autor: unverdorben
O kávě a všem, co k ní patří
Tom se opřel zády o zeď a zamrkal na podlahu. Nebylo snadné najít bezpečnou oblast, kterou byla Billova hruď, aniž by nechal oči bloudit nahoru nebo dolů. Znovu tam byl piercing v bradavce, činka místo kroužku, který tam měl minule.
Billovy ruce se mu pletly do výhledu a nejspíše se zbavovaly kondomu.
Tom zavřel oči a čekal, až zmizí, aby se po opětovném otevření očí podíval Billovi přímo do tváře.
Billovy rty byly vlhké a tváře lehce červené. Díval se na Toma s nečitelným výrazem, rozhodně už nebyl naštvaný, ale ani milý.
„Promiň,“ řekl Tom a zvedl ruce na předstíranou obranu. „Nikdy jsem netvrdil, že jsem v tomhle dobrej.“
Bill se s náznakem úsměvu také opřel. „Myslím, že to bylo v pohodě.“
„V pohodě?“
„No, jak jsi říkal, nejsi přirozenej talent, ale s trochou cvičení to bude celkem slušný.“
Kdyby se Billův úsměv ještě více nezvětšil, když to říkal hlasem dokonale vhodným pro předpověď počasí, možná by se Tom opět pustil do jejich hádky.
„A ty jsi v tom samozřejmě mnohem lepší,“ opáčil a o vteřinu později si vzpomněl, že ano, Billovy schopnosti v této oblasti byly ohromující v každém slova smyslu.
„Já nevím. Možná?“ Mrkl na něj Bill a poplácal prázdné místo vedle sebe.
Měla to být trapná situace – hrbit se nahý v kabince o velikosti skladiště se stejně nahým mužem a koupat se v odlesku amatérského orálního sexu s téměř vykloubenou čelistí. Skutečným trapasem však byla naprostá absence trapnosti. Tomovi by však nevadilo dát si drink.
„Co jsi to říkal předtím? Než ses svlékl?“ Zeptal se Bill do ticha.
„Nic.“
„No tak, řekni mi to.“
„Nemůžeme se prostě líbat?“
Bill se na něj podíval s propíchnutým obočím zvednutým tak, že působil téměř komickým dojmem. „Myslíš… jako fakt líbání?“ Zeptal se a poslední slovo zdůraznil, jako by Tom navrhl najmout si letadlo a vzít se ve Vegas.
Tom přikývl. „Jo, jako líbání a tak.“
Bill si dával s odpovědí na čas a naklonil hlavu nejprve doprava a potom doleva. „Jen tak mimochodem,“ řekl pomalu. „Jsi střízlivej?“
Tom znovu přikývl. „Než jsem tě vyrušil, měl jsem asi dvě vodky s Red Bullem a… jo, jsem v pohodě.“
Bill ještě párkrát naklonil hlavu na stranu a chvíli si ho prohlížel. „Zavři oči a nehýbej se,“ řekl nakonec. „Žádný doteky.“
Tom zničil jejich kouzlo tím, že v odpověď nepřikývl, a prostě udělal, co mu řekl. Cítil se napjatý a uvolněný zároveň. Chvíli se nic nedělo. Pak ucítil, jak se k němu Bill naklonil, a krátce nato ho jeho dech pohladil po uchu. „Jsi blázen,“ zašeptal mu do ucha a okusoval mu lalůček.
Toma šimrala kůže v místě, kde byl Bill jen pár centimetrů od něj. Zapletl mu ruku do dredů a zatahal za gumičku, která je držela pohromadě. „Nech toho,“ zamumlal a nechtěl, aby jeho soustředění odbočilo od divů, které Bill dělal s jeho uchem.
„Prosím?“
„Ne, nech toho,“ řekl a téměř překvapeně otevřel oči, když se Bill odtáhl a odnesl si s sebou příjemné šimrání. Než však stačil protestovat, kůže hlasitě zaskřípala a Bill mu náhle seděl na klíně, uvěznil Tomovy nohy mezi svýma a oběma rukama si pohrával s jeho dredy.
