autor: fading
„Bill Kaulitz? Ach, to je takový milý chlapec!“ Učitelka matematiky paní Banksová vykřikla a zatleskala. Její stříbrné kadeře poskakovaly, jak nakláněla hlavu na stranu, a dál mluvila o svém studentovi. „Ten chlapec toho moc nenamluví, ale úkoly odevzdává vždycky včas a při zkouškách si vede opravdu dobře.“
„A co jeho rodina? Má nějaké přátele?“ Zeptal se Tom staré učitelky. Když na to přišlo, zdálo se, že má vřelou povahu a mohla by být spolehlivým zdrojem informací.
Povzdechla si a řekla: „No, bohužel mu před pár lety zemřela matka a jeho otec stále dělá noční směny v obchodě s potravinami dole na Noble Street. Vím to, protože můj manžel Roger s panem Kaulitze pracoval, tedy dokud loni neodešel do důchodu.“
„A co přátelé?“ Zeptal se Tom.
„Ach, já se se svými studenty mimo třídu moc nevídám, pane Trümpere. Raději se jim vyhýbám, pokud za mnou nepřijdou a nepožádají mě o pomoc,“ řekla věcně. „Kromě toho většina teenagerů nerada mluví se svými učiteli. Jsem si jistá, že má nějaké kamarády, se kterými mluví o všem, co by ho mohlo trápit.“
***
Mezitím na druhé straně školy Bill právě opouštěl budovu a mířil domů. Když se ale blížil k autobusové zastávce, uviděl, že autobus právě vyjíždí na silnici, což znamenalo, že bude muset jít domů pěšky, nebo čekat dalších třicet minut na další autobus. Bill zoufale zakoulel očima a v duchu si vynadal, než se otočil a vydal se zpátky ke škole. Přestože slunce bylo vysoko na obloze, podzimní vzduch byl stále svěží a chladný a zdálo se, že na sobě nemá dost oblečení. Cesta byla až příliš daleká a venku bylo až příliš chladno, než aby šel pěšky.
Jakmile znovu vstoupil do školy, Bill se přitiskl zády k první zdi, kterou našel, a sesunul se po ní, aby se posadil do tureckého sedu na podlahu. Povzdechl si a zadíval se na své ruce, se kterýma si hrál ve svém klíně. Přemýšlel, jak se jeho život dostal až sem. Do konce studia na této škole mu zbýval už jen jeden semestr, což znamenalo, že přežil už více než tři roky. Zvládl to, když mu během prázdnin prvního ročníku zemřela matka. Přežil samotu, kterou cítil poté, co jeho otec začal táhnout noční směny, a dokonce přežil i izolaci, kterou zažíval od chvíle, kdy ho pan Listing poprvé spatřil.
Nevěděl však, jak dlouho to ještě vydrží. Jedna jeho část věděla, že ho Georg nenechá jen tak odejít, až dokončí školu.
A pak tu byl ten nový učitel Tom Trümper… Zdálo se, že by si s ním rád promluvil, ale nemohl si dovolit mu důvěřovat. Kdysi Georgovi důvěřoval, když si chtěl s Billem promluvit a provést ho středoškolskými léty, i když se to velmi rychle zvrtlo. Jeho záměry byly jasné v den, kdy Billa po vyučování zastavil a donutil ho k orálnímu sexu, aby si tak vynahradil zameškanou hodinu.
Bill si ani neuvědomil, že nad vzpomínkami tiše pláče, dokud neucítil, jak mu po tváři sklouzla první slza.
Pak se ozvalo něčí odkašlání, které Billa přimělo otočit hlavu za zdrojem zvuku. Ztuhl, když se jeho oči setkaly s Georgovýma korálkovýma. Na okamžik ho napadlo, že se zvedne a dá se na útěk, ale ve škole už nebyli žádní studenti. Možná tu bylo jen pár učitelů, kteří pravděpodobně měli poradu ve sborovně.
„Musíme si trochu promluvit,“ řekl brunet a ukazováčkem naznačil Billovi, aby ho následoval.
Bill s třesoucíma se nohama mlčky sklonil hlavu a následoval pana Listinga, přičemž nervózně svíral a povoloval čelist. Podle očekávání ho následoval až do šatny v tělocvičně na místo, kam Billa vzal už vícekrát. Bílé kachličky vytvářely sterilní prostředí, ačkoli Bill si při pobytu mezi nimi připadal všelijak, jen ne čistě.
V místnosti bylo několik minut děsivé ticho, což Billa ještě více vyděsilo. Georg měl tendenci vybuchnout vzteky, kdykoli ho nechal příliš dlouho narůstat, a tohle jistě nebyla výjimka. Georg se na něj upřeně díval, a přitom přecházel sem a tam, aby ovládl svůj hněv, takže se Bill cítil malý a provinile.
