autor: Sturmfrei
O Billových veřejně prospěšných pracích se ve městě mluvilo každý den po dobu šesti měsíců, na které byl odsouzen. Snášel to stejně jako vždycky, když byl předmětem místních klepů: vesele a s lehce ironickým úsměvem. Lidé mu říkali, že jsou překvapeni jeho dobrou pracovní morálkou – on jim odpověděl, že i on. Lidé ho chválili, že je umí rozesmát – on zamrkal a řekl, že nikdy v životě nevtipkoval. Jeho otec řekl, jak je hezké vidět, že konečně něco bere vážně – a on se zasmál a odpověděl: „Jasně, ale nemysli si, že teď začnu brát vážně tebe.“
To samozřejmě vedlo k dalším hádkám, ale když uplynulo šest měsíců a Bill dostal nový řidičský průkaz, nemohl s tím jeho otec nic dělat. Podle soudního systému svůj dluh vůči společnosti splatil. Jeho otec se mohl snažit schovat všechny klíče od aut v domě, ale Bill si ten osudný den Jaguára nevzal, protože měl jiné možnosti.
S lehkostí v hrudi, kterou už dlouho necítil, vklouzl za volant svého BMW M5. Tohle auto bylo první věc, kterou si kdy koupil za vlastní peníze, ve chvíli, kdy mu bylo osmnáct a mohl se dostat k penězům, které mu spořili prarodiče. Protože vlastnické právo a pojištění bylo napsáno na něj, otec na ně nemohl ani sáhnout – což bylo opatření, které Bill věděl už tehdy.
Jakmile otočil klíčkem v zapalování, auto ho přivítalo temperamentním zavrčením. Z reproduktorů se ozvala známá rocková píseň, přesně tam, kde Bill před půl rokem, když auto zaparkoval, přerušil svůj playlist. Lehce snížil hlasitost, ale při vyjíždění z garáže a rychlém vyjetí po příjezdové cestě na hlavní silnici si potichu zpíval.
Bylo několik míst, která toužil navštívit a o kterých se mohl zase svobodně rozhodnout. Dnes však měl na mysli jeden konkrétní cíl.
Svobodu.
Devadesát minut na dálnici – nebo sedmdesát, při Billově stylu jízdy – ho zavedlo do hlavního města okresu. Počet obyvatel se blížil třiceti tisícům, což z něj činilo hlavní tepnu regionu. Měli tu kino a divadlo, malou vysokou školu, nemocnici, nejeden bar a kavárnu, živou hudbu, která se neskládala jen z prastaré country zpěvačky každý druhý čtvrtek večer.
A co bylo ještě důležitější, tady se Bill mohl jen tak procházet a nikdo si o něm nešeptal. Někteří lidé ho sice stále poznávali, ale nikdy nebyl jedinou zajímavou věcí. Mohl si dělat, co chtěl, a pokud to nebylo nic nezákonného, jeho otec by se to nikdy nedozvěděl.
Bill vjel do garáží nedaleko hlavní ulice města a vesele mávl na strážného, který byl ve své malé budce u vchodu. Muž za ním zíral, nepochybně zaskočen skutečností, že je najednou zodpovědný za bezpečnost auta, které stálo víc než dvouletý nájem. Bill cestou ven ještě jednou mávl, a pak vyšel na sluneční světlo.
Podle očekávání se okamžitě ocitl v davu. Všichni měli namířeno stejným směrem: na letní jarmark. Akce, která se konala ve velkém parku u hlavní ulice, byla krásným chaosem pouťových atrakcí a her, stánků s nezdravým jídlem, přehlídek hospodářských zvířat, soutěží v pojídání a pečení a nejrůznějších hudebních vystoupení. Bill tam chodil každý rok od svých devíti let a nikdy ho to neomrzelo.
Konverzace kolem něj byly stejně vzrušené, jako se Bill cítil. Bylo to nakažlivé, dokonce elektrizující. Cítil, jak se jeho kroky zvětšují, skoro poskakoval, připravený vrhnout se do slavnosti. Vůbec mu nevadilo, že jde sám – neměl problém se spřátelit a pravděpodobně stejně pozná spoustu lidí, kteří na jarmarku pracovali v předchozích letech. Ne všichni ho nejspíše poznají, ale přinejmenším ti, které políbil, ano.