„Vsadím se, že když jsou rozpuštěný, vypadáš jako Tarzan,“ uchechtl se Bill a vtiskl mu polibek do koutku úst.
„Ani tak je nerozpouštěj,“ zavrčel Tom a zavrtěl hlavou, aby od sebe odehnal Billovy zvědavé prsty. Chtěl znovu Billovy rty, ne vedle svých, ale na nich.
„Uděláme dohodu. Ty mě necháš sundat tu gumičku a já…“ řekl Bill, ale Tom už toho měl dost. Asi vteřinu na něj hleděl, než si Billa přitáhl k sobě a tvrdě ho políbil, aniž by si Bill stačil uvědomit, co se děje. Bill mu polibky dychtivě oplácel, a zároveň se zběsile vzpíral. Když se nakonec dohodli, že budou ležet vedle sebe a pokojně se líbat, byl si Tom jistý, že si navzájem udělali pěkné modřiny.
„Jsi silnější, než jsem si myslel,“ usmál se Tom do jejich polibku a zalapal po dechu, když ho Bill praštil do břicha. Nebyl si jistý, jestli to bylo kouření nebo absence Billovy obvyklé agresivity, co způsobilo jeho smělost, ale přesto převzal iniciativu, překulil se na Billa a jednou rukou mu přišpendlil ruce k pohovce a druhou ruku použil k průzkumu.
Zatímco těla, na která byl zvyklý, byla měkká a oblá, Billovo jako by se skládalo jen z ostrých křivek. Očividně cvičil, a kromě zadku měl všechno na dotek tvrdé a ploché. Dokonce ani jeho vlasy neměly známou hedvábnou strukturu, jakou Tom očekával, ale byly tuhé a slepené od laku na vlasy. Pomalu se propracovával cizím územím a Bill ho nechal a trpělivě čekal na tu dobrou část. Přestože pohovka byla dostatečně široká, aby si mohl Billa vzít hned na místě, Tom ho pobídl, aby si klekl. Jen proto, že tentokrát nebyl opilý, nebylo třeba to přehánět.
***
Další dva dny neměl Tom ve zmrzlinárně naplánovanou žádnou směnu, a když měl v pátek konečně zase jít do práce, skutečně uvažoval o tom, že zavolá, že je nemocný.
Georg ho otravoval otázkami ohledně noci v klubu, dokud z něj nevypáčil dost informací na to, aby si mohl udělat rámcovou představu o celé události. Podle jeho názoru byla akce úspěšná a prohlašoval to s takovou upřímností, až se Tom skoro styděl.
Když se však blížil pátek, Georg Toma připravil i na odmítnutí.
„Pro něj to nic neznamená,“ řekl. „Nebuď zklamanej, jestli se stále bude chovat, jako by se nic nestalo.“
Tom si na internetu vyhledal příznaky letní chřipky. Napadlo ho, že si na té zlověstné webové stránce znovu vyhledá i Billův profil, ale udělalo se mu z toho nevolno. Nakonec se rozhodl stát si za svým a jít – koneckonců stále existovala šance, že Bill ten den v práci nebude.
Bill však ten den pracoval. Přišel pozdě, až když už Sercan pomáhal Tomovi čistit stroj na led.
„Dneska ráno jsme dělali sezamovou,“ řekl mu Tom místo pozdravu a vytáhl z nádoby naběračku, než se Bill potěšeně usmál a objednal si dva kopečky do misky.
Tom, zaujatý jeho závratnou náladou, mu dal tři a sám vyhrabal z kapsy peněženku.
