autor: unverdorben
O dalším začátku
Tomovi se opravdu stýskalo po starém životě a divil se, že si to do té doby neuvědomil. Chyběl mu Playstation, chybělo mu Lauřino vaření a chybělo mu usínání v pokoji, kde nebyl hluk od rušných hlodavců. Když teď otevřel ledničku, bylo v ní skutečně něco k jídlu a ve skříni byla vždycky čistá várka spodního prádla, bez ohledu na to, jestli si vzpomněl, jestli dal prát, nebo ne.
Laura se mu to také usilovně snažila vynahradit. Méně prudila, víc se s ním milovala a plánovala jeho nadcházející narozeniny, jako by na tom závisel její život. „Bude ti třiadvacet,“ řekla. „To je čtvrt století minus dvě.“
„A ty chceš takovýho starýho dědka?“ Usmál se Tom.
Laura jen protočila očima a políbila ho.
Netušil, koho Laura pozvala, ale když se zeptala Tomových rodičů, jestli by mohli uspořádat oslavu u nich na zahradě, Tomovi došlo, že to musí být alespoň půlka Magdeburku.
Jeho rodiče koupili jejich dům poté, co se Tom přestěhoval do vlastního, a z nějakého důvodu přecenili prostor, který jejich syn pro sebe potřeboval. Jejich nový dům měl jen dvě místnosti a byl menší než byt, ve kterém s Laurou bydleli. Zahrada však byla dost velká na to, aby se na ní dal hrát fotbal.
Když nakonec přišly jeho narozeniny, Laura byla vystresovaná už pět minut po probuzení.
Pobídla Tomova bývalého spolužáka, aby ho vyzvedl a zabavil, než se oslavenec bude moci objevit na oslavě, takže Tom musel být svědkem toho, jak běhá sem tam jako šílenec se štosem poznámek v jedné ruce a telefonem ve druhé, jen hodinu.
U svého přítele se dobře bavil, když Andymu nakopával prdel v Tekkenu, než se musel brzy odpoledne vydat k rodičům. Odpoledne je pro rodinu, večer pro přátele, řekla Laura.
Tom by lhal, kdyby tvrdil, že se na to netěší. Přesto když už po několikáté řekl „děkuji“ jako hodný kluk a všichni ho přitom pořádně vyždímali, matně si vzpomněl, proč toužil v dětství bojkotovat všechny narozeniny, kdyby na nich nebyly dárky a dort. Když se k němu začali po malých skupinkách trousit kamarádi, pocítil potřebu vyrobit si ceduli s nápisem: „Ne, necítím se jinak teď, když je mi třiadvacet.“
Laura však odvedla skvělou práci. Hudba byla dobrá, atmosféra skvělá a on vlastně znal polovinu hostů přinejmenším od vidění. Když se setmělo, po celé trávě se rozsvítily pochodně, což jeho mámě způsobilo malý infarkt, ale skvěle to dokreslilo celou atmosféru.
„Oh, pojď sem,“ uslyšel najednou Tom, zatímco se ládoval dalším čokoládovým muffinem, než ho objaly dvě silné paže. „Všechno nejlepší k narozeninám.“
„Georgu?“ Zasmál se ke svému překvapení, když mu neznámý dovolil nadechnout se a otočit.
„Myslíš si, že bych zapomněl na narozeniny svýho kámoše?“ Ušklíbl se Georg posměšně a nevěřícně. „To ani náhodou!“
„Ale jak jsi věděl…?“ Odmlčel se Tom, podal Georgovi muffin a vzal si další pro sebe.
„Nevěřil bys tomu, ale Laura mě požádala, abych přišel,“ řekl Georg, ťukl svým muffinem do Tomova a zakousl se do něj. „Dokonce jsem dostal povolení si s sebou někoho přivíst,“ dodal s plnou pusou.
„A nechal jsi Gustava stát před domem nebo co?“ Ušklíbl se Tom a podíval se za Georga, aby zjistil, kde je jeho milenec.
„Ne, ehm, Gustav musel dneska do práce. Přivedl jsem někoho jinýho, ale ten tvrdohlavej kluk nechce přijít. Asi bys ho měl jít pozvat sám.“
Tomovi se najednou udělalo špatně a odložil muffin. „Děláš si srandu,“ vydechl.
