autor: fading
Když Tom s Billem pevně přitisknutým ve svém náručí dorazil na pohotovost, všude panoval chaos. Bill v jednu chvíli ze všeho toho ohromného traumatu a úzkosti omdlel a jednoduše se Tomovi bezvládně přitiskl k hrudi. Jeden ze zdravotníků si toho všiml a nabídl se, že mu mladého středoškoláka z náruče vezme, ale Tom trval na tom, že ho chce mít u sebe.
Zatímco se o Billa v bezvědomí starali, Tom se snažil zůstat blízko, když hledal číslo k černovláskovi domů a doufal, že to jeho otec vezme. Když to muž, který se představil jako Gordon Kaulitz, vzal, snažil se znít co nejklidněji, jak jen to v takové situaci šlo, a vysvětlil mu, co se stalo a poprosil ho, aby se co nejdříve dostavil do nemocnice.
Když asi o dvacet minut později Gordon dorazil, Tom s ním stihl prohodit jen pár slov, když vyšel ven lékař, aby jim sdělil informace o Billově zdravotním stavu. Podle všeho se jim podařilo provést základní vyšetření a odebrat vzorek, který podle nich potřebovali k usvědčení násilníka. Měl několik zlomených žeber, která se stále hojila, a na těle spoustu modřin.
Většina informací, které dostali, byla důležitá, a Tom se opravdu snažil ta slova vnímat. Neustále se díval přes doktorovo rameno na Billovo spící tělo, které leželo schoulené na nemocničním lůžku, a přemýšlel, jestli tohle není jen sen.
„Děkuju,“ Billův otec přerušil náhle tok Tomových myšlenek a on si uvědomil, že doktor je pryč. Otočil se ke Gordonovi a podíval se do tváře muži, v jehož tváři se zračilo vyčerpání. Musel mít o svého syna příšerný strach. „Děkuji vám, že jste zachránil mého syna. Nevím, jak vám mám poděkovat.“
Gordon vzal Tomovu ruku do své, chvíli mu jí potřásal a jeho hluboké hnědé oči byly upřímně vděčné.
Tom se zamračil a zavrtěl hlavou. „Nemusíte mi děkovat. Tohle se vašemu synovi vůbec nemělo stát. Nic z toho.“
„Já vím,“ odpověděl Gordon, „ale stejně jste ho zachránil. Viděl jste ho. Za to vám budu navždy vděčný.“
Gordon se pak otočil a podíval se na svého syna. Stále ještě stáli u dveří vedoucích do pokoje, ve kterém Bill právě spal. Tom si nemohl pomoct, ale hrudník se mu rozhořel nadějí, když pochopil, že Bill má kromě sebe ještě někoho, komu na něm záleží, a díky tomu pocítil jakýsi klid ohledně chlapcovy budoucnosti. Potřeboval silnou podporu, aby měl šanci se z tohoto traumatu dostat.
„Už vás nebudu déle zdržovat, pane Trümpere,“ řekl pak Gordon s malým povzdechem. „Jsem si jistý, že z toho všeho musíte být opravdu vyčerpaný.“
Tom přikývl – byl vyčerpaný, ale věděl, že nemůže jen tak odejít.
„Jestli vám to nebude vadit, opravdu rád bych tu ještě chvíli zůstal,“ řekl a podíval se druhému muži do očí. „Rád bych tu pro něj byl, až se probudí.“
***
Když Bill konečně otevřel oči a jeho tělo se neklidně pohnulo, hleděl přímo do bílého stropu nemocničního pokoje. Do nosu ho praštil slabý sterilní zápach. Nechal oči bloudit, dokud si nevšiml osoby ležící na malé pohovce s čepicí zakrývající mu polovinu obličeje.
Táta je tady.
Nedokázal se však donutit k úsměvu. Ulevilo se mu, když zjistil, že otec čeká, až se probudí, což ale znamenalo, že nejspíš ví, co se mu stalo. Že jeho syna opakovaně znásilňoval učitel tělocviku a že nebyl dost silný na to, aby tomu sám zabránil. Měl to udělat už dávno. Měl bojovat tvrději.