„To je na mě,“ řekl, čímž si vysloužil šťastný úsměv. „To ale musel bejt dobrej den, co?“
Když si Bill strkal lžičku se zmrzlinou do úst, zavrtěl hlavou. „Vlastně stál pěkně za nic. Všichni podivíni světa nejspíše spojili svý síly, aby nás všechny najednou obtěžovali, jinak si dnešek nedokážu vysvětlit. Ani nevím, kdo byl nejhorší. Mými hlavními kandidáty jsou chlapík, kterej mě málem uškrtil, aby zjistil, jestli mám stejnej obvod krku jako jeho přítelkyně, aby zjistil správnou velikost obojku, a ženská, která trvala na tom, že si s sebou do sklepa vezme svoje mimino.“
Tom se s úsměvem opřel o pult. „Hádám, že nemluvíš o vinným sklepě.“
„To ne. Tak jí říkám, že ve vinným sklepě je tolik hraček, že je tam nezletilejm přístup zakázán. ‚Ale on neví, na co se dívá!´ Jo, jasně, dámo, to věci rozhodně zlepšuje.“
Tom musel uznat, že Bill byl v napodobování lidí docela dobrý. Navíc byl vážně roztomilý, když tam před ním tak stál, oddával se zmrzlině a vzteku. Naštěstí pro Toma se Sercan vynořil ze zadní místnosti dřív, než mohl ohledně toho říct něco nevhodného.
„Kdybys plánoval připoutat svou ženu ke stropu, jaká pouta by sis koupil?“ Zeptal se Bill vyzývavě a namířil lžíci přímo na Sercanovu hruď.
Sercan vydal jakési blíže nespecifikovatelné chrčivé zvuky a nenápadně na Toma zakoulel očima. „Asi nějaký pořádný,“ řekl.
„Jo, to jsem si myslel taky,“ pokračoval Bill. „Zřejmě jsou ale nejlepší volbou ty nejlevnější. Takový ty slabý, co nic nevydrží. Protože já se v poutech absolutně nevyznám. Já jim ty drahý věci ukazuju jen tak pro srandu králíkům. Jistě, protože já chamtivec, z nich chci jen vytáhnout peníze. Co je mi po tom, jestli si zlomí vaz, že?“
„Je ve svým živlu,“ zabručel Sercan, když proběhl kolem Toma. „To se občas stává. Nech ho mluvit, nebo ho vyhoď, protože jen tak nepřestane.“
„To jsem slyšel!“ Zvýšil Bill na protest hlas, i když mu šokovaný výraz ve tváři dlouho nevydržel. Zdálo se, že sezamová zmrzlina na něj působí skoro jako droga.
„Za dvě minuty zavíráme. Ukaž tomu pánovi, kde jsou dveře, prosím,“ opáčil Sercan s mrknutím a začal sundávat kornouty ze stojanu.
Bill s přehnaným zafuněním položil prázdnou mističku na pult a snažil se tvářit ublíženě, ale nedokázal udržet koutky svých úst, aby mu necukaly.
Tom mezitím využil čas, aby něco načmáral na papírový ubrousek, než doprovodil Billa na ulici. „Nesměj se,“ řekl, když stáli naproti sobě a nad hlavami se jim vznášelo nevyhnutelné loučení, a podal ubrousek Billovi.
Zatímco Bill beze slova studoval kresbu propiskou, Tom se skoro začínal bát, že obrázek kytice nad jeho číslem je příliš kostrbatý, než aby ho poznal. „Je to blbost,“ řekl.
„To je,“ odpověděl Bill. „Ale díky.“ A s tím složil ubrousek, strčil si ho do kapsy, zatímco zamířil po chodníku pryč. Ještě se v rychlosti otočil, aby mu zamával.
Tom ho sledoval, jak zamířil ke stanici metra, kde ho přivítal nějaký muž, aniž by ho objal nebo mu podal ruku. Společně zmizeli na schodech vedoucích dolů.
On zavolá, řekl si Tom, vrátil se do krámku a zamkl dveře. Ať už to byl kdokoli, zavolá ti.
***
Tom se právě rozhodl jít spát po nudném večeru, kdy zabíjel času na internetu, když mu zazvonil telefon. Jeho prvním impulsem bylo neznámé číslo odmítnout, ale pak si vzpomněl, kdo by to mohl být.
„Pozvánka na kafe… platí ta nabídka ještě?“ Billův hlas zněl tlumeně, na okamžik utopený v hluku nedaleké dopravy.