„Nic jsem neřekl,“ zašeptal Bill, aby přerušil ticho. Chtěl, aby to skončilo.
Když tohle brunet uslyšel, pobaveně si odfrkl, a pak Billa přitlačil k nejbližší zdi. Přitiskl mu ruce k betonu a obličej přisunul tak blízko k Billově vyděšené tváři, až z jeho dechu mohl cítit kávu, což způsobilo, že na chvíli přestal dýchat.
„Nic jsi neřekl? Slyšel jsem ho, jak s tebou mluví, takže jsi musel něco říct nebo udělat, co by mu napovědělo,“ zasyčel Georg skrz zaťaté zuby.
Když svého pronásledovaného studenta pustil, Billovi se podlomila kolena, což způsobilo, že spadl na podlahu. Než stačil zareagovat, do boku mu prudce narazila bota, čímž si Georg vysloužil bolestné zakňučení. Bill se zkroutil, aby ochránil své tělo před dalším zraněním, ale věděl, že to jako obvykle přijde.
Georg se rozzlobeně sklonil, aby byl ve stejné rovině a bezcitně sevřel Billovu tvář v dlani. Pak mu pohrozil: „Víš, že o naší malé dohodě nemáš nikomu nic říkat. Určitě nechceš, aby se někdo dozvěděl, jaká jsi malá špinavá děvka. Celé měsíce jsi mě dráždil tím svým přiléhavým oblečením a stydlivým chováním. Oba víme, že to chceš.“
Pak ho udeřil sevřenou pěstí přímo do obličeje, přičemž pouhá síla úderu způsobila, že upadl. Bill ležel naprosto nehybně a vnitřně panikařil nad náhlou eskalací brutality svého učitele. Za normálních okolností by nikdy neudělal nic, co by mu mohlo zanechat na tváři jizvu nebo modřinu, protože věděl, že se to těžko skrývá.
„Oh Bille, musíš přestat být tak nešikovnej,“ zavrtěl Georg nesouhlasně hlavou, a pak se sklonil, aby ho pohladil po rameni. Zase se choval něžně, ale Bill se nikdy necítil bezpečně, když nevěděl, kdy v něm hněv znovu vzplane. „Hele, mrzí mě, že jsem ti tohle musel způsobit, ale příště musíš být opatrnější. Prostě nechci, aby ses dostal do dalších potíží. Rozumíš?“
Bill opět ztuhl na podlaze a stále si držel obličej v dlaních, aby mu v hlavě tolik netepalo. Georgovy ruce se mu vkrádaly pod tričko, aby se dotkly jeho pohmožděné kůže, a kdykoli Bill ucukl, Georg ho okřikl.
***
Druhý den se Tom objevil ve škole a nevěděl, jak se svým odtažitým studentem naložit. Hodlal se s ním pokusit o další rozhovor, ale stále si nebyl jistý, jak na to, aby se necítil takhle v nebezpečí. Na hodině anglické literatury se Bill objevil s malým zpožděním, ale podařilo se mu vplout do třídy, aniž by vyrušil zbytek studentů. Co však Toma přimělo reagovat, byla skutečnost, že měl na očích sluneční brýle a na hlavě nízko staženou čepici.
Po této hodině měli všichni třicetiminutovou přestávku na oběd. Stejně jako minule zůstal Bill sedět i poté, co všichni ostatní odešli, a Tom si uvědomil, že právě tady bude Bill trávit většinu poledních přestávek, sám. Copak opravdu neměl žádné kamarády?
Tom chvíli mlčel a přemýšlel, jestli se mu podaří přimět Billa, aby zvedl oči od svých poznámek a sám s ním navázal kontakt. Když tato strategie selhala, Tom si povzdechl a zavřel dveře třídy, aby měli trochu soukromí. Když se dveře zavřely, Bill náhle vzhlédl a uvědomil si, že není sám.
„To je v pořádku, Bille. Můžu si s tebou, prosím, promluvit? Nic se neděje, jen si chci promluvit,“ snažil se mu Tom domluvit, aby se cítil se svým novým učitelem dobře. Tentokrát Tom udržoval mezi nimi odstup a doufal, že se Bill nebude cítit zahnaný do kouta nebo přepadený.
Bill se znovu začal kousat do rtu, což byl signál nervozity, který poslední dobou dělal dost často. „O čem?“ Podařilo se mu roztřeseně říct. Měl strach, že by to mohlo přinést něco nepříjemného.
„No, vlastně si nejsem jistej,“ začal Tom a naklonil hlavu na stranu. „Co třeba ty tvoje sluneční brýle? Dneska venku prší.“
Bill místo odpovědi jen pokrčil rameny. Věděl, že si je v dohledné době sundat nemůže, protože měl kolem oka modřinu. I když se ji snažil zakrýt korektorem, ani v nejmenším to nepomohlo.
