autor: Starling011
Stesk po domově
Byl pátek večer a v baru bylo tak rušno, že Bill s Tomem sotva stíhali. Bill opět obsluhoval stoly plné zákazníků, ale pokaždé, když se vydal k baru, byl bombardován objednávkami, takže musel několik minut pomáhat Tomovi dohánět prodlevu. Lucy a šerif se vypařili kolem desáté a dav jen přibýval. Bill však začínal rozpoznávat tváře z celého města a viděl, že se do davu vmísilo i několik připitých mimoměstkých.
„Tohle není benzínová pumpa,“ řekl Tom, odtáhl muže od jedné z pivních trysek a strčil ho zpátky za pult. „Lucy, docela tady plaveme.“
„Ty to zvládneš, Tommy,“ vrátil se k nim její hlas. Bill a Tom si vyměnili pár pohledů, které byly z větší části rezignované, než Bill naložil svůj tác a proplul davem. Posílal nápoje ke stolům, než se nakonec otočil a srazil se s velkým upoceným hromotlukem, který je oba polil whisky, pivem a různými dalšími alkoholickými nápoji. Tekutina se mu začala vsakovat do oblečení, které se mu lepilo na kůži. Zasténal a netoužil po ničem jiném, než jít domů a tu lepkavou hmotu ze sebe smýt.
Zpocený surovec ho chytil za paži, a přitom se na něj díval přimhouřenýma očima. „Jsi hezká.“
Bill se snažil potlačit svoje OCD; přepadl ho dusivý pocit nejen z lepkavosti na hrudi, ale i z toho, že se ho ten muž dotýká, a jediné, co chtěl, bylo dostat se od toho opilce pryč. Smrděl, měl na sobě špinavé tílko a po vousech mu stékalo pivo. Když se k němu Bill naklonil blíž, viděl, jak se pohupuje, a ucítil alkohol. „Chceš jít se mnou domů, krasavice?“
„Nesahej na mě. Nejsem žena.“ Bill se snažil vyprostit z jeho silného sevření. Náhle muže polil proud ledové vody, aniž by zasáhl Billa. Muž ho se zaúpěním pustil. Bill se podíval k baru, kde mu Tom mezi chystáním dvou objednávek zasalutoval. Bill se stále toužil osprchovat, ale spokojil by se i s čistou košilí. „Jdu se převlíknout do něčeho čistýho,“ řekl Tomovi, jakmile se prodral davem zpátky k baru.
„Okay, až se vrátíš, potřebuju, aby ses postaral o bar. Já dojdu pro Lucy, a pak se postarám o stoly,“ řekl Tom a Bill souhlasně přikývl.
Vklouzl dozadu a svlékl si košili. Navlhčeným papírovým ručníkem a antibakteriálním mýdlem si z kůže smyl alkohol. Pak si utřel ruce a paže. Nakonec se převlékl do čisté košile a vrátil se do baru, aby se vypořádal s masami. Jakmile Bill zaujal své místo u výčepu, začal se Tom proplétat davem. Měl náhlou potřebu všechno utřít hygienickými ubrousky; takové věci, jako že se na něj ten muž takhle vrhl, vždycky nastartovaly jeho OCD.
Přál si, aby mohl všechno utřít, ale s tím davem a nedostatkem pomoci to nebylo možné. Spolkl své problémy a jen si dával pozor, aby měl rukáv mezi sebou a vším, čeho se dotýkal.
Lucy se k němu připojila o chvíli později a vypadala rozrušeně, ale šerif se tentokrát k baru neposadil. Bill držel polovinu své mysli soustředěnou na blonďatou masu dredů, která se proplétala davem s lehkostí, jakou Bill nikdy nedokázal. Tou druhou plnil objednávky, které na něj křičel, a sbíral spropitné, které bylo skutečně docela štědré.
Bylo tam tak rušno, že Bill nemohl na konci své směny odejít, takže tam byl s Tomem a Lucy až do dvou do rána. Když Lucy konečně zavřela, Bill pomohl Tomovi pozvedat židle na stoly a dát tága za bar, přičemž stále držel rukáv mezi sebou a vším, čeho se dotkl. Několikrát viděl, jak se na něj Tom zvláštně podíval.
„Dneska jste si vedli vážně dobře. Běžte domů, odpočiňte si a zítra nanovo. Wille, v pondělí a úterý je bar zavřený, takže to bude tvůj víkend,“ řekla Lucy.
„Okay,“ odpověděl Bill, a pak s Tomem vyšel zadními dveřmi ven.
„Dneska to byl docela blázinec,“ prohlásil Tom.
„Jo, ale stejně si vzpomínám, že mi dlužíš deset dolarů,“ řekl Bill a Tom se zasmál.
