autor: Sturmfrei
Tom si málem vylil kávu do klína. Rychle hrnek odložil a setřel si z ruky pár kapek, které vycákly přes okraj. „To myslíš vážně?“
„Říkal jsem ti, že lžu jen ve výjimečných případech,“ řekl Bill. „Jo, myslím to vážně. Před třemi týdny jsem dostal dopis o přijetí. Můj otec zuřil.“
„Cože?“ Pozvedl Tom obočí. „Proč?“
„Protože je to komunitní vysoká škola a ne Yale.“ Bill poslední slovo vyplivl a následně se napil ledového karamelového latté, jako by chtěl spláchnout jeho chuť. „Protože je v podstatě kokot.“
Tom si odfrkl. Nikdy se s panem Kaulitzem nesetkal, ale znal jeho pověst stejně dobře jako pověst jeho syna, a ta byla sotva lepší než Billova údajná delikvence a nestoudnost. Pokud byla alespoň polovina z toho, co se o panu Kaulitzovi říkalo, pravda – polovina jeho arogance, sebestřednosti a přísnosti – pak ho nepřekvapovalo, že Bill trávil tolik času při porušování pravidel. Přísní rodiče nakonec vychovali vzpurné děti.
„Proto jsem si řekl, že ti to řeknu,“ řekl Bill. „Jsi u záchrannejch složek, takže možná jsi jedinej, kdo si myslí, že dělám něco užitečnýho.“
Zdálo se, že jeho sebevědomí opět zakolísalo, když se jeho oči místo na Tomovu tvář zadívaly na bod za Tomem. Bylo však snadné ho uklidnit, protože měl pravdu. Tom si to skutečně myslel. „Rozhodně je to něco, co je užitečný. Záchranáře nutně potřebujeme, a jestli chceš dělat tuhle práci, je to skvělý.“
„Já tu práci chci dělat.“ Bill se narovnal a do hlasu se mu vrátil oheň. „A myslím, že bych v tom nebyl tak marnej. Na to jsem přišel na veřejně prospěšných pracích – že se rád starám o lidi a že mě zvratky, krev a sračky tak snadno nerozhodí, jak jsem si myslel. Navíc už teď řídím jako zasranej maniak, takže dostat sanitku zácpou na místo bude hračka.“
Tom se nahlas zasmál a Billovi se na tváři rozlil spokojený úsměv. Tenhle smích se z Toma snažil dostat už nějakou dobu; zdálo se, že je jen dobře, že se mu to konečně podařilo. Popravdě řečeno, Tom se už nějakou dobu snažil smích potlačit. Jeho odpor k Billovi se po probuzení v nemocnici vytratil mnohem rychleji, než předpokládal, a možnost vidět interakce mladšího muže s důchodci v něm vybudovala nečekaný respekt. Kdo by si pomyslel, že se Bill Kaulitz posadí, aby pomohl dámě s postupující demencí, aby se najedla a napila?
„No, mrzí mě, že to tvůj otec neschvaluje,“ řekl Tom, „protože mně to připadá, že jsi našel své poslání.“
„To doufám. Myslím, že ano.“ Bill si prohrábl vlasy, odhrnul si pramínky z obličeje a upozornil na své protáhnuté oční linky. „Seru na to, co si myslí můj otec, může si jít na Yale sám, když potom tak strašně touží.“
„Ale ty u něj stále bydlíš, ne?“ Zeptal se Tom. „Jak to bude fungovat?“
„Ha. Nefungovalo by, kdybych zůstal, ale já nezůstanu. Prohlížel jsem si byty na internetu, a teď když už konečně zase můžu řídit, si je budu moct prohlídnout osobně.“
„A on je s tím v pohodě?“
Bill se ušklíbl. „Nepotřebuju, aby byl. Je mi jednadvacet a mám vlastní peníze.“ Jeho rozmrzelost náhle vystřídal zlomyslný úsměv. „Uvědomuješ si, že jsem rozmazlený fracek, že? Moje rodina mi založila tři svěřenské fondy, a i kdybych ztratil přístup ke dvěma z nich, které jsou psané na otce, budu v pohodě. Má nade mnou jenom takovou moc, jakou má, a ta je každou vteřinou menší a menší.“
