autor: Anchy
„A co takhle knížka, aby mi ten čas líp ubíhal?“
„Víš, že to nemůžu udělat…“
„Nějaká hudbu?“
Gustav zavrtěl hlavou.
„No tak, Gustave, aspoň něco. Nevíš, jaký to je ležet celý den v bílé místnosti a v citlivém rozjímání zírat do stěn. Můj mozek na mě prakticky křičí! Musím něco dělat.“
„Můžu zase zapnout paprsky a uspat tě. Tak si ani nevšimneš, jak čas ubíhá.“
Teď byl Georgův čas, aby zavrtěl hlavou.
„Nechci svůj život prospat, Gustave. Rád bych ho skutečně prožil.“
„Je mi to opravdu líto, Georgu, ale nevím, jak ti pomoct. Už takhle obcházím pravidla jako blázen, jelikož mi nic jiného nezbývá.“
Georg položil Gustavovi ruku na paži a lehce mu ji stiskl. Blonďák cítil, jak ho ten dotek pálí jako čert.
„Nechci po tobě, abys obcházel pravidla ještě víc, než už obcházíš. Věř mi nebo ne, ale vlastně tě žádám, abys hrál tu jejich hru.“
Gustav zvedl pohled od své paže a zmateně se na Georga zadíval.
„Jak to myslíš?“
„Chci, abys mě zapojil do dalšího ze svých experimentů. Je mi úplně jedno, jakej to bude. Hlavně mě při tom nezdroguj. Ať jsem co nejvíc při smyslech… Potřebuju držet basovku, Gustave. Je to jediná věc, která mě s ní spojuje…“
Gustav otevřel oči, když mu hladký krk baskytary přejel po prstech a nechal je lehce chladnými. Ten pocit byl příjemný, a tak znovu sledoval obrys a usmíval se.
Basovka o tom nejspíš nevěděla, ale Gustav k ní choval nejhlubší obdiv, stejný, jaký by choval ke Karolin, kdyby ještě žila. Jedině oni dva mu mohli Georga vysvětlit. Protože pokud šlo o Gustava právě teď, byl Georg jedinou hádankou, kterou se mu ještě nepodařilo vyřešit. Po všech testech a vyšetřeních byl Georg stále neprobádaným územím.
Nikdy v životě si nepřipadal hloupě; nejspíš proto, že ani nebyl… ale ve chvíli, kdy Georg nabyl vědomí a podíval se mu do očí, si připadal jako ten nejhloupější člověk ve vesmíru. Co ho na Georgovi zaujalo? To byla jediná otázka, na kterou potřeboval odpověď, jediná otázka, kterou nemohl dostat z hlavy, a jediná otázka, na kterou neznal odpověď.
A to nenáviděl! Jak se někdo opovažoval být nevysvětlitelný? Kdo dal Georgovi právo zůstat záhadou? Proč tak zatraceně trval na tom, aby o něm nikdo nic nevěděl?
„Nejsem jen součet mých částí… Nikdo není.“
Jak sakra jako nebyl! Každý je! Každý se dá vysvětlit a každý se dá pochopit! Každý!… kromě Georga.
Basovka se vysmívala jemu a jeho marným pokusům snažit se Georga pochopit. Basovka skutečně věděla, jak těžké je mu porozumět.
„Byla jsem po jeho boku dost dlouho, věř mi…“ zdálo se, že mu říká. „Nikdy ho nepochopíš. Nikdy!“
Stiskl krk basové kytary ve snaze umlčet ji i její absurdní slova. Co mohla basovka vědět? Vždyť věděla úplný hovno!
Dveře se otevřely a dovnitř vešel Andreas se spisem v ruce.
„Našel jsem informace, které jste potřeboval, šéfe!“ Vykřikl šťastně, když se zastavil před svým nadřízeným. „Šéfe, máte bílé klouby…“ upozornil nevnímajícího Gustava.
Blonďák se podíval na ruku, která stále tiskla krk kytary, a uvolnil sevření.
„Vždycky jsem chtěl hrát na baskytaru,“ pronesl tu nejmizernější výmluvu, jakou kdy sám slyšel.
Andreas nechápavě přikývl.
„Jsem si jistý, že s bicíma vám to jde líp, pane.“
„Asi jo… Co jsi to před chvílí říkal?“
„Říkal jsem, že mám informace o tom drogovém kartelu, o které jste mě žádal. O tom, který byl zapletený do vraždy Listingové.“
„Perfektní, Andreasi; perfektní. Seznam mě s tím, nemám čas to číst sám. Musím to co nejdřív odnést Sakimu a ujistit se, že už nepředstavují hrozbu.“
Gustav se vydal ke dveřím a Andreas ho následoval jako poslušné štěně.
