autor: Maiwen
Byl Štědrý večer. Bill byl sám, což nečekal. Celé týdny před zimními prázdninami se ujišťoval, že mu někdo zavolá a pozve ho na oslavu. Ale nestalo se tak. Billovi se toho rána podařilo probudit s úsměvem na tváři, protože do Vánoc zbýval ještě skoro celý den, a to byl ten pravý den, kdy měl být s přáteli a rodinou. Vylezl z postele a rozhodl se strávit den přípravami na zítřek.
Nejdřív se osprchoval a oblékl si slavnostní outfit. Sice byl sám, ale i tak mohl vypadat dobře. Když už měl mít dům sám pro sebe, mohl se ještě trochu víc vyparádit, vzít si svůj nejkřiklavější vánoční svetr a šperky, dokonce i tu malou červenou čepici inspirovanou Santou, kterou si koupil jen kvůli tomu, aby měl něco nového. Možná by si dokonce místo klasického černého koženého pásku s cvočky mohl kolem pasu připevnit kus zbylé girlandy.
Zatímco čekal, až mu uschnou vlasy, prohledal celou skříň, aby našel dokonalý vánoční outfit. I když se mu to přihlouplé oblečení, které si pro dnešek vybral – starý svetr s obrovským plstěným obrázkem Santy a soba, který mu upletla babička, a červenozelené flanelové kalhoty, které našel v secondhandu – líbilo, chtěl vypadat oslnivě pro šťastlivce, který ho pozve na večeři, dárky a koledy. Rozložil si několik možných outfitů od neformálního až po velmi formální. Poté, co si je prohlédl v nejrůznějších úhlech a podržel si je před sebou, zatímco se díval do zrcadla, se rozhodl pro jeden, který byl tak někde mezi.
Natáhl si své nejpohodlnější a nejteplejší boty, pak konečně opustil svůj pokoj a šel do kuchyně. Uvařil si kávu a ze spíže, skříněk a ledničky vytáhl různé potraviny a ingredience. Byl rozhodnutý, že si na Štědrý den připraví pořádnou snídani, oběd i večeři. Hlavně večeři, která se bude skládat jen z jeho nejoblíbenějších jídel. Večeře pro jednoho byla vždycky mnohem příjemnější, říkal si Bill, když rozmísťoval své možnosti na pult a stůl, protože nemusel potěšit nikoho jiného než sebe, a nebylo nikoho, komu by se dalo zavděčit snáze
K snídani se Bill spokojil s plechovkou předpečených skořicových rolek. Tedy přesněji řečeno s dvěma plechovkami. Zatáhl za obal, držel plechovku dál od sebe a přimhouřenýma očima sledoval, jestli se otevře. Ačkoli se na to snažil připravit, ve chvíli, kdy se nadechl a zadržel dech, plechovka se otevřela a on lehce vypískl. Zamžoural na plechovku, ale brzy jí odpustil, když ho do nosu udeřila vůně těsta a skořice.
„Jak by se člověk mohl zlobit na něco, co tak lahodně voní?“ Řekl si sám pro sebe.
Bill otevřel předehřátou troubu a položil plech s rolkami na kovový rošt. Než zavřel dvířka, na chvíli se zastavil, jen aby se pokochal tím pečivem a nechal v sobě ještě chvíli narůstat očekávání, kdy se k těm dobrotám konečně dostane. Nastavil časovač a nalil si šálek kávy. Několik minut s hrnkem chodil po místnosti a zahříval si o něj ruce, zatímco se díval z okna a pozoroval dva ptáky, jak poletují v holých větvích stromů, a pak se vrátil do kuchyně, kde byly ještě stále vystaveny možnosti oběda a večeře.