„Takže…“ Tom se na okamžik zamyslel, proč se tak angažuje v Billově životě, ale nemohl nic udělat s tím, jak moc ho to zajímalo. Čím víc se toho o mladším muži dozvídal, tím silnější to bylo. „Když je to tak, proč ses neodstěhoval už dřív?“
„Ale jo, odstěhoval. Na rok, když mi bylo devatenáct,“ řekl Bill. „Ale byl to v podstatě stejnej život, jen s hnusnějším jídlem. Já jsem na všechno sral, otec měl ve svým rozvrhu naplánovaný čas na to, aby mi dělal přednášky o mých životních rozhodnutích. Pak se mě můj tehdejší přítel rozhodl podvést, a to přímo v mým bytě. To byl ten moment, kdy jsem si řekl, že by mohl mít otec pravdu ohledně mých rozhodnutí, a tak jsem se odstěhoval zpátky domů. Ale z toho jsem dost rychle vystřízlivěl.“ Protočil očima, zvedl ubrousek a začal ho černými nehty s bílou francií trhat na proužky. „Neměl jsem žádnej směr, víš? Bylo mi jedno, kde bydlím, protože jsem se všude nudil a byl bezradnej. To je tak, když máš peníze, víš?“ Pousmál se. „Dávaj ti příležitosti, tolik zasraných příležitostí. Vím, že jsem v tomhle směru privilegovaný. Ale neměl jsem ani ponětí, co chci v životě dělat, a peníze ti nedají odpovědi. Ale uznávám, že se docela hodí, když už víš, co chceš.“
„A teď už to víš,“ řekl Tom. „Něco, co stojí za to.“
„Jo.“ Bill sroloval zničený ubrousek a blýskl po Tomovi mnohem zářivějším úsměvem. „A tys mi na to pomohl přijít, takže ti děkuju.“
„Hele, já jsem si jen zlomil pár žeber. Za to mi nemusíš přiznávat zásluhy.“
„Částečné zásluhy,“ usmál se Bill rychle, ale jeho tón na chvíli opět zvážněl, když dodal: „Spíše jsem tím myslel: díky za to, že jsi mi dal šanci ti to vysvětlit. Po té partičce bridže. Musel sis myslet, že jsem beznadějnej případ, ale stejně ses mě snažil pochopit. Toho si opravdu vážím.“
„Babička mi říkala, abych byl milej,“ odtušil Tom. „A jo, okay, taky věřím, že si lidé zaslouží druhou šanci. Zvlášť mladí lidé, kteří ještě mohou změnit své hříšné způsoby.“
„Nejsi o tolik starší než já, ne?“ Bill si ho prohlédl od hlavy až k patě. „Nebo se jen opravdu dobře staráš o svou pleť.“
„O pět let,“ řekl Tom. „Ale to s tou péčí o pleť je taky pravda.“
Bill si odfrkl, a pak se zadíval od sousedních stolků přes pult s kávou až k velké výloze. „Nechci bejt nezdvořilej, ale… nevadilo by ti, kdybychom odsud vypadli? Než jsem na tebe narazil, plánoval jsem jít na jarmark.“
„Aha, takže tam jsi tolik pospíchal,“ usmál se Tom. „Zveš mě, abych šel s tebou?“
„Chceš jít se mnou?“ Zeptal se Bill překvapeně, než se jeho úsměv změnil ve škádlivý. „To jsem ti tak moc přirostl k srdci?“
„Jo,“ řekl Tom, vstal a úsměv mu opětoval. „To jo.“
***
Na výstavišti panoval naprostý chaos, změť zvuků, vůní a zářivých barev. Kamkoli se Tom podíval, všude lidé křičeli, smáli se nebo jedli fluoreskující pokrmy, děti běhaly a skákaly, hry a atrakce všechny hýřily hlasitou hudbou. Nebyl tam od doby, kdy byl znuděným puberťákem, kdy byl chronicky se vším nespokojený, a uvědomil si, že jeho čtrnáctileté já bylo tak trochu snob. To místo bylo vlastně docela zábavné.
