autor: Anchy
Neměl rád samotu. Samozřejmě, že byl doma vždycky sám, až na pravidelné kontroly od blonďáka, který ovládal svoje hormony, ale tohle bylo jiné. Doma mohl vždycky zavolat některému ze svých kamarádů a vyrazit do nedalekého baru, kde si mohl popovídat o tom, jaký měl den. Ale tady byl opravdu sám. A být sám se svými myšlenkami bylo něco, co vážně opravdu nechtěl…
Moc dobře věděl, že to, co dělá, by udělal jen zbabělec, a neměl problém s tím, že by o sobě takhle přemýšlel – zbabělec, který neustále utíká před svými problémy a doufá, že ho nakonec nedoženou.
Otočil se na záda a zadíval se na bílou zeď nad sebou. Dalo se Gustavovi věřit?
Když mu ta myšlenka proběhla hlavou, uslyšel pípnutí dveří. Instinktivně zavřel oči, a ne zrovna přesvědčivě předstíral spánek.
„Podle mě jsi vážně mizerný herec,“ usmál se Gustav.
Georg se podíval z lehu na Gustava a usmál se, když se zvedl do sedu.
„Říkal jsem si, že by sis mohl dopřát trochu opravdového jídla.“ Blonďák vytáhl z kapsy svého laboratorního pláště velké šťavnaté červené jablko. Hodil ho Georgovým směrem a druhý muž ho lehce chytil. „Ne že by to tvé tělo potřebovalo,“ dodal. „Udržujeme tě tak zdravého, jak jen to jde, na to se můžeš spolehnout. Pochopili jsme, že to mozek cítí potřebu skutečného jídla.“
Georg se podíval na jablko v ruce a položil ho vedle, aby si na něm později pochutnal. Poklepal místo vedle sebe na měkké zemi a vyzval Gustava, aby se posadil; pozvání, které blonďák zdvořile přija l.
„Přišel jeden chlap a něco mi udělal. Nevím přesně co, ale rozhodně mi dal tu nejchutnější nitrožilní snídani, oběd i večeři, jakou jsem kdy ochutnal,“ žertoval hořce.
Gustav zpozorněl a odvrátil pohled od Georga. Nechtěl, aby se to stalo. Ne teď, ani za milion let. Měl pocit, že Georg je jiný. Že si nic z toho nezasloužil…
„Dělal jsem, jako by se nic nestalo, a prostě… já nevím… asi jsem hrál blbce. To vážně nebylo tak těžká.“ Žertoval lehce a podařilo se mu na blonďákových rtech vyvolat úsměv. „A než odešel, něco mi píchl, víš?“ Dodal.
„To je v pořádku, včera večer, když jsem odešel z tvého… pokoje, jsem ti vyměnil léky. Dostal jsi jen injekci vitamínu A navíc.“
Georg lehce přikývl na znamení souhlasu a zadíval se na bílou stěnu před sebou.
„Kdo to byl? Ten muž, co přišel?“ Zeptal se nepřítomně.
„Můj asistent Andreas. Nemusíš si s ním moc lámat hlavu. Je v pohodě.“
Georg pokrčil rameny, natáhl se po jablku a zakousl se do něj.
„Když to říkáš…“ řekl s plnou pusou.
Bože, to jablko chutnalo tak dobře. Měl pocit, že už měsíce nejedl, a podle toho, co mu Gustav řekl, tomu tak opravdu bylo.
„Vidím, že celou věc bereš na lehkou váhu,“ poznamenal blonďák, když Georg rekordně rychle zhltl jablko.
