autor: unverdorben
O bičích a zmrzlině
Když Tom následujícího odpoledne zamířil jako zombie do koupelny, Georg už byl vzhůru a pobíhal po kuchyni. Nevypadal, že by měl takovou kocovinu jako on.
„Vyspal ses dobře?“ Zeptal se vesele, když se Tom dovlekl do kuchyně a svalil se na židli. Hleděl na talíř s aspirinem, rohlíkem a lahví vody, kterou před něj Georg postavil.
„Netuším,“ řekl Tom a vymáčkl z blistru několik pilulek.
„Ale včera to nakonec nebylo tak špatný, ne?“ Pokračoval Georg. „Vypadalo to, že se ti v baru líbilo.“
Tom spolkl tři pilulky na sucho a nakrčil nos.
Georg protočil očima, podal ze skříňky sklenici, odšrouboval láhev a nalil mu vodu. „Jsme rozmazlení, co?“ Ušklíbl se.
„Na bar si moc nepamatuju,“ řekl Tom, když vypil sklenici na jeden zátah. „Neudělal jsem žádnou blbost, že ne?“
Georg se ušklíbl, ale rychle zvážněl, když uviděl Tomův obličej. „Ne, neudělal jsi žádnou blbost. Ani nic gayskýho, když už jsme u toho. Prostě ses jen bavil. Občas jsi dokonce mluvil.“
„Díky bohu.“
„Chceš k rybě toast?“
Tom se dlouze zadíval na plechovku. „Musím?“
„Jestli si musíš dát toast?“
„Jestli si musím dát rybu. Nemáš Nutellu nebo něco takovýho?“
„Po takový noci se přece nebudeš cpát čokoládou,“ pokáral ho Georg posměšným mateřským tónem. „Sněz, co máš na talíři, a pak si promluvíme.“
Tom si něco zamumlal pod neexistující vousy, vzal do ruky vidličku a snažil se sebrat chuť na studenou, mokrou rybu z konzervy. Trvalo mu skoro půl hodiny, než do sebe polovinu nasoukal a s povzdechem se snažil donutit vrhnout i na tu druhou, když se Georg, který ho celou dobu pozoroval zpoza šálku čaje, nad ním konečně smiloval a připravil mu pořádnou snídani. O tři plátky toastu s Nutellou později se Tom cítil opět živý, a to i přes obrovskou bolest hlavy, která ho ještě stále sužovala.
„Měl jsem sex s nějakým klukem,“ řekl, aniž by věděl, kde se to v něm najednou vzalo.
„Já taky,“ ušklíbl se Georg.
„Myslím to vážně,“ řekl Tom a cítil se ještě vyčerpanější, než když vstal.
„Já taky,“ zopakoval Georg, než se přestal usmívat. „Chceš si o tom promluvit?“
„Myslel jsem, že to víš, když jsem se vrátil z parku.“
Georg sebral z Tomova talíře kousek ryby. „Samozřejmě, že jsem to věděl,“ řekl, zatímco žvýkal. „Ale nevypadals, že bys chtěl pogratulovat. Měl jsi kondom, že jo?“
„Já… jo, ale…“ odmlčel se Tom a sledoval, jak si Georg do úst strčil další kousek ryby. „O to nejde. Měl jsem sex s chlapem.“
„Jo, zatímco jsi byl opilej do němoty, a ještě ke všemu pěkně rozjetej. Pokud nejsi přesvědčenej, že celej tvůj dosavadní život byla lež, není to žádný velký drama. Myslíš si, že celej tvůj dosavadní život byla lež?“
„Ne.“
„Myslíš si, že je to láska tvýho života?“
„Ne.“
„Tak vidíš… Nebylo to nic jinýho než malý uklouznutí.“
Tom si rukou prohrábl nově napletené dredy a zadíval se na svůj talíř, nyní bez ryby. Kéž by ty prášky zabraly a zbavily ho té vražedné bolesti hlavy.
***
Tomovi se podařilo dva týdny Lauře nezavolat. Pak už neměl nejen vlastní oblečení, ale přivedl na pokraj sil i Georgův šatník. Nejdřív měl v plánu domluvit si schůzku v kavárně, ale čím víc o tom přemýšlel, tím víc si připadal jako zbabělec. Proto jí vůbec nedal vědět, že do Magdeburku na krátkou návštěvu přijede. Když zazvonil u jejich bytu a ona mu otevřela, věděl, že se rozhodl správně. Říct, že Laura nebyla dvakrát nadšená jeho zjevením, bylo hodně slabé slovo.