„Vloupal ses mi na účet,“ bránil se Georg a divoce gestikuloval, až kolem létaly vlasy i drobky z muffinu. „Vidíš, kdo si prohlíží tvůj profil, a když jsi ho ty, ne, tady já, špehoval, napsal: ahoj. A já si řekl: hele, vy máte ještě hodně co řešit, tak jsem udělal první krok za vás a celou tu věc s podváděním jsem mu vysvětlil.“
„Laura a já jsme zase spolu.“
„Jo, obávám se, že tuhle část mu budeš muset vysvětlit ty.“
S vyčerpaným zasténáním nechal Tom Georga stát na místě a zamířil kolem domu na ulici. Bill sice vystoupil z auta, ale opíral se o svůj rozbitý vůz s rukama zkříženýma na hrudi. Čím blíže k němu Tom byl, tím víc se mu chtělo zvracet.
„Všechno nejlepší k narozeninám, hádám,“ řekl Bill tiše, když se Tom zastavil dva metry od něj a bezradně na něj zíral. Na tvářích měl opět strniště a jeho oblečení a oční linky naznačovaly, že se absolutně na oslavu jít nechystal. „Můžu okamžitě odjet. Jen musím později vyzvednout Georga. Hlavně na něj nebuď naštvanej, myslel to dobře.“
Tom pomalu přikývl a přemýšlel, co říct. Nechtěl, aby Bill odjel. Ale ani nechtěl, aby byl na jeho oslavě. „Dáme si kafe,“ zněla duchaplná odpověď, kterou nakonec vymyslel.
Billovi cukl koutek úst nahoru, ale jen na vteřinu. Tomovu nabídku nepřijal, ale ani ji neodmítl, a tak se Tom otočil a zavedl ho do domu a následně do kuchyně, kde matka nechala venku „náhradní talíře“ na raut, než s tátou odjeli ke svým přátelům. Pult a všechny dostupné plochy v obývacím pokoji byly pokryty jídlem.
„Prostě si někam sedni, um, kamkoli,“ řekl Tom a otočil se ke kávovaru.
„Díky, ale to vážně nemusíš,“ odpověděl Bill a posadil se k přeplněnému jídelnímu stolu.
Tom udělal totéž a nemohl si pomoci, ale v duchu se pousmál nad absurditou situace.
„Nemáš hlad?“ Neurčitě gestikuloval k několika talířům se salátem a uzeninami, ale Bill zavrtěl hlavou. Společně si mlčky prohlíželi občerstvení.
„Nechtěl jsem sem chodit,“ řekl nakonec Bill.
„Ale jsem vlastně rád, že jsi tady. Myslím, že způsob, jakým jsme se rozešli, byl dost, ehm, špatnej.“
Bill naklonil hlavu a vzal si Nachos chips. „Takže ses opět vrátil ke své přítelkyni.“
Tom nevěděl proč, ale něco ve způsobu, jakým to Bill řekl, v něm vyvolalo pocit, že se dusí.
„Jo,“ dostal ze sebe.
„Omlouvám se za to, co jsem řekl. Říkal jsem ti o tom jednom klukovi, že? Je to prostě hrozně na hovno, když…“ Bill se zhluboka nadechl a ukousl roh Nachos. „To je jedno.“
„Neomlouvej se, prosím.“
„Proč ne?“
Protože se mi z toho dělá fyzicky špatně, chtěl odpovědět Tom. Protože mám chuť praštit Lauru do obličeje. „Já nevím. Prostě se neomlouvej,“ řekl místo toho.
Znovu seděli mlčky, Bill okusoval své jedno Nachos, Tom se snažil vzpamatovat.
„Pamatuješ, jak jsi říkal, že mi něco dlužíš? Že uděláš cokoli?“ Zeptal se Tom a teprve když promluvil, všiml si, že zní jako naprostý idiot.
Bill zabručel ano a vzal si další Nachos.
„Polib mě.“
Bill rozlomil mastný trojúhelníček mezi prsty a střelil po něm pohledem. „Jestli je tohle vtip, tak hodně špatnej,“ řekl Bill a jeho hlas byl o několik stupňů chladnější.
„Polib mě,“ zopakoval Tom.
Bill se se zaskřípěním židle o dlaždice odsunul od stolu a zamířil ke vchodovým dveřím. Vyšel však jen na chodbu, kde se Tomovi podařilo chytit ho za zápěstí, trhnout mu rukou a přitisknout ho ke zdi. Pokusil se políbit ty hebké rty, ale Bill se bránil víc, než čekal. Jednou rukou poslepu sáhl po klice od koupelny, jakmile ji našel, strčil do dveří a vtáhl s sebou Billa dovnitř. Rychle je zase zavřel, zamkl, a pak na Billa zaútočil s ještě větší silou.