Bill se trochu nepohodlně posunul na posteli v naději, že najde méně bolestivou polohu, i když ho bolelo celé tělo. Věděl, že je zraněný, fyzicky i psychicky, ale odmítal si stěžovat.
Pak obrátil oči ke druhé straně postele a téměř nadskočil, když si uvědomil přítomnost třetí osoby. Jeho učitel Tom,
Laskavý. Tak laskavý,
seděl na židli u jeho nemocničního lůžka a lehce podřimoval. Vypadal tak klidně a vyrovnaně,
krásný a laskavý.
Ale pak si Bill vzpomněl, jak ho Tom našel, jeho a Georga, který ho znásilňoval v lese a ignoroval jeho prosby o milost… ale Tom přišel. Tom ho zachránil. Jemu záleželo na tom, aby ukončil Billovo peklo. Pomohl mu.
Tom mě zachránil. A pořád je tady. Není to jenom sen.
Jeho myšlenky byly přerušeny, když se jeho otec s trhnutím probudil, což donutilo Toma, aby také otevřel oči, a oba muži se zadívali na chlapce na nemocničním lůžku. Bill se najednou cítil velmi zranitelný, přitáhl si kolena k hrudi, objal je hubenýma rukama, aby je udržel na místě, a podíval se na oba v očekávání, že někdo něco řekne. Cokoli.
„Jsem tak strašně rád, že jsi vzhůru, synku,“ řekl Gordon a jeho hlas zněl ochraptěle, protože ho chvíli nepoužíval. Přistoupil k Billově posteli a opatrně ho pohladil po tváři, jako to dělával vždycky, když byl Bill malý a zranil se, jenže tentokrát musel přehlédnout lehké zaváhání, které Bill nedokázal ovládnout. „Měl jsem o tebe takový strach.“
Lehce pokýval hlavou, zadíval se na svá kolena a tiše se otci omluvil, protože mu nikdy nechtěl způsobit žádné starosti, na což mu Gordon odpověděl, že se nemá za co omlouvat.
Tom se rozhodl zatím nic neříkat, raději se uklidil do pozadí a nechal Billova otce, aby se synem konverzoval, ačkoli Bill odpovídal stejně krátce a tiše jako vždycky. V jednu chvíli se na otce maličko usmál, ale Tom si všiml, že vypadá rozpačitě, když se přistihl, že se usmívá, a znovu se zadíval na svá kolena.
Po chvilce se ho otec zeptal, jestli nechce něco přinést.
„Možná trochu vody?“ Zeptal se chraplavě Bill. Měl pocit, že mu v krku pěkně vyschlo.
Cestou z pokoje se Gordon zeptal Toma na totéž, ale ten zdvořile odmítl.
Jakmile se dveře úplně zavřely, místnost se okamžitě ponořila do ticha, do uklidňujícího ticha. Přesto se zdálo, že se Bill nedokáže v blízkosti svého učitele uvolnit, i když s ním dokonce navázal oční kontakt a řekl: „Děkuju.“ Do očí se mu nahrnuly slzy. „Dodržel jste svůj slib a neublížil jste mi. Zachránil jste mi život. Mrzí mě, že jsem vám nevěřil. Děkuji vám, že jste to se mnou nevzdal…“
Tomovi se na rtech vytvořil vřelý úsměv, naklonil se dopředu, aby se opřel lokty o kolena, a podíval se Billovi do očí. Vypadal tak křehce. Na čele měl několik škrábanců od autonehody a levou ruku měl dost ošklivě pohmožděnou od Georgova útoku. Tom však věděl, že psychické trauma zanechá na jeho duši jizvy, které mu zůstanou i po zahojení fyzických zranění.
