autor: Nephilim
„Je to… divný. Prostě divný.“
„Co je divný?“
Tom zavřel dveře, zvedl jednu z Gibsonek opřených o zeď, posadil se na postel a začal zamyšleně brnkat.
„Tohle. Máma… Gordon, oni-… je to divný.“ Bill si zul boty, zkřížil nohy na Tomově posteli a zadíval se na neurčité místo na podlaze.
„Budou se brát,“ pokrčil Tom rameny. „Co je na tom divnýho?“
Bill se opřel otevřenými dlaněmi o matraci. „Já… já nevím, možná… možná je ještě příliš brzo…“
„Dvanáct let, Bille.“
„Ale pamatuješ si, jak se rozešli? Máma byla tak zraněná, co když se to stane znovu? Pak by to byl dost velikej problém, protože by byli svoji.“ Bill gestikuloval, jako to dělal vždycky, když byl obzvlášť vzrušený nebo rozrušený. Tom se rozhodl pro druhou možnost a nechápal, co se s jeho bratrem děje. Nemohl být proti tomu, aby se Gordon a Simone vzali. Gordon byl pro Simone prostě dokonalý, byli spolu už dvanáct let a stále se milovali jako první den. A také jim byl otcem mnohem víc než Jorg.
„Musím ti připomínat, že dva dny po jejich „rozchodu“ se Gordon objevil doma s pořádnou kyticí rudých růží? A musím ti připomínat i to, že jsme tu noc museli vypadnout z domu, protože ten hluk nešel vydržet?“
Bill si odfrkl a s drobným úsměvem na něj zíral. „Jako by ti vadilo, že strávíš noc v hotelu. Se mnou.“
„To jsem nikdy neřekl,“ přiznal Tom a sklopil pohled ke strunám Gibsonky.
Bill přesunul pohled do klína a jeho úsměv se vytratil. Kousl se do rtu. „Myslíš, že on je ten pravej?“
„Gordon? Děláš si srandu?“ Vykřikl Tom a znovu překvapeně vzhlédl. „Je úžasnej! Bez něj bych nikdy nebyl tam, kde jsem.“
„Ale jo, byl.“
„Ne jako superstar.“
Bill si znovu odfrkl a nechal mezi nimi zavládnout ticho. Když se trochu zaposlouchal, slyšel, jak si Gordon a Simone v kuchyni spokojeně povídají, zatímco sklízejí ze stolu. Pravděpodobně mluvili o posledních přípravách na svatbu.
Všechno znělo perfektně a nejspíš to tak i bylo.
Tak proč cítil podivné sevření v žaludku?
„Bille,“ povzdechl si Tom a odložil kytaru. „V čem je problém?“
„Žádnej prob…“
„Bojíš se? Že se máma zase rozvede? O to jde?“
„Ne!“ Vykřikl Bill šokovaně. „Jistěže ne! Na to jsem ani nepomyslel! Jsem si jistej, že Gordon by mámu nikdy neopustil.“
„Přesně tak,“ potvrdil Tom. „Takže? Co se děje?“
„Nic, Tommy, vážně… Oh, určitě si budeš muset vzít smoking, víš to, že?“ Pokusil se změnit téma.
Naštěstí u Toma slovo „smoking“ vždycky fungovalo.
„To si nech zdát! To nikdy!“
„Myslím, že mámě by se to líbilo,“ namítl Bill. „Už jsem si vyhlédl v centru jeden moc pěkný smoking, myslím, že mě tam Tobi pozítří hodí.“
Tom se zamračil: „Nemůžeš si vzít ten, co jsi měl na našich osmnáctinách? Víš, ten černobílej pruhovanej…“
„Tome,“ zvážněl najednou Bill. „Podívej se na mě. Kdo jsem?“
„Bill,“ odpověděl starší z nich automaticky a byl zmatený.
„Bill Kaulitz,“ potvrdil černovlásek. „Myslíš, že Bill Kaulitz chodí dvakrát ve stejným smokingu?“
Tom protočil očima. „Ty jsi ale osina v zadku.“
„Jako bych to platil z tvejch peněz.“
„V podstatě jo, protože tě skoro vždycky musím všude vozit – navzdory tomu, že máš zatraceně drahý auto, abychom to upřesnili – a já utrácím miliony za benzín.“
„Ne, to není pravda!“ Vykřikl Bill uraženě, když zasáhl jeho pýchu ve stylu Divy.
