autor: Anchy
„Jo, jasně. A o čem?“
„O tom, co jsme s tebou dělali poslední měsíc a půl,“ řekl Gustav klidně. Úplně nevěděl, jak se k celé situaci postavit, ale jisté bylo, že nejlepší bude zachovat naprostý klid.
Muž na něj upřel nechápavý výraz. Věděl, že měl něco takového očekávat. Kdyby stejná slova, co právě řekl, někdo řekl jemu, tvářil by se nejspíše stejně zmateně jako Georg.
„My? A co myslíš tím měsícem a půl? Před měsícem a půl jsem…“
„V klidu seděl ve svém bytě, když tě tři muži popadli, omámili a přivedli sem.“
Georg se rozhlédl kolem sebe a spatřil jen svůj vlastní byt; stejné špinavé místo plné chaosu jako vždycky, stejné nevyprané laciné závěsy na oknech, stejnou milovanou basovku opřenou o zeď.
Ten chlap byl očividně blázen…
Měl by se pokusit vysvětlit věci logicky, aby ten muž pochopil, jak moc se plete.
„Gustave, tak se jmenuješ, že?“ Ujistil se, než pokračoval. Nic nedokázalo zabít argumentování více než neznalost jména člověka, s nímž mluvíte.
Blonďák přikývl.
„Myslím, že bych si všiml, že uběhl měsíc. Možná jsem většinu času opilý, ale umím číst v kalendáři, víš?“ Řekl a ukázal na napůl roztrhaný kus kartonu na opačné straně místnosti. Bylo na něm několik červenou fixou chaoticky zakroužkovaných datumů.
„Já vím, že umíš číst v kalendáři, ale ten kalendář je špatný. Dohlížel jsem na to.“
„Vážně si nejsem úplně jistej, že jsem tady ten opilej já, drahý Gustave,“ řekl s úsměvem, když slyšel tu hloupou odpověď z blonďákových úst.
„No, popravdě řečeno, vlastně nejsi opilej. Alespoň ne alkoholem. Jsi omámený drogami.“
Georgovy rysy ztvrdly, když uslyšel Gustavovo obvinění. Jak se tohle opovažoval říct?
„Za posledních pět let jsem se žádný drogy ani nedotkl!“ Odpověděl přísně.
„To vím taky.“
„A nejsi ty náhodou nějakej zasranej jasnovidec?! Co kdybys mi řekl, co jsem měl včera k večeři?“ Odpověděl muž otráveně.
„My svým subjektům jídlo nedáváme, dáváme jim nitrožilní výživu. Ale ty si asi myslíš, že ‚včera večer‘ bylo 12. prosince, takže to znamená… zbytky pizzy z předchozího dne a plechovku piva. Jo a vajíčko natvrdo s klobásou.“
Georg vyskočil z pohovky a hledal v zadní kapse vystřelovací nůž. Nejspíš ho vůbec nepotřeboval, ale cítil by se víc v bezpečí, kdyby věděl, že ho má v ruce.
„Nevím, jak jsi, kurva, přišel na to, co jsem měl k jídlu, ale radši bys měl vypadnout, než…“
„Tvůj vystřelovací nůž tam není, jestli ho hledáš. A i kdyby tam byl, nebyl by ostrý, takže bys měl asi trochu problém mě bodnout.“
Georg o krok ustoupil a ukázal na dveře. „Prostě vypadni, jo? Vypadni a já zapomenu, že se tohle kdy stalo. Zapomenu na tvůj obličej i na tvoje jméno a zapomenu na celej tenhle den.“ Láskyplně se podíval na postel a protřel si oči. „Prostě si půjdu lehnout a pokusím se zapomenout na celej tejden…“
Gustav ho ignoroval a pokračoval dál.
„Omámil jsem tě, abych tě mohl zmást natolik, že až tě vytáhnu z tvojí cely, nebudeš si všímat okolí a nebudeš vyšilovat… jako to zcela jistě děláš teď.“
Georg nad těmi slovy zavrtěl hlavou. Možná ze strachu, možná ze zděšení. Možná z obojího.
„Nevěřím ti ani slovo, to doufám chápeš, ne?“
Gustav přikývl.
„Já vím. Proto ti to chci dokázat.“
Upřímně se bál, že to ten muž řekne.
„Jak?“
„Tím, že tě dostanu zpátky do tvého pokoje, aniž bych tě při tom omámil. Budeš si moct všechno prohlédnout a vyrovnat se s tím, že všechno, co jsi posledních patnáct minut popíral a odmítal tomu uvěřit, je vlastně pravda.“
Otočil se o sto osmdesát stupňů a zamířil ke dveřím bytu, přičemž dobře věděl, že ho bude Georg následovat. Než strčil do dveří, na chvíli se zastavil a brzy toho zalitoval. Vyšší muž se zastavil těsně za ním, sice ho nepřimáčkl ke dveřím, ale přesto mu ztěžka dýchal za krk.
… to byla husí kůže?
Když se dveře otevřely, Georga na chvíli oslepilo klidné bílé světlo. Gustav si na to už zvykl, takže aniž by čekal, až si jeho subjekt zvykne, ostražitě vyrazil chodbou. Potřeboval se od Georga trochu vzdálit. Vlastně nevěděl proč, ale jeho podvědomí mělo vždycky pravdu, takže se mu neodvážil odporovat.
