autor: Sturmfrei
Přímo před ním byla zatáčka, ale Bill dál držel nohu na plynu. Sešlápl pedál a divoce se ušklíbl, když auto vyrazilo vpřed. Vítr pronikající dovnitř skrz stažená okna řval hlasitěji než motor a radostně kvílející pneumatiky. Protočil volant a zadní část Jaguáru předvedla perfektní drift. Podklouznutím na asfaltu vyrazil ze zatáčky na rovný úsek silnice.
Bill zaklonil hlavu a nechal své dlouhé vlasy, aby mu vlály kolem obličeje, než se rozesmál.
Tohle byla svoboda – motor hladově vrčel, auto bylo těsně za hranicí neovladatelnosti a na něj čekaly kilometry prázdného asfaltu.
Sotva tu myšlenku dokončil, rozezněly se sirény.
Bill se podíval do zpětného zrcátka. To policejní auto rozhodně jelo za ním a rozhodně signalizovalo na jeho Jaguára. Bill na okamžik zpomalil. Odhrnul si vlasy a projížděl dostupné rozhlasové stanice, dokud policejní auto nejelo vedle něj.
Pak sešlápl plyn a Jaguar okamžitě zareagoval.
„Z nuly na sto za tři a půl sekundy,“ usmál se Bill do zrcátka. „Uvidíme, jestli s ním dokážete udržet krok, strážníku.“
Silnice se táhla rovně několik kilometrů. Bill ji znal jako své boty, takže přesně věděl, kde z ní ústí málo používaná cesta k vesnici. Už tam pár pronásledovatelů setřásl. K jeho překvapení se však tento policista nebál dotáhnout jeho auto až na samou hranici jeho možností. Řídil standardní sedan značky Ford, jehož maximální rychlost se ani zdaleka neblížila maximální rychlosti Jaguáru, ale bylo mu vážně jedno, jestli si to uvědomoval, nebo ne. Bill ho za jeho odhodlání upřímně obdivoval.
„A teď tě přesvědčíme, že mě můžeš dostat, hm?“ Mrkl do zpětného zrcátka, i když věděl, že to policista neuvidí, a sundal nohu z plynu.
Jaguár plynule zpomalil a řítil se rychlostí, se kterou policistův Ford skoro dokázal držet krok. Bill tyhle chvilky miloval. Viděl, jak policista zamířil ke středu silnice, chystal se ho předjet a zablokovat mu jízdní pruh, a kdyby Bill zareagoval příliš pozdě, měl by problém. O to však šlo – nic nedokázalo dát člověku větší pocit, že žije, než se pohybovat na hranici mezi dokonalou svobodou a zadním sedadlem policejního auta.
Když se Ford posunul o dalších pár metrů dopředu, Bill znovu dupl na plyn. Motor Jaguáru se změnil z vrčení na řev. Stromy se rozmazaly do zelených a hnědých fleků a asfalt zmizel, jako by ho pohltila kola. Bill v duchu odpočítával metry ke křižovatce. Srdce mu bušilo do žeber; nalakovanými nehty odklepával vteřiny do nejlepšího brzdného bodu.
Trefil ho dokonale. Výkřik pneumatik byl rychlý a pronikavý, než Bill pustil brzdy a zabočil do zatáčky. Tentokrát potřeboval rychlost, ne sport – místo aby nechal Jaguára klouzat, zkrátil mu otěže a pevně držel zatáčku. Auto ochotně zareagovalo.
Pro policistu za ním to muselo vypadat, jako by Bill s Jaguárem sjel ze silnice do porostu hustě osázených stromů. Takhle setřásl všechny ostatní. Nikdo neviděl odbočku, dokud Bill nezačal zatáčet, a v tu chvíli už propásli okamžik, kdy do pruhu mohli odbočit. Už se chystal znovu šlápnout na plyn, vítězoslavně se zasmát a uhánět ještě prázdnějšími silnicemi, když se v jeho zpětném zrcátku náhle objevil policistův Ford.