Proč ne švédský stůl? Podivil se Bill. Měl k přípravě dost jídla, které by snadno zaplnilo veškerý volný prostor na lince, takže proč by to nešlo? Vánoce byly přinejmenším z jedné třetiny o hromadění talířů a přecpávání se nadměrným množstvím jídla, které v žádný jiný den v roce nechutnalo tak dobře. Mohl si všechno připravit dopředu a celý den pak jenom chroupat. Jeho mysl byla rozhodnuta a v duchu si dělal seznam, co je potřeba připravit.
Po prvním šálku kávy, a zatímco čekal, až skořicové rolky vychladnou, Bill seřadil všechny potraviny tak, aby je měl co nejlépe po ruce, jakmile dosnídá. Shromáždil všechny potřebné misky, velké lžíce, odměrky a položil je na kuchyňský stůl. Než se nadál, měl připravenou regulérní montážní linku a jeho teplé a lepkavé pečivo už netrpělivě volalo jeho jméno. Bill pečivo úhledně naskládal na krátký dortový etažér a odnesl ho spolu s dalším šálkem vařící kávy do obývacího pokoje. Bylo ještě poměrně brzy, a tak se rozhodl odpočinout si a sledovat vánoční speciály, zatímco si vychutnával snídani.
Než se nadál, začal na pohovce podřimovat. Schoulil se na jednom konci do klubíčka s přehozem, který mu před několika lety dala matka a který si nechával až na zimu, a brzy usnul s břichem plným teplého, sladkého pečiva a kávy. S trhnutím se probudil a trochu se zamračil, když si uvědomil, že usnul. Bylo už po poledni, což znamenalo, že všechna hlavní jídla na jeho štědrovečerní tabuli budou připravena až později večer.
Bill vyskočil z pohovky a spěchal do kuchyně. Ještě mohl stihnout všechno připravit, ale musel si pospíšit. Vytáhl z lednice potřebné ingredience a vířil po kuchyni jako tornádo. Míchal a míchal, a všude možně sypal a proséval. Některé položky na seznamu už dělal dříve a měl je hotové během chvilky, ale bylo tu i pár nových věcí, které měl v plánu vyzkoušet, a právě ty jeho časovou tíseň jen zhoršovaly. Jejich příprava a vaření by nemusely nutně trvat dlouho, ale Bill si vždycky raději nechával dostatek času na případné chyby a opravy.
S narvanou troubou, jak jen to bylo možné, a několika pokrmy chladícími se v lednici, se Bill sesunul na židli u kuchyňského stolu. Byl vyčerpaný ze svého maratonu vaření a nejraději by si nakopal za to, že usnul. Bylo to sice jen pár hodin, ale ten čas mohl strávit tím, že by si užíval vaření a nebyl z něj vyčerpaný. Přesto si Bill oddechl, že má hotovo. Teď už mu zbývalo jen čekat. Jakmile se mu podařilo popadnout dech, zakručelo mu v břiše, a tak se rozhodl, že počká v obýváku, kde si pohodlně na dosah ruky nachystal skořicové rolky.
Zatímco čekal, až časovač ohlásí konec pečení, pochutnával si na dalších několika rolkách. Díval se na klasické animované vánoční pohádky, vesměs oblíbené z jeho dětství, a podvědomě se vyhýbal jakýmkoli skutečným filmům. To byly vždycky ty, v nichž rodiny o Vánocích řešily ten či onen problém, ale na konci se vždycky semkly, když si uvědomily, o čem svátky vlastně jsou a jak důležitá rodina a blízcí jsou. To byla lekce, o kterou Bill nestál, aby mu někdo připomínal. Přesně věděl, o čem Vánoce jsou a jak by se měly trávit; to všichni ostatní na to zapomněli.