„Jsme stále ještě v Německu?“ Zeptal se Georg, když rychle minuli okno. Chtěl se podívat ven a pokusit se zjistit, kde je, ale riskoval by, že zůstane pozadu a nejspíš ho chytí, zatímco se bude snažit najít správnou cestu.
„Fakt, že mluvím perfektně německy, by mohl být důkazem toho, že jsme pořád v Německu, ano.“
Georg se usmál.
„To ale není důkaz, víš? Mohli bychom být například v Rakousku, nebo jsi poloviční Němec a naučil ses perfektně mluvit tímhle jazykem od jednoho z rodičů.“
Gustav souhlasně přikývl na Georgova slova a odbočil doprava. Georg ho rychle následoval a díval se za sebe, když se snažil zapamatovat si všechny dosavadní odbočky.
„Anebo prostě jen umím dobře používat jazyk,“ dodal blonďák.
… Cože? Co to právě teď udělal? Flirtoval snad? S Georgem? Jo, zjevně byl ztracený, jak se zdálo.
Znovu zalitoval, že se prudce zastavil, protože do něj Georg vrazil a lehce ztratil rovnováhu. Fyzický kontakt s tím mužem teď bylo to poslední, co potřeboval…
„Co to děláš?“ Zeptal se.
„Otevírám dveře a vypínám paprsky.“
„Jaký paprsky?“
„Pro dnešek už těch otázek bylo trochu moc, Georgu,“ řekl Gustav trochu otráveně.
„Ale jednou mi to řekneš, že jo?“ Zeptal se.
Gustav se k němu otočil a přikývl, když se před nimi otevřely dveře a odhalily místnost pět krát pět metrů, ze které Georga před necelou hodinou vyvedl.
Nechal svého svěřence udělat první krok do polstrované místnosti.
„Tady jsem bydlel?“ Zeptal se, když se rozhlédl kolem sebe.
„Ne že by sis to pamatoval. V téhle místnosti se nikdy neprobudíš, ale tohle je tvůj výběh, ano…“
Georg střelil pohledem po Gustavovi. Co to právě řekl?
„Výběh?! Co si kurva myslíš, že jsem? Zvíře? Kurva… do prdele!“
„No, biologicky vzato jsme všichni zvířata. Výzkumné účely jsou…“
„Seru ti teď na biologii!“ Skočil mu vztekle do řeči. „Ty mě tu držíš pro ‚výzkumné účely‘?“
„Říkal jsi, že nebudeš panikařit.“
„Jo, no, očividně jsem lhal. Omlouvám se, že mě vyděsilo, že na mně dělají POKUSY!“
Gustav o krok ustoupil. Studoval psychologii dost dlouho na to, aby věděl, že v takových situacích je nejmoudřejší dát tomu druhému trochu víc prostoru. Opatrně zašmátral v kapsách a uchopil malou kapsli, z níž trčela ještě menší jehla. Pak rychle udělal dva kroky blíž k dotyčnému a vrazil jehlu Georgovi do paže. Než se ozvalo „au“, prázdná kapsle byla zpátky v kapse jeho džínů.
„Co to bylo?“ Zeptal se trochu klidněji, než by si přál.
„Něco na uklidnění.“
„No, nemám pocit, že by to fungovalo!“
Gustav sledoval elektronický displej na svých hodinkách.
„Dej tomu ještě deset vteřin.“
Georg se chtěl prostě otočit a odejít, ale na tento konkrétní nápad brzy zapomněl, protože měl pocit, jako by ho právě někdo praštil kladivem do hlavy. Udělal pár kroků dozadu a narazil zády do stěny a pomalu se sesunul na podlahu.
„Au! To bolelo.“
„Ne, nebolelo.“
„Jak to můžeš vědět? Už jsi tady někdy spadl na prdel?“
„Ne, ale byl jsem tady, když se pokoj stavěl, a vím, že jsem si výslovně objednal deseticentimetrové pěnové polstrování na zemi. Takže sis nemohl nic udělat, zvlášť při takovém drobném pádu, který si právě předvedl.“
Soucitně se usmál.
„Navíc jsi spadl na záda, ne na zadek.“
Georg ignoroval Gustavovo naprosto logické vysvětlení a dál si třel zdánlivě bolavé pozadí.
„Nechtěl jsem to udělat, víš, ale byl to jediný způsob, jak tě donutit, abys přestal panikařit.“
„Jo, jasně. Co jsi mi to vlastně dal?“
„Už jsi někdy slyšel o acepromazinu?“
Farmakologie nebyla Georgova silná stránka, ale měl pocit, že ten název už někdy slyšel…
„To je uspávadlo pro koně?“ Zkusil to.
Gustav přikývl.
„To, co jsem ti dal, je jen o stupínek slabší.“
Gustav si pomyslel, že výraz Georgova obličeje by se dal popsat jako srandovní, kdyby neodrážel naprostý šok.
Protože dobře věděl, jaké reakce, fyzické i psychické, může takové setkání vyvolat, znovu se k němu přiblížil a znovu se ozvalo „au“.
Georg ucítil další píchnutí v levé paži.
„To jsem se najednou ocitl na jehelníčku a nevím o tom, nebo co?“ Zeptal se a třel si bolavé místo.
Gustav se tomu jen zasmál.
„Říkal jsi, že mě neomámíš.“
„To proto, aby ses nezbláznil… lidé k tomu mají sklon, když zjistí, že na nich vláda provádí pokusy.“
„Za tímhle stojí vláda?!“
Gustav pokrčil rameny a zamířil ke dveřím.
„To bylo jen pro dramatický efekt.“
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