„Nemusíš mi děkovat. Jen je mi moc líto, že sis tím vším musel projít. Tohle se nikdy nemělo stát,“ řekl Tom a zavrtěl hlavou. „Chci jen, aby ses zase cítil v bezpečí.“
Všiml si, jak Bill zaváhal, protože se zdálo, že hledá ta správná slova, která by měl říct. Nakonec zašeptal: „Myslím, že chci dokončit poslední semestr na jiné škole… Nevím, jestli bych se zvládl vrátit do těch šaten… strašně špatně se mi tam dýchá…“
I když mu bylo trochu líto, že nebude moci pokračovat ve výuce svého mladého studenta, Tom s odpovědí neváhal. „Zavolám do jedné školy na druhém konci města a dám ti vřelé doporučení.“
Billovy oči se rozšířily. „N… ne, není nutné, abyste…“
„Ale ano, Bille, je,“ skočil mu do řeči Tom. „Jsi skvělý student, který si v písemkách i zkouškách vede opravdu dobře, takže nechci, aby tě někdo z učitelů podceňoval jen proto, že jsi trochu tichý a stydlivý.“
„Myslíte si, že jsem zbabělec, když odcházím?“ Zašeptal Bill a sklopil oči ke svým rukám.
Tomovy rty ozdobil malý úsměv, když se zhluboka nadechl a řekl: „Podívej se na mě, Bille.“
Když Bill vzhlédl, oči vytřeštěné obavami, Tom se na něj vřele usmál a pokračoval: „Jsi ten nejstatečnější a nejsilnější mladý muž, jakého jsem kdy měl tu čest poznat. A je mi líto, že odcházíš zrovna teď, když konečně nahlížím i za tvou masku, ale vím, že takhle to bude nejlepší. Pro tebe nejlepší.“
Billovy oči se zalily slzami, když poslouchal Tomova laskavá slova a stále ještě nechápal, proč je na něj tak neuvěřitelně milý. Jedna jeho část nechtěla ze školy odejít, když tam byl Tom. Napadlo ho, že by se mu po tom učiteli mohlo dokonce i stýskat.
„Pořád máš moje číslo, že? Kdyby sis chtěl o čemkoli promluvit, ať už zítra, nebo jindy, na podzim či příští rok, prostě zavolej. Dobře?“ Tom se upřímně usmál a pozvedl jedno obočí, když viděl, jak Bill zrudl a odvrátil zrak.
Věděl, že se Billovi povede dobře, jen bude muset tvrdě pracovat a absolvovat spoustu terapií, které mu pomohou vyrovnat se se vším, čím si prošel.
***
„Všechno nejlepší k narozeninám, Tome!“ Křičeli jeho přátelé a spolupracovníci svá blahopřání, když se rozhlédl po tlumeně osvětleném baru, naprosto nadšený, že ho přišli všichni ti lidé překvapit k jeho pětadvacátým narozeninám. Místní bar brzy zaplnila živá hudba, která přilákala další lidi zvenku, aby se přidali a vytvořili ještě lepší atmosféru. Drinky se nalévaly a lidé tančili, jiní si povídali a smáli se a vzpomínali na staré časy.
V jednu chvíli během noci se Tom podíval jedním z oken ven na ulici a zahlédl někoho, kdo procházel zrovna kolem. Tom se musel podívat ještě jednou, i když už bylo pozdě, protože osoba už byla pryč.
Bill?
Přísahal by, že osoba, která procházela kolem, byl opravdu Bill. Byly to asi dva roky, co ho viděl naposledy, ale ta podoba byla neuvěřitelná. Mohl to být opravdu on? Jaká byla šance, že ano? Tomovi na jeho studentovi za tu krátkou dobu, co ho měl možnost poznat, v jistém smyslu tolik záleželo, že se často přistihl, jak na něj myslí a zajímá ho, jak se mu daří a kam ho život zavedl.