„Ne? Kdo mě donutil jet autem z Hamburku do Berlína, protože chtěl vidět krajinu?“
„To byla jen jednorázovka,“ zamumlal Bill a uraženě zkřížil ruce na hrudi.
„Díky bohu!“
„Hele s tímhle nebudeš mít žádný starosti! Tobi mě tam hodí,“ zopakoval. „A já mu náležitě poděkuju,“ dodal provokativně v naději, že jeho dvojče bude žárlit. Tom byl na Billa – a jeho zadek – strašně háklivý.
Dvojče na něj nechápavě zíralo. „Na mě tohle nezkoušej, neskočím ti na to.“
„Co když mě budeš mít plný zuby?“
„To se nikdy nestane.“
„Možná jo.“
„Opustil bych tě.“
„Okay.“
„Miluju tě.“
„Já tebe taky.“
Bill se jen nepatrně usmál a Tom si ho k sobě přitáhl dřív, než stačil spojit mozek s končetinami. Prostě miloval, když se Bill takhle usmíval a červenal.
Jemně ho políbil na rty a cítil, jak jeho dvojče vzdychlo, zavřelo oči a rozplynulo se v tom kontaktu.
„Už mi řekneš, co se děje?“
Bill se odtáhl a podivil se, jak dokáže Tom tyhle dokonalé chvíle vždycky takhle zkazit.
„O nic nejde.“
„Budu předstírat, že tomu věřím.“
„To je jedno.“
Tom si vzal kytaru a začal si znovu brnkat několik písniček Tokio Hotel, zatímco Bill vzal z nočního stolku svého dvojčete nějaký časopis a doufal, že to není porno, i když stejně hodlal čtení jen předstírat.
Oba se snažili alespoň chvíli trucovat, jen aby se ani jeden z nich nevzdal, i když jediné, co oba nejspíš chtěli, bylo navázat na ten polibek a pokračovat až do konce.
„Nenávidím Boha,“ vykřikl Bill asi po deseti minutách.
Tom na něj zíral, jako by spadl z višně. „Co to s tím má, sakra, společnýho?“
„Vždycky je to přesně o tomhle, Tome. Vždycky. Nenávidím ho, zničil nám život.“
„Ani jsem nevěděl, že jsi věřící,“ přiznal Tom, který byl stále zmatenější. Okay, jeho bratr se musel nejspíše zbláznit. Možná mu Simonino oznámení o nadcházející svatbě zkratovalo mozek nebo co.
„Ve skutečnosti nejsem. A to je jeden z hlavních důvodů.“
„Jako co?“
„Protože jsme bratři?“ Zakňučel černovlásek a naštvaně se na něj podíval, jako by to byla jeho vina. „Proč? Proč musím… být tady a schovávat se a dívat se, jak ostatní žijí svý životy a svou lásku v záři slunce…“
„Bille…“
„… a že se dříve nebo později vezmou, budou mít rodinu a šťastnej život. Všichni, sakra. Všichni! Andreas, Georg, Gustav… David! Sakra, i David se dřív nebo později rozhodne a ožení se! Všichni! A co budeme dělat my, Tome? Co budeme, kurva, dělat? Vezmeme si někoho jen proto, abychom nevyvolávali drby? Víš, že to dříve nebo později budeme muset udělat…“
„Bille.“
„… Spláchneme všechno do hajzlu, všechny city, všechny tyhle sračky, abychom si udrželi to zasraný zdání. Devatenáct let, Tome. Devatenáct let žijeme za oponou, už mě to nebaví.“
„Bille, už jsme o tom mluvili,“ pronesl Tom chladně. „Už to neotvírej.“
„Kdybychom to uzavřeli, tak bych to neudělal.“
„Je to uzavřený!“
„Ne!“ Vyjekl Bill, vstal a začal kolem sebe máchat rukama. „Není to, kurva, uzavřený! Není to uzavřený, protože jsme nenašli žádný řešení.“
„Protože žádný není,“ vysvětlil Tom klidně.
Bill spustil ruce podél boků. „Ty je ani nehledáš, Tome,“ řekl zlomeným hlasem. „Zdá se, že je ti to jedno! Co kdybychom pro jednou všeho hodili za hlavu a udělali něco bláznivýho? Co kdybychom to udělali? Utečme, změňme si jména a vezměme se! Vypadneme odsud a na všechno se vykašleme! Seru na kapelu, seru na naše životy, seru na všechny tyhle sračky…“
Tom vstal, chytil Billa za ramena, a pak mu dal facku. „Už to přeháníš, přestaň,“ zasyčel výhružně.