Když se z kuchyně ozval časovač, Bill vyndal většinu jídla z trouby a nechal tam jen zbytek, který ještě potřeboval trochu času na upečení. Znovu naaranžoval jídlo na pulty, tentokrát hezky za sebou. Ze skříňky vzal hromádku talířů a ze zásuvky příbory a servírovací náčiní a nabral si jídlo na talíř. Procházel se po kuchyni s talířem předkrmů a představoval si sám sebe v místnosti plné lidí, jak všichni obdivují výzdobu a nadšeně mluví o tom, jak jídlo voní a vypadá. Když dojedl poslední mini quiche, vrátil se do fronty na druhý, a pak i na třetí talíř.
Do konce přípravy jídla zbývalo ještě více než dvacet minut, jak si Bill s úlevou všiml, když si třel už tak rostoucí břicho. Bylo dobře, že se v nejbližší době nechystal jít spát. Jeho žaludek by potřeboval celou noc, aby se vzpamatoval ze všeho toho jídla, které plánoval sníst, ale tak to mělo být. Všichni se měli sejít u stolu a vychutnat si domácí hostinu, přecpat se pořádnou náloží jídla, které by pravděpodobně normálně nesnědli ani za týden, a to vše ve jménu tohoto radostného svátku.
Billův žaludek udělal zvláštní obrat, o kterém si byl jistý, že není způsoben množstvím jídla, které do něj právě nacpal. Znovu se rozhlédl po kuchyni, ale tentokrát tu nebyla žádná fronta hostů, kteří by si povídali, zatímco si servírovali štědré porce jeho jídla, nikdo nekřičel jeho jméno, aby ho pochválil za vynikající jídlo, a nebyli tu ani žádní přátelé ani členové rodiny… nikde.
Bill upustil prázdný talíř na kuchyňský stůl, a pak se svalil na židli. Byl k smíchu. Rovnou mohl začít sundávat výzdobu a brát zítřek jako další obyčejný den. Doufat v něco jiného než dnes bylo zbytečné. Zvedl jeden z neupečených perníčků, který vykrojil a čekal, až ho upeče, až ostatní jídlo vyndá z trouby, a podíval se na jeho prázdný obličej. Měl v plánu všechny perníčky ozdobit a dát každému jiný vzhled a osobnost. Ten, který držel v ruce, byl největší a chtěl, aby se podobal někomu, o kom celý život snil: jeho pravé lásce. Ano, byla to hloupost, ale nebyl tu nikdo, kdo by se Billovi smál, tak proč ne?
Billovým vánočním přáním mělo být, aby jeho skutečná láska přišla a našla si ho, ale když se podíval na těsto ve tvaru muže, na kterého teď opatrně pokládal lentilky tak, jak měl v plánu, až by ho upekl, jeho novým přáním se stalo prostě mít na Vánoce někoho, kohokoliv. Jen nechtěl být sám.
Když kuchyňský časovač znovu zacinkal, Bill místo toho, aby jídlo rychle vytáhl, jednoduše troubu vypnul a pootevřel dvířka o pár centimetrů. Úplně ho přešla chuť k jídlu.
Zhasl světla v kuchyni, v obývacím pokoji, a pak vypnul i televizi. Klekl si vedle vánočního stromku, palcem přejel po vypínači světýlek, která byla zavěšena na zelených větvích, ale vypnout je nedokázal. Povzdechl si, podíval se na hvězdu zářící jako maják naděje a víry, kterým měla být, a zavřel oči. Poslední vánoční přání.
***
Bill začenichal nosem. Zachytil dostatečně silnou vůni, která ho vytrhla z velmi příjemného a klidného snu. Snažil se ji ignorovat, pokoušel se probojovat zpátky skrz mlhu, která zakrývala nádherné obrazy za jeho víčky, ale vůně byla příliš silná. Znovu začenichal.
Billem nejprve projel záchvěv paniky a vystřelil z postele.
„Trouba!“ Vykřikl, když vyběhl z pokoje do kuchyně, kde o něco zakopl a jako pingpongový míček se odrazil od stěn. „Ale ne, nechal jsem zapnutou troubu!“
Bill sáhl po klice, minul ji a spadl na zadek. Dopadl na podlahu tak silně, až se naplno probral. Zíral na troubu, jejíž dvířka byla stále na dva centimetry pootevřená a studená.
