autor: Anchy
Nechtěl se tu zdržovat déle, než bylo nutné, a tak přešel rovnou k věci. Od té noci ho v jejich blízkosti přepadaly vražedné myšlenky, které se do jeho normálního rozpoložení příliš nehodily.
„Poslali jste Andrease, aby pro mě přišel?“
Tom a Bill svorně přikývli.
„O co jde?“
Nemusel být zdvořilý. Neměl z jejich moci takový strach, jak si mysleli. Právě teď neměl chuť se čehokoliv bát.
„Chtěli jsme tě jen informovat, že jsme dnes Georga podrobili další simulaci,“ řekl Bill nevinně.
„… Cože?“ Zeptal se klidně a doufal, že špatně pochopil to, co Bill právě řekl.
Tom přikývl, jako by Gustavovu obavu chápal. Neměl nejmenší tušení, jak se Gustav právě teď cítí…
„Já vím, Gustave, já vím.“ Věnoval Billovi káravý pohled, při kterém se jeho dvojče začervenalo vzrušením.
Tom poraženě obrátil oči v sloup a prosebně se podíval na Gustava, jako by byl blonďák jediný, kdo mu teď může rozumět.
„Říkal jsem mu, že je Georg tvůj subjekt a že bychom se neměli plést do tvých plánů s ním, ale nedal mi pokoj. Tak moc chtěl vidět sto devítku…“
„… Co… jste to právě řekl?“ Zeptal se Gustav, když uslyšel číslo vycházející z Tomových úst.
„Donutil ho udělat 109, že, Bille?“
Gustav si nevšiml Billova přikývnutí, když položil nejdůležitější otázku, která ho napadla.
„Na jaké úrovni byl Grummy?“
Tom pokrčil rameny a otočil se na bratra, aby mu odpověděl. I Gustav na něj obrátil svou pozornost.
„Devátá úroveň.“
„Do prdele.“
Souvislost teď nebyla jeho silnou stránkou.
„A co se s tebou stane, když dáš Grummyho na vyšší úroveň? Řekl jsi mi, že jsi ho při poslední simulaci dal na první úroveň. Víš neměl jsem pocit, že bych cítil nějaký rozdíl.“
Gustav zpozorněl a usmál se. Georg nevěděl, jaké má štěstí, že Grummy nejel na plné otáčky.
„To není moc hezký pohled, víš. Už na první úrovni jsem Davida požádal, aby tvému mozku nedával moc podnětů… V podstatě se děje toto: počínaje třetí úrovní a konče desátou, pokud je expozice dostatečně dlouhá a ehm… jak bych to měl říct… no, pokud se dává hodně pokynů… pak můžeš vidět sám sebe, jak děláš některé věci, které samozřejmě dělat nechceš, ale nemůžeš to zastavit. Tvůj mozek je bombardován různými podněty. Na jedné straně ví, že musí udělat určité věci, ale na druhé straně je zmatený z toho, kdo mu dal příkaz, aby je udělal, protože on to rozhodně neudělal.“
„A co myslíš těmi pokyny?“
Gustav našpulil rty, zatímco přemýšlel o dostatečně snadné odpovědi na otázku. Georg měl chuť té jisté polohy rtů využít, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Nechtěl zničit to, jak to teď mezi nimi bylo…
„No,“ přerušil Gustav tok jeho myšlenek, „třeba: umyj si obličej, a pak se nasnídej. Hodinu si zahraj na baskytaru, pak se podívej na film a zavolej kamarádům, aby přišli. Takové věci.“
„A to člověk prostě jen tak udělá?“
„Pokud mu předtím dáš potřebné léky, tak ano. Pokud ne, tak by se nejspíš prostě zbláznil…“ konstatoval Gustav věcně. „Zvlášť když neví, co se s ním děje.“
„A co je to za léky?“
Gustav se trochu zamyslel a vypustil tři minuty dlouhý seznam podivných názvů. Zachytil Benadryl, Thorazin a Noctec, ale dalších asi padesát absolutně neznal. Georg se zasmál a přeformuloval svou otázku.
„Co ty léky dělají?“
„Ah… no, víš, jak jsem ti říkal předtím: uvolňují mysl. Donutí tě zapomenout, co chceme, abys zapomněl, a vzpomenout si na věci, které si pamatovat nechceš.“
„Takže v podstatě vymyješ mysl od všech nežádoucích akcí, které by mohla proti Grummymu použít.“
„Přesně tak.“
Proč prostě nemohl být zbabělec, vrátit se do svého pokoje a předstírat, že neměl nejmenší tušení, že se něco takového stalo? Bílé dveře mu hleděly do očí a vyzývaly ho k odchodu. Vyzývaly ho, aby nechal Georga o samotě ve chvíli, kdy to nejspíš potřeboval nejvíc…
Trochu sebou trhl a chystal se otočit, ale jeho tělo odmítalo spolupracovat.
„Ne… slíbil jsi to.“ Měl pocit, že mu říká. Měl by ho poslechnout?