„Kurva, to ne…“ Bill zabrzdil prudčeji než kdy v životě.
Policista ve vší své obdivuhodné odhodlanosti poslal svoje auto do zatáčky, přestože propásl svůj brzdný bod. Příliš velká rychlost a málo času způsobily, že se mu Ford vymkl kontrole. Vyjel z asfaltu a čelně narazil do velkého dubu. Sirény náhle utichly.
„Do prdele. Kurva, kurva, kurva,“ zasyčel Bill. Zařadil zpátečku, zajel zpět do jízdního pruhu, a jakmile auto zastavilo, vyskočil ze sedadla řidiče.
Ford stál několik metrů od silnice a jeho kapota byla zmačkaná kolem kmene dubu. Bill zkusil otevřít dveře na straně řidiče, ale ty se ani nepohnuly. Najednou mu vyschlo krku. Přitiskl čelo na tónované okno a nahlédl dovnitř. Rozeznal postavu policisty zhrouceného na sedadle, vystřelený airbag a podivně zkroucený volant. Nedalo se říct, jestli řidič přežil, ale airbag se zdál být dobrým znamením.
Bill se podíval přes rameno na Jaguára. Se stále otevřenými dveřmi a běžícím motorem na volnoběh mu připadalo, jako by ho zval, aby vklouzl zpátky na sedadlo a jel. Moc, vážně moc to chtěl udělat. Nikdo by se nikdy nedozvěděl, že v tom má prsty; přivezl by Jaguára zpátky, oprášil podvozek a řekl otci, že potom, co si dal opíjecí maraton po nejlepších gay barech ve městě, prostě vyspával kocovinu. To vždy zažehnalo všechny otázky.
Ale nemohl to udělat. Bill se otočil zpátky k havarovanému Fordu, vytáhl telefon a vytočil 911. Trvalo mu třicet vteřin, než uvedl to nejdůležitější – policistu, který havaroval, místo a poznávací značku auta.
„Záchranné složky jsou na cestě. Zůstaňte prosím na lince.“
S dalším pohledem na Jaguára si Bill přiložil telefon k levému uchu a řekl: „Jo, nikam nejdu.“
***
Když policie jen o deset minut později dorazila, Bill seděl se zkříženýma nohama na kapotě Jaguáru. Zaparkoval ho na kraji jízdního pruhu, kde byl vidět z hlavní silnice, jako znamení pro záchranné složky. Operátorka tísňové linky ukončila hovor, když uslyšela blížící se sirény; Bill si strčil telefon do kapsy a čekal, až auta přijedou.
Z vozidel vystoupili tři policisté. Dva šli přímo k havarovanému Fordu a třetí zamířil k Billovi. Když se zastavil pár kroků od něj, pod jeho čepicí se objevily skeptické zelené oči.
„Bill Kaulitz?“
„Přesně tak,“ řekl Bill a zasalutoval. „Dobré odpoledne, strážníku.“
„Dobře. Můžete mi říct, co se tu stalo?“ Policista si založil ruce na prsou.
„No, váš kolega to trochu přepískl. To auto není stavěný na závodění a do té zatáčky vjel s…,“ naklonil hlavu na stranu, „řekněme s chutí.“
„A jsem si jistý, že vy s tím nemáte nic společného,“ řekl policista a z jeho hlasu byl cítit sarkasmus.
Bill pokrčil rameny. „No řekněme, že jsem jel po silnici, ale nikdy bych mu neřekl, aby odbočil. To byla dost nebezpečná jízda.“
Než mu policista stačil odpovědět dalším nepříjemným pohledem, vyrušila je sanitka. Projela kolem Jaguáru a zastavila vedle Fordu. Vyskočili z ní dva záchranáři a připojili se k policistům. Policistům se podařilo otevřít dveře na straně řidiče a soudě podle naléhavé gestikulace na zdravotnický personál našli svého kolegu zraněného, ale živého.
