autor: Sturmfrei
Dáma před Tomem strčila do dveří, jako by k nim měla osobní zášť. Ty se rozletěly takovou silou, že málem narazily do Tomova obličeje. Reflexivně si ho vykryl rukou a o vteřinu později toho litoval – byla to jeho nedávno uzdravená ruka, která ho ještě trochu bolela. Naštvaně si promnul loket, ještě jednou strčil do dveří a vešel dovnitř.
Jako pokaždé když tohle místo navštívil, byl domov důchodců lehce cítit dezinfekcí, a hlavně květinovým osvěžovačem vzduchu. Přesto, co se týče těchto zařízení, patřilo toto k těm příjemnějším. Místnosti s jasnými barvami a velkými okny vypadaly přívětivě a díky moderní výzdobě to tu nevypadalo, jako by tu staří lidé zůstali na ocet.
Tom počkal, až se kolem něj odšourají dva postarší pánové s chodítky, a pak vešel do hlavní společenské místnosti. Tam obvykle našel svou babičku, která buď pletla při hraní karet, nebo pletla při podvádění u stolních her. Dnes tomu nebylo jinak; zahlédl ji u jednoho ze stolků u okna s její důvěrně známou bezchybnou bílou trvalou a žmolky na šatech. Když se Tom přiblížil, uvědomil si, že její karty tentokrát drží člen personálu, a i na něm bylo něco povědomého.
„Podívej, Audrey, tvůj hezký vnuk je tady!“ Všiml si ho jeden z babiččiných karetních přátel. Všichni ostatní u stolu se otočili, aby ho pozdravili, a Tom málem klopýtl.
Mladík, který držel babiččiny karty, byl důvodem, proč ho bolela ruka – a někdy i žebra, krk a kyčel.
„Hej! To jsi ty!“ Billův obličej se rozzářil poznáním. „Jak pokračuje rekonvalescence?“
Tom zamrkal. Měl podezření na řidiče Jaguáru ještě předtím, než ho Georg zasvětil do podrobností, ale nebylo možné, aby Bill Kaulitz, delikventní syn místní smetánky, znal jeho tvář. Nikdy se nesetkali a Tom dnes na sobě neměl ani uniformu.
„Ano, jak probíhá tvoje rekonvalescence?“ Zeptala se ho babička a prohlížela si ho od hlavy k patě. „Vidím, že ti sundali sádru z ruky, to je dobré znamení.“
„Jde to dobře,“ řekl Tom. Chtěl se soustředit na babičku, ale oči mu zabloudily zpátky k Billovi. Co tady ten kluk proboha dělal? „Doktoři nepředpokládají žádné trvalé následky a příští týden se můžu vrátit do posilovny.“
„To ráda slyším,“ usmála se na něj babička láskyplně a Bill vedle ní jako by se rozzářil. Položil karty lícem dolů na stůl a vyskočil ze svého místa.
„Chceš se zapojit do hry? Tady, vezmi si mou židli, já si vezmu jinou.“
„Děkuju, miláčku,“ řekla Tomova babička a věnovala Billovi úsměv. Ten na ni mrkl, než sebejistě a s lehkým pohupováním v bocích odešel. Tom si nemohl pomoct, ale zíral za ním, když odcházel. Měl pocit, že cestou na druhý konec místnosti ten kluk pozdravil většinu lidí, které míjel, jak starší lidi, tak jejich návštěvníky, a všichni mu na oplátku zamávali nebo se na něj usmáli.
„Poslední měsíc tady byl čtyři dny v týdnu.“ Tomova babička poplácala židli, kterou Bill uvolnil. „Přátelský mladý muž, taky velmi chytrý. Jen trochu lehkovážný.“
„Proč?“ Zeptal se Tom a automaticky se posadil. „Chci říct – proč je tady tak často?“
Babička mu věnovalo trochu zvláštní pohled. „No proč, veřejně prospěšné práce. Byl odsouzen na šest měsíců, to nevíš? Za to, že zavinil tvou nehodu. Měli jsme trochu napjaté chvilky, když jsem zjistila, kdo je, ale prostě jsem si ho oblíbila. Učili jsme ho hrát bridž. Je to přirozený talent.“
To alespoň vysvětlovalo, proč ho Bill poznal. Tom se nemohl tak úplně rozhodnout, co si má myslet o tom, že ten kluk teď tráví polovinu času tady. Zdálo se nepravděpodobnou náhodou, že by Billa umístili zrovna do tohoto domova, aby splnil veřejně prospěšné práce, ale na druhou stranu, jaký postranní úmysl by mohl mít, kdyby okouzlil Tomovu babičku? Stejně s tím, že tam ten chlapec byl, nemohl nic dělat. Sledoval, jak se Bill vrátil s židlí a položil ji vedle babiččiny. S naprostou lehkostí znovu vzal ze stolu karty a udělal z nich v ruce vějíř.