„To je fakt,“ souhlasil a začal šátrat v kapse. Bill si všiml, že Tom zřejmě vytáhl i slušnou sumu spropitného. Vytáhl zmačkanou desítku a podal ji Billovi, ale na poslední chvíli ruku stáhl. „Seš si jistej, že ti ji nemám prvně vydezinfikovat?“
„Ty sis všiml mýho OCD, co? Tvoje ruce vypadají dost čistě, tak mi ji prostě dej,“ řekl Bill, aniž by mu to škádlení vadilo, protože poznal, že Tom se nesnaží být zlý.
„Jsi lehce neurotickej, ale to by mohlo být přesně to, co tohle město potřebuje,“ řekl Tom a podal Billovi peníze.
„Proč by tohle město potřebovalo neurotickýho cizince?“ Zeptal se Bill.
„Mohl bys to tady trochu rozproudit. Už tak se tu šíří spousta drbů, zvlášť když se tak izoluješ,“ podotkl Tom.
„Nejsem tady proto, abych to tu rozproudil. Jsem tu proto, abych se posunul ve svém životě dál,“ řekl Bill rychle. Cítil, jak mu ta lež nejde přes pusu. Nebyl si úplně jistý, jestli je jeho příběh věrohodný, a měl takový pocit, že ho prozrazuje jeho chování.
„Uvidíme se zítra, Wille,“ řekl Tom pobaveně, když spěchal ke svému SVU zaparkovanému kousek od Billova auta. Z toho, co Bill dokázal říct, to vypadalo, že je to tmavě modrý Ford Explorer. Bill nasedl do vlastního auta a zamířil domů. Přál si, aby mohl lidem říct, ať mu raději říkají Bille, ale pak by bylo příliš snadné ho vystopovat.
Když vlezl do sprchy, jen si povzdechl; byl opravdu dost unavený na to, aby se tím obtěžoval, ale věděl, že dokud ze sebe nedostane ten zápach z baru, nikdy neusne. Naposledy se zachvěl, když si znovu vzpomněl na toho muže a jeho příšerný dech. Vypnul vodu a zahnal tu představu dřív, než skončí u celonočního úklidu.
***
Druhý den ráno se Bill rozhodl, že místo vysedávání doma, by si měl nejspíš znovu zvyknout na ranní běhání. Bylo to něco, co dělal v New Yorku. Běhával ráno parkem, přesně v dobu, kdy všichni prodavači rozestavovali svoje kiosky. V parku nebylo nikdy ticho, ale při východu slunce to v něm kypělo životem. Venku se pohybovali další běžci a také cyklisté. V tu dobu tudy také projížděli policisté na koních. Když vyšlo slunce, park ožil. Neměl rád davy lidí, ale po ránu mu bzučící park nevadil. Celý ten dav byl příjemný a méně vlezlý než většina davů v New Yorku. Pochyboval, že by tady dokázal najít nějaký dav, jelikož tu prostě ani nebylo tolik lidí.
Cítil, jak ho zaplavila vlna stesku po domově, a měl náhlé nutkání zavolat Rebecce a Hannah. Byly na jeho seznamu lidí, kteří měli být informováni, že je v programu na ochranu svědků, takže si byl téměř jistý, že vědí, co se skutečně děje, ale chyběly mu a byl si jistý, že i on chyběl jim. Vylezl z postele a rozhodl se obléknout si tepláky a tričko.
Vyrazil ven a zamířil do města, přičemž běžel svižným tempem. Do města to byly asi dvě míle, což znamenalo čtyři míle tam i zpět. Bill normálně zvládal víc, když běhal po parku, ale přistihl se, že mu velmi rychle začal docházet dech. Přemýšlel, proč se nemůže nadechnout, ale pak to svedl na to, že vzduch tady byl až příliš čistý. Další věc, na kterou si bude muset zvyknout. Nejenže byl vzduch příliš čistý, ale také se mu v noci špatně spalo, protože tu bylo až moc velké ticho.
„Ahoj!“ Překvapil ho známý hlas, který ho donutil zpomalit. Podíval se před sebe a uviděl Toma, jak tam stojí a bere si poštu. V obyčejném oblečení mu to slušelo a jeho dredy najednou dávaly větší smysl. Měl na sobě pytlovité oblečení, které na jeho hubeném těle vypadalo přinejmenším o čtyři čísla větší. Nebyl o moc sinější než Bill, i když ten byl o něco vyšší i s vlasy svázanými v culíku.
„Ahoj,“ odpověděl Bill a Tom se ušklíbl, když viděl, jak Billovi došel dech.
„Neměl by ses tady snažit běhat tak naplno, jsi moc vysoko. Los Angeles je na úrovni moře, což znamená víc kyslíku; tady je vzduch řidší,“ řekl Tom.