„Vypadni ode mě, kurva!“ Když se dveře otevřely, ozval se z hromádky těla na podlaze, výkřik.
To znělo jako moudré rozhodnutí. Ovšem to, co se chystal udělat, už vůbec moudré nebylo. Udělal další krok blíž ke svému… příteli. Mohl Georga nazývat svým přítelem? Teď asi nebyla vhodná doba na to, aby o tom přemýšlel, že?
„Georgu, co tě donutili udělat?“ Zeptal se tiše, bál se ho dotknout, aby se pokusil ho utěšit.
„Řekl jsem ti, abys vypadl! Ty hajzle! Ty zasranej parchante! Jak jsi mi to kurva mohl udělat?! Jak ses na to kurva mohl dívat a nic neudělat?!“
„Georgu, přísahám, že jsem nic neviděl! Ani jsem nevěděl, že tě vezmou na simulaci. Dozvěděl jsem se to teprve teď.“
Hromádka se začal pomalu kývat ze strany na stranu v chabém pokusu uklidnit se.
„Lžeš. TY KURVA LŽEŠ!“
„Georgu, přísahám ti, na cokoliv chceš: Já jsem o tom nevěděl! Prosím… věř mi…“
Georg zvedl tvář, aby se podíval Gustavovi do očí, a v tu chvíli to blonďák uviděl… lepkavý zářivý záblesk čerstvé krve.
Kdyby Georga neznal, myslel by si, že se prostě pořezal. Ale to by Georg neudělal, že?
„Donutili mě ji zabít…“ zašeptal se skloněnou hlavou a pohledem upřeným na podlahu. „Vzali, kurva, desetiletou holku a donutili mě ji zabít… Jak moc sadistický dokážou být? Donutili mě… bodnout ji do břicha… a dívat se, jak křičí bolestí…“
Po tváři mu neustále stékaly slzy.
„Jak mě… mohli… donutit… to… udělat?“
Gustav si klekl před druhého muže a přejel mu rukou po tváři ve snaze otřít mu z ní trochu krve. Když začal ruku odtahovat, Georgovy oči se rozšířily šokem, když uviděl rudou hmotu na blonďákových rukách…
„To je… já pořád… myslel jsem, že…“
„Georgu, uklidni se… je to v pohodě. Byl jsi v šoku, tohle jsi nemohl vidět…“
Bezmocně se díval, jak Georg jeho omluvy ignoruje a snaží se dál chaoticky očistit svůj obličej od krve. Ve skutečnosti naprosto zbytečně…
Hromádka na podlaze, která se dala jen stěží označit za Georga, ho vyděsila…
Jak tohle mohl dopustit? Copak netušil, čemu ty lidi vystavuje? Samozřejmě, že to všechno bylo ve jménu vědy…
Po tváři mu stekla slza. Kde končí věda a začíná mučení? Bylo toho na něj příliš mnoho… příliš mnoho na přemýšlení, příliš mnoho na zpracování. Potřeboval si trochu vyčistit hlavu, potřeboval si dát chvíli pauzu.
Když se zvedal na nohy, hlavou mu prolétla představa, jak asi vypadalo zkrvavené tělo té mladé dívky, když s ní Georg skončil… byl vědec, nebo jen obyčejný šílenec?
Vší silou udeřil do polstrované zdi a vydal ze sebe téměř nelidský výkřik, který se změnil v táhlý vzlyk. Místnost byla izolovaná od zbytku světa. Nikdo kromě Georga ho neviděl, nikdo kromě Georga ho neslyšel… Byl jen dalším subjektem v jejich malé hře.
Teď nebyl čas plakat. Nebyl čas na to, aby byl slabý. Teď nejspíš nebyl čas cítit vůbec nic.
Ale jak brzy zjistil, bylo to těžké…
Pár silných paží ho objal a přitáhl si ho blíž. Chvíli se s tím snažil bojovat, dokud se jeho tělo i mysl úplně nevzdaly.
Měl pocit, jako by mezi okamžikem, kdy přišel do výběhu, a tím, co bylo teď, uplynula věčnost… a možná tomu tak bylo. Kdo byl, aby mohl tvrdit něco jiného?
Ale ve chvíli, kdy se teplé rty dotkly těch jeho, se věčnost roztříštila na miliardu kousků a uvolnila místo jen pro teď… jen pro tento okamžik.
Chtěl otevřít oči. Nechtěl, aby to „teď“ skončilo. Možná se mu to celé jen zdálo. Možná se to všechno odehrávalo jen v jeho mysli… Možná Georg vůbec neexistoval… Možná krev, kterou cítil na rtech, byla jen podivná, zvrácená hra, kterou s ním hrála jeho představivost…
„Řekl bych, aby sis sbalil všechny svoje věci, ale myslím, že nemáš co balit,“ zašeptal mu do rtů.
Georg se odtáhl a přitiskl jejich čela k sobě.
„Jak to myslíš?“ Zeptal se chraplavě, aniž by otevřel oči.
„Dostanu tě odsud…“
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