Bill se širokým úsměvem přeběhl ulici pár vteřin poté, co se na semaforech rozsvítila červená, a uskočil z cesty otlučené Toyotě Camry. Řidič naštvaně zatroubil, Bill se zasmál, zasalutoval a pokračoval dál. Nebo alespoň chtěl, dokud neskočil za roh a do někoho nevrazil.
„Hups… oh, ahoj!“
Tom si promnul ruku a povzdechl si. „Proč jsi to vždycky ty, kdo způsobuje kolize?“
„Nevím,“ pokrčil Bill rameny. „Protože se vždycky pohybuju rychleji než svět kolem mě?“
„To je překvapivě bystrý,“ řekl Tom. „Možná bys měl pro jednou dodržovat povolenou rychlost.“
„Ona nějaká pro chodce existuje?“ Zeptal se Bill a oči se mu leskly.
Mezi jejich prvním rozhovorem v domově důchodců a následujícími Tomovými návštěvami se mezi nimi vytvořil zvláštní druh vztahu, v němž se Bill snažil Toma rozesmát a Tom předstíral, že to nefunguje. Moc spolu nekomunikovali, vzhledem k tomu, že Bill měl práci a Tom tam byl opravdu proto, aby trávil čas s babičkou, ale stačilo to k tomu, aby se mezi nimi smazala trapnost. Bill by je nazval přáteli; nebyl si však jistý, jestli Tomova definice „přátelství“ sahá tak daleko.
„Přišel jsi na jarmark?“ Pokračoval, když policista odpověděl jen protočením očí.
„Ne, vlastně jsem právě šel od svýho terapeuta. Z fyzioterapie,“ vysvětlil Tom. „Dneska jsem měl poslední sezení. Jsem oficiálně zpět v plném zdraví.“
„Vážně? To je úžasný. To bychom měli oslavit!“ Bill se neubránil záchvěvu sobecké úlevy, který pocítil. Policistovo pokračující zotavování mu připomínalo jeho vlastní chyby, a přestože byl kvůli Tomovi šťastný, věděl, že část jeho nadšení je jen jeho svědomí, které si užívá chvíli klidu.
„Já nevím,“ řekl Tom a promnul si vousy. „Záleží na tom, jak to chceš oslavit a jak rychle mě to dostane zpátky na terapii.“
Bill se ušklíbl. „Vlastně jsem ti chtěl nabídnout kafe nebo tak něco, ale chápu, proč váháš.“
Najednou si uvědomil, že je trochu nervózní, když stál před Tomem. Mezi havarovaným Fordem a dneškem se věci změnily – on sám se změnil – a zdálo se mu podivně důležité, aby Tom ty změny viděl v pozitivním světle. Bill v tu chvíli málem odešel; vždycky si dával záležet na tom, aby si nepřipouštěl názory ostatních lidí na svou osobu, a teď se jimi opravdu nechtěl začít zabývat. S Tomem to však vypadalo tak nějak jinak.
„Taky bych si s tebou rád o něčem promluvil,“ řekl, než se mu podařilo přesvědčit sama sebe, že Tom není jiný. „Stejně jsi možná jedinej člověk v okolí, kterej to dokáže ocenit. Můj otec rozhodně ne.“
Tom povytáhl obočí, ale rozhodl se to nekomentovat. Místo toho pokrčil rameny. „Kávu si můžeme dát, jasně.“
***
Asi o dvacet minut později se Tom posadil naproti Billovi do boxu zastrčeného v rohu hipsterské kavárny. Vzhledem k tomu, že ve městě probíhal jarmark, byl podnik plný lidí, kteří si užívali den volna, ale v rohu byl dostatečný klid na rozhovor. Tom sledoval, jak si Bill zamíchává karamelovou polevu do ledového latté, a přemýšlel, co by měl říct. Ani po několika setkáních v domově důchodců si Tom nebyl úplně jistý, jestli kdy dokáže správně odhadnout, co z Billových úst vypadne.
„Takže,“ pozvedl Bill sklenici. „Na uzdravení!“
„Jasně.“ Tom ťukl svým Flat white o Billův nápoj a opatrně se napil. Káva byla naprosto skvělá, jak by taky ne, když Bill zaplatil šest dolarů za hrnek. Ne že by nad cenou samozřejmě mrkl.