„Právě jsem to svedl na to, že je tu vzduch moc čistej,“ prohlásil Bill a zadýchaně se zasmál. Tom se Billovi líbil mnohem víc, než by měl, zvlášť proto, že měl skutečný styl na rozdíl od většiny lidí, které Bill od chvíle, kdy se přestěhoval do tohoto malého města, viděl.
„Pojď dál a dej si trochu vody, než se zabiješ při pokusu dostat se do města,“ nabídl mu Tom. Bill se podíval na cestu, kterou se chystal vydat, a pak Toma následoval až k jeho domu. Strávit dopoledne s Tomem znělo mnohem lákavěji, než by mělo.
„Stále bydlíš s Lucy?“ Zeptal se Bill a prohlédl si dům. Byl stejně velký jako ten, ve kterém bydlel.
„Ne, tohle byl dům mých rodičů. V závěti mi všechno odkázali, ale já byl tehdy ještě moc mladej na to, abych to mohl všechno zdědit. Všechno jsem to dostal, když mi bylo dvacet,“ řekl Tom. „Jsem jim vděčnej, že mysleli dopředu a sepsali závěť, jinak bych se o to s právníkama přetahoval doteď.“ Vytáhl z lednice několik lahví s vodou a jednu hodil Billovi.
„Když zemřeli naši, moc jsem toho nezdědil, ale myslím, že to celej proces nejspíš docela urychlilo,“ řekl Bill a reflexivně láhev chytil.
„Jo, právníci jsou na nic,“ řekl Tom a posadil se k dlouhému pultu, který odděloval kuchyň od jídelny.
„Tak jak jsi přišel na tu věc s tím řidším vzduchem?“ Zeptal se Bill, když otevíral láhev s vodou.
„Od pěti do deseti let jsem žil s našima v San Diegu, než jsme se vrátili sem,“ řekl Tom. „Když jsem se tam přestěhoval, měl jsem pocit, že se dusím, a když jsem se pak vrátil sem, měl jsem pocit, že tady nemám dost vzduchu.“
„Mmm…. Takže si na to zvyknu. To je uklidňující,“ odpověděl Bill, než se dlouze napil.
„Neboj se, maloměsto není tak špatný. Občas je to nuda a fakt, že sousedi vědí o všem, co děláš, je taky otravný, ale buď rád, že Jack žije tady, a ne v Le Grange, kde je celkem tři sta dvacet jedna lidí,“ dobíral si ho Tom.
„To i v mým činžáku bylo víc lidí,“ řekl Bill. Nedokázal si vůbec představit, že by mohlo existovat tak malé město. Zdálo se to neskutečné; na druhou stranu Wyoming zpochybňoval spoustu jeho představ o nemožném.
Kdyby mu minulý týden někdo řekl, že se stane svědkem vraždy, bude umístěn do programu na ochranu svědků, přestěhuje se doprostřed ničeho, kterému se směšně říká město, a bude si povídat s jediným hezkým klukem široko daleko, nejspíš by mu pohrozil pepřovým sprejem nebo by ho považoval za bláznivého bezdomovce; možná obojí. A pak by se tomu později s Rebeccou a Hannah zasmál, zatímco by někomu připravoval Cosmopolitan.
„Jo, tohle je docela velká změna, co?“ Zeptal se Tom a Bill přikývl. „Aspoň jsi sehnal práci, což by ti mělo usnadnit zdejší zabydlování se.“
„To doufám. No nic, už půjdu. Díky za tu vodu. Uvidíme se večer v práci,“ odpověděl Bill a usoudil, že by měl vypadnout dřív, než ze sebe před Tomem udělá idiota. Bill netušil, proč se Tom choval, jako by mu na Billovi skutečně záleželo, ale Bill nechtěl, aby to skončilo. Bylo by hezké mít tu aspoň jednoho přítele.
„Tak ahoj, Wille,“ řekl Tom, když se Bill otočil k odchodu. Bill se snažil skrýt zklamání, protože to nebyla Tomova chyba, že nevěděl, že Bille by bylo lepší. Přesto ho to jméno začínalo vytáčet.
„Ahoj, Tome,“ odpověděl a zamířil ke dveřím.
Zvládl zmizet Tomovi z dohledu, než se posadil na roh. Stýskalo se mu po jeho životě, po přátelích a po všem, co s tím souviselo. Přál si být zpátky v New Yorku, kde byl Bill. Nechtěl být Will, introvert z Los Angeles, ale spíš Bill, extrovert, který žil v New Yorku. Rozhlédl se kolem sebe; viděl město vykukující nad obzorem i několik domů v okolí, většinou s velkými plochami prázdné půdy kolem. Při bližším zkoumání viděl koně, několik krav a spoustu dalších hospodářských zvířat.
