autor: unverdorben
O setkání s rodiči
V pondělí Tom usoudil, že Bill bude příliš zaneprázdněný a nebude mít na něj čas. Celý den pomáhat bandě fetišistů vybrat škrtící věcičky jejich snů a poté hodiny konverzací s hordou gayů mu přece jen připadaly víc než stresující.
V úterý by možná i zavolal, kdyby ho nenapadlo, že Bill bude mít po večeru stráveném mezi svými nejspíše domluvené rande na dnešní večer. Někoho tak pohledného, jako byl Bill, jistě zvali na rande často. Ta představa se mu nelíbila, ale věděl, jak otravné může být zvonění telefonu v nevhodnou dobu, a tak šel raději utřídit pískomily. Měli jména, to ano, ale Georg neustále zapomínal, jestli je Jaqueline ta černá s bílou tlapkou, nebo ta černá s šedým uchem a tak podobně.
Ve středu se Tomovi vyloženě hnusila představa, že Bill šuká s někým jiným, a tak odhodil telefon do kouta a napravoval si svou pýchu u porna. Prsa vždycky fungovala, i když zanechávala jisté malé svrbění, které ještě zbývalo podrbat.
Ve čtvrtek si z něj Georg otevřeně utahoval, že je zbabělec.
Tomovi to příliš nevadilo – až na to, že měl Georg pravdu.
„Co mu mám jako říct?“ Vyhrkl. „Chybíš mi?“
Georg se však jen ušklíbl a odešel s rukama zvednutýma v předstírané obraně.
V pátek Tomovi přišla esemeska. Už ležel v posteli a usilovně mžoural na jasný displej: vyhýbáš se mi?
Ne, napsal Tom jako odpověď a snažil se vymyslet něco, co by k tomu mohl dopsat. Měl jsem náročný týden? Omlouvám se, že jsem nezavolal? Nakonec poslal jen ta dvě písmena a ani nedostal šanci se rozčilovat, jestli je to moc nebo málo, protože jeho telefon téměř okamžitě ožil. Poté, co na něj Tom chvíli nechápavě zíral, hovor přijal.
„Musíš pro mě udělat laskavost,“ vyhrkl Bill okamžitě. „Prosím! Udělám cokoli, abych ti to oplatil, slibuju!“
„Okay,“ zamumlal Tom, zaskočený tou čistou potřebou. Ne však potřebou skočit do postele. Byla to upřímná, znepokojivá potřeba, a navíc velmi zoufalá.
„Já tě miluju!“ Vypískl Bill vzápětí a přiměl Toma, aby se na posteli narovnal. „Jsi úžasnej, vážně.“
Tom se štípl do stehna a nervózně si lámal hlavu nad tím, s čím to proboha právě souhlasil, že to mohlo vyvolat takovou reakci.
„Máš oblek?“
Bože, nesouhlasil snad právě se svatbou, že ne? Nebo jaký název se používá pro homosexuální sňatek, když už jsme u toho.
„Ne,“ zasténal a padl zpátky do polštářů.
„Můžeš si nějakej sehnat? Prosím? Ani nemusíš mít kravatu.“
„Můžu si ho zkusit půjčit.“
„Společenský kalhoty a pěkná košile by byly naprosto skvělý, žádný křiklavý barvy,“ pokračoval Bill a zahrnul ho složitými detaily, jak si ostříhat nehty a jaký druh gumičky si má vzít.
„K čemu to všechno?“ Podařilo se Tomovi zeptat, když Bill na vteřinu ztichl, aby se nadechl.
„To nepotřebuješ vědět,“ zněla krátká odpověď.
„Já to ale chci vědět.“
„Hned potom se na tebe vrhnu, jo? A teď se vyspi, v jedenáct tě vyzvednu.“
„Ale…“ pokusil se mu do toho Tom skočit, ale linka už byla hluchá. V jedenáct, řekl. Jedenáct hodin bylo za necelých deset hodin – jak měl uprostřed noci sehnat slušnou garderobu?
Tom vyskočil z postele, napochodoval ke Georgovi, zaklepal a dal mu půl minuty na to, aby přestal a zamaskoval jakoukoli akci, kterou nepotřeboval vidět.
