autor: cynical_terror, Haylz, undrockroll
Když Bill vcházel do svého bytu, lehce sněžilo. Vytáhl z kapsy klíče a pevněji si utáhl šálu kolem krku. Venku byla zima, mnohem větší než doposud ten rok, a když se Bill zhluboka nadechl, ten studený vzduch byl v jeho plicích velmi příjemný. Vyjel výtahem do svého patra, a pak prošel chodbou. Nezdálo se, že by byl Tom doma. Bill neviděl na parkovišti bratrovo auto a vlastně byl rád, že bude mít chvilku pro sebe a odpočine si.
Otevřel dveře a okamžitě něco ucítil.
„Co to sakra je?“ Zamumlal, když vešel do bytu a nakrčil nos. Z obývacího pokoje se ozvalo šustění a Bill se zamračil. „Tome?“
„Tady jsem!“
Bill upustil tašku a klíče na zem a zamířil do obývacího pokoje. Když zašel za roh, výjev, který tam spatřil, ho málem dostal do kolen.
Tom ležel na podlaze a hrál si na přetahovanou s jedním malým černým štěnětem, zatímco druhé štěně, stejně černé jako to první, podřimovalo.
„Tome…“ vydechl Bill. Rozhlédl se po místnosti. Na gauči stály dvě stejné psí přepravky a velký pytel krmiva pro štěňata. Kolem byly rozházené tašky s rozsypanými obojky a vodítky.
Tom se usmál a pokrčil rameny. „Jsem si jistej, že společně to zvládneme.“
Bill nevěděl, co říct, hlavně proto, že si byl jistý, že to Tom udělal, aby ho rozveselil, a připomnělo mu to dřívější časy, kdy se mohl na bratra vždycky spolehnout, že všechno vylepší.
„Jsou rozkošní,“ řekl nakonec s knedlíkem v krku. „Nemůžu tomu uvěřit.“ Padl na kolena před Toma a zvedl malé štěně, které se mu kroutilo v náručí, dokud nebylo dost blízko, aby mohlo Billovi vzrušeně olíznout obličej. „Ohhhhh fuj,“ řekl, ale nedokázal zabránit úsměvu, který se mu rozlil po tváři, když se mu Tom začal smát.
Tom vzal druhé štěně a Bill se málem rozplynul při pohledu na to, jak toho chlupáče drží, jako by to bylo miminko.
„Tohle pětkrát oběhlo celý byt, a pak prostě vytuhlo,“ řekl Tom a Bill se zachichotal.
„Nemůžu uvěřit, že jsi vzal dva,“ řekl s úsměvem.
„No, byli to jediní dva, co zbyli, a já přece nemohl vzít jen jednoho a brášku tam nechat, ne?“
„Tome,“ řekl Bill a přisunul se blíž k bratrovi. „Tohle je vážně… Proč jsi to udělal?“ Štěně se v Billově sevření zavrtělo a vykroutilo se. Odběhlo do kuchyně, kde štěkalo a funělo.
„Vypadalo to, že ho vážně chceš,“ řekl Tom a pohladil štěně po sametovém bříšku. „A taky už jsou skoro Vánoce…“
Bill se neubránil úsměvu nad tím, jak sladký a pozorný dárek to byl. „Ale Tommy… šplích,“ řekl.
Tom odpověděl tím, že se na zemi posunul blíž k Billovi a podal mu podřimující štěně. Bill ho sevřel v náručí a sledoval, jak se jeho velké černé oči ospale otevřely a sledovaly ho. „Tohle je tvoje,“ řekl Tom. „Jestli chceš, můžeš ho pojmenovat Nena, slibuju, že se nebudu smát.“
„Ne,“ řekl Bill. „Navíc vypadá, že by to mohl být kluk. Možná mu dám jméno Tommy.“
„Ale jak pak poznám, na koho nadáváš?“
„Kdybych v rukách nedržel to štěně, praštil bych tě,“ řekl Bill a Tom se rozesmál. „A co třeba…“
„No, já tomu hyperaktivnímu říkám ‚hloupej rošťák‘, takže mu to možná zůstane,“ řekl Tom. „Ten tvůj není tak hyper. Rošťák už si oblíbil spát v koši na prádlo v mým pokoji. Co jsem je přivezl domů, už jsem ho tam čtyřikrát načapal.“
Bill pohladil štěně a promnul mu mokrý čumák. „Vypadaj jako dvojčata.“
„Všichni psi vypadají jako dvojčata,“ odpověděl Tom. „Ale jo, myslím, že tihle by vážně mohli být dvojčata.“
„Ani je od sebe nedokážu rozeznat. Pamatuješ, jak to bylo s náma?“ Zeptal se Bill.