Pomohlo mu ale, že ho Bill táhl s sebou. Kdyby tu byl sám, nejspíš by zůstal u prvního stánku s popcornem, ke kterému by se dostal, ale Bill se v davu uměl s lehkostí orientovat. Zdálo se, že zná i některé zaměstnance jarmarku. Stačil úsměv a mrknutí, aby prošli frontou na atrakci Kamikadze, aniž by si jich všiml někdo, kdo by se na ně mohl naštvat.
„Chodíš sem často, co?“ Zakřičel Tom přes hluk bavících se lidí.
„Každej rok!“ Zakřičel Bill zpátky. Řekl ještě něco, ale jeho slova odválo náhlé vystřelení atrakce do vzduchu. Tom si myslel, že zachytil slovo „svoboda“, což dávalo velký smysl – zvlášť vzhledem k tomu, že Bill vyprskl smíchy, když se otočili hlavou dolů a on roztáhl ruce, jako by letěl.
Zpátky na zemi jim oběma Tom koupil cukrovou vatu. Bill protestoval, ale nedokázal mu zabránit v objednávce ani v placení.
„Na oslavu tvýho novýho povolání,“ řekl Tom a podal mu růžový cukrový obláček. „Bože, tohle jsem neměl už roky.“
„Zkazí ti to zuby,“ informoval ho Bill, utrhl si velký růžový chuchvalec a s vítězoslavným úsměvem si ho strčil do pusy. Tom následoval jeho příkladu, i když s o něco většími obavami. Bylo to už od pohledu strašně sladké, ale ne zase tolik, jak se obával.
„Co chceš dělat?“ Zeptal se Bill, když prošli kolem hromady dětských her a dalších stánků se sladkostmi. „Jsou tu další atrakce, další sladkosti k ochutnání, ruský kolo, ehm… Mohl bys zkusit jednu z těch věcí, kde máš silou rozeznít zvon. Není to něco, v čem by měl bejt policajt dobrej?“
Tom hodil prázdnou špejli od cukrové vaty do koše a pobaveně zavrtěl hlavou. „Jestli si myslíš, že mě donutíš, abych to zkusil, tak na to zapomeň.““
„Okay, okay,“ zachechtal se Bill a náhle se zarazil. „Oh, už to mám! Co kdybych ti nakopal prdel na autodromu?“
Provokativně zvedl obočí, ale Tom ho trochu popostrčil. „Pokračuj dál.“
„Tak brzo?“ Zeptal se Bill s očima rozšířenýma posměšnou nevinností a Tom se musel zasmát. Přesto pokračovali dál.
V další skupině her Bill trval na tom, že bude lovit gumovou kachničku. Vyhrál sluneční brýle dětské velikosti se zebřím potiskem a vtiskl je Tomovi do vlasů jako doplněk k drdolu. Na oplátku Tom jediným míčkem převrhl hromadu lahví od mléka, za což si vysloužil potlesk a flitrovaný čepeček zdravotní sestry na čelence.
„Tady máš,“ nasadil ji Billovi na hlavu. „Teď už jsi připraven na kariéru ve zdravotnictví.“
„Díky, teď už se vážně cítím připravenej,“ zamrkal na něj Bill řasami a široce se usmál. „Hele, nechceš jít na výstavu psů? Myslím, že začíná za patnáct minut.“
„Jasně.“
Prodírali se davem a Bill je opět vedl. Tom si chvíli připadal se svým novým vlasovým doplňkem směšně, dokud si neuvědomil, že se na něj nikdo nedívá, nejspíš proto, že nejméně tři čtvrtiny návštěvníků mělo podobné doplňky. Bill samozřejmě nosil svoji červenobílou flitrovanou čelenku jako král korunu.
Výstava se konala na oploceném hřišti obklopeném stánky s jídlem. Bylo tam připraven test hbitosti, který se skládal z tunelů, houpaček a překážek. Na hřišti ještě nebyli žádní psi, ale lidé v oficiálně vypadajících bundách vcházeli a vycházeli z pruhovaného rozkládacího stanu na druhé straně hřiště a u plotu se už shromáždilo značné množství lidí.
