autor: LittleMrsTom
O kocovině a setkání s rodiči
Tomova hlava dopadla na stůl s hlasitým žuchnutím a kolem něj se ozval smích. „Nemůžu uvěřit, že jste mě k tomu donutili, vy sráči.“ Ozval se další smích a Tom by nejraději jejich majitele praštil, kdyby to neznamenalo, že kvůli tomu bude muset přejít na druhou stranu kuchyně. „Držte hubu,“ zabručel, „tady probíhá pekelná kocovina, jestli to nevíte.“
„Copak jsi včera před spaním nevypil půl litru vody, jak ti vždycky říkám?“ Zeptal se Gustav svým otravně samolibým hlasem alá „já ti to říkal“ a Tom zvažoval, že skutečně přejde přes kuchyň, aby mu jednu vrazil.
„Ne,“ řekl a jeho hlas byl tlumený stolem. „Takže, co přesně jsem udělal?“
Tom skoro mohl vidět úšklebek v Georgově hlase, když mu to s radostí řekl. „Pozval jsi Billa na rande, a to bude zítra, chlape.“
Zasténal. „To si moc dobře pamatuju… Počkej, ještě jsem mu nenapsal…“ Tom se odmlčel a odvážil se na kamaráda podívat. Georg se ušklíbl a Tom zasténal. „Oh, vy bastardi, pěkně to schytáte, až se nebudu cítit takhle na hovno. Napsal jsi mu za mě, že jo? Co jsi tam, kurva, napsal? Dej mi mobil.“
Georg zalovil v kapsách a podal Tomovi inkriminovaný mobil. Tom ho rychle prolistoval, dokud nenašel tu zprávu, a ignoroval, jak mu blikající klávesy zhoršují bolest hlavy.
Očima prošel zprávu, než se podíval na Billovy odpovědi, a znovu zasténal. „Vy jste naprostí čuráci,“ zaklel, ale ostatní se tomu jen zasmáli. Tom odhodil telefon doprostřed stolu a vstal, až se mu přitom zvedl žaludek. Sevřel si rukou břicho, zavrávoral a začal se belhat k ložnici. „Jdu si zase lehnout. Jo, a kdyby vám to moc nevadilo, nezapalte mi barák, když už jste tady,“ zavolal přes rameno na dva chechtající se muže v kuchyni a zmizel ve svém pokoji.
***
„Tome, do prdele, chlape, přesuň svou prdel k jeho dveřím!“
Georg a Tom stáli za rohem Billova domu a Tom odmítal jít ke vchodu a zaklepat.
„Ale já to nechci udělat. Když potom tak strašně toužíš, tak proč si s tím klukem nedáš rande sám?!“
„Tohle je tvoje rande, tvoje výzva. Víš, co se stane, když z ní vycouváš…“ varoval ho Georg s pozvednutým obočím.
Tom polkl a rychle přikývl. „Já vím, já vím.“ Zamával mu rukou před obličejem a upravil si čepici trochu víc doprava.
„Máš mobil?“ Tom přikývl. „Peněženku?“ Přikývl. „Lubrikant?“ Plácnutí.
„Georgu!“ Napůl zasyčel, napůl zařval.
„No co? Kdo ví, třeba skončíte u šukání na záchodech, nechtěj bejt nepři-“ s tím dal Tom Georgovi další rychlý pohlavek a dupal za roh. „Mimochodem, zamluvil jsem ti stůl v té nóbl italské restauraci ve městě!“ Zavolal a znovu upoutal Tomovu pozornost.
Tomovy oči se rozšířily. „Cože? Jdi do prdele,“ ušklíbl se a začal pochodovat zpátky ke dveřím. „Schovej se, ty idiote,“ zašeptal ostře a čtyřikrát zaklepal rukou na dveře.
Dveře se hned neotevřely, a tak Tom čekal. Netrpělivě poklepával nohou a asi po minutě se otočil na patě. První, co uviděl, byl Georg, který se znovu objevil zpoza rohu a ukazoval prstem zpátky ke dveřím. Řekl jediné slovo:
„Odvahu,“ a pak se stáhl zpátky do svého úkrytu.
Tom zavrčel, skutečně zavrčel vzadu v krku a otočil se zpátky ke dveřím. Zvedl ruku, aby zaklepal podruhé, když vtom se dveře prudce otevřely a málem ho srazily k zemi.
„Ehm… ahoj,“ řekl Tom a přejížděl špičkou pravé tenisky o betonovou podlahu. Obočí měl lehce zvednuté a čekal, jak Bill zareaguje.
„Tome! Promiň, byl jsem nahoře. Půjdeš dál?“
Tom se odmlčel. Vůbec neměl v plánu jít dovnitř. Myslel si, že prostě půjdou ven, on se třeba zase opije, a pak na tuhle hloupou výzvu zapomene. V duchu se asi po sté nakopl a proklínal fakt, že na to vlastně přistoupil. Radši by políbil Georga.
„… jasně.“
Bill s úsměvem ustoupil a Tom proklouzl kolem něj. V prstech svíral kšilt čepice, čistě jen proto, aby se nějak zaměstnal. Když byl uvnitř, zastavil se a čekal, až se Bill ujme vedení. Jenže Bill to neudělal.