Když se černovlásek vzpamatoval z chvilkového šoku, podíval se na něj. Oči se mu zaleskly a mezi řasami se objevilo několik slz.
„Tommy…“ zašeptal zlomeným hlasem.
Starší si povzdechl, přitáhl si ho do náruče, políbil ho na ucho a pohladil po hlavě. „Všechno je v pořádku…“
„Tommy…“ Bill se rukama pevně držel svého dvojčete a zatínal mu nehty do mikiny. „Promiň…“ zamumlal.
Tom zavrtěl hlavou. „Je to v pořádku…“ zopakoval.
Bill vlastně věděl, jak moc Tom tou situací trpí, přesně tolik jako on, ne-li víc. Nebylo to poprvé, co ho stres, emoce, nervozita a kdovíco ještě ovládly a donutily ho mluvit naprosto zcestně – i když to ve skutečnosti moc mimo mísu nebylo.
Tomovi se naštěstí pokaždé podařilo zachovat chladnou hlavu a uklidnit ho.
„Tommy… opravdu si tě chci vzít…“
„Bille, jsi jen rozrušenej z tý zprávy o mámě a Gordonovi… jinak bys o tom nepřemýšlel…“
Bill se od něj prudce odtrhl, naštvaně si utřel slzy a zamračeně na něj hleděl.
„Nejsem jen rozrušenej, Tome!“ Vykřikl a zatnul pěsti. „Vždycky jsem o tomhle přemýšlel, a teď když se máma konečně taky znovu vdává, si začínám myslet, že my nemáme žádnou naději.“
„Co se změnilo? Řekni mi, co se, kurva, změnilo?“ Vyhrkl Tom a rozpřáhl ruce. „Situace je stejná jako před dvěma hodinama, než nám máma oznámila, že se bude vdávat. Nechápu, proč je to najednou takovej problém.“
Bill sevřel rty a nechal po své tváři stéct slzu. „Teď? Teď najednou dělám problémy, Tome…?“
„Bille, víš, že jsem nechtěl…“
„Ne, řekni mi, jak jsi to myslel. Že dělám příliš mnoho problémů? Že si myslíš, že jsem se najednou zbláznil a obtěžuju tě svými problémy? Tak mi teda promiň, Tome, omlouvám se.“
„Nebuď teď takovej.“
„Teď, teď, teď. Všechno je teď, co?“ Znovu si otráveně otřel tvář. „Kurva, někdy mám pocit, že mi fakt nerozumíš!“
„Já ti rozumím až moc, to je ten problém,“ opáčil Tom. „A taky chápu, že tento rozhovor nepovede nikam jinam než k nesmyslnejm hádkám, kterejm bych se fakt radši vyhnul.“
Bill se na něj podíval s lesklýma očima a nyní už rozmazaným make-upem. Udělal krok dopředu, až byl pár centimetrů od jeho obličeje, a upřel své oči do jeho.
„Vážně o tom nikdy nepřemýšlíš, Tome…?“
Dvojče se na něj několik vteřin dívalo, a pak vzalo jeho tvář do dlaní.
„Každej zasranej den mýho života.“
Bill zatajil dech. „A-a?“
„A pokaždý se na to pak celý hodiny snažím zapomenout, vytěsnit tu myšlenku z hlavy. Protože to bolí, a to nechci.“
„Ale Tommy, já si tě chci vzít,“ zakňučel mladší muž a snažil se nevzlykat. „Chci jít k tomu zasranýmu oltáři v bílým saku a vykřiknout to zkurvený ‚ano‘. Chci tě přede všemi políbit a dát světu najevo, že jsi můj. Jenom můj.“
„Já už tvůj jsem,“ odvětil Tom tiše a palcem mu přejel po tváři, aby ho něžně pohladil.
„Já to vím… ale co ti ostatní?“
„Vážně na tom záleží?“
Bill spolkl knedlík v krku, který mu tam uvízl.
