autor: Anchy
Zdálo se, že se stěny chvějí strachem, a bouchnutí dveří je rozechvělo ještě víc. Zdálo se, že celý jeho pokoj na něj zděšeně hledí, když si položil ruce na hlavu a svalil se na postel.
Co si sakra myslel, nakráčet takhle do Georgova pokoje? Vážně bylo tak těžké počkat do zítra?! Slunce už vycházelo… do prdele! Podíval se na hodinky… do prdele! Šel za Georgem v půl osmé ráno, sakra! Co kdyby ho někdo viděl? Co kdyby David zachytil jeho vůni díky všem těm svým špičkovým přístrojům? Co kdyby šel někdo kolem, což by bylo víc než pravděpodobné, když běžný pracovní den většiny lidí tady začínal v sedm!
Povzdechl si do polštáře a několikrát se zhluboka nadechl. Nemělo smysl přemýšlet o tom, co všechno se mohlo stát. Měl by se snažit soustředit na to, co se skutečně stalo. Otočil se na bok a bezcílně zíral do prostoru.
Co to měl za proslov? Kdy se z něj stala zatracená Matka Tereza?! Koho vlastně zajímalo, že bude Georg do konce života zelenina? Dokud bude zbytek života trávit v jeho těsné blízkosti, bylo to Gustavovi jedno…
Po tom, co mu právě řekl, už s ním pravděpodobně nebude chtít nikdy mluvit; nejspíš se pokusí odsud odejít a bude doufat, že neskončí s kulkou v hlavě dřív, než si toho vůbec všimne.
„Bože, to bylo stupidní, Gustave! Fakt kurevsky STUPIDNÍ!“ Zakřičel do prázdné místnosti.
„Doufám, že nemluvíte o eliminaci, šéfe,“ ozval se za ním známý hlas.
Gustav vyčítavě otočil hlavu na svého asistenta, ale Andreas stál naprosto klidně a ukázal směrem ke dveřím.
„Dveře byly otevřené; a vy jste říkal, že když jsou dveře otevřené, můžu kdykoliv vtrhnout dovnitř.“
Chtěl se znovu nakopnout za to, že zapomněl ty zatracené dveře zavřít, ale zrovna teď na to neměl sílu… A to poslední, co chtěl, bylo, aby se Andreas rozpovídal o nějakých hovadinách, které mu byly stejně úplně ukradené.
„Co chceš, Andreasi?“ Zeptal se suše, zvedl se z postele a použil ruku, aby se o ni opřel.
„Posílá mě za vámi Saki.“
„A co chce?“
„Dal jste mu čtyři osoby k likvidaci, šéfe. Copak jste zapomněl?“
„Jak bych na to mohl zapomenout, když jsi tady ty, abys mi to připomněl, Andreasi?“ Odpověděl sarkasticky a volnou rukou si protřel čelo. Cítil, jak se ho zmocňuje migréna.
„Vypadni, vypadni, vypadni, vypadni,“ pomalu v duchu opakoval a doufal, že Andreas má v sobě alespoň trochu telepatických schopností… a pochopí tu zatracenou zprávu!
„No, tak už skončil.“
„Kdo skončil? S čím skončil?“
Andreas zafuněl způsobem, který Gustavovi připomínal Billa… a to nebylo dobré.
„Poslouchal jste vůbec něco z toho, co jsem vám říkal?“
„Poslouchal, jo. Pochopil, ne tak úplně.“ Znovu se ukázalo, že síla lhát nejspíš odešla na dlouhou procházku a nechala mu tady své zlé dvojče: upřímnost.
„Kolik je jedna plus jedna?“ Zeptal se ho.
„Jdi do prdele!“ Ach, ta jednoduchost.
„Kdepak, mýlíte se. Jsou to dvě,“ usmál se Andreas. Snažit se Gustava rozveselit nebylo snadné. Úsilí muselo být dlouhodobé a trvalé.
„Má tenhle rozhovor nějakou pointu? Nebo jen zkoušíš, jak dlouho mi bude trvat, než seberu sílu a praštím tě přímo do obličeje? Protože mi věř, že už takhle se velmi, velmi ovládám.“
Úsměv se mladíkovi pomalu vytratil z tváře a jeho ruce se lehce roztřásly. Pravda, byl vyšší než jeho šéf, ale Gustav nebyl zrovna člověk, se kterým si bylo radno hrát, pokud měl člověk rád svoje zuby. Odkašlal si a snažil se celou věc brát co nejprofesionálněji.