„To byl ale sen,“ řekl Bill nahlas. „Nikdy jsem neměl takovej sen, že bych cítil i vůně.“
Bill vstal z podlahy a vrátil se nahoru. Cestou se podíval na hodiny visící nad televizí. Ručičky ukazovaly půl desáté. Štědrovečerní ráno téměř prospal a tiše poděkoval snu za to, že ho probudil. Nahoře šel Bill rovnou do koupelny a napustil si vanu na příjemnou ranní koupel. Otevřel malou lahvičku s tekutinou zastrčenou v malém výklenku nad kohoutkem a nalil do ní hojné množství. Zhluboka se nadechl a nos se mu naplnil novou vůní.
„Mmm, máta,“ řekl Bill. „Ideální na vánoční ráno.“ Otáčel kohoutky, dokud voda nepřestala téct, a vířil rukou v plné vaně, aby pomohl namíchat bublinkovou koupel.
„Perník taky není špatnej.“
Bill nadskočil při tom cizím hlase, otočil se a celý zaplul do vany. Prskal, házel sebou a všude cákal vodu.
„Oooh, jsi v pořádku? Promiň, že jsem tě vyděsil. Pokusil bych se ti pomoct, ale-“ osoba, která mluvila, natáhla ruce. „S vodou se moc nekamarádím. Očividně.“
Bill konečně ve vaně získal rovnováhu a natáhl se pro ručník. Otřel si oči a zadíval se na cizince v koupelně. Místnost naplnil další výkřik.
„Uši jsi mi dělat nemusel,“ řekla osoba a zakryla si je rukama. „Většina lidí to nedělá“
Bill se zakoktal a nedokázal vyslovit žádné slovo, které se mu blížilo ke špičce jazyka.
„Vážně na takový reakce nejsem zvyklej,“ řekl Billovi. „Lidi se většinou neprobudí úplně.“
„O čem to mluvíš?!“ Zakřičel na něj Bill. „Kdo jsi?! A co děláš v mý koupelně?“
„Z mý minulý zkušenosti mě nepoznáváš, ale požádal jsi mě, abych tu byl,“ řekl jednoduše.
„Já… Cože?“ Zeptal se Bill, aniž by ztišil hlas.
„Dám ti chvilku,“ řekl Billův nečekaný host. Vyšel z koupelny a zavřel dveře. „Proč jsou vždycky tak překvapení, když se probudí? Copak už nikdo nevěří? Ježíši.“ Posadil se na postel a čekal.
Na druhé straně dveří Bill potřásal hlavou, protíral si oči a snažil se ze všech sil znovu získat jakousi kontrolu nad svou myslí, která si s ním očividně pohrávala. Nic teď nedávalo smysl. Byl promočený na kost, hlava se mu točila a smrděl mátou, což se ukázalo, že není zas tak příjemná vůně, když jste ponořeni ve vaně plné voňavé vody a bojujete o život.
„Je to jen sen,“ řekl si. „Musí to být sen!“
Bill vylezl z vany a mokré oblečení se mu lepilo na tělo. Vysvlékl se z něj, osušil se a oblékl si župan. Podíval se na svůj odraz v zrcadle. Co se to děje? Naklonil se těsně ke sklu a zatahal se za kůži pod očima.
„Nejsou podlité krví,“ řekl, i když věděl, že včera večer žádný alkohol nepil, dokonce ani vaječný koňak. Silně se štípl do předloktí, tak silně, že skutečně vykřikl. Stále to mohl být jen sen, ne? Kdo říká, že to nebolí, když se člověk ve snu štípne? Zkoušel to někdy někdo?
„Co se to děje?“ Zeptal se Bill sám sebe. Prošel si seznam možných vysvětlení a zůstal naprosto bezradný. Zbývalo se zeptat vetřelce.
