autor: Anchy
Za dvě minuty dojde k úplnému uzavření. Žádáme všechny zaměstnance, aby zamířili do svých prostor a neopouštěli je, dokud uzavření neskončí. Během uzavření se nesmí nikdo a za žádných okolností pohybovat po chodbách. Každý, kdo bude na chodbách spatřen, bude zastřelen.
Naposledy si prohlédl místnost kolem sebe a usmál se při pomyšlení, že už ji nikdy neuvidí. Zamkl dveře zvenčí, a když hlas v reproduktorech oznámil posledních třicet vteřin před začátkem uzavření, rozběhl se ke Georgovu výběhu.
***
Dveře vypustily malý jasně modrý plamínek a Georg si uvědomil, že musely být zkratovány zvenčí. To znamenalo, že Gustav už je tady.
„Už jsem si myslel, že nepřijdeš,“ řekl Georg, když se dveře otevřely, a v nich se na něj zářivě usmál Gustav. Přitáhl si ho blíž a políbil ho na rty, pak ho vytáhl z malé bílé polstrované místnosti a vystrčil ho na chodbu.
„Jdi pořád rovně, dokud tě nedohoním. Než odejdeme, musím to tady uzavřít.“
Georg na něj kývl a uposlechl pokyn, když blonďák zůstal vzadu, aby zamkl dveře. Opravdu se to dělo? Možná by si ještě neměl dělat velké naděje…
Uslyšel, jak se dveře s žuchnutím zavřely, a za ním se ozvaly známé kroky.
„Tady doleva,“ řekl blonďák, když se přiblížil, a ukázal směrem k nově objevené chodbě.
Georg se řídil jeho pokyny a během následujících pěti minut se vydali doleva, doprava, dvakrát doleva a pak sešli po schodech.
„Myslím, že nás někdo sleduje,“ zašeptal blonďák, zabočil doprava a zrychlil.
„Jak sakra můžeš vědět, kde jsme?“ zeptal se Georg v panice, jelikož nějak nedokázal uvěřit Gustavovým orientačním schopnostem. „Všechno je bílý, bílý a bílý.“
„Zahni doleva. Teď!“ Nařídil Gustav a víceméně Georga postrčil do další chodby. „Copak jsme tohle už neřešili?“ Zeptal se Gustav a zrychlil, když zahnul doleva následován druhým mužem. „Říkal jsem ti, že jsem tady prožil větší část svého života. Dokážu se tady orientovat i za tmy a stejně se neztratím. Tak mi prostě věř a jdi dál.“
Prostrčil Georga dveřmi a slyšel, jak vyjekl, když vyklopýtal na měkkou trávu venku. Dveře se před ním na chvíli zavřely a těsně předtím, než je stiskl, aby mohl odejít, upoutal jeho pozornost drobný zvuk.
Rychle se podíval doleva a uviděl, jak se na něj Saki smutně usmívá a zvedá ruku. Malá jehla se ve světle zaleskla a on věděl, že nebude mít čas zareagovat, než ucítí píchnutí v krku.
„Je mi to líto, Gusti. Jsou to jen rozkazy,“ řekl Saki s upřímnou lítostí těsně předtím, než celá chodba zčernala. Nebo se jeho oči jen zavřely?
***
Světlo, které nad ním zářilo, ho oslepovalo tak moc, že jediné bezpečné řešení bylo držet oči pevně zavřené. Pokusil se pohnout tělem, ale brzy si uvědomil, že jeho kotníky a zápěstí znehybňuje tenká vrstva kovu, pravděpodobně titanu.
„Je na tebe to světlo příliš silné?“ Ozval se hlas z reproduktorů. Až příliš dobře ho znal. „Rádi bychom ho trochu ztlumili, ale myslím, že by to nebylo v našem nejlepším zájmu.“
„Kde je, Tome?“ Zeptal se klidně Gustav se stále zavřenýma očima a spoutanýma rukama.
V reproduktorech zaslechl nezaměnitelný zvuk Billova hlasu, který se zlomyslně smál, a cítil, jak se jeho žaludek nepříjemně stáhl.
„Nejsi v pozici, abys nám mohl klást otázky, to asi víš, ne?“
Kvůli žádným odpovědím sevřel ruce v pěsti a kovem a jeho tělem projela drobná vlna elektřiny. Rychle se uvolnil. Zdálo se, že na vrstvě kovu byla přivařena jemná část hliníku, aby se zvýšila vodivost.