„Lehce,“ řekl Tom neurčitě. „Docela rychle jsme změnili vzhled.“
Bill přikývl. „Myslím, že s jeho pojmenováním počkám. Musím najít něco, co se k němu bude hodit.“
Tom se usmál. „No, každopádně veselé Vánoce.“ Naklonil se k Billovi a políbil ho na tvář, a než Bill stačil zareagovat, Tom už byl pryč.
Bill seděl se štěnětem na podlaze a byl ohromený. Dotkl se své tváře a štěně mu olízlo loket a začalo mu okusovat lem trička.
„Ne,“ řekl tiše. Lehce poklepal štěně po čumáku a roztřeseně si povzdechl. „Vážně vypadáš jako tvůj bráška. Jako dvojčata,“ dodal. „To je zvláštní. Jak poznám, jestli mám tebe, nebo Rošťáka?“
Štěně zívlo a Bill se zasmál.
***
Uplynul týden a dvojčata spolu vycházela lépe. Dárek v podobě štěněte byl rychlou nápravou něčeho, co bylo už nějakou dobu poškozené. Jejich noví mazlíčci také představovali vzájemné výzvy, problémy, které dvojčata sdílela, ale poprvé po dlouhé době se problémy netýkaly jich samotných ani jejich vztahu.
Hned první noc, kdy měli štěňata, zjistili, že se moc nevyspí, pokud budou štěňata držet odděleně. Bill se snažil bezejmenného mazlíčka uklidnit asi hodinu, než už to kňučení nemohl snést, popadl ho, vyběhl na chodbu a narazil přímo do unaveně vypadajícího Toma, který držel své štěně v náručí. Poté se dohodli, že Rošťáka a jeho brášku nerozdělí, dokud nebudou trochu starší, a tak se u nich Bill a Tom každý večer střídali.
„Myslím, že se Rošťákovi včera stýskalo,“ řekl Bill jednoho rána u snídaně. „Nevím, co bude dělat, až odjedeme na dva týdny pryč.“
„Bude v pohodě, společnost mu bude dělat Bezjména,“ řekl Tom. Seděli u malého kuchyňského stolu, jedli Cheerios a užívali si, že se pro jednou opravdu vzbudili ráno. Štěňata konečně přestala v noci plakat a Bill s Tomem si poprvé po letech vytvořili normální spánkový režim.
„Kdybychom měli společnej pokoj jako dřív, nemuseli by být od sebe,“ řekl Bill a napil se mléka.
„Ale to bychom museli mít společnej pokoj,“ podotkl Tom. „Jsi bordelář.“
„Jo, a ty chrápeš,“ dodal Bill. Tom se na něj zamračil a odstrčil Rošťáka, který se mu pokusil lehnout do klína a zaútočit na snídani.
„Dolů, Rošťáku,“ řekl Tom přísně.
„Jak je vůbec dokážeš rozeznat? Musíme pořídit obojky nebo tak něco.“
„Rošťákovi trochu vtipně trčí levý ucho,“ řekl Tom. „A je to mnohem větší blbec než Bezjména.“
„Zajímalo by mě, jestli budou vypadat odlišně, až budou starší,“ zamyslel se Bill. „Jako my.“
„Kdo ví.“
Bill zamyšleně žvýkal cereálie, a pak zasténal, když se podíval na hodiny. „Uh, za necelou hodinu musím být u kadeřníka, asi bych měl vyrazit.“
„Nechápu, proč si nebarvíš vlasy prostě doma, pomohl bych ti,“ řekl Tom.
„Tentokrát možná nepůjde o barvení,“ řekl Bill. „Možná s nima vymyslím něco jinýho, ale nevím…“
„Jsem si jistej, že ať vymyslíš cokoli, bude to vypadat… Budeš to prostě ty.“
Bill si odfrkl. „Oh, díky,“ zamumlal, ale usmál se.