„Ale… nikdo se nikdy nedozví, že jsme…“
„Je mi to jedno.“
„Holky si budou navždycky myslet, že tě můžou sbalit…“
„Je mi to jedno.“
„A – a nikdo to nepochopí…“
„Je mi to jedno, je mi to jedno,“ lehce se usmál a znovu ho pohladil. „Bille, tohle všechno mě nezajímá. Mám tebe, ano? To stačí. Ty máš mě, tobě to snad nestačí?“
Bill se vyhnul jeho pohledu, úplně zavřel oči a přitulil se do ruky, která ho hladila po tváři. „Někdy si myslím, že jo… ale jindy si myslím, že ne…“ povzdechl si. „Nechápej mě špatně, Tommy… ty… samozřejmě, že mi stačíš, ale… někdy bych si přál, abychom byli jako všichni ostatní… normální pár…“
„Já vím,“ odpověděl Tom. „Ale taky vím, a vím, že ty to víš taky, že nemůžeme. Narodili jsme se spolu, nemuseli jsme se hledat, ale to je cena, kterou musíme zaplatit. Teď se mi nechce rozhodovat, co by bylo lepší, protože bychom možná nebyli bratři, ale nikdy bychom se nenašli.“
Bill přikývl, znovu otevřel oči a usmál se na své dvojče. „Miluju tě, Tommy.“
Tom ho na oplátku stiskl a přitulil se k němu.
Dvě rázná zaklepání na dveře je přiměla, aby se od sebe hned odtáhli.
„Jste v pohodě? Slyšela jsem, jak zvyšujete hlas.“
Bill běžel k zrcadlu a snažil se upravit. Zanadával – jeho make-up byl celý zničený.
„Jo, mami, všechno je v pohodě,“ odpověděl Tom. „Za chvíli přijdeme dolů.“
Bill v panice přiběhl k Tomovi. „Jak vypadám?“
Tom ho políbil na rty a krátce mu stiskl ruku. „Vypadáš báječně.“
Bill se usmál.
***
Bylo to dokonalé.
Simone zařídila obrovský stan na pláži v Rujáně a všechno bylo perfektní, od bezstarostné jízdy novomanželů až po občerstvení, kde Bill a Tom exkluzivně pro rodiče zahráli kaulitzovský cover písně od Aerosmith „I don’t wanna miss a thing“. A Bill nevěděl, jestli ji má zpívat ženichovi a nevěstě, nebo svému bratrovi, a soudě podle Tomova úsměvu, který měl celou dobu na tváři, měl stejné myšlenky jako černovlásek.
Po obřadu všichni vyšli ven, aby na ty dva nešťastníky hodili rýži, a Bill si při pohledu na matčin šťastný výraz nemohl nevzpomenout na rozhovor, který před několika dny vedl s Tomem. Aby neztratil úsměv, vynutil si ho, což uniklo všem kromě Toma, který mu okamžitě podal ruku a využil toho, že se pozornost přítomných soustředila na Simone a Gordona.
Pak všichni nasedli do auta a vyrazili do restaurace.
Tedy téměř všichni.
Tom se vrátil do stanu a hledal své ztracené dvojče. Jakmile Simone a Gordon odjeli autem, Bill zmizel. Nikdo si toho kupodivu nevšiml a Tom všechny popohnal s tím, že se k nim brzy připojí v restauraci.
Bill stál před provizorním oltářem, kde otec Friedrich před chvílí požehnal svatbě jejich matky.
„Hej,“ opatrně se dotkl jeho ramene a Bill se na něj sotva znatelně usmál, než se znovu zadíval před sebe.
„Co to děláš…?“
„Ehm, já…“ zamumlal Bill a podíval se na kytici ve svých rukou. Když ji Simone hodila, on ji čirou náhodou chytil – nebo to nebyla náhoda?
„Jen jsem… uklízel, jo…“
„Cože?“ Zasmál se Tom – nebylo co uklízet a stejně na to měli zaplacené lidi.
„Ehm… myslím ty květiny…“
„Bille, jediný květiny, který tu zůstaly, jsou ty, který držíš,“ upozornil ho Tom a černovlásek se znovu zadíval na malou kytici bílých květin.
„Oh, jo…“
„Co je s tebou?“ Povzdechl si starší z nich.
„Bylo to… moc hezký, že?“ Ignoroval Bill otázku.
„Jo, to bylo,“ potvrdil Tom a podivně na něj zíral. Kam tím mířil tentokrát?
„Zajímalo by mě, jaký to je… Být tady nahoře s člověkem, kterýho miluješ, teda… Být ženatej…“ zamumlal jako v transu.