„Budeš tam jen tak stát?“ Zeptal se s jednou rukou položenou v bok a narovnanými zády. „Tak běž.“ Bill popostrčil Toma do ramene, a ten se ocitl ve vedlejší místnosti s rukama nataženýma podél těla.
Dvě vyrušené hlavy se otočily a Tom zbledl. Na pohovce seděli Billovi rodiče.
„Mami, tati, tohle je Tom. Tome, tohle je moje máma a táta,“ řekl Bill nedbale. „Dej mi jen minutku, Tome, počkej tady.“
Tom byl zaskočen. Vážně se právě setkal s Billovými rodiči? To se nemělo stát. To se vůbec nemělo stát. Nemělo se tohle nepříjemné setkání odehrát až po několika schůzkách? Několika schůzkách, které s Billem ještě neměli? A ani nikdy mít nebudou, dodal si sám pro sebe v duchu.
„Takže ty jsi Tom?“ Zeptal se hluboký hlas patřící Billovu otci. To Toma vylekalo a vzhlédl od svých nohou.
„Ehm, ano, pane,“ odpověděl nejistě. Nejenže se neměl setkat s Billovými rodiči, ale ani neměl zažít ten trapný výslech, který s tím souvisel. Rozhodně plánoval, že po tomhle Georga uškrtí. Tohle nebylo součástí dohody.
„Vypadáš přesně tak, jak Bill říkal,“ ozval se další hlas, který tentokrát patřil Billově matce.
Tom přenesl váhu z jedné nohy na druhou a snažil se vymyslet nějakou odpověď, ale jediné, co ho napadlo, bylo, že právě kvůli tomuhle nikdy s nikým nešel na víc než pár rande. Nikdy se nechtěl seznamovat s rodiči. Oh ano, Georg to hezky schytá.
Otevřel ústa, aby něco zamumlal, když vtom se po jeho boku objevil Bill. „Tak jo, jdeme!“ Zacvrlikal a vzrušeně chytil Toma za paži.
„Měj se, zlato. Bavte se!“ Zavolala na ně Billova matka a Bill jí zamával.
Tom byl vytažen ze dveří a koutkem oka zahlédl, jak za rohem domu zmizelo pár dlouhých pramenů hnědých vlasů. Nemohl si pomoct, ale zadíval se tím směrem a doufal, že když se bude dívat dostatečně dlouho a intenzivně, možná donutí vyskočit nějakou cihlu, která jeho kamaráda potrestá. Bohužel se nic takového nestalo a Tom si uvědomil, že bude muset najít jiný způsob, jak Georga potrestat.
„Takže, Tome, kam jdeme?“ Zeptal se Bill vesele a chytil Toma za rukáv mikiny. Tom se trochu zachvěl, když si představil, jak se jeden z Billových dlouhých (a nalakovaných, jak si všiml) nehtů zavrtává do materiálu. Pomalu odtáhl ruku a předstíral, že ho svědí kůže na krku, aby uchránil svou drahocennou mikinu před případným nebezpečím.
Bill si toho zřejmě nevšiml a strčil ruce do kapes džínů, které byly tak těsné, že Tom nedokázal pochopit, kam všechno schoval.
„Geo- zamluvil jsem stůl v ‚La Margheritě‘, takže… tam. Je to v pohodě?“ Ujistil se Tom, ale i kdyby Bill řekl ne, stejně by tam šli.
Billovy oči se rozšířily. „Už takovou dobu tam chci jít! Myslím to vážně, jak jsi to věděl?!“ Zatleskal a trochu si poskočil.
„Neměl jsem o tom ani páru…“ když Tom sledoval Billa, jak kompletně poskakuje po ulici, nemohl se ubránit téměř nutkavým pohledům, které neustále vrhal přes rameno pro případ, že by se je Georg rozhodl sledovat. Po tom, jak se dneska choval, se to tak trochu dalo čekat.
Když se Bill nakonec dostal přes svoje vzrušení a zpomalil, Tomův dech se vrátil do normálu a napadlo ho, že se Bill možná uklidní. Byl přece o rok mladší než on, ne? I když to bylo vlastně jen o den. Jo, to je omluva pro jeho nezralost, pomyslel si Tom.
Zbytek cesty probíhal v podstatě stejně; Bill vykecával Tomovi díru do hlavy, zatímco se Tom ze všech sil snažil nestěžovat si a vypadat, že ho to zajímá.
Jediné, co Toma těšilo, byla skutečnost, že Bill přestal poskakovat.
„Stůl pro dva, pánové?“ Zeptal se číšník, když přistoupili k luxusní italské restauraci.
Tom se musel na chvíli zastavit a odmlčel se. Tohle místo bylo opravdu nóbl. Nikdy předtím uvnitř nebyl, jen o něm slyšel. Většina stolů se nacházela venku pod velkou ozdobnou markýzou. Každý z nich byl ve svém středu ozdoben květinou a stejnou barevnou svíčkou. Barevné schéma bylo zlaté a zelené a naprosto neladilo s Tomovým červenobílým oblečením, což tomu všemu dodávalo vánoční vzhled, ale kromě toho Bill vypadal nadšeně.