„Takže, jak jsem říkal, Saki dokončil eliminaci a poslal mě sem, abych vám přinesl důkazy v podobě fotek, o které jste žádal.“
Gustav natáhl ruku a Andreas to pochopil jako pokyn, aby mu do ní vložil fotky a omluvil se.
„Ehm, můžu už jít, šéfe? Ještě musím vyřídit nějaké papírování ohledně poslední simulace, kterou jsme na Georgovi provedli.“
Gustav na něj mávl a Andreas se skoro rozběhl ke dveřím a zavřel je za sebou.
Tohle nebyl zážitek, který by si chtěl v dohledné době zopakovat…
Při zvuku zavírajících se dveří pokoje Gustav lehce zkřivil rty, když si povzdechl a svalil se do původní polohy na posteli. Nechtěl být na nikoho zlý, neměl to v krvi, ale někdy mu Andreasova neustálá veselost lezla na nervy. Byl si víc než jistý, že Andreas má svůj podíl na jeho problémech, ale to, že se je bezostyšně rozhodl ignorovat a být neustále šťastné vysmáté sluníčko, nebylo něco, co by Gustav na svém asistentovi obdivoval.
Z jeho pohledu se problémy měly řešit přímo. Žádné stepování kolem horké kaše, žádná falešná prohlášení…
„Bože, já jsem někdy takový pokrytec,“ odfrkl si, když si vzpomněl na všechno to stepování kolem horké kaše s jistým člověkem, kterého prostě nemohl dostat z hlavy.
Otočil fotky ve svých rukou a uviděl čtyři mrtvé muže, ležící na zakrvácené podlaze.
Ten pohled ho trochu rozesmál, když si uvědomil, jaký potenciál ty fotky mají. Byl dost hloupý na to, aby si zanadával na svůj proslov a na to, jak s ním Georg už nikdy nepromluví, ale zapomněl na eliminaci! Jediná věc, která by Georga určitě přiměla skočit mu do náruče a poděkovat mu všemi způsoby.
Nechal nemilosrdně zavraždit vrahy Georgovy sestry. Z představy pomsty by byl Georg jistě v sedmém nebi… Nebo ne?
Znovu si prohlédl obrázky a každý z nich vroucně políbil. Byly stonásobně cennější než zlato! Byly jeho spásou.
Toho dne si Gustav vesele poskakoval a jeho tvář zdobil úsměv. Nikdo vlastně nevěděl proč. Andreas byl překvapený jeho změnou chování a David, který věděl, že je Gustavovi dost blízký na to, aby se mu nevměšoval do osobního života, se mohl jen pokusit hádat, proč se tvářil tak šťastně.
„Hej, skáčeš tu jak zajíček ušáček, jaká je ta dobrá zpráva?“
Gustav mu úsměv opětoval.
„Moje sestra je těhotná.“ Nesnášel, když musel lhát, a tak se rozhodl říct pravdu. Ne sice pravdu, kterou chtěl David slyšet, ale přesto pravdu jako každou jinou.
„Cože? To fakt? Proč jsi mi to neřekl dřív?“
„No, právě jsem se z toho vzpamatoval, takže dřív už to fakt nešlo.“
„No, strýčku Gustave, tak to musíme pořádně oslavit.“
„Jasně! O víkendu to oslavíme.“
„Gustave, chceš mě snad sbalit? Jen my dva… sami… ve tvým pokoji?“ Zeptal se nesměle a více než teatrálně zamrkal řasami.
Gustav se přítelovu škádlení zasmál.
„Jestli chceš, pozvu i Andrease a Sakiho.“
„Jasně, pozvi! Když bude Saki nablízku, budu se cítit mnohem víc v bezpečí,“ zasmál se spolu s ním.
***
Dveře se s lehkým zasyčením otevřely, když klouzaly po zdi, a zpoza nich se vynořila známá postava.
„Ahoj, Gustave.“
Druhý muž místo odpovědi natáhl ruku a cosi mu strčil do dlaní.
Tázavě se podíval na fotografie, které právě obdržel.
„Co to je?“ Zeptal se, když si jednu po druhé pozorně prohlížel. „Vypadají jako…“
„Mrtví lidé.“
Znetvoření, rozčtvrcení, vykuchaní, zkrvavení a pohmoždění mrtví lidé. Z toho, co viděl na obrázku, usoudil, že někdo nejspíš ztratil hlavu… a to doslova.