Bill cítil, jak se mu v hrudi rozplétá uzel napětí. I když se s naprostým klidem tomu zelenookému policistovi představil, nevěděl, co by dělal, kdyby se jeho malý kousek skutečně stal smrtícím. Jediné, po čem toužil, byla zábava a svoboda, tohle rozhodně způsobit nechtěl.
„Dobře,“ řekl policista před ním. „Slezte z auta, prosím.“
Jeho tvář i tón dávaly jasně najevo, že nemá náladu na neposlušnost, a tak Bill seskočil z kapoty a dopadl na obě nohy. Policista okamžitě vstoupil do jeho prostoru.
„Zatýkám vás.“
„Věděl jsem, že tohle přijde,“ řekl Bill suše. „Mám se otočit, abyste mi mohl nasadit pouta?“
„Máte právo nevypovídat,“ zamračil se policista, sundal si z opasku pouta a pokynul Billovi, aby se otočil. „Cokoli řeknete, může být a bude použito proti vám u…“
Bill si zbytek domyslel. Už to slyšel, a nejen v televizi. Napůl nakloněný přes kapotu Jaguára natočil hlavu natolik, aby viděl, co se děje na místě nehody. Záchranáři právě přendávali řidičovo tělo na nosítka. Pracovali rychle, ale nevypadali zběsile, takže ať už policista utrpěl jakákoli zranění, nemohla být bezprostředně život ohrožující.
„Rozumíte právům, která jsem vám právě přečetl?“ Ozval se za ním policista, který ho zatýkal. „Rozu-“
„Jo, jo. Jen mě nasměrujte k vašemu autu a strčte dovnitř.“
„Spratek,“ zamumlal policista, popadl Billa za horní část paže a táhl ho k jednomu z odstavených služebních aut. Bill protočil očima, ale neodpověděl; jeho pohled zabloudil zpátky k sanitce, do které právě nastupovali záchranáři. Když zelenooký policista otevřel zadní dveře auta, sanitka zapnula sirény.
„Tam uvnitř je můj nejlepší přítel.“ Policista pevněji sevřel Billovu paži. „Jestli to nepřežije, tak…“
Bill sledoval, jak sanitka odjíždí, a předstíral, že se mu při tom pohledu nesvírá srdce. Kdyby to policista nezvládl, pravděpodobně by si udělal mnohem horší věci, než by mu mohl udělat tenhle strážník.
***
Stejně jako v předchozích dvou případech netrval Billův pobyt na policejní stanici dlouho. Sotva ho zelenooký policista, na jehož náprsní kapse bylo napsáno Listing, zapsal do registru, zazvonil telefon. Z místa, kde se opíral o pult a čekal na přesun do cely, zaslechl Bill otcův hlas. Pan Kaulitz, zvyklý být všude nejdůležitější osobou, velel místnosti, i když v ní fyzicky nebyl.
„Vypadá to, že půjdete domů,“ řekl poněkud podrážděně strážník Listing. „Váš otec složil kauci. A během toho sežvejkal našeho seržanta.“
„Upřímnou soustrast,“ odpověděl Bill. „Takže to znamená, že můžu dostat zpátky svoje věci?“
Podíval se na policistku za přepážkou, která mu právě zabavila hodinky, telefon a klíče. Odpověděla výrazem čirého znechucení, a když mu věci vracela, Bill se na ni mile usmál. Všichni policisté na stanici ho probodávali pohledem, když kráčel ke dveřím a v klidu kontroloval svůj odraz v telefonu.
Za sklem na něj čekala otcova osobní asistentka Penelope Santosová. Měla na sobě stejný kalhotový kostým a lehce nesouhlasný výraz jako vždycky, a když se před ní zastavil, zvedla ruku.