Tom mu úsměv opětoval. „No, někdy je to trochu šílenost…“
„Ticho. To říkáš jen proto, že ty nikdy do žádný změny vlasů nejdeš,“ Bill Toma něžně plácl po paži a s lehkostí vklouzl do jejich obvyklého škádlení.
„Hej,“ řekl Tom a pokrčil rameny, „proč měnit něco, co je naprosto úžasný?“
„Jak myslíš,“ řekl Bill a obrátil oči v sloup. Usmál se na Rošťáka, který se mu sápal po noze a chtěl, aby ho zvedl. Bill to skoro udělal, ale věděl, že Tom by zešílel, kdyby se pes přiblížil ke stolu.
„Vždycky se ti líbily,“ podotkl Tom. „Pamatuješ, když jsem si je poprvý voskoval? Pořád ses jich dotýkal.“
„To proto, že byly zvláštní,“ řekl Bill a omluvně pohladil Rošťáka po hlavě. „A vždycky jsem ti pomáhal navoskovat ty, na který jsi nedosáhl,“ usmál se na Toma a ten pokrčil rameny.
„Nepřijdeš pozdě?“
„Do prdele,“ zaklel Bill, opatrně setřásl štěně z nohy a vysypal do dřezu napůl snědené cereálie. „Zatím se měj.“
„Nedělej nic, co bych neudělal já,“ zavolal za ním Tom.
Bill se pro sebe usmál, když odcházel do salonu. To by určitě neudělal.
***
O tři hodiny později Bill vjel na parkoviště svého domu a zaparkoval na obvyklém místě hned vedle Toma. Ještě jednou se na sebe podíval do zrcadla. V salonu prošel téměř kompletní proměnou a jeho vlasy teď vypadaly drasticky jinak. Uhladil si je rukou po stranách a nasadil si sluneční brýle. Když vystupoval z výtahu do svého patra, nervózně se třásl. Byl neskutečně nedočkavý a strašně se těšil, co si Tom o jeho novém vzhledu pomyslí.
Relaxování doma s Tomem a štěňaty bylo posledních pár týdnů úžasné. Bill se do svého staršího bratra zamilovával čím dál víc a měl problém se udržet, aby Toma nechytl za tvář a neulíbal ho do bezvědomí. Zdálo se, že všechno do sebe opět dokonale zapadlo, a Bill si nebyl jistý, jestli se mu to jen nezdá, protože hlavou poletoval v oblacích, jak moc byl z Toma vedle, ale také měl pocit, že Tom byl milejší a pozornější.
Bill si prohrábl vlasy a vešel do obývacího pokoje. Štěňata tvrdě spala na gauči. „Haló?“ Zavolal Bill. Nikdo neodpověděl a všechna světla byla zhasnutá. Usoudil, že Tom je ve studiu a jel s Georgem. Bill se posadil na gauč a pohladil štěňata po uších. Rošťák sebou škubl a začal Billa vzrušeně olizovat po pažích.
„Ne!“ Bill ho odstrčil, ale Rošťák nepřestával. „Uh, přestaň!“ A pak očichal Billovy nové vlasy a dlouze se olízl. Bill vykřikl, pustil štěně na zem, a to se rozběhlo chodbou. „Do prdele.“
Bill se rozběhl za štěnětem, protože věděl, že ten malý kluk míří přímo do Tomova pokoje. Dvojčata se dohodla, že ve dnech, které nebudou „jejich“, tedy ve dnech, kdy štěňata budou trávit noc z jedním z nich, nebudou psy pouštět do svých ložnic. Tu noc nebyl Tom na řadě a Bill věděl, že by bratr vyšiloval, kdyby Rošťák vběhl do jeho pokoje. Pokud šlo o štěňata, Tom se ujal rozkošné role hlídače dodržování disciplíny.
„Rošťáku!“ Zasyčel Bill. Pes skutečně zmizel v Tomově pokoji. Povzdechl si a proběhl chodbou. Vtrhl do Tomova pokoje a zašklebil se. „Oh!“
Ale nenašel tam jen Rošťáka. Tom ležel na posteli se staženými kalhotami a intenzivně si honil penis. Zdálo se, že si to opravdu užívá, protože si Billa ani štěněte zpočátku vůbec nevšiml. Bill zalapal po dechu a o krok ustoupil, přičemž narazil do jedné z Tomových skříní.