„Nejdřív si dáme popcorn,“ řekl Bill a odtáhl Toma stranou. „Jakmile začne představení, už se nebudeme moct ani hnout.“
Koupili si kyblík slaného popcornu od paní v kovbojském klobouku s kamínky. Tom ho držel v ruce, zatímco následoval Billa při jeho klikatém hledání vhodného místa, odkud by mohli show sledovat. Oba byli poměrně vysocí, takže se usadili pár kroků od davu, který se tlačil k plotu. S velkým stromem, o který se mohli opřít, a popcornem, o který se mohli podělit, se Tom cítil docela pohodlně.
„Miluju psy,“ vydechl Bill. Natáhl se pro popcorn a gestem ukázal směrem k pruhovanému stanu. „Nemůžu se dočkat, až budu mít vlastní byt. A nejen proto, že tam nebude můj idiotský otec, ale taky proto, že si pořídím tolik psů.“
„Kolik?“ Zeptal se Tom. Hlavou mu probleskla představa utrápeného Billa, jak venčí tucet psů, a musel se kousnout do rtu, aby skryl pobavení.
„Ještě jsem se nerozhodl,“ řekl Bill lehce. „Vlastně bych možná začal jen s jedním.“
Ušklíbl se sám nad sebou a vložil si do úst hrst popcornu, který s chutí začal chroupat. Všechno na něm v tu chvíli vyvolávalo v Tomovi chuť se usmívat – spokojenost ve tváři, hloupá čelenka, uvolněný způsob, jakým se opíral o strom, porozeplá košile, která odhalovala kousek kůže těsně nad džínami, a především jiskra v očích, která se mu objevila, když mluvil o své budoucnosti. Právě tehdy už Tom neviděl nic z toho nezodpovědného bohatého kluka.
Když se Bill otočil, aby něco řekl, Tom se k němu naklonil a políbil ho.
Ucítil sůl a hebké rty, a pak špičku jazyka. Bill položil Tomovi ruku na paži a naklonil hlavu, aby polibek prohloubil. Jeho ruka sklouzla na Tomův krk a přitáhl si ho blíž. Kyblík s popcornem Toma nešikovně šťouchl mezi žebra, ale vyřešil to tím, že ruku obtočil kolem Billova pasu. Přitiskl tak tělo mladšího muže k sobě. Bill v odpověď vzdychl, přitiskl se k Tomově hrudi a zvedl druhou ruku, aby spojil prsty za Tomovým krkem.
„Oh bože, pane policisto,“ zašeptal a odtáhl se jen natolik, aby ze sebe ta slova dostal. „Copak to děláte, bratříčkujete se se zločincem?“
Tom si tiše odfrkl. „Nelichoť si, nejsi skutečnej zločinec. V nejhorším případě jsi spratek.“
Teplo Billova dechu se otřelo o jeho rty, když se mladík lehce zasmál. „Hele, jestli je to to nejhorší, co si o mně myslíš, tak jsem s tím v pohodě.“
Trochu se posunul, aby už nemačkal Tomovu volnou ruku o strom, a pak ho políbil. Tom byl v pokušení kyblík prostě upustit, ale ta myšlenka z jeho hlavy zmizela, když znovu ucítil Billův propíchnutý jazyk. Většinu svých myšlenek odložil, dokud se nemuseli odtáhnout, aby se nadechli.
„Takže jsem ve tvým žebříčku trochu poposkočil, co?“ Zeptal se Bill. V jeho hlase byl náznak samolibosti, ale ne tak velký, jak Tom očekával. Většina jeho tónu byla prostě šťastná.
„Nezdá se, že by ti to vadilo.“
„Vůbec ne,“ usmál se Bill a políbil Toma do koutku úst. „Vlastně se cítím docela šťastný. Upřímně řečeno, nemyslel jsem si, že se mi podaří ulovit tak čestnýho chlapa.“
Tom ho pustil, aby položil otravný kyblík s popcornem na zem, a pak položil obě ruce Billovi na boky. „Vážně nejsi tak špatnej. Jen nech závodní auta závodit na dráze, okay?“
„Hmm,“ Bill si položil prsty na Tomovu hruď a nakrčil nos. „Můžu o kousíček zrychlit? Deset mil nad limit?“
„Pokud mě ještě jednou políbíš, možná o tom budu uvažovat.“
Nakonec toho z výstavy psů moc neviděli.
KONEC
autor: Sturmfrei
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
original