„Takže, jdeme to dohrát?“
„Ach, ano!“ Řekla okamžitě paní naproti nim. „Vyhráváme!“
Pokračovali v nejtrapnější partii bridže, jaké se kdy Tom zúčastnil – i když se zdálo, že on byl jediný, komu to trapné přišlo. Jeho babička a Bill tvořili tým, občas si za kartami něco šeptali, zatímco zbytek stolu přispíval drby a podivnými otázkami na Tomův život. Nevadilo mu, že se nezapojuje do skutečného vykládání karet; už tak mu připadalo dost obtížné soustředit se na tohle všechno, když teď část jeho pozornosti neustále přitahovalo babiččino přívětivé chování k Billovi.
A nejen to – zdálo se, že Bill to opětuje. Smál se jejímu lehkému škádlení, s úsměvem poslouchal její výklady o kartách, dokonce se v jednu chvíli zapojil do příběhu, který vyprávěla. Tom přemýšlel, kolik z toho bylo jen na oko. Vždycky se považoval za nadprůměrně dobrého odhadce charakteru, ale bylo těžké oddělit mladíkovu pověst od jeho chování.
„A to myslím znamená, že jsme vyhráli, ne?“ Ušklíbl se Bill, když na stůl dopadly poslední karty.
„To ano. Dobrá práce, drahoušku,“ poplácala ho Tomova babička po ruce a vypadala trochu samolibě.
„Víte, že bez vás bych to nikdy nedokázal, Audrey,“ mrkl na ni. Tom se musel ušklíbnout, protože Billovi z tváře vyprchala veselost a vyskočil na nohy. „Ale pro dnešek už dost bridže! Měl bych se jít podívat, jestli nepotřebují pomoc v kuchyni.“
„Schovej mi kousek švestkového koláče, ano?“ Řekla jejich bridžová partnerka na druhé straně stolu a zamíchala karty. Bill jí věnoval malou úklonu.
„Vaše přání je mi rozkazem, má paní.“
Zahihňala se jako školačka a rukou ho odmávla. Odcházel se stejnou grácií jako před tím a Tom se přistihl, že znovu zírá. Okamžitě ho to naštvalo. Vždyť tohle byl kluk, jehož sebevědomí pramenilo z peněz jeho otce, těch peněz, díky nimž mu v životě prošlo tolik věcí. Šest měsíců veřejně prospěšných prací nebylo nic ve srovnání s vězením, které za stejný prohřešek dostali jiní lidé. Tenhle kluk si nezasloužil, aby se na něj někdo díval.
Tom odsunul židli a ignoroval, že ho při vstávání píchlo v žebrech. „Hned jsem zpátky, babi. Jen musím něco říct Billovi.“
„Buď milý!“ Zavolala za ním, ale on šel dost rychle, aby mohl předstírat, že ji neslyšel.
Dohonil Billa těsně před společenskou místností. Mladík se zastavil, aby pomohl nějaké dámě posbírat věci, které se jí vykutálely ze spadlé tašky. Ujistil ji, že jí moc rád pomohl, upevnil jí tašku na chodítko a zářivě se na ni usmál. Když se odšourala pryč, Bill se otočil. Jeho úsměv trochu povadl, když jeho pohled padl na Toma, ale jeho hlas zůstal naprosto zdvořilý.
„Ahoj, můžu ti nějak pomoct? Chceš taky kousek švestkovýho koláče?“
„Uhm, ne, díky,“ odkašlal si Tom. Když sledoval Billa, jak komunikuje s tou dámou, uhasla v něm jiskra naštvanosti, která ho popoháněla cestou sem, ale jeho odhodlání zůstalo nedotčeno. „Vlastně jsem doufal, že bychom si mohli na chvíli promluvit.“
Bill zvedl obočí a pak pokrčil rameny. „Jasně. Ale ne tady, pokud nechceš, abychom byli příští tři týdny předmětem jejich drbání při bridži.“
Tom se rychle podíval přes rameno na babičku a ušklíbl se. „Myslím, že už je možná pozdě.“
„No, mě stejně drbou vždycky,“ řekl Bill lehce a pokynul Tomovi, aby ho následoval. Prošel dveřmi s nápisem „Personál“, jež vedly do žlutě vymalované chodby s podlahou, která jim vrzala pod nohama. Bill vstoupil do něčeho, co vypadalo jako spižírna, v níž byl z nějakého důvodu také maličký stolek. Ušklíbl se nad Tomovým skeptickým výrazem.
„Věř mi, tohle je jediný místo, kde si můžeme promluvit, aniž by nás někdo rušil nebo odposlouchával. Nikdo sem nikdy nechodí, pokud nehledá třpytky nebo samolepicí kamínky, a věř mi, že tohle bychom rádi drželi od důchodců co nejdál.“
Navzdory všemu Tom nedokázal potlačit pobavené odfrknutí. Bill vyskočil na stůl, opřel si nohy v martenskácjh na židli a uvolnil si černé vlasy z culíku. Když si je znovu o něco úhledněji svázal, vrhl na Toma zkoumavý pohled.