Tom uprostřed pohybu vzhlédl. „Co to…“
„Promiň!“ Vykřikl rychle Bill, ale nedokázal odtrhnout oči. „Chtěl jsem říct – kurva. Omlouvám se, už jdu, já-“
„Co to máš kurva s vlasama?“ Tom se posadil, natáhl si kalhoty a mrzutě zamrkal. „Co…“
Bill zakňučel a rychle vyběhl z místnosti. Zastavil se až ve svém pokoji a zabouchl za sebou dveře. Srdce mu divoce bušilo, jak kvůli výjevu, jehož byl svědkem, tak i z Tomovy reakce na jeho nové vlasy. Skoro se mu dělalo špatně z toho, jak se mu svíraly slabiny a jak nemohl popadnout dech. Tom vypadal tak naprosto…
„Bille!“ Zavolal Tom přes dveře. „Neschovávej se tam. Promiň, já… Ukaž mi ty svý vlasy!“
„Já už toho dneska viděl dost za nás oba,“ opáčil Bill a zrudl.
„No tak, Bille, děláš, jako bys mýho ptáka nikdy neviděl,“ řekl Tom. „Nejspíš jsi ho viděl tolikrát jako svvýho vlastního.“
„O to nejde,“ řekl Bill a stáhl se mu žaludek. No, jen částečně to nebyl ten důvod. „Nelíběj se ti moje vlasy.“
„Vždyť jsem je ani skoro neviděl,“ řekl Tom. „Vypadalo to jako…“
„Dredy.“
„To snad ne, Bille. Proč bys to dělal? Prostě otevři dveře.“ Bill neodpověděl a po několika okamžicích ticha Tom prostě vešel dovnitř. „Netvař se tak naštvaně, ty jsi mi taky vpadl do pokoje. Bože, tys to vážně udělal.“
„Myslel jsem, že se ti to bude líbit,“ řekl Bill.
„Cože? Nechal sis udělat dredy, protože sis myslel, že se mi to bude líbit?“ Tom na Billa zíral, přišel blíž, aby si prohlédl jeho nové vlasy, a Bill přísahal, že cítí bratrovu pižmovou intimní vůni. „Bille, tyhle jsou na trvalo, víš to?“ Tom chytil jeden z dredů a Bill se zachvěl, jelikož jeho pokožka hlavy byla stále citlivá.
„Nejsem hloupej.“
„Opravdu? Protože tohle bylo vážně hloupý,“ vypálil Tom. Pustil jeho vlasy a s nakrčeným obočím od Billa ustoupil. „Proč bych měl chtít-“
„Jsme teď tak rozdílní,“ řekl Bill. „Myslel jsem, že bychom mohli zase vypadat stejně. Jen trochu. Jako ta štěňata.“
Tom na něj dál zíral.
„Bože, nesnášíš je,“ zakňučel Bill. „Čtyři hodiny mučení a ty je nesnášíš stejně jako to tetování. Musíš si myslet, že jsem naprostej hlupák.“
Tom zavrtěl hlavou. „To jsem neměl říkat, já jenom… kurva, Bille, až se ti přestanou líbit, budeš si muset ostříhat všechny svoje zasraný vlasy! Neříkám, že to vypadá špatně, je to jen takový jiný. Tohle je něco zásadního, nejen proužky nebo to, že sis je jinak vyfoukal. Nemůžu uvěřit, že sis to nechal udělat jen proto, abys vypadal jako já.“
Bill byl zdrcený; čekal od Toma bouřlivou reakci, až uvidí jeho vlasy, ale nic takového.