„Někdy se fakt divím, jak o mně můžeš mít tak nízký mínění,“ řekl Georg, když Tom vstoupil a odložil notebook a učebnice přírodních věd.
„Potřebuju oblek.“ Georg se zamračil. „Kvůli Billovi.“
„Vy se budete brát, nebo co?“
„Ne,“ pokusil se říct Tom, ale to už se Georg začal smát.
„Rozhodně má pěknej zadek, ale není to trochu rychlý?“
Tom jen pokrčil rameny, svalil se na židli u stolu a čekal, až se přestane Georg smát. Napadlo ho, že by se ho zeptal, co v gay světě znamená „miluju tě“, když ho Bill používá tak volně, ale pochopil, že teď bude lepší o tom mlčet.
Nakonec se Georg uklidnil natolik, že zavolal Gustavovi, který se – díky své práci klenotníka – pohyboval v průsečíku gayů a metrosexuálních prodejců, což slibovalo přístup k celé řadě obleků. Gustav ho ujistil, že udělá, co bude v jeho silách, a stále se chichotající Georg řekl Tomovi, aby se šel na svůj velký den pořádně vyspat.
Následujícího rána přesně v deset hodin dorazil Gustav s elegantními vypasovanými kalhotami, bílou košilí s manžetovými knoflíčky a lesklými společenskými botami. Ty patřily kamarádovu příteli, zatímco oblečení bylo z obchodu Hugo Boss naproti klenotnictví.
„Je potřeba to potom vrátit do obchodu,“ bylo Tomovi řečeno. Kdyby ho celá ta záležitost nezneklidňovala už předtím, určitě by ho zneklidňovala teď.
„Užijte si to tam,“ zakřičel Georg přes dveře, když se šel Tom do koupelny převléknout a nechal Gustava jít s ním, aby zkontroloval jeho vlasy, jakmile bude hotový.
Na to, jak málo času Tom s Gustavem strávil, ho měl moc rád. Gustav neměl hloupé poznámky – vlastně vůbec žádné, když se nad tím tak zamyslel – dával si záležet, aby se ho nedotýkal víc, než bylo nutné, na rozdíl od většiny Georgových kamarádů, a měl na Toma takový příjemný uspávací vliv. Kdyby ho Gustav nešťouchl do ramene, přeslechl by i zvonek u dveří.
„Neotvírej!“ Vykřikl Tom, ale už bylo pozdě. Když vyšel na chodbu, Georg tam stál s klikou v ruce a nepřítomně zíral na postavu před sebou. Když sledoval jeho pohled, ani Tom se neubránil zírání. Viděl Billa v jeho výstředních oblečcích z obchodu, v příšerně těsných džínách i nahého, ale to, co měl na sobě teď, to všechno překonalo. Tomovy oči nejprve upoutaly volně přiléhající kalhoty, pak zabloudily nahoru k jednoduchému černému saku, pod kterým měl stejně obyčejnou černou košili. Nebyl nalíčený, neměl žádné šperky, neměl nóbl účes, a dokonce ani žádný lak na nehty.
„Vypadáš jako muž,“ vydechl Tom, když ho Bill vedl po schodech dolů.
Soudě podle zamračeného výrazu v Billově tváři, měl pocit, že ho měl chuť za takovou poznámku možná i zabít, kdyby byly okolnosti jiné.
„Ty máš auto,“ byla další Tomova poznámka v roli *Kapitána Zřejmého.
Bill beze slova odemkl svůj ošuntělý VW Golf a nechal ho sednout si na místo spolujezdce.
„Moc ho nepoužívám,“ zamumlal, když nastartoval, zapnul rádio, a tím ukončil veškerou konverzaci, kterou chtěl Tom zahájit.
Toma překvapilo, jak se křivka grafu velmi rychle propadla. V duchu si stokrát kladl stejnou otázku, ale nedokázal ji vyslovit nahlas.
Když kousek za Berlínem zastavili na červenou, Bill si odkašlal. „Jedeme k mým rodičům.“
„Kam že to jedeme?“ Zakuckal se Tom.
