autor: fading
„Jennere, Wilsone, zrychlete!“ Křičel Georg Listing své povely při hodině tělocviku. Sledoval je při rozcvičce, která zahrnovala spoustu běhu, a očekával, že se všichni zúčastní všech aspektů jeho výuky. To znamenalo i Billa.
A Bill běžel. Ze všech sil se snažil vypadat stejně zapojený do hodiny jako všichni ostatní, i když to pro něj bylo nesmírně obtížné. Při běhu na sobě doslova cítil Georgův lačný pohled, který ho sledoval jako ostříž, a to mu bylo tak nesmírně nepříjemné, že si přál propadnout se do země.
Každá hodina tělocviku mu připadala jako věčnost. Když konečně mohli začít s protahovacími cviky, kterými každá hodina končila, dal si Bill za cíl vyplížit se ven dřív než ostatní. Někdy se mu to podařilo, ale poslední dobou si pan Listing svého vyhýbavého studenta hlídal ještě bedlivěji, a to mu téměř znemožňovalo dostat se nepozorovaně ven.
„Pane Kaulitzi,“ ozval se ve velké tělocvičně Georgův zvučný hlas. „Kam si myslíte, že jdete? Hodina ještě neskončila.“
Bill okamžitě ztuhl, protože všichni obrátili pozornost přímo na něj, když stál vedle dveří východu jako jelen chycený ve světlech reflektorů. Přinucen se podřídit, připojil se ke skupině a začal se protahovat, mezitím nejistě pohlédl směrem ke svému tělocvikáři, který mu pohled oplácel s rukama zkříženýma na široké hrudi.
Když hodina skončila, Georg Listing oznámil: „Dobře, hodina skončila! Všichni kromě pana Kaulitze mohou jít do sprch.“
Jakmile byla tělocvična prázdná, Georg se pomalým, odhodlaným krokem přiblížil k Billovi. Jeho oči nespouštěly studenta z očí, což v Billovi vyvolávalo ještě větší úzkost. Cítil, jak mu srdce zběsile bije o hrudní koš.
„Takže, je tu nový učitel, který se na tebe ptal.“ Georg se krátce odmlčel a zastavil se jen pár kroků před černovláskem. Jeho pohled byl přísný. „Mluvil jsi s ním?“
Bill ztratil hlas. Zavrtěl nesouhlasně hlavou a nespouštěl oči z podlahy. Stále se nervózně kousal do rtu.
„Podívej se na mě, když s tebou mluvím!“ Vykřikl Georg najednou, což Billa přimělo sebou prudce trhnout a o krok ustoupit. Zvedl oči, aby se setkal s učitelovým pohledem, a v těch jeho pronikavých očích rozluštil jak vztek, tak pobavení. To ho znervózňovalo.
„Mluvil jsi s ním?“ Zopakoval. Pak udělal další krok blíž k Billovi a doslova viděl, jak se jeho student při jeho přiblížení zmenšil. Ten pocit kontroly byl naprosto vzrušující.
„Ne.“
„Dobře. Radím ti, abys držel jazyk za zuby, jako jsi to dělal doteď,“ pokračoval Georg.
Bill zavřel oči a ztěžka polkl, když ucítil, jak ho Georgova bezcitná ruka jemně pohladila po tváři, a ucítil, jak se jeho zastrašující postava přibližuje k jeho vlastnímu tělu. Puls se stupňoval a Bill nemohl dělat nic jiného než se podvolit, když ho učitel objal kolem ramen a přitiskl ho k sobě nepřiměřeně blízko, přičemž celou dobu cítil, jak vzrušení z této situace působí na Georgovo tělo. Jeho zvrácené ruce pak zamířily na jih a popadly Billův zadek, sevřely jeho oblečené hýždě a přitiskly pánev k jeho vlastní.
„Dneska jsi ve třídě vypadal sexy,“ vydechl Georg ztěžka a jeho ruce byly čím dál víc zkoumavé. „Jako vždycky.“
Billovi vyhrkly slzy, když se pokusil vypnout hlavu a opustit své fyzické tělo, zatímco Georg pokračoval v osahávání studenta, který byl sotva o polovinu mladší než on. Protože věděl, že ho učitel při hodinách tělocviku vždycky bedlivě sleduje, připadalo Billovi těžké se zapojit a snažit se. Bál se pohnout nebo protestovat, protože věděl, co by se stalo, kdyby to udělal. Neposlušnost z něj vymlátil už dávno.