Bill otočil klikou a jen o kousíček pootevřel dveře koupelny. Podíval se do svého pokoje, ale nikoho neviděl.
„Ahoj?“ Zeptal se zdánlivě prázdného pokoje.
„Ahoj!“ Pozdravil ho muž nazpátek a vyšel z nejbližšího pokoje. Bill znovu vykřikl a rozběhl se ke koupelně. „Počkej, počkej! Zůstaň tady se mnou. Prosím?“ Bill odstoupil od dveří, prosba v mužově hlase si vysloužila soucit. „Byl jsem osamělej, když jsi byl uvnitř.“
„Osamělej?“ Zopakoval Bill.
„Jo,“ řekl, „a já nemám rád, když jsem sám.“ Přešel přes pokoj a posadil se na postel.
„Já taky ne,“ řekl Bill a posadil se vedle něj.
„Já vím,“ odpověděl.
„Jak to můžeš vědět?“
„Ty mě vážně nepoznáváš, že ne?“ Bill zavrtěl hlavou. „Asi jsi byl dost rozrušenej. Nevadí, že si to nepamatuješ.“
„Nepamatuju si co?“ Zeptal se Bill.
„Podívej se na mě,“ řekl a znovu se postavil. „Vážně se na mě pořádně podívej.“
Bill se na něj zadíval a v tu chvíli se situace stala ještě zmatenější. V prvotním šoku se Bill příliš nesoustředil na to, jak ten muž vypadá. Teď když na něj upřel svou veškerou pozornost, nevěděl, jak má reagovat. Měl by se znovu bát, nebo se spíše bát o svůj zdravý rozum?
Muž stojící před ním měl tmavší pleť než Bill, jeho kůže byla medově béžová. Jeho rysy byly o něco větší, než se zdálo být normální, ale ne natolik, aby působily příliš výstředně, a na sobě měl něco, co vypadalo jako jednodílné oblečení s tlustou vlnitou linkou, která sloužila jako oddělení toho, co mělo být tričko a kalhoty. Rukávy a výstřih trička a lemy nohavic kalhot měly dvě podobné, tenčí linie. Zdálo se, že na nohou nemá žádné boty, a vlasy mu spadaly kolem obličeje v hustých provazcích. Bill si také všiml, že když se usmíval, jeho ústa měla tendenci se křivit na jednu stranu v rošťáckém úšklebku.
Bill vstal, přistoupil k muži a zadíval se mu hluboko do očí, které, jak nyní viděl, měly barvu teplého karamelu. Pomalu zalapal po dechu, nos se mu znovu naplnil silnou vůní perníku, když jeho mysl konečně pochopila, co přesně jeho oči vidí. Začal pomalu padat dopředu, ale muž ho zachytil a pomohl mu posadit se zpátky na postel.
„Teď klid,“ řekl a držel Billa ve vzpřímené poloze.
Billovo vidění se vyjasnilo a hlava se mu z větší části přestala točit. Odstrčil se z mužova sevření a překvapeně vyskočil, když se jeho konečky prstů zabořily do jeho těla.
„Omlouvám se,“ řekl Bill rychle.
„To je v pohodě,“ řekl muž a nenuceně zahladil drobné otisky. Bill ho sledoval, a pak zavrtěl hlavou.
„Nemůžu tomu uvěřit,“ řekl a znovu si muže prohlédl. „Tohle nemůže být pravda.“
„Proč ne?“
„Protože,“ začal Bill. „Takový věci se prostě nestávají.“
„No očividně stávaj,“ řekl muž a rukama ukázal na svoji celou postavu.
„Ale jak?“ Zeptal se Bill.
„Vánoční kouzlo, Bille,“ řekl muž jednoduše.