„Klíče.“
Bill jí podal klíče od Jaguára. „Taky tě zdravím. Co říkal císař?“
„No, není moc nadšený,“ řekla a našpulila rty. „Policie zavolala uprostřed jeho konference s Hongkongem a ty sis vzal jeho auto bez dovolení. Zase.“
„Tohle jsem alespoň nenaboural,“ řekl Bill s tak velkým nadšením, jaké jen dokázal předstírat.
Paní Santosová se ani neobtěžovala odpovědět; ukázala mu na své auto, elegantní černý Mercedes, a on bez odmlouvání usedl na místo spolujezdce. Jeli v tichosti asi dvacet minut. Bill se díval z okénka a sledoval známá pole, a pak příjezdovou cestu lemovanou stromy. Věděl, že by si měl dělat starosti ohledně otce, ale v myšlenkách se stále vracel k policistovi v bezvědomí na nosítkách.
Kdyby si neznepřátelil policistu Listinga, možná by mohl požádat o informace o policistově zdravotním stavu. Co když zítra otevře noviny a zjistí, že ten chlap po cestě do nemocnice nebo při operaci, nebo při nějaké divné nehodě s ovesnou kaší u snídaně zemřel? Co když se ten policista při té nehodě doživotně zmrzačil? Co když se něco z toho stalo a Bill se to nikdy nedozví?
Zvuk motoru utichl. Paní Santosová zastavila u domu, kolosálního sídla z devatenáctého století obklopeného zahradou v anglickém stylu. Všechno na něm Billovi připadalo honosné, přestože – nebo možná právě proto – tam vyrůstal. Hlavní dveře lemovaly dvě sochy římských císařů; když vešel dovnitř, posměšně jim zasalutoval.
„Váš otec je ve své pracovně,“ ozvala se za ním paní Santosová. „Prosím, nenechte ho čekat, má dneska spoustu práce.“
„Nebo by se nemusel snažit, však víte, tolik mi domlouvat,“ navrhl Bill, ačkoli už byl na cestě po schodech nahoru. Právě když vkročil do druhého patra, slyšel, jak si paní Santosová odfrkla.
Pracovna pana Kaulitze byla velká, ořechem obložená místnost, která by dokonale zapadla do domu z osmnáctého století, nebýt ploché televize, dvou iMaců a minibaru. Bill našel svého otce u stolu, zřejmě ponořeného do dlouhé zprávy. Aniž by pan Kaulitz vzhlédl, mávl k jednomu z křesel naproti sobě.
„Promiň, nemám čas si sedat,“ řekl Bill. „Prchám před policajtama.“
Jak očekával, otec odložil spis a upřel na něj nechápavý pohled. „Nesmysl. Byl jsi propuštěn na kauci, což je naprosto legální. Teď se posaď, musíme si promluvit.“
„Díky,“ řekl Bill, „jsem v pohodě.“
„Bille,“ ukázal mu otec na křeslo „Promluvíme si. Posaď se.“
Bill zakoulel očima a posadil se. Netěšil se, že uslyší opět ty samé věci, které obvykle slýchával při těchto rozhovorech, ale zároveň věděl, že by měl nechat otce upustit páru. Pan Kaulitz složil ruce před sebe na stůl a nakrčil čelo, když začal.
„Takže tě zase zatkli. Jako obvykle jsi řídil kradené auto.“
„Půjčený,“ vložil se do toho Bill, „ne kradený. A půjčil jsem si ho od tebe, ne od někoho, kdo by ho skutečně postrádal.“
„Půjčené znamená, že jsi dostal svolení. A já ti svolení používat moje auto nikdy nedal. Dokonce si vlastně myslím, že jsem klíčky zamknul,“ zavrtěl hlavou pan Kaulitz. „A tentokrát jsi dokonce ohrozil i jiného řidiče. Copak ty nikdy nepřemýšlíš o důsledcích svých činů?“
Poprvé v životě Bill nevěděl, co odpovědět. Před očima se mu mihl obraz zhrouceného těla nad volantem, krvavých skvrn, o nichž si myslel, že je viděl na rukou záchranářů, a sklopil oči.