„No, říkal jste, že se mám zaměřit na ty menší ryby, tak jsem to udělal. Tohle jsou ti čtyři, kteří tam tu noc skutečně byli a jeden z nich zabil Karolin.“
„Jsi si jistý?“
„Šéfe, v noci jsem nezamhouřil oka, abych vám tu složku co nejrychleji doručil. Věřte mi, jsem si tím naprosto jistý!“
„Toho si cením, Andreasi.“
„V pohodě. Takže, tihle čtyři kluci byli zapleteni do drogového byznysu už od svých třinácti let. Nejdřív jenom sami brali, pak se začali dělit s kamarády. Tedy za patřičný obnos peněz. V šestnácti je povolal Müller…“
„Největší drogový dealer na téhle straně Německa?“
„No, ne on osobně… jeden z jeho mnoha tajemníků.“
„Wow… ti se museli opravdu topit v penězích.“
„Ve skutečnosti nešlo o peníze, spíše o postavení. Víte, všechny ty drogové kartely, které bojují o nejlepší místa a tak. Vedli některé z dobrých čtvrtí, tak jim Müller zavolal a požádal je, aby se přidali ke klanu. Za určitý podíl peněz, jak vám asi došlo.“
„A oni s tím souhlasili?“
„A oni s tím souhlasili. Samozřejmě, že ostatní hlavní hráči v těch čtvrtích nebyli z celé dohody nadšení. Tak je začali pronásledovat. Dva z jejich kamarádů dostali v přestřelkách předtím a tihle čtyři byli jediní, kdo jim zbyl. To byli ti, kteří tam tu noc byli.“
„Kolik jim je teď?“
„Asi sedmadvacet.“
Gustav přikývl.
„Díky moc, Andreasi. Hodně jsi mi pomohl!“
„Co jste vlastně dělal v Georgově provizorním bytě? Hledal jsem vás skoro hodinu, než mě napadlo požádat Davida, aby vás našel,“ zeptal se jeho asistent.
„Potřeboval jsem klid a ticho, a zdálo se mi, že to je jediné místo, kde bych mohl dostat obojí,“ zalhal.
Andreas přikývl, uvěřil Gustavovu vysvětlení a vrátil se ke své práci.
„Nezapomeň, že za dva dny je další simulace! A odpočiň si!“ Křikl za ním a usmál se, když viděl, že se Andreas dál vzdaluje, ale v odpověď přikývl.
***
„Co je to, Gustave?“ Zeptal se Saki, když mu blonďák strčil do ruky spis.
„Myslím, že uvidíš sám. Mám důvod je podezřívat, takže víš, co máš dělat, ne?“
Saki přikývl a tiše si prohlédl spis. Zaregistroval čtyři osoby, které potřeboval navštívit.
Až příliš dobře věděl, co znamená červené kolečko kolem jejich jmen, a sám pro sebe přikývl. Gustav viděl, jak v jeho hlavě šrotují kolečka.
„Budu potřebovat i fotky. Však víš, důkazy.“
Saki znovu přikývl, tentokrát nepřítomně. Potřeboval do večera zjistit všechny podrobnosti, aby mohl práci do čtvrtka dokončit. Takovou operaci už dlouho nedělal a musel přiznat, že byl trochu rád, že tomu tak je.
Když se Gustav otočil k odchodu, Saki za ním zavolal.
„Schválili to Bill a Tom?“
Vytáhl ze skříně složku a přečetl si ji. Nikdy předtím nezahájil vyřazovací proces, takže neměl nejmenší tušení, jak na to. Jak mu Werner, jeho milovaný učitel, během stáže vyprávěl, byl to docela snadný proces, i když jste museli získat souhlas všemocných majitelů – Kaulitzových.
Stačil k tomu předpoklad, zvlášť pokud jste zaměstnanec za odměnu a máte čistý štít – čímž si byl Werner víc než jistý, že Gustav měl.
Důkladně si prověřil minulost dotyčného a po získání patřičných informací se obrátil na šéfa ochranky. Symbol, který jste museli použít pro „eliminaci“, byl jednoduchý červený kroužek kolem jména osoby. Spis se měl odnést buď Tomovi, nebo Billovi, nechat ho podepsat a schválit; pak se mohlo přistoupit k eliminaci…
Ukončit lidský život bylo tak snadné… Gustav při té myšlence pokrčil rameny, ale nebylo to pro něj, bylo to pro Georga.
Když ve složce před sebou uviděl červeně zakroužkované jméno jistého Knuta Steinburga, nemohl se ubránit otázce: co se stalo s Wernerem? Stejně jako mnoho dalších, které na tomto místě znal, se prostě rozplynul v mlze byrokracie – byrokracie, kterou dvojčata velmi ráda používala. Zemřel snad? Byl zabit? Něco uvnitř mu říkalo ano, i když to jeho srdce zarytě odmítalo přijmout; jako tolik jiných věcí.
Setřásl tu myšlenku a uvědomil si, že musí najít podpis. Nemohl uvěřit svému štěstí, když na konci spisu, na prázdné stránce, spatřil Tomův známý rukopis, kterým tam zcela jasně stálo: „Eliminace schválena.“ a následoval podpis.
Bylo to opravdu tak snadné? Vlastně tomu nemohl uvěřit, ale čím déle papír v rukách otáčel, tím více si nemohl pomoct, ale cítil, jak uvnitř křičí štěstím.
Popadl papír a přidal ho do své vlastní složky a v naději doufal, že si Saki nevšimne drobného rozdílu v Tomově písmu, ke kterému došlo v průběhu let předchozí eliminace… a téhle.
„Podepsali a schválili to na poslední stránce,“ zamumlal a snažil se zachovat klid. Saki měl talent poznat, kdy lidé nemluví pravdu, a Gustav se potil při pomyšlení, že by ho ten člověk prokouknul.
Prolistoval několik stránek a souhlasně zabručel.
„Okay, Gusti. Do příštího týdne to budu mít hotový.“
Gustav si sotva slyšitelně oddechl a nechal Sakiho, aby se věnoval své práci. Zřejmě kvůli vzrušení ze zabití byl Saki méně pečlivý, než by měl být.
„Díky,“ zašeptal si pod nosem a rychle opustil místnost. Teď už mu zbývalo jen připravit další simulaci pro Georga.
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