„Tohle je na mě moc,“ poznamenal Bill, znovu se postavil a začal chodit po místnosti. „Vánoční kouzlo není skutečný.“
„Proč by nebylo?“
„Protože prostě není!“ Vyhrkl Bill. „Kdyby bylo, byl bych dole a rozbaloval dárky s rodinou, a ne tady nahoře před psychickým zhroucením.“
„Jak jinak bych s tebou mohl mluvit, kdyby to nebylo vánoční kouzlo?“ Bill neodpověděl, a tak muž vstal z postele a zastavil Billa na místě. „Ty víš, kdo jsem, Bille.“ Bill se mu zadíval do očí, do těch kulatých, a ano, karamelových očí. Jeho vlastní oči se začaly rozmazávat neprolitými slzami. „Řekni to, Bille.“
„Tom.“ Zašeptal Bill velmi tiše přes chvějící se rty.
***
„Takže, jak se to stalo?“ Zeptal se Bill Toma. Poté, co Bill konečně připustil, že Tom, jeho vysněný muž, jehož podobu vyobrazil na perníček na Štědrý večer, tam skutečně je, se dlouho objímali.
„Já nevím,“ odpověděl Tom. „Vím jen, že tu mám být s tebou, takže tady jsem. Víc vědět nepotřebuju,“ usmál se Tom a Bill roztál, přesně tak, jak si to vždycky představoval.
Oba dva byli dole, zatímco Bill připravoval snídani. Z větší části to byla směs zbytků z předchozích nocí. Nabídl Tomovi talíř, ale ten ho laskavě upozornil, že on není ten, kdo jí, nýbrž ten, kdo se jí. Bill se pokusil zasmát, ale byla to krutá pravda, které nebyl připraven čelit. Bill Tomovi vyprávěl o svém Štědrém večeru, o jídle, o výzdobě (pouštěl se do hodinových historek o jejím původu), o kreslených pohádkách, na které se každý rok díval, a o všem, co ho napadlo. Tom neměl čím do konverzace moc přispět, ale to ani nebylo jeho úkolem. Tom tu byl pro Billa, aby mu dělal společnost a věnoval mu plnou pozornost. Ostatně to si Bill přál.
***
Bill a Tom seděli na pohovce v obývacím pokoji přikryti starou dekou. Bill se tulil k Tomovi, zatímco se dívali na Billův velmi oblíbený vánoční film.
„Jak dlouho tu zůstaneš?“ Zeptal se Bill, když rodina ve filmu usedla k dlouho očekávané štědrovečerní večeři. „Bude to něco jako v Popelce?“
„Popelce?“ Zeptal se Tom.
„To je pohádka,“ vysvětlil Bill. „Přála si být princeznou a jít na ples za svým krásným princem, ale měla čas jen do půlnoci, než kouzlo vyprchá. Potom se proměnila zpátky v obyčejného člověka.“
„V tom případě to měla Popelka lepší,“ řekl Tom.
„Jak to myslíš?“ Bill se posadil a podíval se na něj.
„Nebylo by lepší, kdybych se proměnil v normálního člověka?“
„Oh Tome, takhle jsem to nemyslel,“ řekl Bill a hravě strčil Toma do ramene. „Já bych byl Popelka a ty, ty bys byl asi jako dýně. S úderem půlnoci by se můj krásný kočár proměnil zpátky ve starou shnilou dýni.“
„Perníček, Bille,“ řekl Tom. „Dýňové jsou koláčky.“
„Uh!“ Bill vstal a začal přecházet po pokoji, podobně jako předtím nahoře, ale Tom mu byl v patách a odmítal mu dovolit, aby si v koberci vyšlapal cestičku.
„Dělám si srandu, Bille,“ řekl Tom. „Vím, jak to myslíš, a jo, tohle bude nejspíš jako v Popelce. Je mi to líto.“ Billovi se začal třást spodní ret. „Ale hele, máme ještě spoustu času. Neztrácejme ho povídáním o tom, co by se mohlo stát. Kdo ví, ne?“
„Asi jo,“ řekl Bill a věnoval Tomovi malý úsměv.