„Jsi naštvanej?“ Zeptal se tiše. „Vždyť jsem to neudělal proto, abych tě napodoboval nebo tak něco, a jsou to moje vlasy.“
„Předtím jsem si nemyslel, že jsou tvoje vlasy špatný,“ řekl Tom a jeho hlas změkl. Znovu natáhl ruku a uchopil jeden z Billových dredů, tentokrát jemně. „Proč jsi měl pocit, že si je musíš nechat udělat?“
Bill o krok ustoupil, když jím náhle projel výbuch hněvu. „Protože se kurva všechno změnilo. Ty už nejsi ty, já už nejsem já a my už nejsme my. Možná je ti to jedno, a to je v pohodě, protože je asi hloupý se o to tolik starat. Ale mně se stýská po tom, jací jsme bývali, až to někdy bolí. Přál bych si být víc jako ty, jasný? Tak jsem si nechal udělat ty zasraný dredy, to je fuk. Myslím, že vypadaj docela dobře. Ale hlavně bych si přál být jako ty, protože… Bože, tvůj život musí bejt tak jednoduchej. Nemáš ani z poloviny takový starosti jako já a…“
Bill přestal mluvit, protože se mu zadrhl dech v krku a připadal si neuvěřitelně hloupě. Tom mlčel a zíral na podlahu.
„Vlastně je to jedno,“ řekl Bill. „Je jedno, co udělám. Nic nás už nedokáže vrátit zpátky.“
Tom vzhlédl a v jeho očích se zračila bolest. „Vrátit nás zpátky?“
„Jsme úplně pryč, Tome,“ řekl Bill. „A to je v pohodě. Je to… vyrovnám se s tím.“
„Jsem rád, že se s tím dokážeš vyrovnat, ale já ne.“ Tom se zamračil a vykročil vpřed. „O čem to vůbec mluvíš? Myslíš, že mi na tobě nezáleží?“
„Já vím, že záleží.“
Tom zavrtěl hlavou. „Já myslím, že ne. Jinak…“ pohladil Billa po jednom z jeho dredů. „Jinak by se tohle nestalo.“
Bill se krátce zasmál. „Prosím tě, nemluv o nich. Nechám si oholit hlavu.“
„To ať tě ani nenapadne.“
Bill si ztěžka povzdechl. „Nechci se hádat, Tommy. Už mě ty hádky s tebou nebaví. Prostě si přiznejme, že už nás nic nespojuje, a pojďme dál.“
Tom přikývl. „Jo, to bychom mohli.“
„Co?“ Bill se na Toma zadíval.
„Nebo bychom se to mohli pokusit napravit,“ pokrčil Tom rameny. „Uznávám, že za hodně z toho můžu já.“
„Jak to myslíš?“
Tom se kousl do rtu a vypadal nesvůj. „O nic nejde. Měl jsem prostě moc práce a… víš, jak to chodí.“
„Ne, nevím. Protože ať už je můj život jakkoli nabitej, jediná věc, která zůstává pořád stejná a na kterou mám vždycky čas, jsi ty, Tome. Takže ne, nevím, jak to chodí,“ vyjel na něj Bill. „A já myslel, že ty jsi na tom stejně, ale ty máš až moc práce se strkáním svýho ptáka do náhodnejch holek.“
„Jdi do prdele,“ řekl Tom. „To jsou kecy.“
„Vážně?“
„Naprosto,“ Tom si unaveně promnul zátylek. „Tohle je naprostá kravina, jdu si na chvilku lehnout.“
Billův žaludek se naštvaně stáhl. Nehodlal to nechat být jen tak.
„Ne, říkal jsi, že to chceš napravit,“ řekl a chytil Toma za paži. „Řekni mi, jak to chceš napravit.“
Tom mu ruku vytrhl a zúžil na Billa oči. „To já, kurva, nevím! Myslel jsem, že jsem se to pokoušel napravit. Tak moc jsem se snažil být tu pro tebe a kurva… Na ničem z toho asi nezáleží, co?“
„O čem to mluvíš?“
„Trávili jsme spolu víc času,“ řekl Tom a kousl se do kroužku ve rtu. „Zrušil jsem tolik věcí…“
Bill si při tom dětinsky dupl nohou. „Oh, díky, že jsi obětoval svůj drahocennej čas, abys mohl bejt se mnou. Určitě tě muselo vážně strašně moc bolet, nechat si o dvě minuty dýl svýho ptáka v kalhotách, abychom mohli být spolu! Oh počkej, ani to jsi vlastně nedokázal!“
Tom protočil očima, otočil se, jako by chtěl odejít, ale pak se otočil zpátky a upřel na Billa pohled. „Vypadá to, jako by ses mi do těch kalhot chtěl dostat ty sám.“
„Cože?“ Vyjekl Bill a žaludek mu vyskočil až do krku. Tom vypadal rozzlobeně a Bill se od něj odvrátil.