„Chceš mě znásilnit, nebo co?!“ Vykřikl Bill, když se mu Tom pokusil vytáhnout pásek, opět ten s lebkou.
Tom couvl, ztěžka dýchal a pomalu zvedl ruce. „Chci jen polibek,“ zakňučel. „Odejdi, jestli chceš. Já to nechci.“
Bill chvíli jen zíral. Pak zamrkal. Pak zamumlal něco, z čeho Tom nezachytil nic než poslední slovo: směšné. Jediným rychlým pohybem Bill odemkl dveře a vyběhl z nich, aniž by se otočil.
Tom slyšel, jak mu pulzuje krev v žilách, zatímco čekal, až se motor Golfu rozběhne a ozve se zvuk odjíždějícího auta. Ten se však nedostavil. Zatínal a roztahoval pěsti, stál na koupelnové předložce v teniskách, i když věděl, že by se to matce nelíbilo, napínal uši, houpal se ze strany na stranu a měl pocit, že každou chvíli spadne.
Nespadl, ale jako v mlze se vydal za Billem a našel ho sedět za volantem s klíčky v zapalování. Posadil se na sedadlo spolujezdce, zapnul si bezpečnostní pás a úzkostné šimrání v žaludku pomalu ustupovalo.
„Musíš jet druhou zatáčkou doleva,“ vydechl. „Pak doprava, dokud se nedostaneš na hlavní silnici.“
Jen za šeptání pokynů a prskání výfuku se prodrali klidným nočním provozem do města a třikrát objeli blok, než našli volné místo k zaparkování. Tomovým tělem projela vlna horka, když hledal po kapsách klíče, ale naštěstí je nezapomněl. Vpustil je do bytu, zul si boty a zamířil rovnou do kuchyně. V ústech měl takové sucho, že nemohl ani polknout.
Nalil si sklenici vody a koutkem oka sledoval Billa, jak si svléká bundu. „Chceš taky?“ Vyhrkl a zvedl skleničku Billovým směrem.
Bill zavrtěl hlavou a opatrně se rozhlédl. Z nějakého důvodu připomínal Tomovi psa, který je v cizím prostředí, až na to, že Bill se netiskl k Tomovým nohám, aby mu poskytl ochranu. Usrkával vodu, sledoval svého hosta, který přecházel z pokoje do pokoje a dychtivě nasával každý drobný zvuk překvapení, pobavení nebo zmatení. Bylo zvláštní vidět, jak se tyto dva, tak odlišné světy spojují – Bill zkoumal život, který sdílel se svou přítelkyní – a zároveň ho to příjemně uklidňovalo.
Poslední místností byla ložnice. Bill se usmál nad fialovými stěnami a barevnými skleněnými kameny na okenním parapetu. „Velmi ty,“ zašeptal.
Tom odložil sklenici na stolek. Sucho v ústech se náhle vrátilo, teď už však bylo imunní vůči tekutinám. Přičítal to Billovi, který si sedl na postel a poplácal místečko vedle sebe na levandulové peřině, i když si nebyl úplně jistý, jestli je to opravdu tak. Pokud si dobře vzpomínal, přesně v tuhle chvíli se mělo ozvat i jeho špatné svědomí.
Přesto se Tom posadil vedle Billa. Zavládlo příšerné ticho.
„Jsi idiot,“ zamumlal nakonec Bill. „Ale mám tě rád.“
Tom se krátce usmál a řekl: „Taky tě mám rád,“ než opět nastalo ticho. V bytě nad ním někdo upustil něco těžkého na podlahu, následovalo zaklení a rychlé klapání.
„A teď?“ Zeptal se Bill.
„Stále bych chtěl ten polibek,“ zamumlal Tom. „Říkal jsi, že uděláš cokoli.“
„A ty jsi chtěl jít spát. To jsem tak nudnej?“ Zaprskal Bill.
„Jsi muž,“ byla Tomova jediná obrana, a to ještě slabá.
„Oh, promiň, neuvědomil jsem si, že ti trvalo tak dlouho, než sis toho všiml.“
Tom se nad tím jedovatým tónem zamračil. „Víš, že takhle to není!“ řekl. „Řekl jsem ti, že jsem heterosexuál, a ty jsi mě i tak zatáhl do toho parku. Nikdy jsem o takovej zážitek nestál.“
Bill mu za dredy trhl hlavou dozadu a přinutil ho podívat se mu do očí, aby ho o pár vteřin později začal líbat.