Kdyby byl v New Yorku, nemohl by jen tak sedět na rohu, aniž by o něj někdo zakopl nebo mu do ruky nevtiskl drobné. Nebyl by schopen si nic vzít. Nebyl; vlastně se snažil, aby neměl čas přemýšlet a hodnotit, že je sám. Být sám ve vlastní mysli bylo pro Billa děsivé. Zažil to na střední škole a málem ho to stálo život. Nebyl si jistý, jestli to zvládne i teď.
Byl tak pohroužený do svých myšlenek, že než se nadál, bylo ráno pryč. Nakonec musel spěchat domů, aby se osprchoval a připravil do práce. I když spěchal, stejně přišel na směnu pozdě. Cítil na sobě Tomovy oči, protože byl zamlklý, a ne tak nadšený jako noci před tím, ale velmi se snažil dredařovi co nejvíce vyhýbat. Opravdu si nechtěl povídat; chtěl jen, aby mu všichni dali pokoj.
***
„Hej, Wille, hoď mi sem další pivo,“ křikl na něj šerif, když se vrátil z nočního dovádění s Lucy. Bill došel na konec baru a vzal jeho sklenici. „Co se stalo mezi tebou a tím klukem Tomem?“
„Jak to myslíš?“ Zeptal se Bill a podal Jackovi sklenici.
„Ještě včera se zdálo, že jste na dobrý cestě stát se přáteli, a teď se pořád tváří, že si chce povídat, ale ty se mu neustále vyhýbáš,“ odpověděl a pořádně si lokl piva.
„To, že se tu nechci kamarádit, neznamená, že je něco špatně. Chci se vrátit do New Yorku a chci mít možnost to udělat, aniž bych se cítil rozervaný. To znamená omezit svoje veškerý styky tady na minimum,“ řekl Bill.
„Musíš splynout s okolím a nejlepší způsob, jak toho dosáhnout, je najít si přátele a přizpůsobit se tomu, jak život tady funguje,“ dodal.
„Nechci se přizpůsobovat,“ odpověděl Bill tvrdohlavě, když vytáhl několik dalších skleniček a podal pár panáků přes pult.
„Chováš se jak děcko,“ řekl Jack.
„A ty nejsi můj šéf. Pošlu ti sem radši Lucy, ať se o tebe postará, protože mám pocit, že takhle ti to vyhovuje víc,“ řekl Bill, zatímco se vzdaloval. Vyměnil si s Lucy místo, a pak si uvědomil, že se uvěznil u baru s Tomem. Bylo už pozdě své rozhodnutí zvrátit, protože Lucy se už bavila se šerifem.
„Jsi v pohodě?“ Zeptal se Tom. Bill přikývl a díval se přímo před sebe. Rozhodně se nechtěl ztrapnit tím, že by vyhrkl něco šíleného. Sváděl vnitřní boj, jestli si to s Tomem rozdat přímo tam v baru, nebo ho už nikdy nevidět, protože po něm šel vraždící maniak. Hádal, že v obou případech by ho poslali na nějakou vtipnou farmu. „Vypadáš dneska nějak mimo.“
„Stýská se mi po domově,“ řekl Bill, a protože to nebyla lež, hlas ho nezradil, i kdyby chtěl. Zlepšil se ve lhaní, ale ani zdaleka ještě nebyl profesionál a nebyl si jistý, jestli jím chce vůbec být. Líbilo se mu, že je i přes všechny své neurotické sklony poměrně čestný člověk.
„Jo, s tím je vždycky těžký se vyrovnat. Ale stejně se to tady nakonec naučíš mít rád,“ prohlásil Tom. Bill se jen usmál, protože nechtěl Tomovi říct, že je to skoro nemožné. Tom prostě vypadal jako milý kluk, který se hlásil k nováčkovi proto, že se s ním sám mohl ztotožnit. Navzdory slovům, která řekl šerifovi, chtěl Bill opravdu se všemi obyvateli vycházet dobře.
Zvlášť chtěl vycházet dobře s Tomem, a ne stejným způsobem jako s místními, ale pochyboval, že by byl Tom gay. V tak malém městě, jako bylo tohle, pochyboval, že by vůbec někdo byl gay. Po dobu svého pobytu tady v očistci se nejspíš musel obejít bez sexu, a dokonce i bez randění. A protože očistec znamenal trest, dávalo to smysl. Žití tu z něj jistě udělá cynika.
„Jdu obejít stoly,“ odpověděl Bill a popadl blok a tužku, zatímco Tom mlčel a jen očima sledoval Billovy pohyby. Před čím ten černovlasý kluk utíkal?
autor: Starling011
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