„Nemůžeš sem jen tak přijít,“ řekla, když se kolem ní protlačil a vešel do ložnice, kde si do cestovky, kterou si s sebou přinesl, začal cpát oblečení.
Očividně můžu, pomyslel si, ale nahlas to neřekl. Se zaťatými zuby si sbalil své oblíbené kšiltovky, několik podepsaných cédéček a obojek svého psa, který před rokem zemřel.
Laura kolem něj celou dobu tančila, prskala a nadávala. Její urážky se staly nejbarvitějšími, když Tom listoval složkami s účty v obývacím pokoji, dokud nenašel ten, který hledal.
„Co s tím chceš jako dělat?“ Zeptala se pronikavým hlasem.
Tom si povzdechl a dlouze se na ni zadíval. „Beru si účty za všechny věci, který jsem zaplatil svou kreditkou. Sám. Což znamená, že ty věci jsou moje, a jestli tu už nebudou, až přijdu příště, tak mi je zaplatíš.“
„Takhle to nefunguje!“ Vyjekla Laura, ale Tom ji neposlouchal. Popadl cestovku a stejně rychle jako přišel, zase odešel.
***
O další dva týdny později se Tom rozhodl, že už nechce žít ze svých úspor. Georg navrhl, aby to s Laurou ukončil, přestěhoval se do jeho bytu a našel si novou práci.
„Nelezu ti už na nervy?“ Zeptal se Tom, a když mu Georg řekl, že ne, šel si místo toho hledat brigádu do Berlína.
Nabídka možností byla široká, ale plat byl nižší, než očekával. Zrovna když se Tom smiřoval s tím, že nakonec skončí u pečení hamburgerů v mastné kuchyni nebo u něčeho stejně vzrušujícího, aby se vyhnul dvousměnnému provozu, vmísil se do toho Gustav.
Ačkoli to byl Georgův přítel, Tom ho viděl jen párkrát, protože Gustav a Georg spolu trávili většinu času u Gustava a Georgův byt přenechávali Tomovi a pískomilům. Tom byl proto dost překvapený, když mu Gustav řekl, že pracuje jako klenotník v obchodě mezi Pradou a Balmainem na jedné z drahých nákupních ulic a že má kolegu, který má kamaráda, a ten má kamaráda, který si otevřel zmrzlinárnu v boční uličce poblíž.
Zmíněný kamarád náhodou hledal nějaké ruce navíc, protože se před pár týdny stal otcem. Tom si nebyl jistý, jestli je pro něj prodej zmrzliny to pravé, ale rychle se přesvědčil o opaku.
Obchůdek byl maličký, ale stylový, s velkými polštáři na podlaze a mnohem rušnější, než Tom čekal. Ale jakmile zmrzlinu ochutnal, hned pochopil proč.
Sercan, novopečený otec, mu hrdě ukázal stroj, ve kterém si zmrzlinu sami vyráběli, a tím bylo rozhodnuto. Tom věděl, že tady sice nezbohatne, ale rozhodně mu to vynahradí spousta zábavy, kterou tu zažije.
To se přesně stalo o týden později, kdy se usadil za pultem se zmrzlinou. Ráno se konečně naučil zacházet s kávovarem, který se k němu zpočátku nechoval moc hezky, a zrovna se vzadu věnoval pečení vaflí, ze kterých pak tvaroval kornouty na zmrzlinu, když na malý zvonek vedle pokladny zazvonil zákazník.
„Moment!“ zakřičel Tom a vytvaroval poslední vafli. Rychle zamířil dopředu, ale zarazil se, když uviděl, kdo tam na něj čeká. S jednou rukou ležérně položenou v bok stál Bill v malém obchůdku stejně jako před několika týdny na ulici, až na to, že teď nebyl polonahý. Měl na sobě volné tílko a příšerně těsné kalhoty se šněrováním na přední straně nohavic. Oba ty kousky byly tmavě černé a příliš lesklé na to, aby se hodily pro každodenní nošení. Tentokrát neměl pásek s lebkou, ale byla tam náušnice s křížem a spousta prstenů.
„Ahoj,“ řekl Bill a usmál se tak jemně, že si Tom nebyl jistý, jestli se mu to zdá, nebo ne. „Dám si liči a mango do kelímku, prosím.“
Tom chvíli zíral, než si vzpomněl, že tu pracuje. „Naše kornoutky jsou domácí,“ řekl a natáhl se pro kelímek.