„Mám začít já, nebo chceš ty?“
„Čím bys chtěl začít?“ Zeptal se Tom a založil si ruce na hrudi. Trvalo tři týdny, než ho to gesto přestalo bolet.
„No, začal bych omluvou,“ řekl Bill. Lehkost a žertovný podtón, které pro něj byly tak charakteristické, se z jeho hlasu úplně vytratily. Obočí se mu nad tmavýma očima zkrabatilo a než pohlédl na Toma, kousl se do rtu. „Chtěl jsem jít do nemocnice a omluvit se ti tam, ale v rámci trestu mi zabavili řidičák a otec pohrozil, že vyhodí všechny zaměstnance, kteří mě odvezou kamkoli jinam než sem. Do všech svejch aut dal sledovací zařízení.“
„Wow, tvůj táta se s tím moc nesere.“
Bill se zasmál, i když to znělo hořce. „Celý roky se s tím sral. Myslím, že tentokrát jsem to jen moc podělal,“ zavrtěl hlavou. „Jde o to, že ti dlužím omluvu. Pravděpodobně i mnohem víc, ale nemám moc co nabídnout. Můžu jen říct, že mě to opravdu moc mrzí. Takže… omlouvám se.“
Tom s výčitkami svědomí nepočítal a chvíli nevěděl, co říct. Byla to snad nějaká psychologická hra? Doufal snad Bill, že mu bude odpuštěno, protože to by se od Toma společensky očekávalo? Myslely rozmazlené bohaté děti někdy svoje omluvy vážně?
„Nemusíš to přijmout,“ řekl Bill, jako by vycítil Tomův vnitřní konflikt. „Bylo by hezký, kdybys to udělal, ale na mých pocitech tady nezáleží. Můžeš mě zcela svobodně nenávidět. Jen jsem to chtěl prostě říct.“
„Díky, hádám.“ Tom zaváhal, jelikož nevěděl, co ještě dodat. „Tvou omluvu přijímám. Ale myslím, že ti ještě nedokážu odpustit. Vždyť jsi mě málem zmrzačil na celej život.“
„To je fér. Abych byl upřímnej, je to víc, než jsem čekal,“ zasmál se Bill krátce, pak pokrčil rameny a zakroutil hlavou. „Takže – chtěl jsi mi taky něco říct?“
„Jo,“ řekl Tom a odkašlal si. Když se vydal za Billem ze společenské místnosti, měl nějaký plán, ale z devadesáti procent šlo o to, že ho chtěl poučit o zodpovědnosti a aby bral život vážně. To, že se mu Bill omluvil, změnilo situaci a on teď neměl zdaleka tolik co říct. „V podstatě jsem chtěl jenom vědět, co tě to sakra napadlo, závodit na ulici v kradeným autě. Možná nikdy nepochopím, proč to lidi dělaj, ale – zkus to.“
Bill se na něj podíval a při přemýšlení nad otázkou si kousal spodní ret. „No myslím, že ti tohle nedokážu vysvětlit během pěti minut,“ řekl nakonec, „a já se tak trochu potřebuju vrátit do práce. Příště, jo?“
„Oh, takže bude nějaký příště?“
„No, dalších pět měsíců tady budu pracovat,“ pozvedl obočí a do hlasu se mu opět vrátilo pobavení. „Nebo chceš snad říct, že příštích pět měsíců nenavštívíš svoji babičku?“
„Jasně,“ řekl Tom. „Ne, rozhodně přijdu.“
Chtěl, aby to vyznělo jako varování, jako způsob, jak dát Billovi najevo, že si na něj dá pozor, ale mladík se jen usmál a seskočil ze stolu. „Tak příště.“
Vyšli z místnosti a Bill mávl směrem, odkud přišli. „Tvoje babička je támhle a já musím jít na druhou stranu. Služba v kuchyni. Nemůžu nechat lidi čekat na jejich švestkový koláč.“
„Okay.“ Tom se otočil. Stále ho však otravoval nějaký hlásek vzadu v hlavě. Než si to úplně promyslel, vystřelil ruku a chytil Billa. „Víš, radši bys měl říkat pravdu.“
„Já nelžu,“ řekl Bill. Zněl vážně a upřímně, stejně jako když se mu omlouval, ale pak to zkazil tím, že protočil očima. „Dobře, ve výjimečných případech i lžu. Přiznávám, že jsem lhal tvojí babičce.“
Tomovy prsty se kolem Billovy paže sevřely pevněji. Neměl však šanci nic říct – po Billově tváři se rozlil pomalý, zlomyslný úsměv a mladík se k němu naklonil, jako by se chtěl podělit o tajemství. „Moje matka mě naučila hrát bridž, když mi bylo jedenáct.“
autor: Sturmfrei
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
original