Tom zrušil poslední centimetr, který ho od Billa dělil. Udržel Billův pohled, naklonil se dopředu a přitiskl své rty na Billovy. Bill byl tím náhlým gestem zaskočen. Nemohl však popřít, jak sladké, jak neuvěřitelně sladké to bylo. Z toho chvilkového přívalu cukru se mu rozklepala kolena a rozbušilo srdce.
„Bylo to moc?“ Zeptal se Tom. „Omlouvám se, jestli jsi tohle nechtěl.“
„Ne,“ zavrtěl Bill rychle hlavou. „Ne, je to v pohodě. Jen jsem to nečekal.“
„Mám se teda příště zeptat?“
„Ne-“
Bill ze sebe nedostal ani první slabiku, když ho Tom znovu políbil. Opatrnost byla během okamžiku pryč, protože Tom udělal to, co věděl, že je správné. Věděl o všem, co si Bill přál, a jestli měl o půlnoci zmizet, udělal by to s vědomím, že Billovi splnil jeho vánoční přání. Tom držel Billa za tričko, za které si ho přitáhl blíž k sobě, a navedl je zpátky na pohovku. Položil Billa přímo na ni a sám si vylezl nad něj.
„Vím o všem, co chceš,“ řekl mu Tom, sjel rukama z Billova krku dolů po jeho těle a pevně ho chytil za bok.
„To ale neznamená, že to chci hned,“ řekl Bill, ale nemohl si pomoct a gesto mu oplatil. Ze sladkosti Tomových polibků se mu točila hlava.
„Seš si jistej?“ Zeptal se Tom a uvolnil sevření.
„Jo,“ přikývl Bill. „Stejně… nebylo by to… divný? Myslím tím, jestli vůbec… máš…“
Tom znovu Billa políbil, tentokrát tvrději, až se jim oběma zatajil dech. Lehl si celou vahou na Billa a přitiskl své boky na jeho. Bill se odtáhl od Tomových rtů, přemožen svými pocity, které procházely jeho tělem.
„Okay, Tome,“ řekl Bill zadýchaně. „Teď už to chápu, jsi- Tome!“ Vykřikl náhle.
„Co? Co se děje?“ Zeptal se Tom rychle.
„Tvoje kůže, Tome,“ odpověděl Bill. Natáhl ruku a dotkl se Tomovy tváře. Jeho nahnědlá pleť se změnila, a teď byla opečená do hněda a jeho tělo bylo pevnější. „Koukej!“
Tom se podíval dolů na vlastní paži a uviděl změnu barvy a struktury. Přesto ho to nepřekvapilo. Mezi nimi se to začínalo rozpalovat a on také.
„Co jsi čekal, Bille?“ Zasmál se Tom. „Co se stane s perníčky, když je rozpálíš?“
Znělo to samozřejmě absurdně, ale Billovi se po těle rozlil slastný záchvěv. Tom se začal rozpalovat. Billovi se sice v hlavě mihl obligátní následný obraz perníčku v životní velikosti, který ležel vedle něj, ale ignoroval ho a přitáhl si Toma zpátky k sobě. Přitiskl se k Tomovu krku a olizoval jeho sladkou kůži. Bill vždycky snil o tom, že jeho pravá láska bude chutnat lahodně, ale netušil, že to bude takhle doslova.
***
Druhý den ráno se Bill probudil schoulený na gauči a přes sebe měl přehozený přehoz od mámy. Probudil se, olízl si rty a zjistil, že jsou pokryté malinkými drobečky s příchutí perníku. Vstal a protáhl se, pak přešel k vánočnímu stromku. Natáhl ruku a prsty obkreslil obrys hvězdy, která na něm seděla.
„Děkuji,“ zašeptal.
autor: Maiwen
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
