvíli, kdy se dveře zavřely, si Gustav přitiskl na obličej polštář a vydal ze sebe zvířecí řev, když pěstí udeřil do sloupku postele. Krk ho pálil, plíce volaly po kyslíku a ruka prosila o slitování, když se dál sebepoškozoval, až si skoro rozdrtil kosti. Znovu se zhluboka nadechl a znovu vykřikl, tentokrát bez úkrytu polštáře a bez fasády odvahy. Po tvářích mu stékaly slzy, z ruky mu kapala krev, ale on dál křičel a dál bušil do sloupku postele.
Byla to bolest? Ano.
Byla to fyzická bolest? Ne.
Existovalo něco, co by mu mohlo pomoci? Pravděpodobně ano. Ne něco… někdo.
***
Spal tu noc? Ta myšlenka mu prolétla hlavou, když s příkladnou lehkostí manévroval dlouhými chodbami.
„Nejspíš ne…“
Od chvíle, kdy dvojčata vyšla z jeho pokoje, až do chvíle, kdy ze sebe sám shodil peřinu, natáhl si nějaké vhodné oblečení a zamířil do výzkumné zóny, se v posteli jen zmítal a převaloval. Důvod byl snadno pochopitelný…
„Zasraní bastardi!“ Zasyčel, když odbočil doleva.
Celou budovu znal jako své boty díky loňské nespavosti, pro kterou se jeho mozek rozhodl, takže vyhnout se bezpečnostním kamerám pro něj byl až příliš snadný úkol.
„Doleva, doprava, doleva, doleva,“ mumlal si pro sebe a snažil se zaměstnat mozek něčím jiným než způsoby dvojnásobné vraždy. Zdálo se, že je to dost těžký úkol…
Když naposledy zahnul doprava, rozhlédl se, aby se ujistil, že na chodbě nikdo nehlídkuje. Byly tři hodiny ráno, takže by měl být čas na výměnu stráží, ale vzhledem k tomu, co chtěl udělat, bylo lepší být v bezpečí než později litovat.
Rozběhl se k zadržovacímu prostoru a na digitálním panelu vyťukal Andreasův přístupový kód. Malá kontrolka nad panelem se rozsvítila zeleně a dveře se s tichým pípnutím otevřely.
Než vstoupil do místnosti, vyťukal na panelu dalších sedm číslic a přeprogramoval kamery, které místnost snímaly, tak, aby jely v nepřetržité smyčce následující dvě hodiny. Zdálo se, že zabezpečení pro něj bylo až příliš snadné.
Jako by Georg nikdy neodešel…
Gustav vešel dovnitř a bolestivě stiskl oči, když ho bílé světlo vycházející ze stěn zasáhlo až do morků kostí. Nenáviděl to světlo, i když věděl, že je nezbytné kvůli paprskům, které maskuje; paprskům, které pacienta drží ve spánku, i kdyby bylo snad zemětřesení.
Už dál nepotřeboval ta světla, a tak vyťukal dalších devět číslic na panelu, který se nacházel uvnitř místnosti. Světlo bylo stále slabší a slabší, až úplně pohaslo a on mohl konečně otevřít oči a prohlédnout si subjekt.
Bílá hromádka na měkké zemi se zvedala a klesala zhruba každé tři vteřiny. Georg byl schoulený ve fetální poloze, když spal.
„Mají tendenci to po několika dnech dělat. Mozek to necítí, ale tělo pozná, že něco není v pořádku.“
Přešel a klekl si vedle spícího muže a odhrnul mu vlasy, které mu padaly do obličeje. Vypadal klidně, když měl uvolněné rysy…
„Pojď, Georgu. Máš trochu kocovinu. Musíme tě dostat domů, ne?“ Řekl a píchl Georgovi injekci. Jen malou, aby se probral.
Jako odpověď se mu dostalo jakéhosi nesrozumitelného zamumlání a Gustav to považoval za „ano“.
Pomohl muži postavit se na nohy a vypotácet se z místnosti.
Na chvíli se zastavil před pokojem, když přeprogramoval světla, aby se znovu spustila, a dveře, aby se zavřely a neotevřely další dvě hodiny, a zároveň se snažil udržet část Georgovy váhy. Rozhodně to nebylo snadné.
Když se oba potáceli chodbami, Gustav si nemohl pomoct a přemýšlel, co to sakra dělá?
Neměl nejmenší tušení. Věděl jen, že si s tím mužem musí promluvit, než bude příliš pozdě.
Když se dostali do „pokojů na ulici“, jak se jim říkalo, strčil do dveří zrekonstruovaného modelu Georgova jednopokojového bytu a položil polospícího Georga na pohovku. Léky by ho měly každou chvíli vytrhnout ze stavu snění, v němž se nacházel. Nejlepší bude, když bude čekat poblíž, kdyby se něco zvrtlo. U experimentálních léků člověk nikdy neví.
Když se Georg zhluboka nadechl a jednou nebo dvakrát zakašlal, aby se ne zrovna nejšetrnějším způsobem zbavil svého omámení, Gustav přecházel zprava doleva po místnosti.
Proč to dělal? Proč riskoval svou práci? Dvojčata by si za něj určitě dokázala najít náhradu během pár dní. A ztráta subjektu je dříve netrápila, nebo ano? Tak proč by je to mělo trápit teď? Georg pro ně neměl žádný význam, kromě zřejmého výzkumného materiálu, který jim mohl nabídnout.
Tak proč to dělal? Možná něco chtěl. Možná chtěl něco dokázat. Ne, ne dvojčatům, ale spíš sobě…
„Kdo jsi?“ Zeptal se Georg zmateně, zatímco se držel za hlavu a díval se na blonďáka vedle sebe. „My se známe?“
Muž se zarazil a otočil se k němu čelem.
„Já jsem Gustav. A ano, už jsme se viděli,“ odpověděl klidně.
„Promiň, ale nemůžu si vzpomenout… Musím být asi hodně opilej,“ řekl s upřímnou lítostí.
„Ne, myslím, že by sis mě nepamatoval ani tak, že?“ Gustav zpozorněl.
„Ale hej, neber to nijak osobně, jo? Chci říct, díky, že jsi mě dostal domů a tak. Opravdu si toho vážím. Podle okolí, kterým jsme procházeli, nemám nejmenší tušení, kde jsem byl. Nejspíš bych se potácel městem a skončil někde ve škarpě.“
„Ne že by se to nestalo už dřív…“
„Cože?“
„Nic, nic.“
„Můžu ti ještě s něčím pomoct?“ Zeptal se Georg, když viděl, jak se na něj Gustav dívá. Nedokázal ten pohled zařadit. Byl to hněv? Lítost? Soucit? Pokud ano, kdo ho tak rozzlobil? Lítost ohledně čeho… a soucit ke komu?
„Jo… musíme si promluvit.“
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