„Ehm, jo?“
„Můžeš mě vyzvednout?“
„Kde jsi?“ Zeptal se Tom a snažil se znovu vklouznout do tenisek, aniž by použil ruce.
„Ve Spandau. Počkej, podívám se… stanice, kde jsem, se jmenuje Haselhorst.“
„Jak ses tam sakra dostal?“
S jednou botou na noze Tom přiskočil k notebooku v obývacím pokoji. O Berlíně toho moc nevěděl, ale Spandau byl na jeho vzdáleném konci a Haselhorst zněl jako střed ničeho. „Cesta tam mi zabere přes hodinu,“ řekl poté, co prostudoval Google mapy a webové stránky veřejné dopravy.
Bill na druhém konci tiše zasténal. „Počkám,“ řekl.
„A nikam nechoď!“
„Neboj.“
Když zavěsil, Tomovi se konečně podařilo pořádně se obout, popadl ze skříně bundu a rychle seběhl schody. Dlouhá cesta mu umožnila víc než dost času na přemýšlení o tom, proč a jak, což mu dovolilo vymýšlet nejrůznější divoké teorie.
Když konečně dorazil na místo, už se stmívalo. Našel Billa sedět na lavičce na nástupišti s rukama zkříženýma na prsou.
„Je ti zima?“ Zeptal se a podivně se mu ulevilo, když se na něj Bill usmál.
„Jo, ale bundu ti brát nebudu.“
Mlčky zamířili zpátky směrem do centra a nepromluvili ani slovo, dokud nenašli Starbucks poblíž svých pracovišť. Objednali si něco teplého a posadili se do velkých měkkých sedaček. Na Tomův vkus mohly stát mnohem blíže u sebe. Měl pocit, že by se musel natáhnout snad kilometr, kdyby se chtěl toho druhého dotknout.
„I když to zní asi kýčovitě: chceš si o tom promluvit?“ Prolomil Tom jejich mlčení poté, co už snad hodinu sledoval, jak Bill lžičkou sbírá pěnu ze svého latte macchiato.
Bill se maličko usmál a napil se. „Není moc o čem mluvit. Je to jednoduchý, občas prostě potkáš nějaký kretény.“
„To mě zaujalo. Řekni mi víc.“
Na zlomek vteřiny se Billův úsměv rozšířil do úšklebku. „Měl jsem s někým sraz. Byl naprosto milej a stejně hezkej jako na fotkách, ale jakmile jsme byli u něj doma a svlékli se, najednou mi řekl, že nemá kondomy. Jako vážně mi po všem tom provokování venku pak oznámí, že nemá kondomy? A víš, co mi řekl pak?“
Soudě podle Billova vážného výrazu to byl signál pro Toma, aby zavrtěl hlavou, a přitom se tvářil co nejzvědavěji.
„Řekl: ´Stejně je to jedno, můžeme to prostě udělat bez něj.´“ Billův hlas byl ještě naštvanější a Tom vlastně jeho naštvání sdílel, i když možná ne ze stejných důvodů.
„Tohle je blbý, ne?“ Zeptal se Bill, odložil hrnek a přiměl Toma, aby trochu nadskočil. „Chci říct; není snad pravidlo číslo jedna nemluvit o jiných mužích, když ti někdo koupí kafe?“
„Mně to nevadí,“ pronesl Tom a málem se zakoktal.
Bill se svalil zpátky na sedačku a pomalu si Toma prohlížel. „Stále nechápu, proč to všechno děláš.“
Tom neodpověděl. Kdyby měl být upřímný, taky to nevěděl. Venku se rozsvítily pouliční lampy, které osvětlovaly drahé obchody a stromy na chodníku. Kdyby tohle bylo rande, Tom by tu scenérii označil za pěkně romantickou.
„Řekněme, že je tohle rande,“ přerušil Bill jeho myšlenky a vůbec nevnímal Tomovo zmatení. „Takový rande jsem už dlouho neměl, jen tak sedět a povídat si. Jaký jsou tvoje koníčky?“
autor: unverdorben
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