„Jakou věc?“
„To, co jsem ti říkal včera…“
Georg pokrčil rameny. „A můžu to brát jinak? Nemyslím si, že by křik, kopání a řev něco změnilo. Měl jsem dneska dost času na přemýšlení a došlo mi, že to, co se děje, je velká věc. Kdybych se pokusil o útěk, nejspíš by mě do minuty zastřelili a nikdo by po mně ani neštěkl. Tak proč se snažit utéct?“
„Dobrý poznatek.“
„Navíc si myslím, že ty vaše experimenty nemůžou být zas tak špatný. Vždyť jsi říkal, že jsem tady už měsíc.“
„A půl…“
„Jasně, jak říkáš. A taky jsem se pořádně prohlídl. Nevypadám nijak zraněně, nemám pocit, že by se něco změnilo. Není mi zima a nemám hlad. I když se mi stýská po hraní na basovku…“
„S tím ti nemůžu pomoct,“ řekl Gustav s upřímnou lítostí. Už tak to bylo dost špatné, ale teď, když Georg nadhodil tohle téma, se Gustav cítil pozitivně šokovaný.
„Ty sem nesmíš chodit, že ne?“
Gustav zahanbeně sklopil oči a zavrtěl hlavou.
„Mám tě držet pod sedativy 24 hodin denně, 7 dní v týdnu.“
„Proto sem chodíš v noci.“
„Jo… je to jediný způsob, jak s tebou můžu mluvit a nepřijít o práci.“
„Ale co ochranka? Předpokládám, že tu je plno stáží, kteří běhají všude kolem.“
„To máme,“ připustil Gustav trpce, „ale já vím, jak je obelstít. Je i kamery, které máme v každé místnosti.“
„Dokonce i v téhle?“
„Dokonce i v téhle. Od té doby, co jsem sem přišel, běží v nepřetržité smyčce.“
„Proč?“ Zeptal se Georg klidně.
„Proč co?“
„Proč riskuješ svou práci a všechno, na čem jsi pracoval, jen abys se mnou mohl mluvit?“
„Protože to potřebuju…“
„Potřebuješ co?“
„S někým si promluvit… abych se sám nezbláznil.“
„To nemáš žádný kamarády, kteří by tě vyslechli?“
V hlavě se mu vybavila Davidova tvář, ale Gustav ji setřásl. David byl víc než v pohodě, ale ne to, co přesně potřeboval.
„Žádného tak blízkého,“ připustil nakonec.
„Jsem naprostej cizinec.“
„Já vím. Proto je snazší s tebou mluvit. Jsi jako rocková hvězda, víš? Já o tobě vím všechno a ty o mně nevíš vůbec nic, a přesto mám pocit, že mi rozumíš víc než kdokoli jiný, kdo žije v téhle budově.“
„Nic o mně nevíš…“
„Naopak, víme o tobě všechno, co je možné zjistit; i o tvých rodičích a tvých přátelích.“
Georg se trochu zamračil a zděšeně zavrtěl hlavou. On to prostě nemohl pochopit, že ne?
Trochu si nadzvedl tričko, chytil Gustava za ruku a přitiskl si ji na kůži.
„Umm… co to děláš?“
„Cítíš to?“ Zeptal se a vedl Gustavovu ruku po pravé straně břicha.
Blonďák pomalu zvedl oči, aby se setkal s Georgovýma. Byl jen vteřinu od toho, aby ho začal prosit, aby jeho ruku pustil.
„Georgu… viděl jsem tě nahého hned první den, co jsi sem přišel, takže…“
„Na to jsem se neptal, že ne?“ Přerušil ho.
Gustav zavrtěl hlavou.
„Byla to řezná rána. Diagonální, skoro třináct centimetrů dlouhá, skvěle zahojená. Ale zůstala po ní jizva,“ řekl, když začal sám obkreslovat délku jizvy.
„Víš, jak se to stalo?“
Gustav znovu zavrtěl hlavou.
„Předpokládám, že víš, že moje sestra zemřela.“
Považoval Gustavovo mlčení za souhlas.
„Dva měsíce a čtyři dny poté, co jsme ji pohřbili, jsem vzal kuchyňský nůž a bodl se do jater.“
„Proč?“
„Protože jsem chtěl cítit bolest, kterou cítila ona, když umírala. Schováváš se za svůj vědecký výzkum, protože ve skutečnosti o mně nic nevíš. Myslím tím doopravdy.“
Georg zpozorněl, pustil mužovu ruku a cítil, jak ji pomalu odtahuje. Stáhl si tričko zpátky dolů a podíval se na Gustava.
„Nejsem jen součet mých částí… nikdo není.“
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