„Já vím,“ odpověděl Bill, a teď se nepochybně usmíval.
Tom na sobě cítil jeho oči, zatímco nabíral zmrzlinu do malé papírové krabičky, a přemýšlel, jestli mu má nabídnout zdarma kopeček navíc, zatímco čekal, až Bill řekne něco mimo jejich dialog zákazník-prodavač.
Bill však neudělal nic jiného, než že naklonil hlavu a vytáhl z kapsy tenkou peněženku.
„Dělá to dvě eura, prosím,“ řekl Tom, položil Billovu zmrzlinu na pult a přidal červenou plastovou lžičku.
Bill mu podal jednu z bonusových karet obchodu se všemi okýnky zaplněnými razítky. Což znamenalo, že právě dostal svou dvanáctou porci zdarma, ale Tom byl příliš zaujatý tím, že Bill je stálým zákazníkem, než aby kartu podepsal a založil do kasy.
Možná by tam stál ještě několik minut, kdyby Bill nepoložil svou kartu nahoru na pokladnu a s „nashle“ ochod neopustil.
Naštěstí kouzlo, které Toma očarovalo, odešlo spolu s ním a on mohl všechny další zákazníky obsloužit bez trapných záseků.
Tom by na incident možná i zapomněl, kdyby se hodinu před zavíračkou neobjevil Sercan. Zkontroloval Tomovy kornouty a uznal, že jsou dost dobré a do tří z nich se s chutí zakousl, než zkontroloval pokladnu. Když vylovil kartičku a řekl Tomovi, aby ji dal na hromádku ostatních v zadní místnosti, rozhodl se Tom zeptat.
„Dneska tu byl jeden chlápek. Vysokej, tmavý oblečení, nalíčený – znáš ho?“ Zeptal se.
Sercan vytáhl ze zásobníku další kornoutek. „To je Bill,“ řekl mezi dvěma křupnutími. „Chodí sem často. Pracuje vedle.“
„Vedle?“
„No, jestli si dobře vzpomínám, jsou to třetí dveře napravo. Je to ten bizarní ochod vedle pekárny, neříkej mi, že sis ho ještě nevšiml.“
„Moje autobusová zastávka je nalevo,“ snažil se Tom vymluvit, ale Sercan ho neposlouchal. Naplnil papírový kelímek velkým kopečkem vanilkové zmrzliny, doplnil ho oplatkou a lžičkou a strčil ho Tomovi do ruky.
„Jdi tam a pozdravuj ho ode mě. Jestli bude mít čas, určitě tě tím obchodem provede, tohle prostě musíš vidět.“
„Ale…“ začal Tom, jen aby ho Sercan přerušil.
„Na tu poslední půlhodinu to za tebe vezmu já. Teď jdi, vystřel, šup!“ Řekl a zamířil ke dveřím.
Tom ho neochotně následoval a připadal si trochu jako dítě, když se ocitl na ulici s kelímkem zmrzliny, která nebyla jeho. Poté, co prošel kolem obchodu s lifestylovými doplňky a butiku pro ženy plus size, skončila jeho krátká cesta před místem s názvem Hautnah X-centric Fashion. Figuríny ve výlohách nalevo i napravo od vchodu byly oděny do složitých podprsenek, korzetů a propracovaných sukní. Tom by se nejspíš cítil mnohem příjemněji, kdyby figurína uprostřed neměla na obličeji plynovou masku.
Otevřel dveře a vstoupil do poměrně úzké chodby lemované z jedné strany sexy prádlem a z druhé PVC oblečením, která ho zavedla přímo k pokladně. Extravagantní kytice květin před ní nemohla Toma rozptýlit od jejího zjevného vzhledu alá klec, který držely hlavně svislé tyče, jež ji obklopovaly. Uvnitř této klece seděl na barové stoličce Bill a vítal ho s obrovským úsměvem.
Tom mu podal papírový kelímek a začal svůj proslov o Sercanově pozdravu.
Jakkoli neslušně působilo Billovo oblečení ve zmrzlinárně, na jeho pracoviště se dokonale hodilo. Pracoviště, jak si Tom všiml, na kterém vedle vázy s květinami stála výstavka světle růžových vibrátorů.
Bill si vzal zmrzlinu se stejným olizováním rtů, které už Tom znal, a se spokojeným zasténáním si jí trochu nacpal do úst. „Řekni Sercanovi, že zase musí udělat sezamovou, už ji potřebuju,“ řekl, seskočil ze židle, přešel ke dveřím do vedlejší místnosti a strčil do nich hlavu.