„Políbil jsi mě a snažil ses… Já nevím. Bože, co se to s tebou děje?“
„Nic. To ty, ne já. To ty ses změnil,“ řekl Bill. „To ty.“
„Podívej se do toho zatracenýho zrcadla, Bille,“ řekl Tom a sevřel pěsti. „Protože já už tě skoro nepoznávám. Netrávil jsem s tebou čas, protože jsem měl pocit, že musím, ale protože jsem chtěl. Jo, možná to stálo trochu snahy, protože jsme poslední dobou neměli moc času. V tom máš pravdu, odcizili jsme se. Vím to a mrzí mě to stejně jako tebe, ale muselo to tak bejt. Nemohl jsem…“ Tom trochu zbledl a odvrátil se od Billa.
„Co jsi nemohl?“
„Bylo toho na mě moc,“ řekl Tom.
„Čeho?“ Dožadoval se Bill odpovědi. Přál si, aby začal Tom mluvit rozumně.
Tom si zkřížil ruce na hrudi a stále se díval jinam. „Popravdě, proč jsi mě tenkrát políbil?“
„Myslím, že… ty víš proč.“ Jakmile ta slova vyslovil, měl pocit, že mu z ramen spadla obrovská tíha. Byl tak unavený ze skrývání svých citů a měl pocit, že to stejně k ničemu nevede. „Vím, že tě to vyděsilo a omlouvám se,“ dodal rychle. „Už to neudělám, tohle… to není problém, slibuju. Tedy alespoň pro tebe ne.“
Tom nic neříkal, jen němě zíral na zem a Bill vlastně nevěděl, co má dělat nebo říkat dál.
„Proto se mi odcizuješ?“ Zeptal se nakonec, když Tom stále nepromluvil. „Choval jsem se předtím divně? Protože přísahám, že jsem dlouho nevěděl, že…“
Tom si povzdechl, otočil se k němu a přejel si rukama po tváři. „Nevím, co mám dělat.“
„Nemusíš dělat nic,“ řekl Bill a žaludek se mu nervózně zkroutil. Nechtěl, aby od něj Tom utekl, to by nezvládl. „Prosím, nechci, abys mě nenáviděl.“
„Nemůžu tě nenávidět, Bille. To bych nikdy nedokázal. Celý to špatně chápeš.“
„Tak mi to vysvětli,“ řekl Bill zoufale. „Řekni mi, co cítíš, řekni mi, proč je to mezi náma už několik měsíců tak špatný, bože.“
„Vlastně asi rok.“ Tom se díval přímo na něj a Bill poznal, že je nervózní.
„Rok…“ zamračil se Bill a přemýšlel. Byla to pravda; naposledy si pamatoval, že si byli s Tomem blízcí, opravdu blízcí, když před Vánocemi trávili dovolenou na Maledivách. Večer strávili v klubu, a pak se vrátili do hotelového pokoje a leželi vedle sebe, hladili se, tiskli se k sobě a lapali po dechu. Tom se žhavě udělal na jeho břicho a on se udělal hned po něm.
Bill si tu noc pamatoval naprosto dokonale, i když měli popito.
„Tome, ty jsi… chci říct, že o nic nešlo,“ řekl Bill. „Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel. Vlastně jsem na to zapomněl.“
„Ale já ne!“ Vykřikl Tom naštvaně. „Nikdy jsem na to, kurva, nedokázal zapomenout. Jak bych taky mohl? Bylo to tak…“
„Zvrácený, já vím. Zkažený.“
Tom zavrtěl hlavou. „Já nevím. Pravda je, že…“
Bill ztěžka polkl a zíral na bratra, zatímco cítil, jak se mu potí dlaně.