Bill, nedbaje na svého šokovaného spolujezdce, zařadil první rychlostní stupeň a sešlápl plyn. „Mamka je milá, až na to, že od té doby, co si zvykla na myšlenku, že jí nikdy nedám vnoučata, je rozhodnutá vidět mě aspoň, jak se žením. Prostě ji ignoruj, když se tě bude snažit přemluvit, abys mě požádal o ruku.“
„Okay, zadrž. Jen pro pořádek: proč mě vlastně bereš ke svým rodičům?“ Tom si okamžitě přál, aby Bill aspoň jednou odtrhl oči od silnice a podíval se na něj, aby viděl, jak se usmívá, a pochopil, že mu skočil na špek.
„Protože potřebuju, aby sis zahrál na mýho přítele,“ řekl Bill bez mrknutí oka.
„Protože?“
„Protože můj otec je kretén.“
Teď už to dávalo smysl. Tom potlačil zasténání, i on se zadíval na silnici a čekal, až ho osvítí souvislé bílé čáry. „A když mu mě představíš, tak ho to vyléčí, nebo co?“ Zamumlal, když čáry svůj úkol nesplnily.
Bill si povzdechl. „Jak jsem ti říkal před dvěma minutama,“ řekl s hlasem napjatým vyčerpáním. „Máma mě chce co nejdřív vidět šťastně ženatýho, abych nespadl do toho příšernýho homosexuálního životního stylu, kterej mě zabije drogama nebo AIDS nebo obojím, a proto by otce umlátila k smrti, kdyby se odvážil odradit potenciálního zetě.“
Ať už to bylo cokoli, co ho vždycky dostalo do nepříjemných situací, jako byla tahle, Tom toho měl zjevně dost. Naštvaně se uvelebil na sedadle a čekal, až mu Bill řekne, že tohle celé je jen vtípek, přičemž z reproduktorů kvílela Lady Gaga a výfuk mezitím vydával podivné zvuky.
„Seznámili jsme se před třemi měsíci na univerzitě,“ řekl nakonec Bill a odbočil z hlavní silnice do úzké uličky směrem k jedné z vesnic v okolí města.
„Já jsem na univerzitě nikdy nebyl,“ zamumlal Tom.
„Ne?“ Dnes to byl poprvé Bill, kdo byl překvapený.
„Jsem v logistice. Nebo teda byl.“
„Řekněme, že jsi pořád. Nemám ponětí, co tam děláš, ale zní to dobře.“
„V podstatě je to organizování dopravních systémů,“ vysvětloval Tom, ale Bill jako by ho neposlouchal. „A co dál?“ Povzdechl si. „Zasvěť mě. Teď už asi nemůžu vycouvat, co?“
Bill mu věnoval rychlý úsměv a poučoval ho až na příjezdovou cestu k domu rodičů.
Tom se snažil zapamatovat si co nejvíce věcí, počínaje zákazem loktů na stole přes to, kterému fotbalovému týmu má dávat přednost, až po fiktivní příjem vlastního otce.
Když vystoupili z auta před úhledným krémovým domem s dřevěnými okenicemi, Bill vyhrabal z kufru kytici a strčil ji Tomovi do ruky.
„Pro mamku,“ řekl.
Buď musel Bill svou matku milovat, nebo svého otce opravdu nenávidět, pomyslel si Tom.
„Jo, a mám sestru,“ zašeptal mu Bill do ucha poté, co stiskl zvonek.
Tom se rozhodl kousnout do jazyka, zhluboka se nadechl a narovnal ramena. Klíčem k úspěchu bylo pozitivní myšlení: čím větší peklo to bude, tím víc mu Bill bude dlužit.
Dveře otevřela žena středního věku ve svém nejlepším oblečení a zástěře. Přitáhla si Billa do objetí, a pak s lesklýma očima podala ruku Tomovi. Přestože synovi nepředala žádné rysy svého obličeje, Tom jistou podobu okamžitě našel.
„Ale to by nebylo nutné,“ vydechla, když uviděla květiny, naklonila hlavu a usmála se upřímným úsměvem, který Tom až příliš dobře znal. „Přinesu vázu. Ostatní jsou v obýváku, klidně běžte dál,“ dodala a kvapem zamířila do domu.
Bill k němu nebyl tak úplně upřímný. Neměl jen sestru, ta byla přítomna také, spolu s přítelem a malou holčičkou, která byla od hlavy až k patě oblečená do Hello Kitty. Přestože mu byli všichni představeni, už po několika minutách si nedokázal vzpomenout na žádné z jejich jmen.