***
Zvuk otáčejících se stránek způsobil, že se Tomovi na rtech objevil úsměv. Zatímco se opíral o katedru a pročítal si poznámky, ve třídě nastalo takové ticho, že skutečně slyšel, jak jeho studenti otáčejí stránky rozdaného materiálu, což svědčilo o tom, že se soustředí na daný úkol. Podle jeho plánu se tato hodina měla zaměřit na literaturu 20. století a tento týden se rozhodl pro povídku Johna Cheevera „Plavec“.
Spokojeně nechal oči pátrat po místnosti plné studentů, kterých bylo asi pětadvacet. Jeho pohled opět spočinul na osamělém teenagerovi, který seděl se zkříženýma nohama v rohu zadní řady a kousal se do spodního rtu. Tomovu pozornost však vzápětí upoutalo, že student stále tupě zírá na první stránku povídky, zatímco ostatní už byli dávno za polovinou příběhu. Tom se zamračil a začal přemýšlet, co se to s tím klukem děje.
Když zazvonilo, Tom si všiml, že černovlasý student popadl učebnice a chystal se odejít, a tak k němu přistoupil a zeptal se: „Ahoj, Bille, správně? Potřebuju, abys tu na chvíli zůstal.“
Když byli ve třídě sami, Tom zavřel dveře, šel si sednout k lavici jednoho ze studentů, vytáhl židli na druhé straně zmíněné lavice a pokynul Billovi, aby se posadil. Bill se však na židli chvíli jen díval, než si váhavě sedl vedle Toma do lavice a udržoval si bezpečnou vzdálenost. Na Toma se nepodíval.
Tom si odkašlal. „Takže, nemohl jsem si nevšimnout, že jsi dnes nečetl zadaný úkol.“ Pozvedl obočí a naklonil se dopředu, přičemž si na rtech udržel empatický úsměv. Všiml si, že se Bill při té poznámce kousl do spodního rtu, a rozšířil oči. Působil celý strašně ustrašeně a nejistě.
„Omlouvám se,“ bylo jediné, co řekl. Jeho hlas byl sotva slyšitelný. Vrhl krátký pohled Tomovým směrem.
„Nemusíš se omlouvat,“ řekl Tom a vstal ze židle. „Jen mě to zajímalo. Je všechno v pořádku? Viděl jsem tvé známky a zdá se, že si ve většině předmětů vedeš opravdu dobře.“
Když Tom přistoupil ke svému studentovi a chystal se mu položit ruku na rameno a pokusit se vytvořit bezpečnou atmosféru, aby mohl mluvit, Bill se okamžitě napjal a vyskočil ze židle. Tom, zmatený Billovou náhlou reakcí, se zmohl jen na nechápavý pohled. Bill naproti tomu jen zavrtěl hlavou a zakoktal se.
„Já… já nemůžu, promiňte, musím jít,“ a s tím se otočil, aby rychle opustil třídu. Když se protlačil kolem dveří, Tom dvakrát zavolal jeho jméno a požádal ho, aby se vrátil, a ještě si s ním promluvil. Ačkoli když Tom vystrčil hlavu z otevřených dveří, aby se podíval, jakým směrem Bill utekl, Georg Listing stál přímo před třídou v tělocvikářském úboru s píšťalkou zavěšenou na krku.
„Co tady děláš?“ Zeptal se Tom podezřívavě. Poslouchal snad za dveřmi?
Georg se zamračil a pokrčil rameny. „Akorát mi skončila hodina tělocviku,“ řekl a ukázal směrem, kam Bill ve spěchu zmizel. „Co to bylo?“
Tom si nebyl jistý, co má se svým neochotným studentem dělat, ani jak se k němu přiblížit. Něco mu říkalo, že se s Billem něco děje, a cítil nutkání mu pomoci. Ne proto, že by to patřilo do jeho popisu práce nebo k jeho odpovědnosti jako autoritativní osobě, ale proto, že se svým studentem soucítil a začal se o něj zajímat.
autor: fading
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
