autor: fading
„Pane Trümpere, vítejte na Cornfieldské střední škole,“ řekla ředitelka a pevně stiskla jeho ruku. Široce se usmála, když mu předávala poslední doklady, a dodala: „Věřím, že se vám tady u nás bude líbit.“
Tohle byl Tomův první den, kdy pracoval jako učitel. Byl čerstvým absolventem univerzity. Jeho vzdělání si vyžádalo roky studia, ale většinu hodin si vybral sám, a proto pro něj byly předměty poutavé a zajímavé. Být učitelem pro něj bylo skutečně obdivuhodnou profesí, která si zasloužila velký respekt – pokud se dělala správně. Vždycky si myslel, že být učitelem není pro každého, protože pokud člověk není zapálený pro svou práci – pro její výhody i nevýhody – pak by ji raději neměl dělat vůbec. Koneckonců tato práce vyžaduje, aby člověk pomáhal utvářet budoucnost naší příští generace.
Tom se podíval na svůj rozvrh. Bylo pondělí ráno a on využil víkend k tomu, aby si prohlédl rozvrh hodin a vypracoval vhodný plán výuky na první týden. Když Tom kráčel po chodbě s papíry v ruce, jen na okamžik nechal odpoutat svoji pozornost, aby vzhlédl a zahleděl se na studenta, který procházel kolem něj.
Mladý teenager měl učebnice pevně přitisknuté k hrudi, hlavu skloněnou a ramena ochranitelsky shrbená. Vysoký, ale hubený, s hřívou ebenových pramenů pohlcujících jeho úzká ramena, a černým make-upem, který mu zvýrazňoval jeho pronikavé hnědé oči. Jen na vteřinu na sebe upřeli pohled, ale pak nesmělý student okamžitě sklopil oči k podlaze a zrychlil krok. Rychle zmizel v davu studentů potulujících se po chodbách.
Tom pokračoval v chůzi chodbou a na čele se mu objevila vráska. Na tom klukovi něco bylo, něco, z čeho se mu ježily chloupky vzadu na krku.
Když tu myšlenku setřásl a uvědomil si, že dorazil ke svému cíli – učebna 204. Zhluboka se nadechl, dodal si odvahy, než otevřel dveře a vstoupil do učebny plné studentů, z nichž někteří ještě přicházeli za ním. Přistoupil k tabuli, vzal křídu a napsal své jméno, než se otočil, aby třídu oslovil. Očima bloudil po místnosti a téměř každé místo bylo obsazeno nějakým hlučným teenagerem.
„Uklidněte se,“ řekl hlasitě a snažil se znít sebejistě, „dobrý den, třído. Jmenuji se Thomas Trümper, a můžete mi říkat pane Trümpere. V tomto semestru budu vaším učitelem anglické literatury.“
Jen co se dostal k úvodu, dveře se tiše otevřely a odhalily stejného studenta s havraními vlasy, s nímž si před několika minutami na chodbě vyměnil pohled. Student se znovu krátce setkal s jeho pohledem, ale opět okamžitě odvrátil zrak a rychle zamířil do zadní části třídy. Něco z jeho make-upu se trochu rozmazalo, ale kvůli vlasům, které mu zakrývaly část obličeje, to nebylo téměř vidět. Po celou hodinu seděl, držel hlavu skloněnou a na Toma se ani jednou nepodíval.
O padesát minut později, když ve všech třídách zazněl školní zvonek, se zdálo, že studenti soutěží o to, kdo nejrychleji opustí třídu, protože během několika vteřin se místnost prakticky vylidnila. Zůstal jen Tom, který si sbíral učebnice a poznámky, a rezervovaný černovlasý student, který stále seděl v zadní řadě a něco si čmáral do poznámek. Místnost ovládl zvuk tužky klouzající po papíře.
Tom se chystal odejít, ale když došel k prahu, zastavil se a koutkem oka se podíval na osamělého studenta. Jedna jeho část měla pocit, že by toho kluka měl nechat na pokoji a jít si dát oběd do školní jídelny, zatímco druhá část cítila nutkání ujistit se, že je v pořádku. Copak neměl žádné kamarády, se kterými by mohl být? Neměl si jít pro něco k jídlu? Rozhodně vypadal dost hladově. Tom se s povzdechem rozhodl, že to přejde a uvidí, jestli tohle třeba nebyla jen jednorázová situace. Třeba měl ten kluk jen špatný den. Kromě toho by se mohl poptat, jestli někdo z ostatních učitelů neví, jestli se s ním něco neděje.
„Bill Kaulitz? Ten kluk, co nosí make-up a tyhle sračky?“
Na Tomově tváři se usadil zmatený výraz při odpovědi, kterou pronesl jeho kolega Georg Listing. S hrnkem kávy v ruce se Georg jen ušklíbl a vysvětlil: „No, v mý třídě skoro nic nedělá. Má problém vystupovat mezi ostatními studenty. Předpokládám, že tělocvik není pro každýho, prakticky ho musíme k účasti nutit.“
„Zkoušel sis s ním promluvit?“ Zeptal se Tom a ukousl si další sousto ze sendviče. „Chci říct, je vždycky takhle plachý?“
„Asi jo. Já se o svý studenty moc nestarám, jejich soukromej život by měl zůstat soukromej, co je mi do toho,“ odpověděl Georg a pokrčil rameny. „Kromě toho si nemyslím, že bys z něj něco dostal. Je pěkně komplikovanej.“
Tom se zadíval do prázdna. Ve sborovně byl mnohem větší klid než v jídelně, kde si právě byl koupit oběd, a zdálo se, že mnoho učitelů se staralo jen o svoje věci. Georg Listing, brunet, energicky vyhlížející učitel tělocviku, si zřejmě všiml Tomova zamyšleného pohledu, protože ještě něco dodal.
„Podívej, neměl by sis dělat starosti s nějakým klukem hned první den tady. Víš co, zítra si s ním určitě promluvím, jestli je všechno v pořádku,“ ujistil Toma s úsměvem, než vstal a udělal si další šálek kávy.
Tom si nemohl nevšimnout, že na pravé ruce má malou černou šmouhu, jako by to byl tah perem nebo rozmazaný make-up.
autor: fading
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
