autor: Anchy
„Včera v noci jsi za mnou nepřišel.“
„Nemohl jsem…“ Gustav se jako obvykle posadil vedle Georga.
„Proč ne? Copak nestačí, že nemám přes den co dělat? To musím být sám i v noci?“ Nechtěl, aby to vyznělo, jako že Gustava potřebuje… ale pravdou bylo, že… potřeboval.
„Promiň… nemohl jsem…“
„Proč ne?“
„Dvojčata se vrátila s novým subjektem a ostraha se ten den ztrojnásobila. Nemohl jsem riskovat.“
„… Dvojčata? Co jsou zač?“
Gustav se na Georga podíval, jako by ho viděl poprvé. Zapomněl, jaké to je, neznat dvojčata. Ach, ty staré dobré nevinné časy, kdy ony dva ještě také neznal. Přál si, aby se do té doby mohl zase vrátit.
„Jsou to sadističtí parchanti, kteří to tady vedou. Bill a Tom.“
„Takže jsou nad tebou.“
„Hierarchicky vzato.“
Georg odvrátil pohled a promluvil ke zdi před sebou: „Nemáš je rád.“ A nebyla to otázka.
Gustav se trpce usmál a lehce zavrtěl hlavou.
„Je to dost vidět, co?“
„Spíš mi říkej dobrej pozorovatel,“ odpověděl drze.
Tohle bylo poprvé, kdy byl vlastně rád, že je ve svém bytě a nemá vůbec nic na práci. Žádné telefonáty, které by musel vyřizovat, žádní otravní kamarádi, které by musel poslouchat, a hlavně nic, co by zaměstnávalo jeho mysl od toho důležitého.
Rozhlédl se kolem sebe a uviděl, že jeho basovka stojí v klidu s krkem opřeným o zeď hned vedle oken. Nebylo to poprvé, co měl najednou obrovské nutkání se v tu kytaru proměnit. Věděl, že ostatním lidem to může připadat divné, ale ostatní lidé si klidně mohli nasrat, co mu bylo do nich? Neznali to nádherné ticho, které přicházelo spolu s proměnou v basu, a ani nikdy znát nebudou. Ta naprostá ztráta myšlenek, která se nedala popsat jinak než jako nebeská… to bylo to, co právě teď potřeboval.
„Mluvil jsem s Davidem a zítra tě vezmeme na simulaci, ano?“ Řekl tak rychle, jak jen mohl, a při každé příležitosti se kolem sebe rozhlédl.
„Kdo je David?“ Zeptal se, protože dobře věděl, že mu Gustav nikdy nic nevysvětlí. Jak měl znát všechny, kteří na tomto místě pracovali? Znal jen Gustiho…
„Můj kamarád a člověk, který pracuje s Grummym.“
„Kdo je Grummy?“
„Grummy je ‚co‘, ne ‚kdo‘, ale bohužel nemám dost času, abych ti to teď vysvětloval. Musím se co nejrychleji vrátit do svého výběhu.“
„Myslíš svůj pokoj…“
„Cože?“
„Řekl jsi výběh… asi omylem,“ dodal s lehkou ironií v hlase.
„Jo… jo, omylem,“ odpověděl Gustav rychle, aniž by si všiml toho tónu. „Promiň, jsem jen hodně unavený a trochu se mi v hlavě pletou slova.“
„To je dobrý. Já ti rozumím. Takže mě zítra někam vezmou a já je nechám, aby dělali, co musí, správně?“
„Jo. Andreas sem přijde asi v šest ráno, takže až odejdu, měl by ses pokusit trochu vyspat, dobře?“
Georg mávl rukou nad Gustavovou starostí a čekal na zbytek vysvětlení. Nerad improvizoval… zvlášť ne se svým životem.
„Dobře, jak jsem řekl, přijde v šest a odvede tě ke Grummymu. V podstatě to vypadá jako skenovací přístroj KAT, jen aby sis udělal rámcovou představu o té věci.“
Georg přikývl.
„A dá tě do toho na dvě hodiny. Po těch dvou hodinách přijdu já a dám ti něco, o čem si budou myslet, že je to směs anestetika a něčeho na uklidnění.“
„Ale to nebude…“
„Samozřejmě že ne. Ale budeš muset předstírat, že spíš, dokud neuslyšíš televizi.“
„Moji televizi?“
„Jo, řekl jsem jim, aby nechali televizi ve tvém bytě zapnutou, z vědeckých důvodů a další podobný kecy. S tím si nelam hlavu.“
„Takže až uslyším televizi, můžu otevřít oči?“
„Asi tak pět minut potom, pro jistotu, okay?“
„Okay.“
„Dobře, tak se uvidíme zítra,“ odpověděl a rekordně rychle zavřel dveře.
Přehraboval se v prádelníku a házel všechno oblečení na podlahu, protože věděl, že až se sem zase znovu vrátí, s pravděpodobně znovu vymazanou myslí, bude všechno na svém místě. Napadaly ho desítky jiných lepších způsobů využití obrovského množství peněz na výzkum, které se do celé věci nejspíš napumpovaly, ale vztekle zavrtěl hlavou.