Když se Tomovy smysly jen o vteřinu později daly do pohybu, uvědomil si, že se mu ten piercing v jazyku stále líbí, vzrušovaly ho jemné pohyby a kousání i verva, s jakou se na něj Bill vrhal, ale tohle nebyl způsob, jak to vyřešit. Bojoval s nutkáním odhodit všechny zábrany a poddat se, a tak se od Billa odtrhl, ale jen s částečným úspěchem. Když se mu konečně podařilo polibek přerušit, už neseděli, ale leželi na posteli s propletenýma nohama a lapali po dechu.
„Ale pak sis řekl, že randit pro změnu s chlapem je zábava, nebo co?“ Zalapal Bill po dechu a zatahal Toma za tričko tak silně, až švy hlasitě zapraskaly.
„Aspoň si to nenechávám dělat do prdele od pěti chlapů za čtyři dny,“ vypálil Tom. „To měla bejt odplata, nebo jsi vážně taková děvka?“
„Proč si myslíš, že jsem to byl já, kdo si ho tam nechal strčit?“ Řekl Bill nebezpečně klidným hlasem a znovu se naklonil blíž. „Tak dobře bych tě ošukal,“ zašeptal Tomovi přímo do ucha a donutil ho, aby se mu zježily chloupky na krku.
Tom se ho pokusil odstrčit, ale Bill se jen ušklíbl a silně se o něj otřel.
„Jsi tvrdej,“ zabroukal Bill a zřejmě si Tomovy pokusy o útěk užíval.
„Ne kvůli tobě,“ zavrčel Tom, a konečně našel páku, aby je převrátil a uvěznil Billovo tělo pod svým. Když už se mu nepodařilo dostat se od Billa, byl teď alespoň nahoře.
Billovo svíjení se rychle uklidnilo, stejně jako Tomův triumf. Ty zarudlé tváře, ty zčernalé oči – to prostě nebylo fér. Než se nadál, líbal ho do bezvědomí a cítil, jak se mu s každým dechberoucím sténáním, které vyloudil z jeho oteklých rtů, a s každým kouskem oblečení, který dopadl na koberec, zatemňuje mysl.
„Kéž bych nikdy nebyl důvodem, proč se ti postavil,“ zasyčel Bill, když mu Tom přesunul polibky na krk a hladově laskal měkkou slanou kůži.
„Kéž bych s tebou nešel,“ odpověděl Tom a ovinul prsty kolem jeho penisu, jen aby mu okamžitě ruce odrazil.
„Ne, nech mě,“ zazubil se Bill a vykroutil se zpod Tomova těla. Tom matně tušil, co se chystá udělat, a tak mu dovolil, aby je oba otočil, a rozplynul se v peřinách, když ho pohltilo to slastné vlhké teplo.
„Pět. Bože, pět!“ Tom se kousal do spodního rtu a snažil se to v sobě udržet, ale marně. „Vážně, proč jsi je nepozval všechny najednou a nedali jste si grupáč? Tolik jich za tak krátkou dobu mají jen děvky.“
V okamžiku bylo horko pryč. Tom přimhouřil oči a podíval se na Billa, který seděl mezi jeho nohama a škrábal se na nose, jako by si lámal hlavu nad nějakou vtipnou odpovědí, kterou by mu mohl věnovat společně s ránou pěstí.
„Promiň,“ řekl Tom rychle a až příliš dobře si pamatoval, kdy ho naposledy praštil někdo, kdo nebyl rozzuřená holka. Bylo to před více než šesti lety, ale vzpomínka to byla jistě živá.
„Řekni to ještě jednou.“
„Promiň?“ Zopakoval Tom pokorně a snažil se co nejlépe zakrýt.
„To, co jsi řekl předtím.“
„To jsem neměl říkat, promiň,“ omlouval se Tom a zatnul ruku v pěst, aby ji nenatáhl a nepohladil Billa.
„Proč si proboha myslíš, že jsi v pozici, abys mohl vynášet soudy o tom, co dělám, jak často to dělám a s kým to dělám?“ Vyhrkl Bill a znovu nasadil ten klidný tón, který se Tom bál slyšet.
„Myslel jsem, že…“ začal Tom a nevěděl, jak tu větu doříct, aniž by skončil s monoklem. „Myslím, ehm, že jsem…“ zakoktal se a několikrát si to slovo v hlavě vyzkoušel, než usoudil, že je přesně to správné. „Žárlil.“
autor: unverdorben
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
