autor: AshesPashes
Podchlazení
Billa probudilo rychlé klepání na dveře pokoje. Zasténal a přetáhl si peřinu přes hlavu. Nevěděl, kolik je hodin, a bylo mu to jedno. Věděl jen, že je unavený, v teple a že chce zůstat v posteli. Cítil, jak se Tom pohnul. Bill byl napůl na něm a napůl na dece.
Bill jen na okamžik vykoukl zpod přikrývky a všiml si, že světla v pokoji se znovu rozsvítila a na budíku stále blikalo 4:06. Elektřina byla zpátky. Tom otevřel dveře a Bill uslyšel Gustavův hlas, který se nesl do pokoje.
„Všechny už evakuovali z chaty a vezou je do nemocnice. Doufají, že asi za hodinu vypraví do nemocnice kyvadlovou dopravu pro všechny, kdo měli v chatě přátele nebo rodinu.“
„Okay. Obléknu se, abychom mohli vyrazit za Geem. Vracíš se k lůžkům?“
„Jo. Ale je tu ještě jedna věc,“ zašeptal Gustav tak, aby ho Bill neslyšel, kdyby poslouchal. „Nathan se ptal na Billa… celkem dost. Georg se mi hlásil i v noci a Nathan se pořád ptal, jestli by nemohli najít Billa, aby s ním mohl mluvit. Chce Billa vidět.“
„Řeknu mu to,“ přikývl Tom.
„To byl Gustav?“ Zeptal se Bill, když se Tom vrátil, a jeho hlas byl tlumený přikrývkami.
„Jo, byl. Říkal, že se jim podařilo dostat lidi z chaty a všechny je posílají do nemocnice.“
„Oh, je tvůj přítel Georg v pořádku?“
„Gusovi neřekli, jak jsou na tom lidi, co byli uvnitř. Ale říkal, že se po tobě Nathan hodně ptal. Chce tě vidět. Dali dohromady kyvadlovou dopravu do nemocnice, kdybys chtěl.“
„Asi bych měl jet, i když se mi nechce. Budu muset zavolat jeho rodičům. Je to kretén, ale neměl by bejt sám.“
Bill vstal z místa na podlaze a protáhl se. Bylo mu teplo a příjemně, a kdyby bylo na něm, chtěl by se po probuzení s Tomem na podlaze znovu pomilovat. Přešel k Tomovi a objal ho kolem pasu, než se k němu naklonil pro polibek.
„Nechceš si se mnou dát rychlou sprchu?“ Zeptal se Bill nevinně.
„Voda už by měla být horká, ale nevěřím tomu, jak se na mě díváš,“ odpověděl Tom s úsměvem.
„Budu se chovat slušně, slibuju. Kolik máme času, než budeme moct vyrazit?“
„Hodinu,“ řekl Tom bojovně.
„To je spousta času. Pojďme.“
***
O pětačtyřicet minut později Bill vyběhl ze sprchy, aby se rychle oblékl. Nakonec s Tomem dováděli, dokud nezačala téct trochu studená voda, což je donutilo vylézt. Dvojice teď pobíhala po pokoji a házela na sebe odhozené kousky oblečení.
***
Když dorazili do nemocnice, byli odvedení na chodbu, kde se nacházeli lidé, kteří přiletěli vrtulníkem z resortu. Bylo jim řečeno, že většina pacientů je dehydratovaná a pár lidí je lehce podchlazených. Nikdo nepřišel o prsty ani o život. Většina z nich byla na kapačkách kvůli dehydrataci a za den nebo dva budou propuštěni.
Bill byl nasměrován do Nathanova pokoje, který se nacházel jen o pár dveří dál, přímo naproti Georgovu.
„Asi bych měl jít dovnitř a podívat se na něj,“ povzdechl si Bill.
„Jo, to bys měl. Já budu chvilku u Georga, ale až budeš chtít jít, prostě mě najdi,“ řekl Tom. Chtěl sáhnout po Billově ruce, ale nevěděl, jestli je to správné, když je mohl někdo vidět.
Bill Toma krátce políbil na rty, a pak otevřel dveře, které ho dělily od Nathana. Byl Tomovi vděčný za fyzické ujištění.
V místnosti bylo ticho a světlo bylo jen matné. Nathan ležel v pokoji na úzkém lůžku. Monitory a přístroje pípaly a počítaly jeho údery srdce. Zlomenou nohu měl zavěšenou na posteli. Bill se přesunul k posteli a zjistil, že Nathan spí. Nechtěl ho budit, protože předpokládal, že odpočinek potřebuje. Posadil se na židli vedle postele, otevřel svoji tašku a vytáhl z ní knihu, kterou si do ní dal, než odešel.
Četl si zhruba asi deset minut, když z postele zaslechl zasténání. Vzhlédl a uviděl, že se Nathan začíná probouzet.
„Bille,“ zachroptěl. Bill sáhl po sklenici a džbánu, které stály vedle postele. Nalil do sklenice trochu vody a nabídl ji Nathanovi přes brčko.
„Jak se cítíš?“ Zeptal se Bill tiše.
„Když jsem byl tam venku, myslel jsem jen na tebe,“ přešel hned Nathan k věci.
„Říkal jsem ti, abys na ten svah nechodil.“ Bill se snažil, aby to neznělo vyčítavě, ale opravdu Nathanovi říkal, že to není dobrý nápad, zvlášť když napadlo tolik sněhu.
„Já vím, Bille, vždycky jsi na mě byl tak hodnej a já jsem to posral. Moc mě to mrzí, Bille. Když jsem byl v tý chatě, měl jsem spoustu času přemýšlet a bál jsem se, že to bude můj konec. A víš, co jsem si uvědomil?“
Bill tušil, kam tím Nathan míří. Chtěl se s ním usmířit, a tak se Bill ze všech sil snažil začít mluvit o něčem jiném.