Tom nerozuměl, co Bill říká, ale předpokládal, že žádá svého kolegu, aby převzal obchod, protože hned vzápětí se ocitl přímo před ním, okusoval kornoutek a chtěl vědět, co chce Tom vidět jako první. Tuhle místnost? Nebo tu druhou? Horní patro, nebo jeden ze dvou sklepů?
Tom věděl, že váhal až příliš dlouho, když Bill se šibalským úsměvem odepnul červený provaz blokující schodiště a pobídl ho, aby ho následoval dolů. Cestou rozsvítil světla, a když Tom vstoupil do sklepa, Bill zmizel za rohem, aby se po několika vteřinách zase objevil a v pozadí zpívala Maria Callasová Ave Maria.
„Když budeš potřebovat něco vysvětlit, klidně se zeptej,“ řekl Bill, opřel se o zeď a olízl lžičku.
Tom přikývl. Rychle se rozhlédl kolem sebe, aby si uvědomil, že takhle nic neuvidí. Bylo tu příliš mnoho věcí, ne: příliš mnoho věcí, které nikdy předtím neviděl. Přímo před ním stál skleněný sloupek plný nejrůznějších řetízků, spon a jakýchsi análních kolíků s velkými barevnými kamínky na jejich vnějším konci, za ním následoval regál s pouty a obojky všech tvarů a velikostí. Tom zahlédl něco, co vypadalo jako gumové kombinézy, gumové masky a nařasené gumové kalhotky, a pak tu bylo několik dalších skleněných vitrín. V jedné z nich byly vystaveny hračky pro dospělé ve tvaru housenky a delfína, o obsahu ostatních Tom nechtěl příliš přemýšlet.
Bloudil od jednoho podivného předmětu ke druhému, a když se jich opatrně dotýkal, podíval se na Billa, ale ten věnoval pozornost jen svému dezertu.
Když Callasová spustila další píseň, stál Tom před stojanem s biči a pohrával si s konci devíti kočičích ocásků.
„Nezanechávaj stopy?“ Zeptal se a trochu nadskočil, když se Bill otřel o jeho záda a z páru gumových bot na podlaze vytáhl rákosku.
„Tyhle zanechávaj stopy,“ řekl Bill a poklepal si světlým dřevem o dlaň. „Skoro všechny biče s jedním koncem zanechávaj stopy, záleží na tom, jak silou ten dotyčný bičuje. A tyhle jehlový polštářky dokážou být taky pěkně ošklivý.“
Tom sledoval, jak Bill odložil rákosku a prsty přejel po černé kožené podložce. Musel přimhouřit oči, ale když se mu to podařilo, viděl, že „jehlový“ opravdu není žádná metafora.
„Čím víc konců, tím míň značek,“ pokračoval Bill. „Nejlepší na to jsou tyhle dvě.“ Sundal ze stojanu dva biče a podržel je před Tomem. Jeden se skládal ze stříbrné kovové rukojeti, z níž vycházely černé kožené proužky. Druhý nebyl ani tak bičík, jako spíš koňský ohon zakončený černým knoflíkem.
„Ehm…“ zeptal se Tom výmluvně a ukázal na koňský ohon.
„Rukojeť je vyrobená z lakovaného dřeva. Můžeš ji používat jako bič nebo jako anální kolík. Máme k němu i rukavice s koňskými kopyty.“
Tom se rozhodl dál o tom nepřemýšlet. Zjistil, že to je dobrá zásada i pro zbytek obchodu, ať už šlo o vinný sklípek s BDSM videi, fetišistické podpatky až do velikosti 46, pravé nylonové punčochy nebo bondage háky, které patřily na nepopsatelná místa.
Bill však vysvětloval fungování dusících masek a pánských provázkových tang s nadhledem, jako by mluvil o potravinách, a když došli k fetišistickým časopisům, Tom se cítil naprosto pohodlně. Dokonce se cítil až tak pohodlně, že by si s ním klidně i prolistoval nejnovější vydání Heavy Rubber, ale bylo už skoro sedm hodin a jeho bunda a klíče byly ještě ve zmrzlinárně.
„Přijdeš mě navštívit, že jo?“ Řekl Tom místo rozloučení a připadal si strašně hloupě, když Bill zvedl teď už prázdný papírový kelímek a mrkl na něj.
autor: unverdorben
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