Po chvíli mlčení se Tom pokusil změnit téma v naději, že to pro Billa bude méně nepříjemné. „Včera večer jsem si přečetl tvou literární práci. Udělal jsi na mě dojem svými spisovatelskými schopnostmi a tvoje analýza byla velmi bystrá. Na někoho tvého věku je to neobvyklé, víš?“ Odmlčel se, když se mu nedostalo žádné odpovědi. „Dal jsem ti A+. Pak se zvědavě zeptal: „Píšeš rád, Bille? Viděl jsem tě, jak si po mých hodinách něco píšeš do sešitu.“
Bill nejistě přikývl a prsty si pohrával s rukávy mikiny.
„Co tě na tom baví?“
Černovlásek nejprve neklidně pokrčil rameny. I když pak trochu zvedl hlavu a řekl: „Je to uvolňující. Uklidňuje mě to.“
Tomovi se při této odpovědi rozšířil úsměv na rtech. „Má to léčebné účinky,“ dodal Tom, který ten pocit sám znal. Svoboda, kdy se vlastní osobní myšlenky a starosti promění v tělo slov na papíře, pročistí mysl, a zároveň něco vytvoří. Ačkoli pak si vzpomněl na některé věci, které ho poprvé přiměly obrátit se k tomuto druhu psaní, což způsobilo, že jeho tón poklesl a mysl potemněla.
S povzdechem Tom pokračoval: „Když jsem byl mladší, chodil jsem každý den po škole domů do prostředí, které by sociální pracovníci mohli nazvat nestabilním. Moji rodiče byli alkoholici a v některých dnech se můj otec stával násilníkem a bil mou matku,“ začal. Během řeči si Tom všiml, že i když se Bill nedívá přímo na něj, jeho pozornost je plně soustředěná na to, co říká. „A jak už to tak bývá, občas jsem se mu připletl do cesty i já. Chtěl jsem mámu chránit, ale tím jsem se stal jen jeho terčem. Obzvlášť dobře si vzpomínám na jeden případ, kdy jsem se ve škole objevil ve slunečních brýlích.“
V tu chvíli Bill okamžitě zvedl oči a Tom téměř viděl, jak mu z tváře zmizela všechna barva. Tom pomalu přistoupil blíž k Billově lavici a zastavil se, kdykoli černovlasý student vypadal, že se zvedne a odejde.
„Vidím, že se něco děje, Bille. Už nemusíš žít ve strachu, jen mě prosím nech, abych ti pomohl,“ uklidňoval ho Tom, který teď stál jen pár metrů od něj. „Chci ti pomoct.“
Když Bill nereagoval, Tom nejistě natáhl ruku, uchopil jeho sluneční brýle a opatrně je sundal, aby odhalil jeho oči. Bill ho kupodivu nechal, protože ho neuvěřitelně unavovalo skrývat své utrpení a do očí se mu začaly drát slzy. Při pohledu na Billovo levé oko pocítil Tom píchnutí u srdce – tmavá, fialová modřina obklopovala vnější část medového oka, které bylo lehce oteklé a zarudlé.
„Můj otec by mě nikdy neuhodil,“ řekl, odvrátil oči a nahrbil ramena.
„Dobře,“ přikývl Tom a nevěděl, jestli mu má věřit, nebo ne. Sáhl do kapsy a vylovil vizitku, kterou Billovi podal se slovy: „Tady je moje číslo. Prosím, neboj se mě kontaktovat, ať už půjde o cokoli. Ať už se ocitneš v nebezpečí, nebo si jen budeš chtít popovídat. Volej ve dne nebo v noci. Telefon mám stále u sebe.“
Student váhavě přijal vizitku a jeho opatrné pohyby působily velmi rozporuplně.
„Proč jste na mě tak milý?“ Zněl Billův tichý šepot a jeho oči byly plné nedůvěry.
Tom cítil, jak se jeho srdce sevřelo, když si uvědomil, jak moc je jeho student nedůvěřivý. „Proč si myslíš, že bych na tebe neměl být milý?“
Pozoroval, jak jeho student zápasí se slovy.
„Můžu už prosím odejít?“ Zašeptal Bill tiše a hlas se mu málem zlomil. Vstal a zamířil ke dveřím, ale zastavil se, když se dveře zvenčí náhle otevřely.
„Dobrý den, pane Kaulitzi,“ Georgův hlas přiměl Billa zastavit se na místě a celé jeho tělo ztuhlo. Hnědovlasý učitel tělocviku se podíval za svého studenta a řekl: „Pane Trümpere! Už jste měl možnost promluvit si tady s panem Kaulitzem?“
autor: fading
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