Tom mu stiskl rameno. „Bille, prosím…“
„Já vím, já vím,“ mávl černovlásek rukou, jako by chtěl říct, že je to v pořádku. „Nechci to téma znovu otevírat, jen by mě zajímalo, jaký to je…“
„No, pokud to bude tak, jak jsi říkal, a budeme si muset vzít jiný lidi, tak to, hádám, poznáš.“
Bill se na něj podíval. „S člověkem, kterýho miluju, Tome.“
„Oh, jasně…“ Tom se poškrábal na čele a maličko si nadzvedl čelenku. „No, člověk nikdy neví.“
„Přestaň, víš, že nikoho jinýho nebudu milovat tak jako tebe.“
„V to doufám,“ usmál se Tom šibalsky.
Bill se také usmál a vzal ho za ruku. „To je fuk… no tak… vždyť to není tak důležitý… hlavně že jsme spolu, ne, Tommy?“
Tom našpulil rty a zadíval se do stropu. „Ehmm… no, jestli ti to tak vadí, tak já to dělat nebudu.“
„… Co?“
„Nic, nic…“
„Co, Tome, řekni mi to, kurva!“
Tom se usmál a poklekl na jedno koleno. Krátce zašátral v kapse saka a vytáhl malou modrou krabičku.
Bill na něj zíral s vytřeštěnýma očima, jako by byl vyděšený.
Tom otevřel malou krabičku a odhalil dva velmi jednoduché stříbrné prstýnky.
„Vezmeš si mě?“
Bill otevřel ústa, aby se vůbec mohl nadechnout, ačkoli to pro něj v tu chvíli bylo nemožné. Zíral na prsteny a na Tomovu usměvavou, trochu rozpačitou tvář a jeho neurony se několik vteřin točily v kruhu, než je dokázal spojit do něčeho logického.
„Ty… já… co?“
„Vezmeš si mě?“ Zopakoval Tom, očividně pobavený jeho reakcí. Natáhl se, vzal jeden ze dvou prstenů a Billovu levou ruku a snažil se mu prsten nasadit. „Chceš to, Bille?“
Billovy oči se zalily slzami, když skočil Tomovi kolem krku, ten upustil krabičku a prsteny na zem a horečně přikývl.
„Ano! Ano!“
Tom se od něj s úsměvem pomalu odtáhl a zvedl prsteny. Vzal Billovu ruku zpátky do své a navlékl mu jeden na prsteníček.
„Ale jak… co… Tome, nemůžeme…“
„Pšt…“ Starší mu přitiskl ukazováček na rty a Bill na něj zíral vlhkýma očima plnýma naděje.
Tom si odkašlal a snažil se skrýt rozpaky. „Tome Kaulitzi, bereš si Billa Kaulitze za svého právoplatného manžela, abys ho miloval a ctil v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i chudobě, dokud vás smrt nerozdělí?“ Snažil se napodobit pastorův hluboký hlas.
Bill se kousl do rtu a vážně se snažil zadržet slzy nebo smích. Možná obojí. „Ty-ty sis to zapamatoval…“ zasmál se.
Tom se na něj usmál, a pak přikývl. „Ano,“ prohlásil rozhodně a pohladil Billa po ruce s prstenem.
„A vy, Bille Kaulitzi…“ Tom se naklonil blíž, špičkou nosu se dotkl jeho tváře, a pak přiblížil rty k jeho uchu, „… bereš si mě za manžela?“
Bill se zachvěl, když otočil obličej natolik, aby se mohl podívat do jeho obličeje. Jeho oči vypadaly jako planoucí oheň. V jeho pohledu byla vášeň a láska.
„Kdo by byl tak hloupej, aby ti dokázal říct ne…?“ Zašeptal chraplavým hlasem a nedokázal odtrhnout pohled od Tomových rtů.
„Nechtěl jsi na všechny strany křičet ‚ano‘?“
„Ale tady nikdo není…“
Tom ho něžně políbil na ucho. „Představ si, že je… zavři oči a představ si to…“
Tom věděl, že jediný svět, ve kterém mohou být spolu, aniž by se museli obávat následků, existuje jen v jejich hlavách, a tak mu nevadilo ztratit se na chvíli v té bublině iluzí.
Bill si vzal z Tomových rukou prsten, který tam zbyl, nasadil mu ho na prsteníček a zavřel oči.