„Musel jsem zbytek schůzky odložit na zítřek,“ pokračoval jeho otec. „Musím zařídit, aby někdo vyzvedl mého Jaguára. A neustále musím vysvětlovat, proč je můj syn tak často viděn v poutech.“
„A co s tím hodláš dělat?“ Pozvedl Bill obočí. Jakmile slyšel tři věty začínající slovem „musím“, ztratil poslední zrnko zájmu o cokoli, co by mu chtěl otec říct. „Zase schováš všechny klíče od aut? Sebereš mi telefon? Zamřížuješ mi okna?“
„Ne. Rozhodl jsem se podat žalobu. Příští týden tě čeká soud.“
„Co si myslíš, že jsem?“ V rukách sevřel opěrky a hlava se mu točila jako volant Jaguáru.
„Vymykáš se mi z rukou,“ povzdechl si pan Kaulitz. „Nemůžu tě nechat volně běhat po světě a devastovat naše policejní složky. Doufám, že si z toho obvinění něco vezmeš.“
Bill se v křesle opřel, jako by se snažil od otce odpoutat. „Takže jsi mě obvinil? Z čeho?“
„Z divoké jízdy, a měl bys být rád, že to není víc. Mohl jsem tě obvinit z nebezpečné jízdy nebo dokonce krádeže.“
Rozhořčení v Billově hrudi stoupalo rychlostí blesku. „Proč jsi to neudělal? Jestli tolik chceš, abych se poučil, tak mě obviň z nějakýho trestnýho činu.“
Otec na něj upřeně zíral. „Přece ze svého vlastního syna nebudu dělat zločince.“
„To neděláš. To já sám jsem ze sebe udělal zločince. Přesně to jsem ze sebe udělal,“ řekl Bill a hlas se mu třásl vztekem. „V nemocnici teď leží policajt, kterej kvůli mně mohl zemřít. A ty se bojíš, že když mě obviní za to, co jsem vlastně udělal, zničí ti to reputaci?“
„Bojím se o tvou budoucnost,“ opravil ho otec a čelo mu zkrabatily hluboké vrásky. „Mohl bys toho tolik dokázat, kdyby ses přihlásil…“
Bill vstal tak prudce, že odsunul křeslo o metr dozadu. „No, díky,“ řekl a jeho hlas naplnil čistý sarkasmus. „Díky, že se o mě tak dobře staráš, tati. Pokaždé když spolu mluvíme, cítím, jak moc pro tebe znamenám.“
Jeho otec se také zvedl. „Kdybys šel na Yale, jak jsem ti říkal…“
„Ach bože, už zase tohle,“ protočil Bill očima. Dohadovali se o jeho budoucnosti od chvíle, kdy před třemi lety odmaturoval. Jeho otec chtěl, aby se dostal do *Ivy League, kde by pokračoval v rodinné tradici velkého byznysu a konexí vyšší třídy, ale Bill chtěl prostě jenom žít. Chtěl objevovat. Chtěl něco, co bude prostě on, i když ještě přesně nevěděl, co ho udělá šťastným.
„Pokud budeš souhlasit, že půjdeš na Yale, tak žalobu stáhnu,“ řekl mu otec. „Nemusíš žít se záznamem v trestním rejstříku. Prostě…“
„Prostě buď hodný,“ dořekl za něj Bill a podíval se na něj přes rameno. „Prostě žij podle pravidel. Což znamená nosit oblek, ostříhat se nakrátko a jednou políbit holku. Správně?“
„No, to by byla příjemná změna,“ zamumlal jeho otec. „Bille, já jen chci, abys dostal rozum a…“
„To radši půjdu do vězení,“ řekl Bill chladně, vyšel z kanceláře a práskl za sebou dveřmi.
*Ivy League – je osm nejprestižnějších univerzit na východě USA Yale, Pennsylvania, Princeton, Harvard, Dartmouth, Cornell, Columbia, Brown
autor: Sturmfrei
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
original
