autor: Starling011
Nová práce
Druhý den ráno Billa probudil příliš brzy zvonek u dveří. Když otevřel oči do příliš světlého obývacího pokoje, nespokojeně zasténal. Závěsy byly zatažené, ale i přesto dovnitř pronikalo světlo. Vstal, protáhl se a prokřupal si ztuhlé klouby; jeho gauč v New Yorku byl mnohem pohodlnější. Už nikdy neudělá takovou chybu, aby na něm znovu spal. Nakoukl kukátkem a uviděl šerifa.
Odemkl všechny zámky a pustil ho dovnitř. „Zabydlel ses dobře?“ Zeptal se šerif a sledoval Billa, který se vrátil do obývacího pokoje a zvedl misku s cereáliemi. Položil ji do dřezu a lépe se rozhlédl po kuchyni. Byla světlá a otevřená, se spoustou místa k pohybu a vaření. To bylo hezké; Bill rád vařil.
„Co se týká gauče, blbě se na něm spí a je tu moc ticho, ale určitě si zvyknu. Sprcha nahoře má dostatečný tlak vody a oblečení není úplně hrozný. Musím ale říct, že ten budíček stojí za prd,“ odpověděl Bill.
„Promiň, ale napadlo mě, že i přes tu dlouhou noc budeš chtít začít den brzo,“ řekl.
„Zřejmě mě moc dobře neznáš. Nejsem zrovna ranní ptáče,“ řekl.
„No, to se bude muset změnit,“ řekl šerif.
„Jsou tady nějaký bary?“ Zeptal se Bill.
„Nemyslím si, že by ti pití nějak pomohlo od problémů,“ poradil mu. Bill si z jmenovky přečetl jméno Jack.
„Mám ti říkat Jacku, nebo strýčku Jacku, protože šerife je, co se týká rodiny, trochu moc formální,“ podotkl Bill.
„Je mi to jedno,“ řekl.
„Dobře, Jacku, ten bar není proto, abych se mohl zbourat, i když je to vlastně docela lákavá představa. V Los Angeles jsem dělal barmana a rád bych zase dostal aspoň část života zpátky. Takže bych rád pracoval jako barman,“ řekl Bill a už tu lež zahrnul do svého každodenního života. Zahlédl kávovar, a protože pochyboval, že by si mohl dát moka latté s poloviční dávkou kofeinu, pustil se do hledání kávových zrn nebo mleté kávy.
„Možná bys měl pracovat v obchodě nebo tak něco,“ navrhl Jack.
„Už jsem ti říkal, že nejsem typ člověka, který pracuje od devíti do pěti,“ odpověděl Bill a našel nádobu s kávou. Do bílého filtru vysypal pár odměrek, a pak naplnil karafu vodou. O několik okamžiků později se kuchyní linula vůně čerstvě uvařené kávy.
„Okay, až se oblékneš, půjdeme do Crown baru,“ řekl Jack a Bill vděčně přikývl.
„Klidně si dej kávu,“ nabídl mu Bill, zatímco si nesl hrnek s horkým nápojem nahoru.
***
Bill si popotáhl volnou kostkovanou košili, kterou měl částečně zapnutou přes bílé tílko. S džínami až takový problém neměl, ale s košilí ano. „Přestaň se vrtět,“ nařídil Jack, když viděl, jak Bill nespokojeně tahal za košili… znovu.
„Nesnáším tuhle košili,“ odpověděl Bill a Jack si odfrkl. Věděl, že to přijde. Mohl s klidem říct, že Bill nikdy nevlastnil nic, co by se alespoň vzdáleně podobalo tomu, co měl teď na sobě. Vjeli do města a Jack mu začal ukazovat památky a lidi. Rychle se dostali na druhou stranu města a Bill už začínal tušit, že až bude mít nějaké volno, unudí se k smrti. Město bylo až příliš malé, aby se v něm dalo něco dělat.
„A jsme tady, bar Crown. Jsou tu ještě dva bary, kdyby ses Lucy náhodou nelíbil,“ řekl Jack a hladce zaparkoval auto na ulici. Bill se rozhlédl a uviděl garáž, ale vypadalo to, že má jen tři patra včetně střechy. Maličká ve srovnání s padesátipatrovými v New Yorku, povzdechl si znovu. Vypadalo to, že to tady bude hodně na nic.