„Mluvil s tebou nějakej doktor? Když jsem přišel, sestra mi řekla, že máš zlomenou nohu a jedno žebro a druhé máš pohmožděné.“
„Jo, přesně to samý mi řekli před operací. Podívej, Bille, musím ti něco říct. Chci to ze sebe všechno dostat.“
Ten muž byl jako pitbul. Nechtěl to téma prostě pustit. Bill nějak nevěděl, co jiného říct, aby odvedl jeho pozornost od tohoto tématu.
„Nahoře v letovisku vypadl proud. Nakonec jsme večeřeli v konferenční místnosti a vařili na ohni. Bylo to jako na letním táboře.“
„Bille, vážně,“ zkusil to Nathan znovu.
„O co jde, Nathane?“ Zeptal se Bill a snažil se neobrátit oči v sloup.
„Myslel jsem, že tam umřu. Nemohl jsem se pořádně nadechnout, jak moc mě bolel hrudník. Neustále mi to připomínalo, že to všechno může v mžiku skončit a že život nemá smysl, když nemáš po boku někoho dobrýho. Bille, ty jsi byl můj dobrej člověk. Doufám, že jsem si to u tebe navždycky nepokazil. Miluju tě a chci, aby sis mě vzal. Prosím, řekni mi, že ještě není pozdě, abych se napravil.“
Bill odmítavě zavrtěl hlavou, ani nedokázal věřit slovům, která Nathan říkal. „To je, Nathane. Už s tebou nechci být. Chci se ve svým životě někam posunout. Pokud to se změnou svýho života myslíš vážně, pak ti přeju hodně štěstí. Jsem si jistej, že tam venku na tebe někdo čeká, ale já to nejsem.“
„Ale Bille…“
Bill ho přerušil. „Nemocnice zavolala tvým rodičům, protože oni byli tvůj kontakt pro případ nouze. Mluvil jsem s tvou mámou a oba jsou na cestě sem. Vrátím půjčený auto zpátky do půjčovny, abys pak nemusel platit pokutu. Hodně štěstí, Nathane.“
Bill vstal a odešel z místnosti. Slyšel, jak Nathan volá jeho jméno, ale vyšel ze dveří, aniž by se otočil. Zavřel za sebou dveře a se zavřenýma očima se o ně ztěžka opřel. Vážně doufal, že tohle bylo naposledy, kdy musel Nathanovi říct, že spolu nadobro skončili. I kdyby z toho úletu s Tomem nic nebylo, nechtěl s Nathanem už dál být. Nechtěl být s někým, kdo si ho neváží a nedělá ho šťastným.
Bill ucítil, jak se Tom dotkl jeho ruky a sevřel ji. Lehce se usmál, ale nechal oči stále zavřené.
„Ahoj,“ zašeptal.
„Ahoj. Jak to šlo?“
„Požádal mě o ruku,“ řekl Bill, jako by o nic nešlo.
„A co jsi mu na to odpověděl?“ Když se ho Tom na tu otázku ptal, snažil se, aby jeho hlas zněl vyrovnaně.
Bill otevřel jedno oko, které bylo Tomovi nejblíže, a podíval se mu do tváře, než otevřel i druhé a podíval se na Toma pořádně. „Samozřejmě jsem mu řekl ne. Řekl jsem mu, že musí ve svým životě něco změnit a najít si někoho jinýho, kdo s ním bude chtít být, ale že ten člověk nikdy nebudu já.“
„Jak to vzal?“ Zeptal se Tom s pocitem úlevy, i když na Billa neměl žádný nárok.
„Asi stejně dobře, jako když jsem mu naposledy čtyřikrát řekl, že je mezi námi konec. Přenese se přes to a pozná, že to myslím vážně, až mu nebudu odpovídat na telefonáty nebo mu neotevřu dveře, až se vrátíme do skutečného světa.“
„Žijete spolu?“ Zeptal se Tom opatrně a nebyl si jistý, jestli chce znát odpověď, nebo ne.
„Proboha ne, chodíme spolu teprve šest měsíců. A můžu říct, že jsem za to fakt šťastnej.“
„Já taky,“ zamumlal si Tom pod nosem.
„Jak dlouho bude trvat, než se vrtulník vrátí?“ Zeptal se Bill a zkontroloval hodinky.
„Nejsem si jistej, ale Gustav jedním přiletěl. A má v plánu za chvíli letět, aby vyzvedl pár věcí pro Georga. Jestli chceš, můžeme letět s ním.“
„To bych moc rád. Chystáš se jet domů, když už je po bouřce?“
„Ne, ještě pár dní v letovisku zůstanu a ujistím se, že je tady o všechno postaráno. Ostatně, jak jsi mohl vidět, silnice ještě nejsou tak úplně průjezdné,“ pokrčil Tom rameny a snažil se působit nevzrušeně.
Ano, byla pravda, že silnice nebyly tak úplně průjezdné, ale kdyby jel pomalu a dával pozor, dostal by se v pořádku domů. Nechtěl ale odjet, chtěl s Billem strávit ještě víc času.
„Okay, takže se se mnou vrátíš do pokoje, že? A zůstaneš tam?“
„Pořád chceš, abych zůstal?“ Zeptal se Tom se šibalským úsměvem. Napůl flirtoval a napůl se snažil být drzý.
„To rozhodně chci,“ odpověděl Bill, mrkl na něj a rychle ho políbil. „A teď pojďme najít Gustava.“
autor: AshesPashes
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