Z transu ho vytrhlo šťouchnutí do boku. „Tomeee,“ dožadoval se Bill.
Tom zamrkal, otočil se na Billa a pak na číšníka, který trpělivě čekal, i když z něj cítil jistou rozmrzelost.
„Jo, promiňte. Mám rezervaci,“ vypadlo nakonec z Toma a přejel si rukou přes bok, kam ho Bill šťouchl, čímž setřel veškeré stopy po Billovi.
„Na jaké jméno, prosím?“
„Kaulitz.“
Muž přejel prstem po seznamu přilepeném na stojanu před ním a poklepal na něj, když narazil na jméno, co hledal. „Oh, ano! Tudy, prosím,“ řekl.
Tom ho poslušně následoval a s Billem po boku se proplétali mezi stoly, dokud nedošli k velmi luxusně prostřenému stolu v odlehlém rohu, kde se muž zastavil. Na stole stála velká láhev šampaňského a Tom se zašklebil. Nemyslel si, že by to Georg mohl udělat ještě horší… no, mýlil se.
Číšník jim odsunul židle, a pak jim nalil sklenku šampaňského, aniž by se obtěžoval zjišťovat jejich věk. „Za chvíli se vrátím pro vaše objednávky, pánové.“ Po krátkém přikývnutí odklusal pryč a zanechal za sebou lehce zaraženého Toma a nadmíru vzrušeného Billa.
„Oh, Tome, tohle jsem vážně nečekal! Jsi tak sladkej,“ rozplýval se Bill, když pozvedl sklenku ke rtům a pořádně se napil.
Tom polkl a přemýšlel, jestli bude opilý Bill snesitelnější než střízlivý. Měl ovšem takový pocit, že by v tom nemohl být až takový rozdíl.
„Jo, tohle předčilo i moje očekávání,“ zamumlal do skleničky a ignoroval rychlý zmatený pohled, který po něm Bill střelil.
„Chci říct, že jsem si myslel, že půjdeme do kavárny nebo do hospody nebo tak něco, ale tohle? Wow. Díky,“ řekl a upřímně se na Toma usmál.
„… nemáš zač,“ řekl Tom a skoro se mu podařilo i usmát. Tom byl překvapený, jak dlouho Billovi vydržela příčetnost. Zatím už to bylo asi třicet vteřin…
„Takže!“
Tomovo překvapení bylo u konce.
Billův hlasitý projev se vůbec nehodil k poklidné, romantické atmosféře restaurace. Neladil ani s klavírem, který hrál tiše v pozadí, a Tom si byl jistý, že všechny oči v podniku se upírají na ně, jelikož ostatní zde byli na skutečném rande.
„Co si dáme k jídlu?“ Zamyslel se Bill. Naklonil se dopředu, jeho podpaží skoro přistálo na Tomově sklenici, a popadl jídelní lístek. Poté, co ho otevřel, si byl Tom jistý, že lístek musí shodit láhev se šampaňským, a tak ji rychle popadl a potlačil další povzdech.
„Já nevím. Co si dáš ty?“
„Nevím,“ zopakoval Bill. „Co ty?“ Pokrčil Bill rameny.
Tentokrát si Tom skutečně povzdechl; dlouze, hlasitě a jasně. Tohle bude dlouhé rande…
***
Když Tom konečně asi po třech hodinách dorazil domů, jeho mozek, tělo i peněženka byly naprosto vyčerpané. Mozek proto, že se celý večer musel snažit držet krok s Billovými ústy, tělo z toho, že celý večer odolávalo nutkání vzdychnout a odejít, a peněženka proto, že mu Georg možná zapomněl říct naprosto nepodstatný detail, že v tak luxusní restauraci budou samozřejmě vysoké ceny.
S heknutím se svalil na pohovku, poslepu sáhl po ovladači, který nakonec našel zasunutý mezi polštáři, a zapnul televizi, přičemž zaklel, když se její hlasitost vyrovnala Billovi. Přitiskl palec k tlačítku, aby snížil hlasitost, a s úlevou si oddechl, když na něj seshora nikdo nezačal křičet. Bezmyšlenkovitě přepínal kanály a doufal, že se mu podaří najít nějaký aspoň trochu hříšný film. Hádal, že už je dost pozdě.
Nakonec tam nechal jeden kanál a na chvíli se na něj zadíval, zda vůbec zaujme jeho pozornost. Dvojice mužů kráčela po ulici, jeden z nich se poněkud nudil, zatímco druhý vzrušeně poskakoval.
Tom zasténal, automaticky sáhl po ovladači a televizi vypnul. Místo toho se sesunul na pohovku, natáhl si na ni nohy a zavřel oči. Už jen pomyšlení na to, že by měl vyjít patnáct schodů ke své posteli, bylo příliš náročné, a tak se rozhodl, že pro jednou mu pohovka bude stačit.
Po chvíli převalování nakonec usnul a zdálo se mu o chlapci jménem Bill.
autor: LittleMrsTom
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