Vešli do tmavého a lehce zakouřeného baru. Když si oči přivykly, uviděl, že na podlaze jsou rozmístěné stoly, zatímco bar lemují vysoké barové židle, na nichž sedí zjevní štamgasti. U každého stolu stály misky s preclíky. Jack přešel k baru, a hned se k němu naklonila hezká zrzka. „Na tebe je trochu brzo, Jacku. Jde o nějakýho štamgasta?“ Zeptala se a svůdně se opřela o pult.
Šerif se na ni usmál a řekl: „Dneska ne, nebo aspoň teď ne. Jsem tady, abych zjistil, jestli by můj synovec nemohl dostat to místo, který jsi nedávno vypsala.“ Bill se dovtípil, že použití slova synovec je trik, který mu má pomoci tu práci získat. Bylo mu to jedno; každá pomoc dobrá.
„Dokážeš držet krok s velkým davem?“ Zeptala se a chvíli si ho prohlížela.
„Tam, kde jsem pracoval naposled, byly hodně rušný noci plný námořníků, zlatokopek a všech ostatních doživotně odsouzených žít na ulici,“ odpověděl Bill. O Los Angeles toho moc nevěděl, ale bar, ve kterém pracoval, měl spoustu rozmanitých typů lidí každou noc.
„Umíš míchat drinky?“ Zeptala se.
„Všechno od Martini po dvojitého panáka Jacka Danielse,“ odpověděl Bill a ona se usmála.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se.
„B… teda Will,“ odpověděl Bill a na poslední chvíli si vzpomněl na změnu jména.
„Beru tě. Budeš pracovat na večerní směně od sedmi do dvanácti. A ne, že přijdeš pozdě, měšťáku,“ řekla a Bill jí úsměv oplatil. Působila jako pěkná drsňačka, ale dala Billovi šanci. Tím u něj stoupla.
„Díky, Lucy,“ řekl Jack a ona se s úsměvem opřela o pult.
„Seš si jistej, že ti vážně nemůžu nic nabídnout?“ Zeptala se a ta zjevná narážka přiměla Billa potlačit smích.
„Teď ne, Lucy,“ řekl, a pak se vrátili k policejnímu autu.
„Hele, klidně jsi mohl říct ano. Nevadilo by mi jít pěšky,“ řekl Bill a Jack zavrtěl hlavou.
„Jsem ve službě,“ řekl a Bill se ušklíbl, ale čelem k oknu. Po prohlídce zbytku města Jack vysadil Billa zpátky u domu. Bill ještě chvíli zkoumal dům. Našel počítač, ale věděl, že všechny staré stránky, na kterých si ujížděl, jsou zakázané, takže ho to moc nelákalo. Mohl si založit nový e-mail, ale nikoho pořádně neznal, takže by to bylo bezpředmětné.
Kromě počítače a televize nebylo v domě moc co dělat. Vrátil se ven na široce otevřený dvůr. Hned za plotem viděl na pozemek souseda, který měl koně. Další soused měl kozy a Bill se zachvěl, protože se mu vrátily špatné vzpomínky na dětskou Zoo. Byl si jistý, že to je další důvod jeho OCD. Poté, co ho koza trkla do zad tak silně, že Bill upadl obličejem do bláta, ho ještě pomočila. Jeden z nejhorších dnů jeho života završil kůň, který ho kopl přímo do obličeje. Na bolest si nepamatoval, jen na to, jak se probudil v nemocnici se třemi stehy na čele a s obří boulí velikosti pěsti vedle stehů. Vybarvila se a změnila se na nezdravý odstín fialové. Ve škole se mu posmívali ještě víc než do té doby. Nebylo to nic, co by si v dohledné době plánoval zopakovat.
Dvůr byl většinou prázdný a u zadních dveří stála velká veranda, na níž byl rozmístěn pěkně vypadající zahradní nábytek. Posunul židle blíž ke stolu, a jelikož neměl nic lepšího na práci, vše úhledně srovnal. Pak se porozhlédl po garáži. Auto vypadalo obstojně; Saturn ve světle stříbrné barvě. Klíčky měl v kapse spolu s klíči od domu, ale neměl náladu nikam jezdit.