„Mimochodem, díky za tohle,“ řekl najednou Bill. „Myslím, že stále ještě nejsem tak úplně tvůj oblíbenec.“
„Kdo by řekl ne kávě zdarma?“ Pokrčil rameny Tom. „Navíc nejsi můj nejmíň oblíbenej člověk. Ve skutečnosti na tom nejsi tak špatně.“
„To je velká pochvala,“ zasmál se Bill, jako obvykle bezstarostně, ale Tomovi se zdálo, že za tím úsměvem vidí neklid. Každopádně mladík překvapivě rychle zmlkl a znovu zamíchal svoje ledové latté.
„Už nějakou dobu si s tebou chci promluvit, jen jsem nikdy nenašel tu správnou chvíli. Není to zrovna něco, co by se dalo vychrlit při převlíkání postelí, víš. A já stejně nejsem moc dobrej ve vážných rozhovorech.“
„Mám čas,“ řekl Tom a překvapil sám sebe svým přívětivým tónem. Byla to ale pravda. Na dnešek neměl nic jiného v plánu, a pokud se Bill snažil najít vhodná slova, muselo to být něco velkého – něco, na co se vyplatí počkat.
„Díky,“ řekl Bill znovu. „Za to, že jsi mě vyslechl. Tak trochu jsem ti zničil život…“
„Zničil jsi mi auto,“ přerušil ho Tom. „Nebo spíš jel tak nebezpečně, že jsem si kvůli tomu zničil auto. Můj život je v pohodě. Jo, nejdřív jsem byl naštvanej, ale teď už je to všechno dobrý. A taky nesmíme zapomenout, že jsi zavolal záchranku. To bylo od tebe docela slušné.“
„To bylo to nejmenší, co jsem mohl udělat.“
„Spousta lidí by to neudělala. Obzvlášť ne, pokud by to znamenalo riziko zatčení.“
Bill si odfrkl. „Znáš mě, ne? Zatčení mě od kriminální činnosti zrovna neodradilo,“ zavrtěl hlavou, až mu dlouhé černé kadeře spadly do obličeje, a pokračoval: „Ale co jsem chtěl říct – tentokrát to vyšlo. Ne to zatčení, ale tvoje… zranění. Nikdy jsem nechtěl, aby se něco takovýho stalo, a postarám se, aby se to už nikdy neopakovalo.“
Když se podíval na Toma, jeho oči intenzivně zářily. „Už nikdy nikomu neublížím.“
„Uh… okay,“ řekl Tom. Nechápal, jakým směrem se jejich rozhovor ubírá. Proč mu tohle Bill říkal? „To rád slyším.“
„Asi je to pěkná blbost,“ řekl Bill a zamračil se do kávy. „Říkat ti to. K čemu ti to je, vždyť ty už jsi zraněnej skončil. Já nevím, já jen – chtěl jsem, abys věděl, že to pro mě spoustu věcí změnilo. Můj pohled na věci. Nebo tak něco.“ Najednou pustil svoji sklenici, kterou svíral v rukou, jako by to byl stresový míček, a rychle vstal. „Víš co, nebudu tě s tím zatěžovat.“
„Posaď se,“ řekl mu Tom. Bill, který byl připravený odejít, se zarazil, a pak padl zpátky na popraskanou koženou sedačku.
„Teď jsi zněl vážně jako policajt.“
„Promiň,“ řekl Tom s úsměvem. „To jsem nechtěl. Hele, vážím si toho, že jsi mi to řekl. Není to blbost. Jsem upřímně rád, že přehodnocuješ svá rozhodnutí, to je nejlepší výsledek nehody, jaký se mohl stát.“
„Kromě tvýho zdraví,“ vložil se do toho Bill a na tváři se mu objevil maličký úsměv.
„Jo, kromě toho,“ opětoval mu Tom úsměv. „Ale víš, říkat, že uděláš změnu, je jedna věc, ale udělat ji…“
„Ale já se na ni chystám. Na podzim začínám studovat vysokou školu, abych se stal záchranářem.“
autor: Sturmfrei
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
original