„Ano…“ řekl pomalu a představil si před sebou dav lidí jako na jejich koncertech. Dav, který by se místo zděšených pohledů radoval a jásal nad tou sladkou výměnou slibů.
„Pak nás prohlašuji za manžele…“ zašeptal Tom a odtáhl se, aby se mu podíval do očí. „Smím políbit ženicha?“
Bill neodpověděl, jen se na něj vrhl a zoufale ho políbil, čímž oběma vyrazil dech.
„Tomi, jak jsi na tohle sakra přišel?“ Zaúpěl, když se k Tomovu zklamání odtáhl.
„No, tvůj nápad byl tak roztomilej… Myslím ten bílej smoking, kterej máš na sobě,“ podíval se zblízka na bílý značkový smoking, který měl jeho bratr na sobě. „Byl tu oltář… byli jsme tu i my… tak proč to nezkusit?“
„Ale… koupil jsi prstýnky… co kdybychom to nedokázali? Jak jsi věděl, že se sem vrátím a ty mě budeš sledovat…?“
„To jsem nevěděl,“ přiznal Tom a s úsměvem mu ovinul ruce kolem boků. „Jen jsem si držel palce a doufal, to je celý. Protože mi na tom záleželo a přemýšlel jsem o tom, Bille, a není lepší způsob. Jak ti to dokázat, než je tenhle.“
Bill se na oplátku usmál, objal ho kolem krku a naklonil se k němu. „Nechci jít do restaurace… Nechci se vrátit… tam…“
Tom znal svého bratra natolik dobře, aby věděl, že to „tam“ se netýká restaurace ani žádného jiného místa. Tam znamenalo realitu. A černovlásek se do ní nechtěl vrátit.
A kdyby se tam Bill nechtěl vrátit, Tom by mu to nedovolil.
„Tak se tam nevracejme, zůstaňme tady.“
„Ale oni na nás budou čekat…“
„Ať si klidně čekají, mám na práci lepší věci, koukej,“ odfrkl si naoko otráveně a pevněji sevřel Billa. „Tady je dobře, nevím, proč bychom odsud měli odcházet.“
„Oh, to ani já nevím, manželíčku můj.“
Tom se zasmál a zadíval se na stříbrný prstýnek na jeho prstu. „Vybral jsem dost obyčejný, aby si jich nikdo nevšiml, ale… stejně ho asi nebudu nosit pořád, promiň…“
„Jo, ti, kteří podrobně analyzujou naše fotky, by si mysleli, že je to skandál: ‚Tom Kaulitz s prstenem na prstě: znamená to oficiální zasnoubení? Jaký smutný den pro chudáky fanynky.´ a podobně. Blbost.“
„Moc ne,“ zasmál se Tom. „Pro tebe je to jednodušší, prostě ho schováš pod jednu z těch obrovských věcí, co nosíš na prstech…“
„Hmm, popřemýšlím o tom…“ zasmál se černovlásek a upravil si rozvázanou kravatu. „Pořád nemůžu uvěřit, že sis na sebe vzal něco ve svý velikosti!“
„No, myslím, že když se chceš oženit, musíš udělat pár výjimek,“ vymlouval se Tom, když si upravoval kravatu. To mu spolu s prvními rozepnutými knoflíčky na košili dodávalo sexy vzhled, kterého se nehodlal vzdát.
Bill si toho gesta všiml a odfrkl si: „Oh, a já se snažil, abych ti nepodlehl!“ Vykřikl, až se jeho dvojče ušklíblo.
Kdyby to bylo na něm, klidně by se tam ještě nějakou chvíli zdržel, ve stanu bylo dost místa na pořádnou soulož s jeho Tommym. Ale nejspíš na ně všichni čekali, takže bylo načase vrátit se do reality.
Vzal ho za ruku a nemohl si pomoct, ale díval se na jejich propletené prsty a na prsten, který na Tomově ruce zářil. Rozzářil se a znovu políbil své dvojče na rty.
„Miluju tě,“ vydechl šťastně. „Ale musíme jít.“
Tom neochotně přikývl a prošli uličkou. „Hmm, chybí nám hudba, ale aspoň, že je tu červenej koberec,“ ukázal mu s pobaveným úsměvem.
Bill se zasmál, přitulil se k němu a políbil ho na tvář.
„To nejspíš stačí,“ rozhodl se. „Prozatím.“
autor: Nephilim
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