Vrátil se do domu a došel k místu, kde nechal kufr. Kromě věcí do sprchy si z něj nic nevybalil. Položil kufr na postel a otevřel největší přihrádku. Znovu na něj zíralo všechno to jeho až moc nápadné a křiklavé newyorské oblečení. Vybalil si jen spodní prádlo, pak zavřel přihrádku a přešel k menším kapsám.
Odložil skicák a měkké tužky stranou, a pak vyhrabal obrázek, na němž byl on, Rebecca a Hannah, jak stojí na náměstí Time Square na Silvestra a sledují ohňostroj. Přemýšlel, jestli ji má nechat u šatů, které položil na komodu, jelikož bylo nepravděpodobné, že by kdokoliv chodil do jeho pokoje, a kdyby ano, mohl prostě říct, že si udělal výlet.
To, že o každé části svého života musel lhát, mu připadalo smutné. Přál si, aby byl dost chytrý na to, aby chodil se sklopenou hlavou a zavřenýma očima. Jedině tak se mohl vyhnout spoustě problémů. Před touto událostí byl celý svůj život docela poctivý. Teď lhal, protože musel. Kdyby nelhal, mohl být jeho život v ohrožení.
Sakra, i se vším tím lhaním byl jeho život v ohrožení, a proto ho poslali do vzdáleného kouta světa. Pochyboval, že by někoho vůbec napadlo ho tady hledat. Bylo to příliš nepravděpodobné. Položil obraz v těžkém rámu na horní desku komody. Zavřel kapsu a pokračoval dál. Když vybalil všechno, co chtěl, nebo alespoň všechno, co mohlo obstát, strčil stále ještě z větší části plný kufr do skříně a schoval ho za dlouhý kabát, o kterém věděl, že si ho nikdy v životě neoblékne.
Tahle záležitost s ochranou svědků a předstíráním, že je někdo, kým není, začínala být únavná. Rozhodl se, že by si měl před večerní směnou v baru Crown nejspíš zdřímnout.
***
„Hele, ty jsi ten novej zaměstnanec Lucy?“ Zeptal se muž zhruba v Billově věku. Ten už v baru pracoval. Byl opálený, štíhlý a stejně vysoký jako Bill. Měl dlouhé světle blond dredy svázané vzadu do ohonu. Na sobě měl bílou košili a černé kalhoty.
„Jo,“ odpověděl Bill.
„Tady máš uniformu. Klidně se jdi převlíknout támhle dozadu. Skříňka je označená tvým jménem,“ prohlásil. Bill si z jeho jmenovky přečetl jméno Tom.
„Díky,“ řekl Bill a prošel dveřmi, které mu ukázal. Našel skříňku označenou fixem „Will“ na bílé kartičce přilepené na přední straně. Rychle se převlékl do uniformy, všiml si, že je na ní připevněná jmenovka, a zamířil zpátky k baru.
„Můžeš začít se stoly a já se postarám o bar,“ řekl Tom a hodil Billovi blok a pero. „Když se budou ptát na jídlo, nabídni jim jídlo z menu, který stojí uprostřed každýho stolu. Nepodáváme žádný jídlo, které není na jídelním lístku.“
„Okay.“ Bill zamířil k nejbližšímu stolu. Jeho noc proběhla celkem hladce, protože se v Crown baru rychle zorientoval. Lucy a šerif se vynořili ze zadní místnosti asi v půlce Billovy směny, což ho neskonale pobavilo. Šerif zakempil u baru a Lucy mu poslala plnou sklenici pěnivého piva.
„Myslíš, že bys mohl zítra přijít dřív? Tomovi by se hodila pomoc s přípravou a já bych tě mohla přesunout na stálej úvazek,“ řekla Lucy, když našla Billa před jeho skříňkou připraveného vyrazit domů.
„Jasně,“ odpověděl Bill.
„Dneska jsi to zvládl dobře, měšťáku,“ řekla a Bill se usmál, když mířil dozadu.
„Uvidíme se zítra,“ zavolal Tom z místa, kde se opíral o zeď a dělal si přestávku. Bill krátce zauvažoval, jestli kouří, ale cigaretu v ruce neměl.