Billův otec však byl tím typem, který si člověk pamatuje, ať chce, nebo ne. Vypadal jako vrásčitá, syrová verze svého syna, která se tyčila nad všemi ostatními nejen výškou, ale i svou povahou povyšovat se.
„Takže ty jsi nový partner mé dcery,“ zažertoval a sevřel Tomovu ruku ve své.
Protože dcera vůbec nereagovala, spokojil se s nervózním úsměvem a poděkoval panu Kaulitzovi za pozvání.
Jakkoli bylo první setkání nepříjemné, oběd byl ještě horší. Zaprvé proto, že ani sebelepší snaha nedokázala zamaskovat kuchařské umění paní Kaulitzové, které se pohybovalo někde mezi průměrem a bídou. Bill přesto jídlo pochválil, zatímco ostatní ho prostě jen zhltli.
Pak se objevilo jisté napětí. Jen co Tom dojedl předkrm, už z běžného rozhovoru pochopil, že pan Kaulitz pohrdá sestřiným přítelem ještě víc než jím, ačkoli je Tom údajně gay a být gayem je svévolný čin s jediným cílem – poplivat Billova otce. Sice to nevyslovil nahlas, ale Tom to viděl napsané na starcově čele pokaždé, když se na něj Bill usmál, aby v tom pokračoval.
V polovině hlavního jídla zjistil, že je to proto, že se sestra rozvedla s tátou Hello Kitty, což byl také akt zášti, a navíc krutý.
Když se podával dezert, jeho znepokojení ještě vzrostlo, protože se ze sestry i přítele vyklubali policisté, kteří vtipkovali o tom, že se skupina rumunských dělníků stala obětí obchodníků s lidmi.
„Aspoň to padlo na ty správné,“ usmála se sestra.
Protože všichni Rumuni jsou zločinci, chtěl Tom vypálit zpátky, ale Bill ho jemně kopl do holeně, než stačil otevřít pusu.
Skutečné mučení však začalo až po dezertu. Přítel odešel na směnu, přítelkyně se šla s dítětem dívat na Disneyho Rapunzel a paní Kaulitzová vzala Billa s sebou do kuchyně, takže Tom zůstal s panem Kaulitzem o samotě.
„Co si o tom myslí tvoji rodiče?“ Zněla jeho první otázka, po níž následovalo usrknutí brandy, kterou jim manželka nalila.
„Promiňte, o čem?“ Zeptal se Tom a pohrával si s kondenzátem na vlastní sklenici.
„O tom, že jsi s mým synem.“
„Oh, oni s tím nemají problém. Teda, Billa ještě nepoznali, ale celkově jsou s tímhle v pohodě,“ zalhal bez mrknutí oka.
„Bill byl vždycky křehký, jiný než všechny ostatní děti v jeho věku,“ pokračoval pan Kaulitz, takže to znělo, jako by křehkost byla nějaká nemoc.
Po pěti minutách jejich rozhovoru byl Tom rád, že se napil. Chuť byla odporná, ale byl to alkohol a on alkohol potřeboval, aby tohle dokázal vydržet. Nejúžasnější na panu Kaulitzovi byla jistě jeho schopnost poskytovat o svém synovi jen neutrální až pozitivní tvrzení, ale zároveň ho vykreslovat jako ztroskotance.
Když se Tom omluvil, že si potřebuje odskočit, a cestou tam málem vrazil do Billa, jednoduše ho strhl s sebou, přitlačil ho ke dveřím a tvrdě ho políbil.
„Jsi skvělej,“ zašeptal.
Bill na něj zmateně zamrkal. „Brzo tě přijdu vysvobodit. Máma chce jen slyšet tu historku o dni, kdy jsme se seznámili podruhý,“ řekl, políbil Toma na rty a vyklouzl na chodbu. „Říká, že jsi držák,“ dodal s mrknutím, než zavřel dveře.
*Kapitána Zřejmý – Kapitán Zřejmý je český překlad anglického Captain Obvious, což je označení pro člověka, který vysvětlí fakt, který je jasný všem.
autor: unverdorben
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