„Ano,“ řekl pokorně, „to mi došlo…“
„To je dárek pro tebe…“ řekl Gustav hrdě a na tváři se mu začal objevovat úsměv.
Georg vzhlédl od fotografií, aby se ujistil, že to správně pochopil. Jak na tohle měl člověk reagovat?
„No, je to od tebe moc hezký, Gustave,“ začal nesměle, „ale… raději bych dostal nějaký dobrý film nebo DVD s živým koncertem…“
„Jo, to je mi jasné, ale tyhle fotky nejsou jen obyčejné fotky, víš?“
„Nejsou pravý?“ Zeptal se Georg s nadějí.
„Ne, jsou naprosto skutečné… a ty je znáš.“
Georgův žaludek se strachy stáhl. Kde vzít sílu na to něco říct? Na to neznal odpověď ani on sám.
„Já… je znám?“
„Ne osobně, to ne. Ale to oni zabili tvou sestru. Tedy… jeden z nich.“
Georg se na vteřinu zamračil a nedokázal pobrat, co právě slyšel.
Jak Gustav mohl věděl, že tohle byli právě ti, kteří byli obviněni? Tu otázku spolkl. Zdálo se, že Gustav ví o všem všechno…
„Jak… proč… jsi to udělal?“
„Myslel jsem, že budeš rád, že jsou mrtví…“
„Nechtěl jsem po tobě, abys je zabil! Kurva, vždyť já je ani neznám.“
„Proto jsem řekl, že je to dárek,“ odpověděl Gustav… proč z něj neměl Georg radost?
„Ale nemusel jsi je zabíjet!“
„A co jiného jsem měl dělat? Nechat tě žít v osamění kvůli těm tvým výčitkám svědomí, se kterými každý den bojuješ? To oni za to můžou, a teď jsou mrtví! Konečně můžeš pohnout svým životem dál.“
„Myslíš, že je to tak snadný?!“
„Je to složité, jen když chceš, aby to tak bylo!“
„Nemůžu to změnit, Gustave… Já… nemůžu…“
„Proč ne?! Víš, co si myslím, Georgu? Myslím si, že to není o tom, že se nemůžeš změnit, ale spíš že se změnit nechceš! Protože potom bys viděl, co se z tebe stalo, a to tě děsí. Bojíš se doopravdy žít svůj život, protože si myslíš, že s každým krokem uděláš chybu. No a o tom život, sakra, je! Dělat chyby!“
„Nechtěl jsem po tobě, abys je zabil!“ Zopakoval ještě jednou.
„Ještě před pár dny jsi kvůli Karolin srdceryvně brečel, a teď mi říkáš tohle?! Já jsem zabil ty, co za to mohli!“
„Nemohli za to!“
Gustav vyhodil ruce do vzduchu a vzdal se. Georg byl prostě příliš tvrdohlavý. Za žádnou cenu se nechtěl nechat přesvědčit.
„Víš co? Ser na to! Jestli chceš být zodpovědný za její smrt, tak fajn! Ale přestaň se, prosím tě, chovat, jako bys měl PMS, sakra!“
„Jdi do prdele! Jestli se chci chovat jako diva, tak se budu chovat jako zasraná diva!“
Gustav se svalil na měkkou podlahu a otráveně si třel tvář.
„Přesně kvůli tomuhle jsem to vzdal s holkama…“ zamumlal.
„Cože jsi to řekl?“ Zeptal se Georg.
„Nic…“
„Říkal jsi něco o tom, že jsi to vzdal s holkama,“ řekl Georg trochu zmateně a zamyslel se nad významem té věty.
Gustav se na něj podíval a přikývl. „Je nutný, abych to nějak dál vysvětloval?“ Zeptal se otráveně.
„No jo… vzdal ses jich kvůli… oooooh,“ zašeptal, když mu ve tváři svitlo pochopení. Zdálo se, že proces přemýšlení ho trochu zchladil.
Gustav se jen povýšeně usmál. To se mu přinejmenším nepodobalo.
„Máš s tím nějakej problém?“ Zeptal se drze.
„Ne, bože ne! Je to tvůj život, chlape, žij si ho, jak chceš.“
„S tím se netrap, Georgu. Víš, že musíš přestat takhle mrhat svým životem.“
„Byla jediná, kdo mi rozuměl.“
„Protože si k sobě nikoho jiného nepustíš, proto.“
„Koho si mám k sobě pustit? Kdo by mě asi tak chtěl poznat?“
„Právě se na něj díváš…“
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