„Nenechávej se tak snadno unést, Georgu.“ Nadával si, když otevíral velké dřevěné dveře před sebou.
Sáhl hluboko do zásuvky a vytáhl něco, co vypadalo jako načervenalá dívčí halenka, kterou by muži obvykle v prádelníku neměli.
Gustav se posunul blíže k obrazovce, aniž by si toho Andreas všiml. Co to bylo za věc, kterou Georg držel? Proč si toho nevšiml dřív?
Věděl, že je sledován, ale teď mu to bylo jedno. Naprosto…
Přitáhl si blůzu k hrudi a vší silou ji stiskl. To bylo ono; poslední hřebíček do rakve.
Zhroutil se na studenou podlahu pod sebou a rozplakal se.
Nechal všechny slzy, které se měly od toho dne dostat napovrch, téct v jedné nepřetržité bolestné smyčce.
„Šéfe… on pláče?“ Zeptal se překvapený Andreas.
„Jo… jo, pláče.“
„Co budeme dělat?“ Vůbec si nevěděl rady. Ještě nikdy neviděl Georga plakat a trochu ho to děsilo. Dospělí muži přece nepláčou, ne?
„To, co děláme vždycky, Andreasi. Budeme si hledět svého,“ odpověděl jeho šéf ostrým tónem, trochu drsnějším, než původně chtěl.
Andreas odvrátil pohled od blonďákovy tváře a tupě zíral na scénu, která se odehrávala před jeho očima… viděl snad, jak se v očích jeho šéfa leskne slza?
***
Slyšel, jak se za jeho zády otevřely dveře, ale v tuhle noční dobu věděl, že to může být jen Gustav, takže se ani neobtěžoval hrát spánek.
„Ta byla její?“ Zeptal se muž náhle, bez zdvořilostního začátku konverzace.
Georg přikývl, ale neotočil se. Bílá stěna vnesla do jeho mysli tolik potřebný klid a on nechtěl, aby ten klid zničilo něco, co by nejspíš znamenalo ustaraný výraz jeho malého přítele. Zůstal tedy ležet na podlaze, stále otočený zády ke Gustavovi.
„Mohl bys prosím tě odejít?“ Zamumlal tiše. Nedokázal teď sebrat sílu, aby mluvil. Potřeboval tam prostě ještě alespoň chvíli ležet ve vegetativním stavu, než bude schopen zvládnout normální rozhovor.
„Ne, dokud se na mě nepodíváš…“ odmítal blonďák tvrdohlavě.
„To neudělám, tak prosím, prostě běž.“
„Proč?“
„Protože se mi teď nechce mluvit, proto. Na to, že jsi chytrej kluk, se někdy chytáš dost těžko, co?“
„Nemůžeš takhle zůstat věčně, víš…“
„Upřímně řečeno, to v plánu nemám. Ale ještě chvilku jo.“
„Nemůžu tady čekat, dokud se nevzpamatuješ, víš?“
„Taky tě o to nežádám,“ odpověděl po pravdě a promnul si mezi prsty pramen vlasů.
„Včera jsi mi říkal, že nechceš být sám, a teď mě prakticky vyhazuješ.“
„Jestli chceš, můžeš tady zůstat, ale já si s tebou povídat nebudu.“
Gustav vztekle zavrtěl hlavou a hodil vedle Georga něco, co vypadalo jako hadr.
„Já svoji sestru taky dlouho neviděl. Moc s ní nemluvím, ale i přestože odjela do Kanady, moje láska k ní se nijak nezměnila. Zvykl jsem si na to, že nebude po mém boku navždy, i když je pořád se mnou, v mém srdci. Neříkám, že chápu, čím procházíš, protože to nechápu; a nikdy bych nechtěl být v situaci, v jaké jsi teď ty… Ale musíš se z toho dostat. Myslíš, že by chtěla, aby sis zkurvil zbytek života jen proto, že už tu není?“
„Nerozumíš tomu.“
„Ani se o to nesnažím. Jen se na to dívám z pohledu nezainteresovaného člověka. Vidím schopného mladého muže, který si záměrně ničí život jen proto, že jeho sestru zabili nějací drogoví dealeři.“
„To, že zemřela, byla moje vina.“
„To, že umřela byla tvoje vina asi tak stejně jako moje, že se moje sestra zamilovala do Francouze. Pokud se to má stát, stane se to, ať se děje, co se děje, a my s tím nemůžeme nic dělat. Buď se z toho můžeš vzpamatovat, nebo prostě budeš do konce života jen přežívat. Osobně si myslím, že by to byla pěkná škoda, ale je to tvůj život, tak si s ním dělej, co chceš, jasný?“
Nepřišla žádná odpověď.
„Já jdu.“
Uslyšel zvuk zavírajících se dveří a snažil se rozmrkat tvořící se slzy.
Otočil hlavu, aby se podíval, co po něm Gustav hodil, a dech se mu zadrhl v krku, když uviděl, že hned vedle něj leží zmuchlaná červená halenka nasáklá krví.
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