Tom se rozhodl, že potřebuje mít jasno, a tak rychle proběhl přeplněným barem, vyšel na ulici a podíval se směrem, kterým ta osoba odešla. Po několika krocích zahlédl člověka, jenž se chystal zahnout za roh, a Tom se přistihl, jak zakřičel jeho jméno. Uviděl, jak se ten člověk zastavil a ramena se mu napjala, když se pomalu otočil, aby zjistil, kdo volá jeho jméno.
Tom už nepochyboval – byl to Bill. Kolem očí měl stále trochu make-upu, i když mnohem méně, než míval na střední. Jeho oblečení bylo stále upnuté a dávalo vyniknout jeho štíhlé postavě. A jeho ramena byla stále lehce nahrbená.
Když Bill postával na místě, Tom k němu pomalu doběhl se širokým úsměvem na tváři.
„Ahoj, Bille. To jsem já, Tom. Tom Trümper.“
Sledoval, jak Billův výraz zjihl, když se jejich oči na několik okamžiků setkaly. I když vypadal jako ten samý, opatrný a křehce vypadající teenager, kterého Tom poznal před pár lety, zároveň se zdál být tak nějak dospělejší. Na bradě měl nepatrné strniště vousů, hubenou tvář mu zdobilo několik piercingů a zdálo se, že dokonce o pár centimetrů povyrostl. Tom k mladšímu muži, kterému teď bylo kolem dvaceti, pocítil okamžité spojení.
„Já vím, kdo jsi, Tome,“ řekl nakonec Bill a jeho jemný hlas byl stejně tichý jako dřív. Usmál se.
„Tak jak se máš? Jsi…“
Vtom někdo vystrčil hlavu z baru a přerušil Tomovy otázky, když na něj zavolal, aby se vrátil na svoji vlastní narozeninovou oslavu. Řekl jim, že za chvilku přijde, a pak obrátil pozornost zpátky k Billovi, který se lehce začervenal.
„Oh, ty máš dneska narozeniny?“ Zeptal se Bill sladce. Ruce měl zabořené v kapsách bundy a udržoval si od Toma malý odstup.
„Jo, pětadvacátý. Udělali mi tajnou přepadovku.“
Skromný úsměv na Billových rtech se zvětšil a řekl: „No, tak to ti gratuluju, Tome!“ Pomalu se k Tomovi váhavě naklonil a lehce ho objal. Jednu ruku si držel u těla, jako by si chtěl stále udržet nějaký odstup, a když mu Tom objetí opětoval, rychle mu došlo, že už ho nechce nikdy pustit. Naposledy ho měl takhle blízko sebe, když ho nesl z lesa.
„Už tě nebudu dál zdržovat,“ řekl Bill, když se odtáhl a stál pár kroků od Toma se stále nesmělým úsměvem. „Opravdu jsem tě zase rád viděl,“ řekl upřímně.
„Je vážně hezký vidět tě usmívat se, Bille. Sluší ti to,“ řekl Tom a přiměl Billa, aby sklonil pohled k zemi a kompletně zrudl.
„Díky…“ zašeptal.
„Chtěl bys…“ Tom se odmlčel, zaváhal a čekal, až s ním Bill znovu naváže oční kontakt. „Chci říct, že bych si s tebou rád popovídal a poslechl si, jak se ti v životě daří… Nechtěl bys se mnou někdy zajít na kafe?“
Bill mu chvíli hleděl do očí, jako by se chtěl ujistit, že ho Tom opravdu chce znovu vidět. Dlouho se však nezdržoval a s úsměvem odpověděl: „Moc rád.“
Tom se také usmál a začal v kapse hledat svůj telefon. „Dám ti svoje číslo, abys mi mohl napsat, až budeš mít třeba čas…“
Přestal však mluvit, když uslyšel Billův tichý smích, a pochopil, že ten sladký smích musí slyšet znovu. Podíval se na Billa, který měl stále ještě úsměv na rtech, a pak řekl:
„Já tvoje číslo stále mám, Tome.“
KONEC
autor: fading
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