„To je asi to nejrozumnější, co jsi mohl udělat, ano. Líbí se ti ty nové věci, které jsme sem nechali přidělat? Teď je to nepatrné, ale můžeme zvýšit intenzitu, když půjdeš a zkusíš něco chytrého, Gusti. Nechceme, to víš, ale pokud budeme muset, tak to uděláme…“
„’My‘ znamená ‚ty‘, ty zvrácenej zkurvenej zmrde?“ Gustav se znovu napjal.
Ucítil, jak mu orgány projela další vlna elektřiny, tahle vlna byla silnější než ta předchozí. Jeho odhodlání bylo silné, ale ne dost na to, aby vydržel takovou bolest. Nechtěl křičet, ale kdyby to nepřestalo, nedokázal by se ovládat.
„Gustave, můžeme to klidně zesílit na deset ampérů, stačí stisknout tlačítko. Ale být spálený na uhel se k tvé bledé tvářičce nehodí. Takže bych ti doporučil, abys to prostě vzdal.“
Blonďák se naposledy nadechl a pobídl svaly, aby se uklidnily, když už elektřina jeho tělem neprocházela. Zdálo se mu, že cítí spálenou kůži, ale neodvážil se otočit hlavu, aby se podíval na své paže. Potřeboval mít čistou hlavu a soustředit se na to nejdůležitější.
„Kde je?“ Zeptal se tak klidně, jak mu to jen hrdlo dovolilo.
„Proč to chceš vědět?“
„Protože prostě chci! Co je ti do toho?“ Opáčil rozzlobeně.
„Je zpátky ve své cele. Pod sedativy a očištěnou pamětí od všech vzpomínek na tebe.“
Blonďák ucítil, jak se mu v krku vytvořil knedlík, a zadusil vzlyk.
„Ale nedělej si starosti, Gustave. Pravá láska si vždycky cestu najde, že? Nějak se odsud dostaneš, dojdeš si pro něj, a pak můžeš odjet na ten svůj dlouho očekávaný vzdálený vysněný karibský ostrov. Žít šťastně až do smrti a tak. Není to to, o čem sníš?“
Vztek, který v něm vřel, mu rozechvíval tělo a pokaždé, když se jeho kůže dotkla hliníku, se mu do rukou a nohou rozlehl další malý otřes… ale zdálo se, že je přestal cítit. Nebo mozek otupil jeho periferní nervy, aby už necítil bolest. Nebo mu to už prostě bylo jedno.
„Budeš muset omluvit mé syny, Gustave,“ ozval se z reproduktorů známý hlas. Jak sílil, intenzita elektřiny začala slábnout. „Ve skutečnosti nejsou zlí, jen je tak naprogramovala babička. Tedy s trochou Davidovy pomoci.“
Světlo v místnosti jako by také pohaslo a blonďák se odvážil otevřít oči a rozhlédnout se. Těsně nad ním, nalevo od něj, na opačné straně skleněné stěny řídicí místnosti se na něj usmívala blonďatá žena, která mu zamávala.
„Simone? Kdy jste se vrátila?“
„Nikdy jsem odsud neodešla, Gustave. Byla jsem tady celou dobu a někoho jsem studovala,“ řekla pomalu a zřetelně do mikrofonu.
„Koho?“
„Tebe… Snažila jsem se studovat lidské chování, zatímco zmíněný člověk je zamilovaný. Potřebovala jsem vhodný subjekt a ty jsi byl pro tuhle práci jako stvořený. Trvalo to déle, než jsem původně čekala, ale stálo to za každý rok. Je škoda, že ses rozhodl vydat cestou svého mentora a pokusit se o útěk. Mohl jsi být dobrým pokusným králíkem. Asi si budu muset najít jiný subjekt,“ řekla a povzdechla si. „Přimět je, aby se zamilovali, je těžší, než jsem si myslela.“
„Láska je všechno, jen ne věda,“ zamumlal nepřátelsky.
„Emoce nejsou nic jiného než interakce mozkových buněk, Gustave. Nenamlouvej si něco jiného jako všichni ostatní na téhle planetě. Myslela jsem, že jsi chytrý,“
Otočila se a pokynula směrem k někomu, koho neviděl.
„Vezmi ho do jedné z cel a vymaž mu paměť. Mohli bychom ho použít k nějakým jiným druhům experimentů.“ Otočila se k němu a usmála se. „A mimochodem, Tom ti lhal. Georg dostal kulku zezadu do hlavy ve chvíli, kdy jsi ho vystrčil ze dveří. Já sama se o to postarala.“
Jeho tělo ochablo, když zalapal po dechu. Mluvila pravdu?
„Nebudeš dělat žádné další problémy, že ne?“
KONEC
autor: Anchy
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