„Pravda je, že jsem si držel odstup, protože…“ Tom se tvářil naprosto nešťastně. „Jde o to, co děláš. Ubíjí mě to.“
„To jsem tak hroznej?“ Zeptal se Bill a v očích ho najednou začaly pálit slzy. „Vážně? Přísahám, že jsem nevěděl, že mám tyhle city.“
„Jaký city?“ Zeptal se Tom. Ne zeptal, dožadoval se. Přistoupil k Billovi blíž, chytil ho za zápěstí a jejich oči se setkaly. Tomovy oči byly temné a soustředěné a intenzivně Billa propalovaly. Bill se pod Tomovým pohledem zachvěl a v ústech mu úplně vyschlo.
Mohl říct Tomovi pravdu? Mohl mu říct, jak po něm celé ty týdny toužil? Možná, že už to bylo jedno, možná už všechno bylo příliš ztracené a všechny ty věci se už nedaly napravit.
„Já…“ Bill se před Tomem zachvěl. „Miluju tě. Já… jsem zamilovanej do svýho vlastního zasranýho bratra. Bože.“ Bill měl pocit, že se snad pozvrací, a zároveň se mu ulevilo, že ta slova konečně vyslovil nahlas. „Strašně moc tě chci,“ dodal. Tomovy ruce ho sevřely pevněji a on zalapal po dechu.
„Cože?“
„Tommy, prosím, nezlob se, já…“
Tom si k sobě Billa hrubě přitáhl a jeho ruce se přesunuly k jeho ramenům. Zaryl mu prsty do těla a on si Billa přitáhl blíž a přerývaně dýchal do toho podivného objetí. Bill se otřásl, jak bratrovo teplo pronikalo skrz jeho oblečení a rozpalovalo mu vnitřnosti.
„Bille.“ To slovo bylo vysloveno proti Billově hebké tváři. Tomovy prsty zarývající se do jeho ramen skutečně začínaly bolet a Bill položil ruce na Tomovy, aby je zastavil.
„Řekni mi to,“ prosil. „Co se děje? Co se stalo?“
Viděl, jak Tom polkl, než promluvil, a jeho oči byly plné strachu, což Billa opravdu vyděsilo, protože Tom své emoce nikdy tak otevřeně nevyjadřoval.
„Nemůžu uvěřit, že jsi na to nepřišel,“ zamumlal Tom. „U mě je to stejný. Od tý doby… víš, od tý doby, co jsem si to uvědomil a věděl jsem, že je to v prdeli, že k tobě nemůžu nic takovýho cítit.“ Billovo srdce poskočilo a roztřeseně vydechl. „Tehdy jsem tak nějak…“
„Začal ses mi vyhýbat,“ dokončil za něj Bill a všechny dílky skládačky začaly zapadat na své místo. „Tak nějak… myslel jsem, že jsem tě ztratil.“
„Neztratil,“ řekl Tom. „V žádným případě. Je mi líto, že jsem to mezi náma skoro celý podělal.“
Billovi se chvěly rty a nevěřil, že dokáže cokoliv říct, cítil, jak se mu něco dere do hrudi, a nevěděl, jestli má plakat, nebo skákat radostí. Ten pocit byl nádherný a děsivý zároveň. Nevěděl, co tyhle pocity pro ně znamenají. Jelikož to, že to cítí takhle, ještě neznamenalo, že by se podle toho měli zachovat, nebo že to udělají, nebo jestli jsou vůbec připraveni to udělat.
Zhluboka se nadechl a udělal krok zpátky, jelikož se bál, že pokud se hned neposadí, nejspíše omdlí.
„Tohle je obrovský,“ dokázal říct.
„To je slabý slovo,“ řekl Tom, rychle pokýval hlavou a vypadal stejně nejistě, jako se cítil Bill.
„Já vážně nevím, co mám dělat…“ odmlčel se Bill a bezradně se na Toma usmál.
„Já taky ne,“ přiznal Tom a hlas se mu zachvěl. Odkašlal si a také udělal krok zpět. „Možná bychom si měli vzít nějakej čas na rozmyšlenou. Vyčistit si hlavu.“
„Jo,“ přikývl Bill. Couval, dokud jeho vratké nohy nenarazily na postel. Posadil se na ni a zamrkal na Toma. „Myslím, že to je dobrej nápad.“
„Okay.“ Tom jednou přikývl a otočil se k odchodu, přičemž ve spěchu narazil do dveří.
Bill si položil ruku na ústa, aby skryl smích. „Okay.“
autor: cynical_terror, Haylz, undrockroll
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