„Jasně,“ odpověděl Bill.
***
„Říkal jsem si, proč tu Lucy není,“ řekl Tom, když další odpoledne Bill vešel.
„Požádala mě, abych přišel dřív a pomohl ti,“ řekl Bill.
„Je potřeba zamést kulečníkovou místnost, pak vzít zpod baru tága a dát je do stojanů. Smeták je ve skříni vlevo,“ řekl Tom. Bill přemýšlel, jak dlouho už tady pracuje. Tom vytíral podlahu metodicky a téměř znuděně, ale byl důkladný. „Tak jsem zaslechl, že šerif říkal, že ses přestěhoval z Los Angeles. Proč?“
„Mí rodiče zemřeli a šerif je moje jediná žijící rodina,“ odpověděl Bill a snažil se neprozradit moc, zatímco zametal víčka od piva, cigaretové špačky a popel, stejně jako spadlé preclíky a skořápky od buráků. „A co ty? Žiješ tu celej život?“ Zeptal se Bill.
„Jo, narodil jsem se a vyrostl tu,“ odpověděl Tom. „Před pár lety mi umřeli rodiče.“ Bill cítil, jak ho svírá pocit viny. On tu o svých rodičích lhal a tento muž o ně skutečně přišel.
„Je to těžký,“ řekl Bill a Tom přikývl, než namočil mop zpátky do vody a všechno odložil stranou. Začal sundávat židle. „Jak dlouho už tu pracuješ?“
„Od tý doby, co jsem byl dost starej. Lucy je pro mě jako máma. Nechala mě tady pracovat, a taky jsem u ní bydlel, když naši umřeli,“ řekl Tom.
„To vypadá, že je to dobrá ženská. To už jsem si vlastně říkal včera ráno, když jsem se tu byl ‚ucházet‘ o tu práci,“ řekl Bill.
„Nech mě hádat, ptala se tě, jestli zvládáš davy lidí a míchání drinků,“ řekl Tom s úsměvem.
„A na moje jméno,“ řekl Bill a přešel k baru, kde vytáhl vyleštěná dřevěná tága. Začal je pokládat do stojanů, na každou stěnu jedno.
„Ona je taková zvláštní. Nestará se o doporučení, nezajímá se o tvůj osobní život, a dokud dodržuješ její pravidla, je jí jedno, co děláš,“ řekl Tom.
„Jaká pravidla?“ Zeptal se Bill a položil plastové trojúhelníky na zelenou plsť.
„Nerandi se zákazníky, neber drogy, nechoď do práce opilej nebo s kocovinou a nemluv o jejím vztahu se šerifem před jejím manželem,“ řekl Tom.
„Myslím, že jsi mi právě odpověděl na otázku ohledně ní a Jacka,“ řekl Bill.
„Tvůj strejda ti neřekl, že si zahrává s vdanou paní?“ Zeptal se Tom zvědavě.
„Zrovna nedávno jsme se zase shledali,“ vymyslel si Bill rychle. „Když mě viděl naposledy, byl jsem ještě prcek. Sotva si ho pamatuju.“
„To jsem si tak nějak myslel. Už přes dvacet let neopustil tohle město,“ řekl Tom. „Můžeš sem ze sklepa přitáhnout krabici Budweiser Lite?“
„Jasně,“ odpověděl Bill.
„Bude někde vzadu. Seš si jistej, že to zvládneš?“ Zeptal se Tom.
„Zvládnu jich nahoru vynýst pět najednou,“ odpověděl Bill.
„Okay, tak dones dva,“ vyzval ho Tom. Bill ho odmávl, než zamířil ke dveřím, na které Tom ukázal. Když se vrátil dovnitř, Tom už posundával všechny židle a akorát odemykal bar. „Můžeš je hodit do ledničky.“ Bill otevřel velké stříbrné dveře a strčil balení vedle ostatních Budweiserů Lite.
„Co si takhle před otevřením zahrát kulečník?“ Zeptal se Tom, když s Billem složili krabice a vyhodili je.
„Vyhraju,“ pohrozil mu Bill.
„V pohodě, nejsem žádnej urážlivej idiot,“ odpověděl Tom.
autor: Starling011
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
